Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove
31. července:
Poslední červencový večer se báječně vybarvil a uchystal i velmi přitažlivou podívanou.
Příroda nám opět předvedla jeden z nepřeberné řady svých drobných zázraků, který bychom mohli vnímat třeba jako kompenzaci za rozmary počasí, jež na přelomu července a srpna stále nenabízí teploty horkého léta. Věrní příznivci fotokroniky zajisté již poznali, že zřetelný duhově vyhlížející útvar na obloze je tzv. parhelium, aneb falešné boční slunce či vedlejší slunce, a náleží k tzv. halovým jevům. Ty vznikají lomem světla na drobných ledových krystalcích – šestihranných destičkách či hranolcích v atmosféře. Zde ovšem pozorným pohledem zjistíme, že onen jev pokračuje se slábnoucí intenzitou směrem vzhůru třikrát za sebou – kopíruje vlastně v bodech tvar halového oblouku, na jehož plné vykreslení momentálně nebyly potřebné podmínky.
30. července:
Není teď dne, v němž by shůry nekáplo, …
… a je to znát i cestou na Boubín, třebaže započatou za slunečna.
Ano, už to tu zaznělo, …
… veškeré rozhledy jsou zatím k dispozici ze základní nadmořské výšky Boubína, takže jich není mnoho.
Teplotu a vítr však lze měřit i nadále – dnes foukalo od západu, a to mírnou rychlostí 1,7 m/s (6,12 km/h).
Ta každopádně stačila k obklopování hory jemnou mlhou, jaká někdy začíná poměrně nenápadně, ale nakonec dokáže zahalit vrchol tradiční čepicí.
I bez rozhledny lze ovšem polapit pravá přírodní kouzla – tím dnešním byl sluneční západ za hustou dramaticky vyhlížející oblačností, …
… jako by se tu střetl oheň s vodou. Však také chvílemi vydatně pršelo.
Velkolepé podívané ale voda shůry ani v nejmenším nepřekážela.
29. července:
Nejvýraznější vlachovobřezský odkaz věhlasného mistra Jakuba Bursy postupně nabývá zcela nové podoby – toto zastavení křížové cesty je posledním, jemuž se ještě nedostalo úpravy.
28. července:
Rostou nejen tyto, ale právě ony upoutají oko jako první …
27. července:
Kolik krásy by zůstalo nepovšimnuto bez půvabného díla slunečních paprsků …
26. července:
Pavučina deštěm neutrpí, naopak jen zkrásní …
25. července:
Příznivci Boubína určitě dávno vědí, že od pátého dne tohoto měsíce je rozhledna z technických důvodů uzavřena … ale to jistě není důvodem k tomu, aby se skuteční milovníci této v pravém slova smyslu kouzelné hory nevydali vzhůru.
24. července:
Když už s námi letní počasí žertuje, je od něj sympatické, že za to občas aspoň nabídne krajně zajímavé výjevy na obloze … a nejlépe samozřejmě vyznívají na té zatažené.
23. července:
Jen skutečný znalec by v záplavě nejrozmanitějších krásných květů, jakými příroda přímo hýří, rozpoznal, že tyto náležejí rostlině s latinským názvem Solanum tuberosum, aneb „obyčejným“ bramborám.
22. července:
Dnešní komentář …
… by bylo možno …
… doslova opsat …
… podle včerejšího.
21. července:
Tolikrát už se potvrdilo, …
… že se člověk nesmí dát zmást …
… prvním dojmem z oblohy, …
… ale měl by trpělivě vyčkat na celý vývoj.
20. července:
Ani dnes nečekejme plnohodnotná letní vedra, …
… ale buďme každopádně vděčni za přívětivé počasí.
19. července:
Více nežli skutečným létem by toto roční období bylo letos možno nazvat časem kouzelných obloh.
18. července:
Těžko se divit, že v podvečer dalšího výrazně deštivého a chladného dne se Boubín, který by jinak tomuto krajinnému úseku dominoval, nedokázal vymanit z oblačného sevření, jež nebylo možno ani zvát obvyklou čepicí, nýbrž přímo důkladným maskováním.
17. července:
Počasí jako by se stále nemohlo vpravit do letních teplotních parametrů, ale výjevy na obloze, které z toho vzcházejí, …
… lze stále řadit k velmi působívým.
