Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – červenec 2017

1 července, 2017
14:48

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31.července:

Ze Slavkovského lesa už je jen skok do Krušných hor – tedy další z Boubína viditelné lokality. V dnešním vedru zajisté nebylo možno očekávat, že snad z Klínovce bude, nadto v danou denní dobu, k zahlédnutí Šumava, ale když už člověk jednou váží cestu na protější konec republiky, neměl by asi tohle místo vynechat. Nu, Boubín to tedy není (a tím se jistě nemyslí jen zdejší stoosmnáctimetrová nadmořská ztráta – Klínovec dosahuje 1244 m) – jeden si tu připadá principielně spíše tak trochu jako na Zadově, …

… neboť i v tomto případě se jedná především o velmi frekventované lyžařské středisko. Jedině tím lze vysvětlit a omluvit skutečnost, …

… že na nejvyšším krušnohorském vrcholu najdeme takovouto podívanou, …

… která má za následek jakousi směsici občas jakž takž ucházejících, ale v převážné většině spíše odpudivých dojmů. Kdysi jistě celkem stylově působící rozhledna je jako jediná čerstvě opravena a snad někdy podobně dojde i na přilehlý horský hotel, zatím bohužel připomínající spíše zubu času nemilosrdně v plen ponechanou prvorepublikovou fabriku, na níž se ke všemu vyřádilo dlouhodobým pobytem přinejmenším bolševické vojsko. Onen dezolátní stav pak z hlediska výsledného dojmu rozhodně nikterak nevylepšuje zcela nesourodě působící novodobá telekomunikační věž, která by mimochodem s ohledem na svou výšku dostála funkci rozhledny jistě účinněji nežli opravená prababička, z níž je člověk chtě-nechtě vystaven povětšinou výjevům, bez jakých by se co milovník čisté přírody na podobných místech rozhodně obešel.

Na druhé straně je nutno poctivě přiznat, že zrovna pohledům na lanovku (byť sebemodernější) se neubráníme ani na Šumavě – příkladem budiž třeba Špičák, …

… a pokud oko dokáže tak nějak “odfiltrovat” záležitosti, kteréžto mu nelahodí, …

… dobereme se i tady zajímavých a působivých obrazů.

Ke zdejší krajině už neodmyslitelně patří pro Šumaváka poněkud nezvyklé větrné elektrárny, …

… na něž si koneckonců lze zvyknout, …

… a nevnímat je tím pádem jako rušivý, nýbrž naopak jako svým způsobem charakterizační prvek.

Ale, málo platno, oko hledá nade vším tím civilizačním balastem především rodnou Šumavu, již by za ideálních podmínek zahlédlo ve stošedesátikilometrové vzdálenosti na obzoru zhruba pod jediným bílým obláčkem, který snad zásahem vyšší moci připlul právě na to místo jako pomyslný orientační bod.

Jistě není pochyb o tom, že Krušné hory určitě nabízejí též spousty přírodních krás, …

… jen zrovna na Klínovci se tyto hledají skutečně velmi krušně. Na ten je zkrátka lépe pohlížet právě z Boubína … viz např. 24. prosince zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3832 , případně v zrcadlící podobě 31. prosince zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/11415 .

30.července:

Už se tak občas přihodí, že pohledy z Boubína inspirují autora fotokroniky k zavítání na místa, kam z památné šumavské hory dohlédne (viz např. mnohokrát zde prezentovaná Přimda – návštěva zachycena pod společným datem 15.-17. srpna zde: http://vimperk.eu/index.php/5889 ). Letos padl los na západočeské pohoří Slavkovský les, v němž lze najít nejeden styčný bod se Šumavou. Hned první je dán skutečností, že obě lokality, plné přírodních krás, jsou chráněnými krajinnými oblastmi (Šumava navíc samozřejmě též národním parkem). Za dalším se pak vypravme do kouzelného prostředí osady Kladská severně od Mariánských Lázní, kde nás očekává nejen zajímavý vycházkový okruh do místních rašelinišť, ale též jedno bezmála tajemné zvláštní místo – totiž osamocená hrobka v hloubi lesa.

