Již zhruba třicet let můžeme říkat, že stálým obyvatelem šumavských lesů je rys ostrovid. Nejdříve se člověk soustavným pronásledováním postaral o to, aby odtud tento živočišný druh zmizel. Poté se ale „pán tvorstva” rozhodl ke kroku opačným směrem, a tak v osmdesátých letech minulého století přivedl rysa zpět do zdejších hvozdů. Konkrétně bylo do šumavské přírody vypuštěno dohromady sedmnáct zvířat odchycených na Slovensku. Byla tak nastartována nová kapitola šumavské rysí populace. Dnes čítá zhruba padesát jedinců, „na růžích” ale tato zvířata ustláno rozhodně nemají. Ačkoliv jí náš největší národní park a chráněná krajinná oblast poskytují dostatek životního prostoru, některým lidem stále zůstává trnem v oku a bohužel také cílem v hledáčku jejich pušek.
Já, rys…
Rys zůstává pro řadu z nás poměrně tajemným, a snad proto i mytizovaným tvorem. Někdy jsou mu dokonce přisuzovány poněkud nadpřirozené schopnosti a neuvěřitelné chování. Doslechneme se například, že rys je schopen zaútočit na člověka tak, že mu skočí z větve za krk… Samozřejmě pro tato tvrzení neexistují žádné důkazy. Spíš to jen svědčí o tom, jak málo informací má veřejnost o této krásné a vzácné šelmě.
Rys je velmi plaché, samotářské, ale také hravé zvíře. Při pohybu v přírodě vyhledává skalnatá území, vývraty stromů či mlaziny, ze kterých si dělá prolézačky nebo úkryt. Pařezy po pokácených stromech využívá jako vyhlídky do krajiny, ale také místa k odpočinku. Když se potřebuje v zasněženém zimním terénu přesunout na vzdálené místo, rád využije protažené lesní cesty, aby se zbytečně neunavil. Na druhou stranu, pokud cesta nevede „správným směrem”, klidně ji opustí v tom nejprudším svahu a neprůchodném terénu a pustí se přímo „za nosem”, kam potřebuje. Takto se pohybuje ve značně rozlehlých areálech – u samců je velikost „teritoria” zhruba 300–500 km2, u samice o něco méně. V období jarních námluv se rysí kocouři vydávají hledat své družky do desítky kilometrů vzdálených lokalit, mimo své původní teritorium. Jinak ale většinu života tráví tato zvířata samotářsky.
Vedle iracionálních důvodů vyvolaných strachem z neznámého se rysi do konfliktu s člověkem dostávají ze zcela prozaických důvodů. Pro někoho je rysí kůže jednoduše trofej, jindy je důvodem pro upytlačení boj „o kořist”, konkrétně srnčí a v menší míře také jelení zvěř, zdroj potravy pro rysa.
Rys svoji kořist nepronásleduje, ale loví ji obvykle skokem ze zálohy. Zabije ji silným kousnutím, při kterém srnci či lani zlomí vaz. Po ulovení sežere především svalnaté části na kýtách, ke svému úlovku se ale obvykle vrací ještě několik dní až týdnů, dokud si má ještě co „vybrat” nebo dokud se mu při lovu opět nepoštěstí. Rys je totiž při lovu úspěšný jen zhruba v polovině pokusů. Kořistí se proto nejčastěji stávají nemocní, mladí nebo méně ostražití jedinci.
Osudná konkurence
Pro ochranáře, ekology a milovníky divočiny je rys ostrovid živým klenotem naší přírody. Ačkoliv je u nás tato šelma od sedmdesátých let chráněná zákonem, a jakýkoli zásah do jejího přirozeného vývoje je tudíž zakázaný, realita svědčí o něčem zcela jiném: podle dostupných odhadů byly za posledních dvacet let v České republice ilegálně zabity stovky rysů. K jejich pytlačení se anonymně přiznávají i někteří myslivci.
O důkazy krutého pytláctví však není nouze ani v posledních letech. Letos v srpnu vytáhli hasiči v dolnorakouském okrese Melk z řeky Ysper pytel s ostatky dvou rysů – s největší pravděpodobností se jednalo o rysici s mládětem. Tato zvířata patřila k bavorsko-české populaci, nejspíš tedy i pravidelně navštěvovala Šumavu. Zatímco zpráva o činu pytláka budí pochopitelné rozhořčení, nad jednáním místních úřadů pak zůstává rozum stát: představitelé okresu Melk pozůstatky upytlačených zvířat nejenže nepředali policii, ale dokonce je nechali zlikvidovat jako odpad. Kvůli tomuto nepochopitelnému „opomenutí” teď není možné vést řádné vyšetřování, které by vedlo k odhalení pachatele. Neméně smutný je případ z letošního května, kdy pytlák zastřelil v Národním parku Bavorský les březí samici, která se jen o pár dní později mohla stát matkou tří koťat. Pachatel zatím opět neznámý.
Pro neštěstí však nemusíme chodit za hranice: od přelomu tisíciletí řešila policie v Beskydech tři případy pytláctví rysa, přičemž pachatele se nikdy nepodařilo odhalit. V roce 2004 někdo na Šumavě zastřelil rysici, která tři týdny před hanebným činem porodila tři rysata. Ta byla bez matky odsouzena k uhynutí. Rysice v důsledku postřelení vykrvácela a před smrtí se až několik hodin trápila. To jsou však pouze známé případy: desítky dalších ilegálně zabitých rysů zmizí každý rok z naší přírody beze stopy.
Šlapat pytlákům na paty
Abychom nekončili tak pesimisticky: Hnutí DUHA organizuje každou zimní sezónu Rysí hlídky. O co jde? Cílem jejich činnosti je přispět k lepší ochraně této vzácné a krásné šelmy. Skupiny dobrovolníků vyrážejí do zimního terénu Šumavy a Pošumaví a mapují zde výskyt rysa. Svým pohybem v terénu odrazují případné pytláky od jejich nelegálních aktivit a navíc přinášejí z terénu cenná data o pohybu a chování této tajemné kočky.
Josefa Volfová
——————————————–
Pokud vás zajímá život velkých šelem a chtěli byste přispět k jejich ochraně, přihlaste se na úvodní seminář:
Rysí hlídky (na Šumavě):
15.–17. listopadu: Hojsova Stráž
29. listopadu–1. prosince: Prachatice
Vlčí hlídky (CHKO Beskydy):
8.–10. listopadu: Morávka (MS Beskydy)
22.–24. listopadu: Huslenky (Javorníky)
