1

Tomáš Klus: Dělejte si co chcete!

Když jsem si šla v úterý do sokolovny domluvit focení večerního závěrečného koncertu jarní části turné Tomáše Kluse, netušila jsem, že za deset minut budu s Českým slavíkem a zpěvákem roku 2012 sedět u kávy a čaje a rozmlouvat o životě.

 

1

 

Štíhlý blonďák s modrýma očima, který rozpaluje fanoušky (především fanynky) na svých koncertech doběla, sršel před posledním koncertem turné „…ani si nesedejte“ energií a zároveň pohodou a úsměv mu ani na chvíli nezmizel z tváře.

 

 

img 8511

 

Od rána se v sušické sokolovně stavěla stage a celý Tomášův tým kmital s ustaranými výrazy ve tvářích, aby večer bylo všechno ‘tip top’ (bylo, pochopitelně). Tomáš Klus s úsměvem a v klidu proplouval vším tím ruchem, protože on věděl, že to tak bude. Má to tak prostě nastavené. Už dlouho jsem se nesetkala s tak pozitivně naladěným člověkem – až mi to ve srovnání s tím, co jsem ten den v jednom letu absolvovala já, přišlo nefér. Ale během chvilky jsme se ‘potkali’ a v pohodě povídali nejen o tom, jak si zlatý pětibojař přes zlatý Czechtalent došel pro zlatého slavíka a jde dál. To zlato je nefalšovaná gradace cenných kovů pro zanedlouho sedmadvacetiletého Tomáše (a jen zlomkem jeho výbušných úspěchů), přesto je bohatý něčím úplně jiným.

 

Tomáši, vypadáte spokojeně, jak se máte?

„Mám se skvěle a jsem šťastný. I teď ze svého okolí – mám kolem sebe výtečné lidi (někteří z nich navíc jsou výborní muzikanti), se kterými tvoříme jakousi konstantní partu a dohromady – nás třináct – fungujeme báječně.“

 

Jedete ze strakonického koncertu. Měl jste vůbec čas vydechnout?

„No ani moc ne, ale měl jsem čas úžasných pár hodin strávit na Rabí. Poseděl jsem si v podhradí a bylo to krásné.“

 

Když jsme u těch cest. Jaká je cesta Tomáše Kluse od Czechtalentu ve Zlíně v roce 2007?

„Určitě zajímavá a krásná cesta šesti let.“

 

A co se během ní splnilo? Nějaký sen? Přání?

„Víte, já se učím nesnít a neplánovat a nestavět si žádné zámky. Ono je to k ničemu.“

 

Nesnít? Není to škoda?

„Není, pak je člověk svazovaný a očekává něco co mu budoucnost třeba nepřinese, protože je teď, v téhle chvíli, mrtvá. Sněte ve spánku, tam si to můžete dovolit.“

 

Takže žijete momentální realitou?
„Já tomu říkám přítomný okamžik. Ne že bych to úplně uměl, ale je to cesta kterou jsem si zvolil a kterou chci jít. Ustavičně se to učím.“

 

Vypadá to, že se vám to daří. Jste v naprosté pohodě.

„Buďte taky. Na světě je to zařízené tak, že nic nemusíte a můžete všechno. Odstřihněte napětí, jestli ho nechcete, nemusíte ho žít. Bylo by mi líto žít ve stresu.“

 

Někdy se to ale nedá.

„Dá, prostě to nechtějte. Radujte se z maličkostí, život je krásný. V momentě kdy mám pocit že jsem někam tlačenej, tak to nedělám, protože si vážím své svobody. A když jste se ptala na těch šest let, to s tím souvisí – nebyl za tu dobu jediný den, jediná hodina, kterou bych nechtěl prožít.“

 

Z vrcholového sportovce se stal ‘vrcholový’ muzikant – zpěvák, herec, kytarista, textař, skladatel… Čeho se cítíte být víc součástí?

„Všeho. Doslova. Hudebního světa určitě dost, ale to by byl hrozně malý kousek. Svět hudby je vlastně iluze zhmotněná v celebritách a v pocitu oddělenosti. Kdybych chtěl patřit jen sem, tak bych byl malý. Takže všeho.“

 

A jak vy sám sebe vnímáte?

„Jako součást všeho.“

img 8717

Konkrétně? Jako osobnost, originál. Jak vidíte Tomáše Kluse?

„Vážím si každého člověka, každé osobnosti která je originálem. Jak se vidím? Zatím jako takového poutníka, který se sbalil na cesty.“

 

Kam?
„K sobě. Poznávám se. Poslední dobou jsem se začal ptát sám sebe – proč jsem slavný?– protože všechno v životě člověka má nějaký význam. Já jsem k tomu vlastně směřoval pořád. I ve sportu, když jsem se asi od deseti let takřka stále objevoval v místním plátku coby mladý nadějný sportovec. Začínal jsem s plaváním, pak jsem dělal atletiku a nakonec přešel k modernímu pětiboji.“

 

To je možné, přesto muzika, díky které jste slavný především, vás dostala až v Praze, kam jste ale původně odešel kvůli sportu.

„To ano, díky třídní ze střední školy jsem se ocitl na DAMU a už to bylo. Na začátku jsem byl trochu ztracený, když už nevycházely deníky s mým jménem (smích) a dělal jsem, možná podvědomě, všechno pro to, abych se zase našel a to i pro jiné lidi, nejen pro sebe.“

 

Za krátkou dobu raketový úspěch, vyprodané koncerty, veleúspěšná alba. Říkal jste, že se učíte nesnít a neplánovat. A co překvapení? Překvapuje vás něco ?