Náhrobní kámen prozrazuje, že tu odpočívá Sigismund, princ ze Schönburgu – Waldenburgu. Nahlédneme-li do historie, odhalíme v něm jednoho z majitelů zdejšího panství, velkého milovníka a zvelebitele Slavkovského lesa, náruživého myslivce … jak tu nepomyslet na knížete Adolfa Josefa ze Schwarzenbergu, jehož provází táž pověst v rámci Šumavy. A ejhle – máme další styčný bod. Oba pánové, byť je dělil rozdíl jedné generace (jmenovaný kníže Schwarzenberg žil v letech 1832 – 1914), se znali …

… a zásluhou společné vášně pro přírodu bezpochyb i spřátelili. Jinak bychom se totiž v historických pramenech jen těžko mohli krom jiného dobrat též zaznamenané skutečnosti, že v roce 1907 daroval princ Otto Sigismund (jeho první křestní jméno nám lesní náhrobek neprozrazuje) knížeti Adolfu Josefovi (slavícímu téhož roku s manželkou Idou z Lichtensteinu zlatou svatbu) dvojici mladých medvědů jménem Ruschi a Ajax, přivezenou z kynžvartské obory. Obě zvířata pak našla svůj domov v českokrumlovském zámeckém příkopu, kde, jak víme, žije medvědí tradice od rožmberských dob až dodnes. A tak se tu silně vznáší ve vzduchu další hypotetický styčný bod – návštěva prince Otty Sigismunda na Šumavě, ba přímo na Boubíně v loveckém zámečku knížete Adolfa Josefa … 🙂

Jinak je ovšem nutno konstatovat, že co do výšky Slavkovský les na Šumavu znatelně ztrácí – jeho nejvyššímu vrcholu, jímž je Lesný, schází sedmnáct nadmořských metrů do tisíce.

Navíc dělá skutečně čest svému jménu, neboť nahoře nabízí jakýsi výhled všehovšudy dvěma průseky v lesním porostu, z nichž jedním vede zpevněná, motorovými vozidly sjízdná cesta až do těsné blízkosti dřevěného altánu, na jehož místě by si člověk tím pádem uměl mnohem raději představit pořádnou rozhlednu. Pak by odtud bylo možno za ideálních podmínek spatřit mimo jiné 145 km vzdušnou čarou vzdálený a o tři sta sedmdesát devět metrů vyšší Boubín, neb opačným směrem dohlednost funguje.

29.července:

Žádné extrémní tropy sice zatím nepanují, ale slunečnice se rozhodně, jako ve známém prvorepublikovém hitu z filmu Hotel Modrá hvězda v podání legendární Inky Zemánkové, mají za čím otáčet …

28.července:

Časně ranní předehra k dalšímu obratu v počasí, …

… který je po vesměs deštivém týdnu možný jedině směrem k sluníčku a teplu, možná opět extrémnímu 🙂 .

27.července:

Za námi je celkově sedmnácté setkání dřevosochařů, v rámci uvedeného počtu pak v pořadí čtvrté v městském parku. Jak již bylo zmíněno včera, počasí milým tvůrcům zrovna nepřálo, ale rozhodně se nestalo překážkou vzniku opět jako vždy půvabných děl, která najdou ve Vimperku, ba i v jeho okolí svá místa. Takto si například Milan Klement představoval svatého Bartoloměje. Ten se následně octne v kostele.

Na rozdíl od uznávaného světce je roztomilá “Kliňha z Bořanovic”, již z dubového dřeva stvořil Tomáš Indra, …

… bytostí ryze smyšlenou, náležející do regionálních pověstí. Ozdobí tedy právě vesničku, již nese ve svém názvu.