16. července:
Pojďme se společně po dvanácti letech navrátit do malebných končin Velharticka, kde nás z určitého místa v krajině upoutá pověstný štít gotického hřbitovního kostela sv. Máří Magdaleny.
Připomeňme si, čím je (či, jak se dále ukáže, možná již jen byl) zmíněný kostel z roku 1373 pověstný, nejen dvěma snímky z roku 2013, ale též ocitováním textu, který je spolu s dalšími v tehdejší červencové fotokronice provázel: „K vidění je tu spousta zajímavostí a člověka nepřekvapí, že kouzlo zdejší krajiny zlákalo např. Jana Wericha k tomu, aby si poblíže říčky Ostružné, jež tudy protéká, nechal postavit chatu, jezdil sem odpočívat a oddávat se své pověstné rybářské vášni. My se však společně zastavíme u ještě staršího klasika – Karla Jaromíra Erbena. Traduje se totiž, že právě k velhartickému hřbitovu se váže pověst vpravdě hororového charakteru, která se našemu slavnému básníkovi stala inspirací k baladě Svatební košile ze sbírky Kytice. Příběh smutné opuštěné dívky, která se v touze po návratu svého milého z ciziny rouhá Panně Marii a vzápětí je potrestána děsuplnou noční cestou po boku umrlce na daleký hřbitov, kde jí hrozí záhuba, čtenáři jistě dobře znají již od školních let, ostatně se dočkal spolu s dalšími Erbenovými baladami i své filmové verze. Pověsti o možnosti přivolat mrtvého z hrobu se vyprávěly odedávna prakticky po celé Evropě, ba i v zámoří. Dramatické vyvrcholení té naší se pak mělo odehrát právě na velhartickém hřbitově (existují však ještě další místa, která si přivlastňují totéž), což má dodnes připomínat velmi zajímavý jev. Je patrné, že kostelní fasáda se nachází ve velmi neutěšeném stavu a volá po opravě. Situace není o mnoho lepší ani na západní straně, ovšem pohlédneme-li pozorně vzhůru do štítu, spatříme k nemalému překvapení zcela zřetelné obrysy lidské tváře.
Podle místního vyprávění se má jednat právě o tvář oné nešťastné dívky, která nakonec „v tísni nejvyšší“ dosáhla upřímným pokáním odpuštění a zachránila si život. Dodejme však, že mnohé ze vzpomenutých pověstí i jejich básnických zpracování naopak končí tragicky – např. německý básník Gottfried August Bürger (mj. autor známých příběhů o Baronu Prášilovi) nechává již o století před milosrdnějším Erbenem svou Lenoru, hrdinku stejnojmenné balady, za podobných okolností zahynout (byť si to čtenář z víceméně otevřeného konce básně musí domyslet). Máme zde tedy příležitost vcítit se do mrazivého příběhu, jehož působivost ke všemu umocňuje tvrzení, že záhadná dívčí tvář se v minulosti i po pokusech o nejedno přebílení kostelního štítu vždy znovu objevila v podobě, v jaké ji vidíme dodnes.“ Tolik tedy dvanáct let starý text a dvojí foto, …
… přičemž čerstvé letošní bohužel ukazuje ještě bídnější stav. Tvář ubohé domnělé hrdinky Svatebních košilí je již prakticky k nerozeznání, v místě úst jí dokonce zcela odpadla omítka, takže by bylo skutečným zázrakem, kdyby se po krajně potřebné opravě „kabátu“ celého kostela, na niž probíhá mezi katolickou veřejností velhartické farnosti sbírka, znovu na štítu objevila. Nechme se však překvapit – nikdy neříkejme nikdy.
Nicméně to není jen kostel, co tu volá po opravách … chudák Spasitel před ním si též jistě nezaslouží vyhlížet jako nějaký gymnasta při jednoručním prostocviku na hrazdě.
A tak se momentálně po řadě smutných pohledů (třebaže na hřbitovech mají i bez popsaných jevů z principu své domovské právo) jevil potřebně uklidňujícím jiný – na sousední pole s dozrávající pšenicí.
15. července:
Opět došlo na vydatný déšť a bouřku, jejíž epicentrum se nacházelo tradičně jinde – do Vimperka vyslala všehovšudy několik ojedinělých okrajových blesků, některých i bez slyšitelného zahřmění.
Večerní obloha však vše vynahradila …
… úchvatným barevným divadlem, …
… nejpůsobivějším jako většinou na západní straně.
14. července:
V rozmezí hodiny a půl …
… po osmé večerní.
