Miniatury: Mrak křídel

12 února, 2023
10:00

Mrak křídel

Stoupám na vrch Vodník. Ve sněhu přede mnou není ani stopa. Přecházím a vyhýbám se popadaným větvím. Zlomila je námraza, ledovka, jakou jsem ve Vimperku dlouho neviděl. Některé z větví už mají nazelenalé pupeny, jak je předčasně probudil teplý počátek ledna. Na sněhu leží spousta březových semínek, těch drobných vlaštoviček. Některé temně prosvítají pod slabou vrstvou sněhu, jako by je zastírala mlha. Čím výše se dostávám, tím zlověstněji jsou stromy poničené. Na jednom místě váha námrazků zlomila vzrostlé borovice v půli. Kousek nad nimi leží u kořene zlomená jíva. Na větvích matně svítí drobné kočičky. A už se spouští krupková přeháňka. Vítr sílí a krupky běží po starém sněhu, místy se ve vírech zvedají a v malém buku, který se ještě nezbavil loňského listí, chrastí jako by jím protékal potok ze skleněných střípků.

Sestupuju do údolí Medvědího potoka. Kousek nad vodárnou mi stoupá vstříc muž, který je rozhádán s celým světem. „Čau!“ zdravím ho. Neodpoví. Jeho zarputilá tvář a pohled kamsi dopředu nevěstí nic dobrého. Ukrývá v sobě časovanou bombu.

***

V Pravětínském údolí voní dříví. Pokáceli tu borovice. Sníh na cestě je rozježděný traktorem, zůstala v něm spousta jehličí a klacky. A pálili tu i klest. Přímo na okraji cesty ještě doutná jedno ohniště. Sálá z něj teplo. Je to příjemné naklonit k němu tvář. Občas to v něm zapraská. Pak odbočuju doprava. Cesta tudy stoupá na Skláře. Slunce se opírá o oslnivě zasněženou louku, břízy na mezi ke mně natahují své stíny. Za mými zády planou ohnivou hnědí šišky smrků. O něco výš žhnou kmeny borovic. Konečně jsem dospěl na vrchol stoupání. Kdysi jsem tenhle kopec vybíhal, dnes jej sotva vyjdu, musím odpočívat. Skláře jsou rozloženy vysoko nad krajem. Míjím zeď domku, na svlačcích psího vína a skalníku visí rampouchy, někde se i pohupují, jak odtává na střeše sníh a kapky dopadají do mrazivého stínu. Vítá mě štěkot psích oblud. Na vratech jedné z honosných vil stojí: Zde není informační středisko. Neobtěžujte nás. U jiné chalupy jsem se kdysi zastavil s dětmi. Na skalce jsme si utrhli pár lesních jahod. „To jsou vaše jahody?“ obořil se na nás starší chlap.

Sklářům je lépe se vyhnout, je to nevlídná obec. Přecházím louku. Na jihozápadním obzoru postávají krávy, na severu je vidět daleko až k Nahořanům. Propadám se do sněhu, praská ledová krusta. Les na druhé straně pláně se blíží pomalu, připadám si jak plavec, který dělá namáhavá tempa. Už aby doplaval ke břehu.

***

Jdu ze Čkyně do Vimperka. Cesta po silnici k Sudslavicím je dlouhá, ani za krajnicí si člověk nepřipadá bezpečný. Kousek před Šichtovnou, u mostku přes Spůlku stoupá nízkými stromky úzká pěšina zabezpečená zábradlím. Asi je to zkratka na Spůli. Před mnoha lety, kdy jsem chodíval pěšky do Bohumilic do práce, jsem tam viděl stoupat manžele Kohútovy, jehovisty, kteří ve Vimperku hlásali svoji víru. Kam asi měli tenkrát namířeno? A proč si dodnes tohle setkání pamatuju? Snad že mi přišli osamělí, jak tak kráčeli svojí úzkou cestou ke spasení. Možná měli namířeno tam, kam nikdo za nimi nemůže. Třeba už pro ně neexistoval návrat do světa.