Svůj hold mistrům cechu kovářského …

… složil Pavel Vrcula. Jeho dílo zůstane v městském parku, …

… stejně jako zvířecími motivy tradičně vyzdobená …

… originální lavice, …

… která tu spatřila světlo světa pod rukama Radka Smejkala.

26.července:

Již od pondělka pilně tvoří v městském parku dřevosochaři, vinou neustálých přeháněk ukrytí i se svými rozpracovanými díly pod přístřešky. Jejich výsledným výtvorům se budeme podrobněji věnovat zítra, dnes si připomeňme dílo, které ve Vimperku našlo svůj domov již v druhé půli minulého století a dnes – částečně poničeno – odpočívá v parčíku městské nemocnice. Dříve narození si možná vybaví, že se jedná o sousoší s názvem Rodina, dílo akademického sochaře Ivana Racka.

25.července:

Podaří-li se uprostřed vleklých lijavců ulovit okamžik, který předstírá vlídnější tvář, je možno v těchto dnech mluvit o úspěchu.

24.července:

Předposlední červencové pondělí skutečně potvrzuje očekávání deštiva s ochlazením – obloha má zjevně nachystány přebohaté zdroje vydatných srážek.

23.července:

Opět se nám ochladilo – včerejší teplota dosáhla na Boubíně v tomtéž čase ještě šestnácti stupňů, kdežto dnešní již jen třinácti.

Ale možná právě proto náhle vidíme po delší době opět Přimdu, a to brilantně ostrou včetně hradu. Nacházíme se však v úzkém obzorovém pásu, osvětleném sestupujícím sluníčkem, …

… zatímco zbytek oblohy ze všech stran naopak temně čaruje.

Zítřkem počínající příští týden by měl být povětšinou deštivý a chladný – nu, v těchto okamžicích se tomu z nejvyššího místa české Šumavy věří poměrně snadno.

22.července:

Nejvýraznějšími a prakticky jedinými lákadly v rámci večerních pohledů z Boubína byly cumulonimby, roztažené navíc svrchu do klasických bouřkových kovadlin. Tento krasavec se rozpínal severovýchodním směrem, …

… zatímco na jihovýchodě mu kontroval další. Malému oblému útvaru na jeho vrcholu se říká dóm. Vzniká v okamžiku, kdy původní oblačná masa cumulonimbu přeroste jeho vlastní kovadlinu.

Tady je nějaký ten blesk, s nemalou pravděpodobností především uvnitř samotného mraku, už jen otázkou času.

Nu a do třetice se najednou zvýraznily podkovy i v dáli nad Trojmezenskou hornatinou.

Samozřejmě se nemůže zapřít sestup sluníčka, …

… ale kráse mraků jen prospívá.

Zítra by mělo pršet, ale o tom, zda se tato předpověď vyplní, rozhodne až noc.

Vida – náš první cumulonimbus po několika záblescích uvnitř sebe sama na rozloučenou promluvil i k zemi … 🙂 .

21.července:

Třebaže polevilo včera vzpomínané dusno, nezdálo se, že by předposlední červencový pátek teplotně výrazně zaostával za čtvrtkem. I večerní Boubín se ještě mohl pochlubit zprvu jednadvaceti stupni, z nichž sice do blížící se tmy postupně čtyři ubyly, ale permanentní pocit příjemného tepla tím nijak neutrpěl. Z hlediska bouřek tu panoval klid, v jehož rámci severozápadní obloha potěšila pravým parheliem, …

… ale protější směr přece jen sliboval zážitky zcela jiného rázu. Zprvu nenápadné mráčky si zdánlivě jen nesměle užívaly posledních paprsků zapadajícího sluníčka, …

… které se následně postaralo o rozsáhlé působivé červánky. Sotva se však sešeřilo, …

… jihozápadní obloha se co chvíli rozhořela četnými blýskavicemi, svědčícími o tom, že kdesi nad Alpami i blíže k našim hranicím se odehrává zcela jiné představení.

