Na Šumavu dorazila v zavinovačce

31 ledna, 2014
20:00

Říká se „zlaté české ručičky a chytré české hlavičky“ – a když se to spojí dohromady, je jasné, že v tom lze najít alespoň kousek unikátního. Obyčejně neobyčejného (nebo naopak), úchvatného, skromného, ale jedinečného. Šumava takovými originály oplývá – jen se pěkně rozhlédněte kolem sebe a podívejte se, jestli právě váš soused neumí něco, co doopravdy jiný ne? Právě takovým lidem fandíme a jsme rádi, že se jimi může Šumava pochlubit!

Dnes na téma: spisovatelka ze Šumavy

Marie Bubeníková z Dlouhé Vsi je známá autorka článků a publikací ze Šumavy a o Šumavě, v nichž nahlíží nejen do života a obydlí šumaváků „kdysi“, ale i pod pokličky.

Osobně jsem se s Marií Bubeníkovou poznala v době začátků mého působení v Sušických novinách. Roky psát nemůžu, protože my ‘děvčata’ nerady slyšíme o ubíhajícím čase…

Tehdy přišla skromná paní do redakce s tím, že má chuť psát, třeba recepty, staré šumavské, a že jich má doma spoustu a okořenila by je i něčím zvláštním. A tak jsme si „plácly“ na spolupráci a začal čtenářsky oblíbený seriál „pod pokličkou“. A s tím zvláštním? Měla pravdu, vždycky přihodila něco, nad čím se čtenář musel pozastavit a popřemýšlet, jestli se usmát, nebo to jít vážně zkusit. Dodnes si pamatuji na její recept na „smažené kambodžské žížaly“ – recept OK, ale způsob chovu, lovu a příprava ‘před pánvičkou’, to bylo něco! 🙂

Pod pokličku jsme se společně všichni dívali několik let. Pak seriál skončil, ale Marie s psaním nikoliv. Začala se věnovat psaní pro nejrůznější časopisy a knižní tvorbě – a úspěšně. Jedno ale zůstává stejné – v hlavní roli: Šumava a její lidé.

Rok šumavské vesnice (2008) je první z úspěšných publikací Marie Bubeníkové. Je doplněna půvabnými ilustracemi Josefa Černého z Plzně, který má mimochodem v současné době výstavu v Muzeu Šumavy v Sušici (do konce února).

A protože je teprve začátek roku, domluvili jsme se s autorkou, že by její kniha mohla vás, naše čtenáře, právě letošním rokem provázet. Od ledna až do prosince. A že je čtivá, dokazuje i doporučení známé české herečky Helenky Růžičkové, s níž se Marie přátelila: „ bude se to líbit, to je to, co lidi nesmí zapomenout.“ Vítejte ve světě Marie Bubeníkové…

A teď něco o Marii

…trocha životopisných dat

Narodila jsem se v Beranu roku 56 a to znamení mě provází celým životem. Tvrdohlavá, akční a dobrodruh co nevydrží chvilku v klidu. Vdaná jsem za jednoho mužského již 35 let (a to je skoro na metál), děti mám tři a už i jednu vnučku.

…na Šumavu dorazila v zavinovačce
Na Šumavě jsem od svých tří týdnů, ale narodila jsem se při návštěvě příbuzných až v Sokolově. Žiji tu v jednom domě, jedné vsi, celý život a nelituji toho. Takže jsem nepřišla, byla jsem přinesena v zavinovačce a dodnes jsem za to mamince vděčná, protože je tady krásně.

…škola života
Vzdělání za minulého režimu jsem si nijak vybírat nemohla, maminka nikdy moc pusu nedržela, já to zdědila po ní a taky místo nějakého velkého učení jsem si raději četla a psala. Tak jsem pracovala od patnácti let v Sole u stroje jako balička sirek. Tam byla škola života! Samozřejmě mi to časem bylo málo a proto jsem si dálkově dodělala Střední ekonomickou školu, abych neměla pocit, že nic neumím. V Sole jsem pak pracovala až do narození prvního syna, pořád na stejné pozici, protože, jak jsem již řekla, pusu držet neumím :-D.
Už tehdy jsem psala různé povídky jen tak pro sebe a přátele, básnila jsem. Když jsem byla smutná, bylo to o nešťastné lásce, když mi bylo dobře a pak jsem přednesla svůj výtvor kamarádům, brečeli smíchy. Možná to ještě někde leží v šuplíku, společně s knihou, kterou jsem psala ve třetí třídě a jmenovala se Dva bratři. Bylo to o bratech, kteří si hrají na hrdinné indiány a na Vinetoua a Old Shatterhanda. Psát do novin, nebo knihy jsem chtěla už od páté třídy a nikdy se nestalo, že bych za sloh dostala špatnou známku. Taky mě moc bavily dějiny, ale jen některá období. Válečná léta dodnes nemusím, naši si v té době dost užili a asi to mám ‘nějak zakódované’.

…první fotky
Ke dvanáctým narozeninám jsem si vytoužila fotoaparát, jmenoval se Corina a tam jsem se učila co je clona, expozice, jak přiblížit, a i když to byl jednoduchý přístroj, fotila jsem pořád a cokoliv.

…sbírání příběhů
Protože mi hodně doma babička vyprávěla, jak to na vsi bývalo, jak to vypadalo, když se do Dlouhé Vsi přistěhovali (jsou to bývalé Sudety a v našem domě bydleli Němci), něco jsem si zapamatovala. Později, když nás začali po roce 68 občas i s jejich dcerou navštěvovat, hodně jsem se vyptávala na to, jak to tu bylo, co věděli ještě od svých předků a to jsem si již ve zkratkách zapisovala. Sbírala jsem různá pořekadla, pranostiky, staré recepty. Starousedlíci, Němci, kteří bydleli někde nedaleko, nebo si vzali Čecha, aby tu mohli zůstat, by si vzpomněli, jak jsem pořád něco chtěla vědět. Při draní peří se o také ničem jiném doma mluvit nemohlo, poslouchali jsme s kamarády pozorně a tak se pomalu skládaly střípky povídek, bájí, pohádek, vzpomínek.

