Promítárna čkyňského kinosálu. To je místnost, která tyhle dva spojuje, i když se osobně neznají. Miloslav Černý – bývalý ředitel čkyňské základní školy, který ve Čkyni pouštěl filmy 50 let, už tu svůj poslední biják promítnul. Na Vaška Květoně, který má na starost nejen promítárnu, ale i celý kinosál, jeho první film teprve čeká.
Pane Černý, jak dlouho jste se nebyl podívat v promítárně?
Co jsem přestal promítat. Na začátku 90. let kino skončilo, od té doby jsem tu nebyl.
Kolik let jste ve Čkyni promítal?
Asi padesát let. Nejprve to bylo v kinosále hostince U Černých. Ve Čkyni se promítalo asi od roku 1940. Iniciátorem vzniku kina ve Čkyni byl poštmistr Novák. Ten tehdy odněkud přivezl jednu starou promítačku i lavice. Promítačka ale měla své problémy. Celovečerní film tvořilo pět až šest kotoučů, které byly postupně promítány a mezi nimi byly dvou až tří minutové přestávky.
Sál na promítání nebyl zařízený, když byla tancovačka, tak se lavice zase vynášely do podsálí. V sále byla velikánská okna, která se musela zatemňovat. Protože promítací prostory byly v rozporu s bezpečnostními předpisy, film byl vysoce hořlavý a výbušný, bylo kino dočasně uzavřeno a později, po znárodnění, upraveno pro šestnáctimilimetrový nehořlavý film. Jeho výhodou bylo, že se celý film vešel na dva kotouče.
Omlouvám se za neznalost, ale kde byla hospoda U Černých?
To je dnešní hospoda Ve votáčce. Měl ji pronajatou můj otec, proto i ten název. Hospoda patřila volyňským právovárečníkům, kteří mu ji pronajali. Moje maminka v té hospodě vařila. Tam, co je dnes Ve votáčce salónek, jsme měli byt a já jsem se tam dokonce narodil. Hospodu jsme měli pronajatou 40 let. Roku 1954 byla znárodněna a začalo v ní hospodařit JZD.
Vzpomenete si na některý z posledních filmů, které jste promítal?
V té době už to byly atraktivní filmy za západu. Na konkrétní tituly už si nevzpomenu.
Vzpomenete si na nějaký zamilovaný film?
Pane jo. To byly stovky filmů. Navíc jsem jako promítač musel vždy vyměňovat kotouče, takže celý film jsem nikdy neviděl. Těžko něco vybírat. Jeden film určitě neřeknu, ale líbila se mi Babička. To druhé zpracování s Libuší Šafránkovou v roli Barunky. Z té citové stránky to byl pro mě jedinečný film. Mám rád husitskou trilogii se Zdeňkem Štěpánkem. Líbily se mi filmy s Marvanem, s Vlastou Burianem. Také byly dobré Troškovy filmy. Na ty bylo vždy plno. Nebo filmy Zdeňka Podskalského, což byl navíc můj spolužák na reálném gymnáziu ve Strakonicích. Ale počkejte, já vám povím jednu zajímavost. Víte, že ve Čkyni žije osoba, která nevynechala jediný film, který jsem promítal?
To jsem zvědavý, kdo to je?
Jirka Járka. Ten skutečně chodil na všechna představení desítky let, stejně jako jeho sestra.
Jaký byl zájem třeba o Vinnetoua?
Obrovský. Musely se i přidávat židle. Hodně také táhly francouzské filmy, kde hrál Luis de Funés.
O jaké filmy byl naopak zájem nejmenší?
O budovatelské filmy se socialistickou tematikou, zejména o sovětské a z NDR. Některé tyhle filmy byly opravdu velice prostinké. Vedoucího kina dělal Standa Sova, v pokladně seděla jeho žena Alena. Často jsme čekali, až přijde aspoň deset lidí, a pak se promítalo. Jinak ne.
Když se podíváte okolo sebe, co se tady v promítárně změnilo?
Všechno. Zmizelo technické vybavení a zbyly jen holé zdi. Teď se mi to zdá prostornější. Je vidět, že je tu všechno ve stavu zrodu. Po tolika letech jsem opravdu rád, i když nevím jestli se ve Čkyni kino znovu uživí.
Jak se v té době filmy do Čkyně dostávaly?
Film byl zasílán z Ústřední půjčovny filmů v Praze. V plechových bednách se sem posílaly vlakem. Jeden asi desetikilový film byl zhruba na pěti až šesti kotoučích, které se pak vkládaly do promítačky. I čkyňské kino ale šlo s dobou. Po dalších stavebních úpravách vznikl kulturní dům, kino mělo svůj vlastní sál se skloněným hledištěm, výbornou akustikou a dvěma promítacími aparaturami, tím odpadly přestávky mezi výměnami kotoučů.
Jak často se promítalo?
Ve středu, v sobotu a v neděli. V neděli odpoledne se jednou za 14 dní promítalo pro děti. Promítali jsme společně s manželkou. Osobním jednáním s pracovníky Ústřední půjčovny filmů se mi dařilo přednostně získat atraktivní filmy a tím zvyšovat návštěvnost kina.
Vzpomenete si na nějakou nehodu při natáčení?
Počkejte ano, na jednu příhodu si vzpomínám. Jeden elektrikář, já ho nebudu jmenovat, dělal v kině úpravy na elektroinstalaci a přehodil fáze vodičů. Tehdy promítala manželka dětský film pro školu a kvůli těm přehozeným fázím běžely všechny elektromotory a tedy i film pozpátku.
Vašku, co všechno se v promítárně za poslední léta změnilo?
Od roku 2009, kdy se KOS začal starat o rekonstrukci kinosálu, opravdu hodně. Prvně jsme demontovali nefunkční promítačky. Jezdili sem i lidé z jiných kin, kteří si z nich brali součástky do svých promítaček. Pak jsme vybourali staré okno a zazdili nové. Je tu nová elektroinstalace, vymalováno a je tu nová toaleta. Na kinosále jsou nové sedačky, které už nepotřebovali v divadle v Táboře. Postavili jsme nové rampy na osvětlení a na ně dali nová světla. Máme náhradní opony. Znovu jsme natáhli promítací plátno, které leželo pod schody. Opona se ovládala z kabiny, ale motory se ztratily, stejně jako reproduktory a usměrňovače. Uvnitř promítárny bylo vše zdevastováno. Běhaly tu krysy. Časem by tu mohl být filmový klub. Ještě je třeba zavěsit dataprojektor. Potom by se tu mohly dělat přednášky a besedy pro školy.
Pane Černý, troufl byste si na tu techniku?
Na tu moderní ne, té nerozumím. Pokud by se vrátilo původní technické vybavení, neměl bych problém.
Vzpomenete si ještě, kolik jste za promítání dostal?
Zase to nevím úplně přesně. Byla to částka v řádech stovek korun měsíčně. Plat byl stanovený podle tarifu, který vydal Československý státní film. Ale já jsem si nestěžoval, byl to pro mě koníček a hodnota peněz byla v té době úplně jiná.
Vy sám jste povoláním učitel. Nemusel jste napomínat děti, aby nechodily na představení pro ně nevhodná?
Na večerní filmy po 20. hodině neměly děti přístup.
Vašku, ty jsi teď správcem kinosálu. Máš za to nějakou finanční odměnu?
Nemám nic. Lidé se mě ptají, co za to mám, ale já to dělám pro radost. Chodí sem základní škola na dětská představení, divadlo tu hrají kosáci. Já jsem rád, když mi poděkují, řeknou, že se jim tu líbí. Nedělám to přece pro peníze.
(pp)