Tentokrát ale bylo každopádně určeno jen našim očím, tedy bez sebeslabšího zvukového doprovodu, aniž by hrozilo, že nadcházející noc na tom cokoli zásadně změní.

20.července:

Čtvrtek měl podle předpovědí plnit roli nejteplejšího dne z celého týdne. V každém případě bylo velmi citelné dusno, které večer zákonitě vyvrcholilo bouřkou a vydatným lijavcem, místy okořeněným kroupami.

I po jeho skončení pokračovala obloha ve fantastických výtvarných kreacích, …

… o jejichž vyvrcholení se za dané situace naprosto nečekaně takto postaralo zapadající sluníčko.

19.července:

Na chvilku se zase přihlásily bouřky – tato dnes okolo poledního, …

… ale krom několikerého zabrumlání a krátkého deště nic zásadního nepřinesla. Přesto se obloha nad Vimperkem i po ní …

… několikrát zaskvěla velmi slibnými útvary.

18.července:

Opuncie neboli nopál určitě coby kaktus nepochází z našich končin, avšak ukazuje se, že za veder, jaká nás v následujících dnech opět čekají, tu dokáže i rozkvést, a to nejen v uzavřených prostorách, kde tím přinejmenším pěstitele nepřekvapí, nýbrž také volně vysazen venku … 🙂

17.července:

Také tento postupný návrat k teplým dnům prý má mít charakter víceméně kátkodobého výkyvu, na jehož konci čeká deštivý počátek srpna.

16.července:

Nedělní oboha se pyšnila celodenní oblačnou podívanou, prostou jakéhokoli deště.

15.července:

Chladno s občasným deštěm, střídané slunečnem – jedním slovem tedy proměnlivo jako nejvýstižnější výraz pro dnešní počasí.

Večerní Boubín pak nepovolil teploměru vystoupit výše nežli na sedmý stupeň nad nulou.

Samotná rozhledna zůstala až na jedno krátké mrholení ušetřena dešťů, …

… pohled z ní však svědčil o tom, že jinde totéž často říci nemohli.

Sluníčko sice opět zápolilo s clonící oblačností, …

… ale nedalo si zabránit v pokusech o stvoření půvabné duhy. Její levý konec vyrůstal z lesů poblíže Záblatí, …

… zatímco pravý se natahoval téměř do Vltavského luhu.

Vytočit plný oblouk nad místy prozářenou krajinou se však přes poctivou snahu nakonec nezdařilo.

Knížecí stolec sotva setřásl oblačnou čepici a už je znovu omýván všudypřítomným čerstvým deštěm, …

… který se však mimo jiné zasloužil o toto za dané situaci nejdelší duhové torzo.

Pak už se sluníčko s posledním červánkovým pozdravem ponořilo za obzor a ponechalo všem přítomným na věži prostor k vychutnání nefalšované letní zimy … 🙂 .

14.července:

Noc, po níž se probudil druhý červencový pátek, byla zatím bezesporu nejchladnější v rámci dosavadní poloviny měsíce. Většina dne se pak na rozdíl od takovýchto sporadických světlých okamžiků nesla ve znamení přeháněk.

13.července:

Nedejme se mýlit slunečnou a blankytnou idylkou – teplota ve skutečnosti dosti zaostává za normou daného ročního období.

12.července:

Vše nasvědčuje tomu, že pomalu směřujeme k dalšímu ochlazování, …

… co chvíli navíc v mokré variantě.

11.července:

Po konečně vydatných nočních srážkách se Boubín dnešního rána zase jednou probudil uvnitř oblačné čepice a stopy deště tu byly dokonale čitelné ještě večer. Bouřkové aktivity se odstěhovaly na sever …

… a teplota nakonec poklesla až na dvanáct stupňů, představujících zatím největší propad.