A všemu by slušel efektní blesk … nekonal se.
13. července:
Některá pošumavská místa …
… dokáží výrazně překvapit něčím, …
… co by nikdo nečekal.
Třeba zříceninou tvrze, připomínající spíš malý hrádek …
… poblíž Kašovic na Sušicku.
12. červnece:
Zkrátka, řečeno s panem Vančurou, tento způsob léta … zatím se nerýsuje jiný.
11. července:
Na první pohled by se mohlo zdát, že aktuální dny se podobají jeden druhému jako příslovečné vejce vejci. Dnes ovšem na rozdíl od včerejška navzdory oblačnosti nepršelo, převládalo slunečno, leč teplota má stále co dohánět, aby mohla být zvána letní.
10. července:
Malý, téměř by se chtělo říci nenápadný rybníček na památném místě někdejšího šumavského sklářství, obsaženého i v názvu nedaleké osady Michlova Huť, krom jiného láká též k svezení na pramičce.
Dnes se ovšem každou chvilku schylovalo k dešti a pohledy do oblak přinášely občas výjevy, nad nimiž by zaplesalo srdce samotného Josefa Váchala, známého nadšeného mystika. Však zaměřme pozornost zhruba do středu, kde se světlejší oblačnost potkávala s temnou.
Ale ani pohled níže tu nebyl bez odměny z říše pohádek a mýtů.
Co by to ostatně bylo za rybník bez vodníka?
9. července:
Oblačné dialogy jsou vždy fascinující, …
… zvláště odehrávají-li se mezi nebem a úctyhodnými skvostnými samotáři z říše stromů.
Dnes bylo v tom směru skutečně čím se bohatě opájet, …
… a to třeba i z perspektivy krásně kvetoucích luk.
Každé místo tu v sobě navíc nese kus šumavské historie, promlouvající i zcela beze slov.
8. července:
Jakákoli křidélka jsou malým zázrakem, …
… o čmeláčích nemluvě.
A dnes se jich po šumavské květeně hemžilo bezpočet.
7. července:
Ochlazuje se, čehož ovšem lze využít k návštěvě dalších končin, do nichž nevstoupí davy letních turistů – třeba za kamennou žábou na úpatí hory zvané Nad Smržem.
Nenabízejí se odtud sice klasické otevřené rozhledy, ale i průhledy lesním porostem k šumavským vrchům mají bezesporu své kouzlo.
6. července:
Dnes už nás nemine další příděl deště, i když dle všeho až k večeru.
5. července:
Copak asi předpovídají stále četnější oblaka, …
… třebaže zatím nebrání slunečním paprskům čarovat ani skrze bohatý porost na vodní hladině?
4. července:
Noční bouřky zvolily jako většinou jinou cestu, ale přinesly především potřebnou závlahu. Jitro se sice zprvu tvářilo zadumaně, ale poměrně brzy se vyčasilo do teplého slunečna, …
… takže opět přišly ke slovu osvěžující okamžiky u vody v končinách takřka nenavštěvovaných.
3. července:
Na dnešek jsou předpovídány silné bouřky, což samozřejmě v kontextu dosavadních veder není ničím překvapujícím. Působivou předehrou se však stala skutečnost, že původně čistá hvězdná noční obloha se začala již od půlnoci pozvolna zatahovat, ale nikoli až k obzoru. Tam ponechala krátce před třetí hodinou ranní, kdy do slunečního východu scházely ještě dvě hodiny, na severní straně úzký prostor jevu pro toto roční období charakteristickému a ve fotokronice již nejednou v minulosti zachycenému, totiž tzv. nočním svítícím oblakům. Škoda jen, že ta krásná, po další půlhodinu se vyvíjející podívaná vyšla zrovna nad šumavskému koloritu cizorodé paneláky, …
… ale ty lze koneckonců naštěstí ze záběru jednoduše odstříhnout.
2. července:
Ještěrky náležejí k mrštným zvířátkům, jejichž koníčkem rozhodně není fotomodeling. Bylo tedy štěstím, že tuto nejspíš na potřebnou chvilku zmohlo vedro … ano, červenec se zatím v daném směru činí.
1. července:
Rok se nám překlápí do své druhé půle … a děje se tak za vzrůstajících veder, na něž je jedním ze spolehlivých receptů třeba únik k některému ze šumavských lesních jezírek, k nimž nejlépe nevedou značené turistické cesty.