„Překvapilo nejen mě, ale nás – třeba první část turné, která začínala na podzim loni v Bratislavě. Nejenže mě a nás na Slovensku lidi znali, oni znali texty a odzpívali je se mnou!“

 

Máte z něčeho strach?

„Strach? Snad už ne, snad se mi podařilo se ho ne zbavit, možná vypudit nebo rozpustit. Strach je asi to nejhorší co je v člověku, protože mu brání být šťastný. Zkrátka toho pak není schopen a není mu to dovoleno. A já doufám, že se k tomu svět dostane, že se lidé naučí být šťastní a bude to normální. “

 

Kde hrajete raději? Ve vyprodané Lucerně, nebo v menších kulturácích?
„Mně je to úplně jedno. Ale v konečném důsledku bych teď určitě na čas dal přednost tomu menšímu prostoru.“

 

Proč?

„Mám pocit, že v tom komornějším prostředí toho můžu mnohem víc nabídnout. Určitě lepší kontakt s lidmi, což jsme rozhodně zaznamenali jako kladný ohlas na koncerty. Je to nejen o písničkách, ale i o setkávání se.“

 

Jak obvykle zahajujete koncert?
„Tím že lidem říkám – dělejte si co chcete, užijte si dvě hodiny naprosté svobody a odneste si ji s sebou. Jste důležití tím, že tu jste, tak si to užijte!“

(pozn. aut. – je to pravda, zaznělo to i na začátku večerního koncertu v Sušici a – funguje to!)

 

Nedá mi to a stejně se zeptám – jaké přání máte teď? Na co se těšíte? Co byste rád udělal, rád si splnil?

„Pojedu do Peru.“

„Moc se těším na své dítě. Bude to pro mě učitel. Nejčistší forma člověka. “

„Další level v mém životě.“

 

 Proč zrovna do Peru?

„Chci jet do Peru seznámit se s indiány. Není to sen, je to potřeba, cítím to jako nutnost. Nesním o tom, já to prostě udělám. Snění by mě zpomalilo. Ale srdce to potřebuje, tak to udělá. Bez ohledu na ‘práci’, nebo to že nejdřív musíte něco dokázat abyste mohli to, nebo ono. Nemusíte. Ale co je důležité a skvělé, je dělat věci naplno jak nejlépe to jde – pak to nebude povinnost, nutnost, podmínka pro něco dalšího. Průšvih je, že 90 % lidí u nás dělá práci která je nebaví. Tím pádem nemají ani čas na radost. Argument je jasný – musím něco dělat abych uživil rodinu, abych uživil sebe, abych byl člověk. Ale v momentě kdy se stanete obětí práce, přestáváte být člověkem. Ale to si možná neuvědomujeme.“

 

Přiznám se, že já v tom vidím trochu zádrhele a mezery, ale přesto vám přeji, ať se vše podaří, tak jak teď už víte, že to uděláte. Aby vám dlouho vydržel přístup ‘nemuset nic a nikoho zpochybnit’. Odkud si nesete tenhle těžce optimistický a pozitivní náhled na všechno? Z dětství? Z rodiny?

„Možná že i tak, i když já si to nepamatuji, ale naplňuje mě konstantní pocit, že bylo všechno v pořádku. Moc nevzpomínám. Abych se mohl věnovat tomu „tady a teď“. Učím se to. A až se to naučím, budu nesnesitelně šťastný. Nemám zapotřebí si vyvolávat nějaké vzpomínky.“

 

Jste si hodně jistý, že se nic nepokazí, že se nikdy nedostanete tam kam nechcete. Co byste dělal, kdybyste nedělal muziku?

„Nemám tušení. Ale určitě bych se tím bavil. Jako malý jsem, pochopitelně, se značně zkreslenými představami, chtěl být archeolog. I oblíbený popelář se tam mihnul, nicméně to nebyla dlouhodobá tužba.“

 

Tomáši, děkuji za příjemné povídání a přeji vám, aby vám osobně, lidem kolem vás a vůbec všem, vyšlo všechno tak jak si představujete, představují.

„Já také díky, mějte se krásně a užijte si koncert.“

 

Koncert jsem si doopravdy, podobně jako sedm set dalších příchozích, užila a snažila se být dvě hodiny svobodná… Popisovat to, nemá smysl – to by ‘chutnalo’ asi jako vyprávěný oběd a ti co prožili úterní večer s Tomášem Klusem a jeho cílovou skupinou a ani si nesedli, už to určitě dali dál, takže – podívejte se do fotogalerie jaká byla včera v sokolovně atmosféra.

 

img 8622

Ještě jsem si v průběhu koncertu vzpomněla (to když Tomášovi s textem jeho dnes už kultovní písničky „Pánubohu do oken“ pomáhala sušická jedenáctiletá naděje Ctibor Bělohrad; no ano – jsme lidi a občas prostě výpadek nastane, naštěstí máme mladší generaci, která neváhá a ‘naskočí’ podobně jako Ctibor), že nejnovější český slavík na konci rozhovoru přidal ještě vzkaz.

Nejen pro mě, ale pro vás všechny:

„… a ponechte si úsměv, sluší vám.“

 

Andrea Staňková