Na obloze, jejíž bohatá výzdoba v jednu chvíli nepostrádala ani svérázně pojaté pravé parhelium (zde viditelné jako nejmenší výrazně světlý útvar v levé třetině snímku), se činil pocitově sice mírný, svou výkonností však dostatečně silný vítr – neúnavný autor všech dále viditelných proměn.

Oblačná hradba nad Bischofsreutem dávala tušit ukryté alpské giganty, z nichž však nepropustila k zahlédnutí ani sebemenší náznak. V této době, jak ostatně víme, by v opačném případě šlo o naprostou raritu.

Zdá se, že v porovnání s minulým týdnem se bouřková činnost chystá znatelně polevit …

… a budeme se muset spokojit všehovšudy s občasnými dešti, …

… kterých ovšem není nikdy dost.

Zítřejší jitro bude rozhodně náležet k chladným …

10.července:

Za pouhé tři dny vhodí svatá Markyta srp do (nejen) žita …

9.července:

Možnost každodenních bouřek je stále živá, na obloze se každou chvilku hlásí příznačnými symboly (zde třeba opět vidíme již známý pileus na vrcholku cumulonimbu) … a v praxi nakonec opomíjí naše končiny ve prospěch vzdálenějších. Druhá červencová neděle však slibovala nápravu – ještě v dopoledních hodinách se na relativně nedalekém Českobudějovicku přihlásila silná bouřka s průtrží mračen a meteorologický radar vzápětí ohlásil výrazné dění nedaleko západních hranic, odkud svým rozsahem teoreticky mohlo promluvit i do situace na Šumavě. Tedy vzhůru na nejideálnější pozorovatelnu!

Večernímu boubínskému uvítání dominovalo levé parhelium, v rámci daného výtvarného provedení oblohy snad i poněkud překvapující, neboť rozhodně nečekané.

Třiadvacet stupňů nad nulou sice ještě nepředstavuje bůhvíjaké vedro, ale když při něm doslova stojí vzduch v tíživém dusnu, nastává na rozhledně pravý ráj pro dotěrný hmyz a pravé peklo pro fotografa (viz 5. července).

Vzduch se však zhruba po hodině vyčkávání dal zásluhou sílícího větru do pohybu a protivnou hmyzí armádu rozehnal. Sluníčko zůstalo v oblačném úkrytu, …

… ale obloha přes veškeré, všemi směry pozorovatelné úkazy …

… nakonec nejevila známky příští bouřky, …

… ba ani deště.

Více nežli hodinu trvala šedomodrá vláda, nežli do ní opět barevně promluvilo zapadající sluníčko.

Současně bylo zřejmé, že nejbližší a současně jedinou lokalitou, jež by mohla naznačovat bouřkové aktivity, je jižní obzor, odkud zlověstně se tvářící temno zasahovalo až k Lipensku. Ani jedinkrát však nebyl k zahlédnutí sebeslabší záblesk, …

… takže mnohem přitažlivějším se jevil pohled k západu.

V každém případě se ale ukázalo, že ohledně Německa radar nepřeháněl … tam skutečně o vodu shůry zjevně neměli nouzi.

Na Boubíně oproti tomu nespadla ani kapka.

Opět se tedy blýskl jen obrazně, a to úžasnou okolní atmosférou, …

… kterou postupně utlumila až noční tma, uzavírající další den plný marného čekání …

8.července:

Mohlo by se zdát, že současná horka (a nebojme se nejednou říci přímo dusna) bez pořádných srážek nemají šanci zavdat příležitost k takovýmto a podobným lesním scenériím. Časná rána však těmto úvahám dávají opačnou odpověď – samozřejmě nikoli všeobecně, ale jen na vybraných místech …

7.července:

Přesně týden poté, co žáčkové a studenti obdrželi svá vysvědčení a začali si užívat hlavních prázdnin, zažil Vimperk opticky velmi působivé ráno, …