Jdu dál, po mé levici je tolik krtinců. Jsou zasněžené z jedné strany, z té jižní už sníh ve svitu paprsků odtál nebo se vypařil. Temně hnědé hlavy jako by na jediný povel zvedly bílé hledí. A pak se vydávám vzhůru přes Sudslavice na Výškovice. Volyňka zůstává pode mnou, po druhé straně údolí jede na Vimperk vlak. Supí skoro jako já. Na odbočce na Modlenice si na chvíli sedám na zídku u křížku. Opodál muž míří ke kravínu, u vchodu se střetává se svým stínem, který ho doprovází po zdi, a oba pospolu mizí ve tmě. Ze střechy se kouří, otvory po větrácích připomínají vytlučené ciferníky chaosu. Procházím Paříží, potřebuju se vyprázdnit, pes mě vidí i na tu dálku mezi stromy a vytrvale štěká. Meditační potůček spí. Jen místy zůstal v ledu otvor ovroubený ledem. Připomíná trochu ozdobené okno do nevěstiny světničky. Na kamenech se vytvořil varhánkovitý led, jinde jak píšťaly varhan visí ledové rampouchy. O kousek dál napsal kdosi do sněhu: Ahoj lidičky mějte. Dál už zápis překryly stopy. Co tam asi bylo dopsáno? Mějte se dobře? Odbočuju z cesty do Rokle doprava, traversuju hrabické louky které v plném slunci připomínají rozlehlý kar. Usedám unaveně na betonovou skruž a vychutnávám paprsky slunce jako stařec.

***

Včera chumelilo celý den. Při -3 °C padaly odpoledne až 3 centimetry nového sněhu za hodinu. A dnes se do té bílé záplavy obořil vítr o rychlosti až 22 metrů za sekundu. Jako by sníh nepřibýval, ale stanice se nořila do něj. Je třeba prohazovat cestičky, aby se člověk mohl trochu pohybovat. Jinak nikde žádná známka života. Jen tu a tam se sýkorka vynoří ze zvířené záplavy drobných ledových krystalků i větších vloček. Prorazí si vzdušnými poryvy cestu ke krmítku, popadne semínko a honem do úkrytu v jalovci. Leč ani těch sýkor není mnoho. Všechny se poschovávaly, aby někde v závětří přečkaly ten nečas. Prostor vyplňuje tolik jiných křídel. Jak si nepřipomenout obraz ze Sienkiewiczovy povídky Strážce majáku: Sblížil se také s racky, kteří sídlili ve skalních skulinách a večer se slétali na střechu majáku. Skaviňský jim obyčejně házel zbytky jídla a ptáci se brzy tak ochočili, že když je později krmil, obklopoval ho pravý mrak bílých křídel a stařec chodil mezi ptáky jako pastýř mezi ovcemi. Za plotem, zvláště směrem k jihovýchodu, se člověk bez sněžnic nikam nedostane. Zkoušel jsem to, chtěl jsem odtamtud pořídit pár fotek. Když jsem se propadl po zadek a nemohl vyprostit ze závěje nohu, jakoukoliv delší cestu jsem vzdal. A tak jsme tu spolu osaměli, já s tebou a ještě můj kamarád, který přijel se třemi dětmi. Připadáme si jak trosečníci, kteří se tu náhodně potkali a teď se noří do jedinečného soumraku. Mohu nanejvýš venku nad dveřmi rozsvítit lampu, kdyby se tu potřeboval ukrýt nějaký další zbloudilý poutník.

Třetí večer se náhle trhají mraky. A měsíc naplno ozařuje krajinu. Opožďuje se, aby tuto noc spařil i to, co předchozí přehlédl. A následující noc bude úplněk. Ve svitu noční lampičky tě masíruju olivovým olejem. Kamarád, který podél stanice prohazuje sníh, nás několikrát zahlédl oknem, my o tom ale nevíme. Druhý den ráno mi svěřuje, že nás viděl. Děti, které mu pomáhaly, jsou menší, nedohlédly dovnitř. Naše propletená těla by zahlédlo jen temeno toho nejstaršího. Kamarád zůstane sám, jeho mladá žena ho opouští. Oči se mu lesknou napůl vytrysklými slzami. A při loučení se dlouho objímáme. „Drž se,“ říkám mu. „Vím, jak ti je.“

Text a foto Roman Szpuk