Rozhovor: Podání ruky s generálem Pattonem

ROZHOVOR: Podání ruky s generálem Pattonem před 80-ti lety

Před osmdesáti lety stál malý devítiletý Standa Schneedorf na okraji špalíru lidí na polním letišti ve Strakonicích. Dakota dosedla, otevřely se dveře… a před ním stanul generál George S. Patton. Jeden stisk ruky, pár vteřin, které se mu navždy vryly do paměti. Jaké to je, nést si takovou vzpomínku celým životem? A může jediný okamžik probudit v člověku úctu k historii a místům, která stojí tiše u cest?

Rozhovor pro vás připravili Ing. Jitka Řezanková a tvůrce sumava.eu MUDr. Marek Matoušek

Marek: Stando, přesně před osmdesáti lety jsi jako devítiletý kluk potkal generála Pattona. To zní až neuvěřitelně. Bylo ti tehdy přesně devět let a jeden den. Jak se to vlastně stalo?
Stanislav: Bylo právě 17. července 1945. Na polním letišti ve strakonických “Lipkách“, přistála vojenská Dakota a několik Piperů. A právě z Dakoty vystoupil on – obr = čtyřhvězdičkový = generál George Smith Patton v plném lesku, s doprovodem několika vysokých důstojníků své armády. Celé město bylo na nohou. A já v ten den? Malý kluk z Barvínkova, v bílé košili, krátkých kalhotách s kšandami…  u takové významné události jsem přece musel  být!

Marek: Byl tam špalír lidí a ty jsi z té řady lidí trochu vyčuhoval…
Stanislav: No, to jistě ano. Vystoupil jsem trošku z toho dlouhého „štrúdlu“ lidí, kteří přišli generála Pattona přivítat na letiště. Možná jsem stál necelý krok před ostatními. Chtěl jsem jej vidět co nejlíp. A najednou jsem byl metr od něj. Generál Patton se na několik okamžiků pozastavil, podíval se dolů na mě a podal mně ruku. Jeho obrovská dlaň stiskla na dvě-tři vteřiny tu moji malou tlapku.

Marek: Promluvil na tebe?
Stanislav: Řekl několik anglických slov, ale nerozuměl jsem ani jednomu. Jen jsem tam stál a s obdivem se díval vzhůru na jeho tvář. Byl to pro mě naprosto mimořádný zážitek. Když jsem přišel domů, maminka se mě ptala, proč si pořád umývám jen levou ruku. A já jí odpověděl, že pravá ruka je tou, kterou mi stiskl generál a proto si jí mýt nemohu! Usmála se na mne a řekla: „Ty můj malý blázínku…“

Marek: Jsou situace, které se stanou jednou za život  a možná ani někdy ne.
Stanislav: Přesně tak. Občas každý z nás prožijeme  mimořádně a zvláštní situace, na které se nedá zapomenout. A tento úžasný zážitek v mých devíti letech?  Ten prostě  zapomenout nelze. Těch několik vteřin se mi navždy zapsalo do mojí paměti a zůstane v ní do posledního dne mého života. Kdykoliv jsem ve Strakonicích a projíždím     .kolem  letiště, vzpomínka na 17. červenec 1945  okamžitě naskočí …

Marek: Kdo by tehdy řekl, že z tebe bude člověk, který zachrání víc než stovku sakrálních památek v oblasti naší krásné Šumavy. Kapličky, křížky, místa tiché paměti a vzpomínek. Myslíš, že to spolu nějak souvisí?
Stanislav:  Pravděpodobně ano. Zcela jistě má každý více či méně podobný zážitek ve svém životě. A ten v nás vyvolává  úctu k přírodě, k historii této nádherné krajiny a ke stopám, které zde zanechávají lidé, kteří zde po mnoho staletí žili. Já sám jsem měl a stále mám v sobě touhu ty stopy obnovovat a chránit. Když dnes procházím kolem opravené kapličky či  křížku, mám pocit, že to celé dává smysl a je také odkazem generacím, které přijdou po nás.

Marek: Stando, ještě jednou vše nejlepší k tvým narozeninám, které jsi před pár dny oslavil. Za celý Tvůj příběh, cit, a za to, že máš tak pevný stisk i ve svých devětaosmdesáti.
Stanislav: Děkuji …. čtenářům vzkazuji s malou připomínkou – dnešní doba je až příliš přetechnizovaná ve všem kamkoliv se podíváme. Ta opravdová radost a pocity štěstí přijdou ve chvíli, kdy to nejméně očekáváme, třeba i z druhého konce světa.

K mým 89. narozeninám přiletěl z dalekého brazilského Sao Paulo malý balíček od mojí sestřenky Clarissy v podobě krásného žlutého trička reprezentujícího národní fotbalový team Brazilie s číslem 10 a na zadní straně trička se jménem Schneedorf Stanislav ! 

Radost, jakou mně tento malý a překvapující dárek udělal, se nedá vůbec popsat – jak málo stačí mít opravdovou radost a pocity štěstí. Taková milá překvapení přeji každému z nás alespoň několikrát za život.