… avšak lákavě vypadající bouřková aktivita se nad ním, mocně poháněna náhlým silným větrem, jen přehnala, majíc své hlavní působiště jako většinou jinde. Ani přidružené srážky nepředvedly nic, co by stálo za zmínku – zahrádkáři jistě spokojeni nebyli. Vysoké teploty nicméně slibovaly, že by z tohoto hlediska nemusel být všemu konec. Těžko pak hledat příhodnější pozorovací a vyčkávací stanoviště …

… nežli Boubín. Ten ovšem v podvečer vyzařoval přímo idylickou letní pohodu s povětšinou blankytnou oblohou, po níž jen sem tam pluly zajímavé mráčky, jako například tyto čočkovité útvary drobných altocumulů lenticularis.

Kdo ale soustředil svou pozornost severním směrem do obzorového oparu, nemohl přehlédnout siluety bohaté kupovité oblačnosti, svědčící o tom, že na protějším konci naší republiky si popisovaného klidu zdaleka neužívají.

Stoprocentní čisto ostatně nepanovalo ani jižně od našich hranic. Opět se tedy zdálo, že Šumava je již příznačně z obou stran obtékána bouřkami, což měl příští – leč až noční – vývoj jedině potvrdit.

Nepředbíhejme však a v této chvíli si připomeňme za daných okolností přímo pozoruhodnou dohlednost, …

… která navzdory celkovému jemnému oparu, jenž se, jak vidno, principielně zdaleka netýkal jen vzpomenutého obzoru (čemuž se při momentální čtyřiadvacetistupňové teplotě těžko divit), nabídla oku třeba známý krásný zámek pyšné princezny Krasomily – Hlubokou – a spolu s ní v jemně zvlněné krajině celou řadu bližších i vzdálenějších vísek, jako např. Babice či za terénním ohybem ukryté Zvěřetice.

Po necelých padesáti minutách se oblačná situace začala výrazně měnit, a to nejen nad obzorem – zde jihozápadním, …

… nýbrž i po celé obloze, …

… tedy prakticky přímo nad hlavou.

Stále tu však nebylo možno s jistotou odhadnout, jaký to vše přinese výsledek, …

… tedy dočkáme-li se vytoužených bouřkových kouzel, nebo budeme jen přihlížet nejrozmanitějším fantastickým tvarům, v jaké vítr průběžně s nemalou proměnlivostí modeloval oblačná uskupení. Třeba tady nic pro příští možnou bouřku zrovna nesvědčilo, …

… zato v dáli nad Německem už se odehrávalo něco zcela jiného. Zůstávalo ale otázkou, jestli se tyto impozantní vysoké cumulonimby dokáží natolik přiblížit a hlavně dotvarovat v potřebné kovadliny, aby naplnily, co od nich bylo očekáváno.

S blížícím se slunečním západem poklesla teplota ze vzpomenutých čtyřiadvaceti na devatenáct stupňů …

… a začínalo být pomalu zřejmé, že zůstane jen u vychutnávání barev a tvarů – tedy blesků a hromů se přinejmenším tady nedočkáme.

Zdálo se pak, že také na šťastnějším vzdáleném severu už mají vše za sebou.

Zklamal i nadějný německý vývoj, byť se v jeho rámci na vrcholku jednoho z cumulonimbů (v první třetině zleva) chvilkově objevil bouřky obvykle věštící pileus.

Nad Trojmezenskou hornatinou pak šlo skutečně jen o pouhé roztomilé hříčky, …

… přičemž ale rozhodně nebylo možno říci, že všude, kam oko dosáhlo, nenašlo pestrou a bohatou podívanou, …

… jako např. na tento altocumulus lenticularis, prozářený a současně na okrajích irizovaný ukrytým sestupujícím sluníčkem, …

… jež po celou dobu korunovalo veškeré dění úžasnou barevností, gradující pochopitelně v okamžicích, kdy se rozloučilo.