Knihy jsem poté skládala z toho všeho povídání a jsou psané s láskou. Ta první, Rok šumavské vesnice, se mi psala asi nejlíp, protože prvním posluchačem byla Helenka Růžičková, která mně popoháněla slovy, které nelze tady opakovat a říkala PIŠ, bude se to líbit, to je to, co lidi nesmí zapomenout. Druhá byla ze zbylých bájí a pohádek a vznikla hlavně na popud čtenářů, kteří si žádali něco dalšího.

A tak jsem Helenku Růžičkovou poslechla znovu a napsala Šumavská zastavení.

..na obzoru

Radost mám z obou, další by mohla být i takřka dopsaná třetí kniha o bájích od řeky Otavy, jen by to chtělo mecenáše, který pomůže s vydáním. Jsou tam opět příběhy, jako v Zastaveních, samozřejmě fotky, i povídání okolo, kniha znovu pro dospělé i děti.

Mám zcela hotovou knihu Jak život šel, tak trochu humorné povídky z příběhů naší rodiny. Některé se dají najít i na internetu, psala jsem o čuníkovi alkoholikovi, povídání o kozách i slepicích, které ve zkrácené verzi před časem vyšlo i v Sušických novinách. A s vydáním v knižní podobě? Podobně jako u předchozí 🙂 je náročná doba a hledat sponzora na vydání knihy je úkol hodný hrdinů 🙂

V tomhle ohledu mě vůbec mrzí „tržní chování“. Hodně lidí se mě ptá, kde knížky sehnat a bude-li něco dalšího, že se těí na další Šumavu… bohužel. První se dá přes internet objednat na můj vkus předražená, druhou jsem vydala sama i za cenu toho že jsem si na vytištění musela vypůjčit, takže bez někoho, kdo mi pomůže s vydáním, to už nepůjde.

…a mimo psací stůl
Pracuji jako „podnikatelka“ jestli se to tak dá vůbec říci v kosmetickém studiu v Sušici Ráda jezdím se sortimentem po staročeských trzích (tam vozím nejen své knihy ale i voňavé soli, kamínky a bižuterii). A co je na nich fajn – hledám tam inspiraci, našla jsem hodně přátel, kteří umí překrásné věci a je mi s nimi moc dobře. To je jeden z koníčků.

…a další hobby

Největší je ale samozřejmě focení, bez foťáčku ani na krok :-), sbírám bylinky, učím se novinky, psaní a čtení. Čtu opravdu hodně a v každé volné chvilce. Orientuji se podle nálady, po jaké knize sáhnu, od humoru přes dějiny, romány, ale i poučení a učení se něčeho nového, protože „vím, že nic nevím 🙂 „ A JE TOHO TOLIK! Vybírat je z čeho, naše knihovna obsahuje přes 2 000 výtisků. Vracím se k osvědčeným, ale chodím si i půjčovat, stahuji z internetu.

…je zima a tak mi nedá se zeptat – co nedávné svátky? Byly pracovní, nebo pohodové?
Vánoce a čas okolo nich mám moc ráda a umím si je užít. Neuklízím jako blázen, je nás plný dům a to je pak lepší uklidit pořádně v lednu, kdy je klid. Upeču cukroví o které si rodina řekne, každý rád něco jiného, ale musím až týden před svátky, aby vydrželo. Každý den od počátku Adventu udělám něco malého, co k Vánocům patří, ozdobím okno, nebo jdu nadělit zvířátkům do lesa, dojdu si natrhat větvičky Barborek nebo nějaké pěkné větve. Adventní trhy začínají již koncem listopadu, tak si užívám stánku a svařáčku, poslouchám koledy a je mi dobře. Vánoce trávíme v rodinném kruhu, povídáním u stromečku, s pozorností pro každého a bez večerní televize. Je nám spolu krásně, věnujeme se jen sobě navzájem. Novoroční předsevzetí si nedávám, jsem na sebe hrozný flink a tak to dlouho nevydržím. Nový rok moc neslavím, ani Silvestra, nemám ráda zábavu na povel a novoročně si spíš připadám podle našich pohanských předků na jaře, kdy se vše kolem klube a rodí, kvete.

Když jsme u těch zvyků – Rok šumavské vesnice je – opravdu celý rok?
Knihu jsem psala podle měsíců, tak jak postupně navazovaly. Jsou v ní zvyky na vsi, co se jedlo a pilo, jak se lidi bavili. Je to tak nějak souhrn vyprávění kam paměť sahala.

Znovu za vše děkuji mojí babičce, tak Frídě Felgenhauer, která povídala o tom, co jí vyprávěl děda Johan, jak se tu žilo před válkou. Snažila jsem se dnešním obyvatelům přiblížit domy podle jmen těch, co zde bydleli, jak se žilo zde i ve vsích na celé Šumavě, protože zvyky tu jsou podobné, ale stejně je již zase vše trochu jinak. A dnešní Dlouhoveští píší nové dějiny 🙂

Vzhůru do starých dobrých šumavských časů….

Tak zbývá jen popřát, aby se pro poutavé příběhy našel vydavatel, aby si je čtenáři našli a inspirace vydržela dlouho.

Pěkné počtení…

Andrea Staňková

——————————————————————————————————————————————————————–

První měsíc, první díl….