A tak to byl nakonec opět Vimperk, jemuž připadla role přinést zde aspoň malou náplast v podobě viditelných blýskavic, prozařujících mezi desátou a jedenáctou hodinou noční temnou oblačnost na severním obzoru. Radarové údaje pak upřesnily, že vydatná bouřková činnost prakticky jen kopírovala severní hranice Jihočeského kraje, takže Šumava opět vyšla naprázdno. Většina léta je však teprve před námi … a změny může přinést třeba klidně hned příští den 🙂 .

6.července:

Od samého rána se ukazuje, že ideální náplní druhého ze svátečních dnů …

… by mohla být třeba výprava do lesa, kde se člověk jednak ukryje před nastávajícím horkem a současně obhlédne místa, která případně slibují úrodu borůvek.

5.července:

Teplotní vývoj nám opět výrazně poskočil do nefalšovaných letních výšin, takže jen málokoho patrně v pozdně odpoledních hodinách překvapila bouřka, která se postupně přesouvala od Nýrska přes Strakonicko a Českobudějovicko až kamsi do Rakous a svým akustickým doprovodem (pravda, též s několika sporadickými záblesky) o sobě dala vědět i Vimperku. Večerní Boubín tím pádem nabídl velkolepou oblačnou podívanou, jejíž fotografování ovšem značně znepříjemňovala armáda létajícího hmyzu všech velikostí, z nichž ta nejmenší jevila největší statečnost v podobě houfného usedání na přední čočku objektivu. Jelikož je pak fotokronika záležitostí co možná věrně dokumentární, aspoň prvním snímkem musí zachytit onu syrovou realitu – tedy pohled do krajiny včetně zmíněných malých – zde naštěstí jen poletujících – dotěravců, jimž neomylný instinkt velel být vždy na straně pro fotografa nežádoucí a nutící jej k občas úspěšným snahám přelstít tady přírodu, s níž se však jinak snaží být v maximálním souladu.

K následujícímu miniseriálu, který se až na drobné výjimky jistě obejde bez dalších komentářů, už jen dodejme, že teploměr takřka po celý večer kotvil na devatenáctistupňové hodnotě a rozhledna si povětšinou užívala téměř dusného bezvětří, ideální to situace pro výše popsané dění.

Půl hodinky před svým západem se sluníčko zasloužilo o půvabné levé parhelium, …

… jež setrvalo na obloze plných dvacet minut.

Za příjemně osvěžujícícho chladného větříku, který se začal stále častěji a silněji hlásit ke slovu, poklesla teplota na sedmnáct stupňů.

Nejeden z viditelných cumulonimbů v průběhu všeho zachyceného dění naznačoval, že by mohl přerůst v charakteristickou kovadlinu, ale nestalo se tak. S výjimkou tohoto vytrvalého krasavce, zleva navíc svrchu přizdobeného odrůdou cirru zvanou pileus, tedy jevem spojeným právě s bouřkovými aktivitami, se veškeré oblačné divadlo postupně rozplynulo. Zítřek se tu bezpochyb probudí pod čistou nebeskou klenbou a přinese další oteplení.

4.července:

Už ranní Boubín naznačil, jakou cestou se bude ubírat dnešní počasí.

Značné větrno při všehovšudy devíti stupních se postaralo od západu o neustálé stěhování oblačnosti, …

… jehož výsledkem byl relativně čistý …

… a světlý jih, …

… zatímco hlavní nápor mířil co pomyslný klacek pod nohy přímo naproti vycházejícímu sluníčku.

To se tím pádem samo o sobě neukázalo, …

… jen podle možností poctivě barvilo veškeré mraky, …

… na které ze svého vynuceného zákulisí dosáhlo.

Snímek pořízený těsně před odchodem z rozhledny dělí od prvního pětačtyřicet minut – a zatím ani paprsek. Zdá se, že navzdory předpovídanému letnímu oteplování budeme přinejmenším dnešní dopoledne vnímat jako poněkud problematické.

3.července: