Pavel Pavel – inženýr, který rozhýbal sochy Moai
Pavel Pavel patří k neobvyklým osobnostem české vědy a techniky. Přestože není archeologem v tradičním smyslu slova, jeho jméno obletělo celý svět díky jedinečné kombinaci inženýrského myšlení, experimentálního přístupu a hlubokého zájmu o tajemství starověkých civilizací. Narodil se 11. března 1957 ve Strakonicích a po studiu na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni nastoupil jako projektant do podniku Agrostav Strakonice. Právě tam, ve svém volném čase a s omezenými prostředky, začal rozvíjet neobvyklé hobby – experimentální archeologii, tedy snahu ověřovat technické možnosti dávných civilizací pomocí praktických pokusů.
Jeho nejznámějším příspěvkem do této oblasti je výzkum zaměřený na přesun a „chůzi“ obrovských kamenných soch Moai na Velikonočním ostrově (Rapa Nui). Zatímco odborníci po desetiletí diskutovali o tom, jak mohli dávní obyvatelé ostrova manipulovat s desítky tun vážícími sochami bez moderních technologií, Pavel navrhl vlastní hypotézu: sochy nemusely být vlečeny po zemi, ale bylo možné je „rozkývat“ a postupně „kráčet“ kupředu, podobně jako se posouvá těžká skříň kýváním ze strany na stranu.
Tuto teorii nejprve otestoval v roce 1985 v domácím prostředí – pomocí vlastní makety v měřítku a jednoduchých lan. O rok později, v roce 1986, byl jako člen výpravy slavného norského cestovatele a badatele Thora Heyerdahla pozván přímo na Velikonoční ostrov. Tam se mu – za přítomnosti televizních štábů a svědků – podařilo rozhýbat originální sochu Moai a demonstrovat, že jeho metoda funguje i v reálném měřítku.
Jeho první kniha a cestovní deník vyšly v roce 1988. Od té doby Pavel Pavel nejen dále rozvíjel své teorie a pokusy, ale rozšířil své bádání i na jiné historické záhady. Věnoval se například otázce, jak byly transportovány obří kamenné bloky v Jižní Americe, zejména v okolí jezera Titicaca a ruin v Tiahuanacu, nebo jak mohl vzniknout slavný komplex Stonehenge v Británii. Jeho přístup se vždy zakládal na fyzikálně reálných a ověřitelných principech, což ho odlišovalo od mnoha teoretiků, kteří bez experimentů spekulovali o mimozemských technologiích nebo nadpřirozených silách.
Důležitým aspektem Pavlova života je i jeho praktická aplikace získaných poznatků. Založil firmu ve Strakonicích, která se specializuje na přesun těžkých břemen. Jeho technické know-how, ověřené v extrémních historických simulacích, našlo tak využití i v moderním průmyslu. Kromě toho se také angažoval ve veřejném životě: v letech 1998–2006 byl místostarostou svého rodného města a od roku 2004 působí jako zastupitel Jihočeského kraje.
Pavel Pavel je příkladem toho, že zvídavost, vytrvalost a inženýrská představivost mohou přinést nové pohledy i na dávno ztracené technologie. Jeho práce inspirovala nejen vědce, ale i širokou veřejnost, a přispěla k většímu pochopení lidské vynalézavosti napříč dějinami.
Pavel Pavel – muž, který rozhýbal sochy moai i lidskou představivost. Jeho jméno je spojeno s legendárním Velikonočním ostrovem, originálními experimenty a neutuchající zvídavostí. V tomto rozhovoru se ohlížíme nejen za jeho dětstvím, studii a profesní dráhou, ale také za tím, co ho v životě nejvíc fascinovalo, naplňovalo a motivovalo. Povídali jsme si o jeho cestách, knihách, zdraví i o tom, co by na světě změnil, kdyby měl kouzelný prsten. A především – co by vzkázal těm, kteří hledají cestu k rovnováze, zdraví a smyslu.
xx
Rozhovor s Pavlem pro vás připravili Ing. Jitka Řezanková a tvůrce sumava.eu MUDr. Marek Matoušek
Jak Pavel Pavel vzpomíná na dětství ?
Dětství, to byly návštěvy u příbuzných v okolí Strakonic, domácí zabijačky a hlavně pobyty u babiček v Čejeticích. Oba dědové byli náruživí rybáři a tak jsem na břehu řeky Otavy strávil spoustu času. Měli jsme malý byt proto jsem veškerý volný čas trávil venku s klukama. Hráli jsme fotbal třeba fotbal, lezli do zahrad pro zakopnuté míče a také kvůli bohaté úrodě. Zvláštní kapitolou bylo střílení z praků nebo rozebírání munice z druhé světové války. Tehdy jí bylo ještě dost a my to naštěstí ve zdraví přežili. Časem mě pohltilo kreslení a modelování a já přišel na jiné myšlenky. No a pak sport. Kanoistika ve vodáckém oddíle a s tím spojené čundry, práce se sekerkou a pilou, uzlování, morsejovka, šifry a hlavně letní tábory. Obdivoval jsem starší kamarády a měl v nich velké vzory. To podobně platilo později i v lyžařském oddíle, kdy jsme na Kubově Huti prožívali naše závodnické sny. V té době tatínek vlastníma rukama postavil garáž a v ní vyrobil první obytný karavan ve Strakonicích. Tehdy ještě neexistovali kempy a žádné regulace a tak jsme sjezdili Jižní Čechy od Lipna přes Šumavu až po nádherné jihočeské rybníky obklopené lesy plných hub.
Jaké obory jste vystudoval a kde?
Na vysněnou střední školu stavební ve Volyni jsem se, díky otcovu negativnímu názoru na bratrskou pomoc spřátelených vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, nedostal. Naštěstí byl už tehdy zoufalý nedostatek zájemců o studium strojařiny a tak mě přijali na střední průmyslovou školu nedaleko od nás. Podobně to dopadlo i s vysokou školou. Vysoká škola strojní a elektrotechnická v Plzni brala i děti se špatným kádrovým profilem. Tak jsem se stal technikem s láskou k malování a ke sportu. Rodiče se v té době rozhodli pořídit chalupu na Horské Kvildě a otec pustil přípravy. V naší garáži postupně svařil míchačku, cirkulárku a hoblovku a na převor materiálu i káru za auto. Tím byl Moskvič 407, který otec průběžně udržoval v chodu skoro 20 let. Náš mezitím zestárlý caravan posloužil jako vítaná staveništní bouda. Díky stavbě jsem se tak naučil základy od řady řemesel.
V jaké firmě jste působil hned po škole ?
Mé kroky nevedly do ČZ Strakonice, tehdy největšího strojírenského podniku Jižních Čech, kde skončila většina spolužáků, ale do Zemědělského stavebního sdružení Strakonice. Stal jsem se projektantem zemědělských technologií a za rýsovacím prknem snil o dálkách. Vydržel jsem tam deset let a služebně doslova sjezdil a poznal celou republiku. Díky těsnému sepětí se stavařinou jsem dokázal přemluvit kolegy zedníky, aby mi volném čase pomohli zhotovit bednění na formu pro výrobu betonové kopie sochy Moai a také aby přiložili ruku k dílu, když jsem s ní organizoval experimenty a potřeboval spoustu dobrovolníků tahačů za lana.
Čemu jste se nejraději věnoval ve svém volném čase?
No vůbec nejraději, a to mám dodnes, jsem četl a snil. Nicméně díky tehdejší realitě se za mě žádný snílek nestal. Vzápětí po nástupu do zaměstnání jsem se musel postarat o bydlení rodiny. Tehdy nebyla jiná cesta než začít po práci a o sobotách a nedělích vlastnoručně stavět družstevní byt. Přes dva a půl tisíce takto zabitých hodin volného času během tří let mě z nějakého naivního snění vyléčilo. Byl to dost záběr. Dostavěli jsme právě v době, kdy jsem odlétal s Thorem Heyerdahlem na Velikonoční ostrov. No a po návratu jsem dalších minimálně pět let den co den jezdil po republice přednášet o své cestě a psal desítky článků a knihu. Volného času jsem si vlastně za celý život moc neužil…
Co Vás nejvíce fascinovalo na Velikonočním ostrově?
Co mě nejvíc fascinovalo? Putovali jsme tam a doslova šlapali po troskách úžasné kultury stavitelů soch Moai, která toto nejizolovanější obydlené místo na světě navždy proslavila. Je to silný zážitek. Vůbec nechápete, jak se tam původní obyvatelé, přes tisíce kilometrů vodních ploch Tichého oceánu, vlastně dostali. Bylo to někdy kolem roku tisíc našeho letopočtu a svá plavidla dokázali postavit bez jediného hřebíku. Vůbec totiž neznali kovy. Dnešního návštěvníka samozřejmě pohltí místní úžasná kultura. Ať už jde o tanečnice hula hula či sveřepé sportovní zápolení inspirované prastarou soutěží o titul Ptačího muže. To je taková naše obdoba železného muže, kdy závodníci slézali strmé skály a plavali mezi proudy a žraloky ke vzdáleným skaliskům, aby tam čekali na snůšku prvních vajec tažných ptáků. Kdo našel první vejce a ve zdraví doplaval zpět, byl na jeden rok králem ostrova.
Jaké jídlo máte nejraději a kde Vám nejvíce chutnalo ?
Nejvíce mi samozřejmě chutnalo u maminky a u babičky. Obě byly skvělé kuchařky. Miluji českou kuchyni, hlavně dobře udělané vepřové a chlupaté knedlíky. Moc rád si s kamarádem rybářem u nás na grilu opečeme jeho úlovky, hlavně kapry. V cizině využiji každé příležitosti a vrhám se na krevety a další plody moře. Naštěstí to už není vzácnost ani u nás.
Jak jste testoval svou hypotézu doma ve Strakonicích?
Jééé. To je na celou knihu. Když mi časopis Věda a technika mladých vydávala článek o mém řešení záhady transportu soch moai, chtěli, abych na závěr textu připsal dovětek, že svou teorii ověřím praktickým pokusem na Velikonočním ostrově. Když jsem oponoval, že je to daleko, finančně nad moje možnosti a že v Chile vládne Pinochet, navrhli ať napíši, že to ověříme praktickým pokusem u nás v Čechách s kamennou kopií sochy. Místo pracného tesání z kamene jsem ji ale raději odlil z betonu.
Kdy a s kým jste odjel na Velikonoční ostrov?
Když jsem z tisku zjistil, že norské muzeum Kon-Tiki vysílá na Velikonoční ostrov výpravu vedenou slavným badatelem a mořeplavcem Thorem Heyerdahlem, nemeškal jsem ani okamžik a napsal mu. Moc mé školní angličtině nerozuměl, ale přiložené snímky z našeho experimentu ve Strakonicích ho upoutaly. Tak mě pozval jako člena expedice s úkolem ukázat transport sochy moai přímo na Rapa Nui, jak ostrov nazývají sami domorodci.
Co konkrétně jste předvedl na ostrově s opravdovými sochami Moai?
Záhada jak hrstka „primitivních“ domorodců dokázala napříč ostrovem dopravovat desítky tun těžké obří kamenné sochy vybudila badatele až k teoriím o UFO či nadřirozených silách a kouzlech domorodých čarodějnic. No a mě, jako technika, okouzlila domorodá legenda, že sochy „chodily“ ve stoje kývavým pohybem v přívratných polokroužcích. Nikdo ostrovanům nevěřil. Já jsem si ovšem představil, že podobným způsobem pracují s popelnicemi popeláři. Nebo, že přesně tak stěhujeme doma třeba ledničku. Měl jsem vyhráno. Pak už stačilo pár výpočtů a promyslet detaily a moje teorie byla na světě. Socha nám na ostrově opravdu kráčela a domorodci můj způsob transportu dodnes předvádějí při vystoupeních pro turisty. V letošním roce jeden z tamních souborů navštívil i Českou republiku. Ovšem sochu měli kvůli váze z plastu. Ale bylo to úžasně působivé a sklidili bouřlivé ovace.
Kdy vyšlo Vaše první cestopisné dílo?
První kniha „Rapa Nui“, což byl vlastně můj osobní deník z cesty na Velikonoční ostrova, mi vyšla v roce 1988. Tedy necelé dva roky po návratu z expedice. O pár let později jsme s profesorem Marsarykovy university v Brně Jaroslavem Malinou, vydali krásnou knihu „Jak vznikaly největší monumenty dávnověku“ a pak následovala kniha „Návrat na Rapa Nui po třiceti letech“. Mezitím jsem však publikoval desítky článků, vystupoval v rozhlase a televizi a absolvoval přes pět set přednášek po celé republice i v zahraničí.
Zdraví pokládáme za to nejhlavnější a to nejen společností preferované fyzické ale i opomíjené duševní a mezilidské. Štěstí je hlavně o té mezilidské linii. Souhlasíte s tím?
To musím jen odsouhlasit. Ovšem. Vnímám, a to mluvím i sám za sebe, že zdraví podobně jako například svobodu či demokracii, bereme jako naprostou samozřejmost. V každodenním shonu řešíme a ženeme se za „důležitějšími“ věcmi. Na naše zdraví si vzpomeneme většinou teprve tehdy, když není najednou něco v pořádku. Pak vzpomeneme na rady o správné životosprávě a zpitujeme svědomí, co jsme zanedbali a podcenili.
„Uzdravuje“ pomáhá směrovat z nemoci do zdraví, ale snaží se aby si lidé uvědomili, že když jsou zdraví, tak mají posilovat zdraví a být ideálně ještě více zdraví a být co nejdál od nemocí. Co byste k tomu dodal?
To je silné a obšírné téma a navíc nejsem v mnoha ohledech odborník. Nicméně cítím, že v zemi kde je velký problém obezita i u malých dětí, se tématem posilování vlastního zdraví zabývá jen část populace. Odpovím vám tedy jinak. Mému otci je devadesát pět. Denně chodí, skoro za každého počasí, dvacet kilometrů. Přesto jí poměrně střídmě. Podle mne je na sebe dost přísný. Rád se s lidmi dělí o své zkušenosti a poznatky a dokonce přednáší o tom, jak se dožít vysokého věku. Nedávno zaslechl, že dalajláma hodlá žít do stošestnácti let. Tak jej hodlá následovat.
Kde se Vám v rámci cestování líbilo nejvíce a co Vás fascinovalo ?
Tuhle otázku jsem nikdy neměl rád. Těžko se na ni odpovídá tak, aby člověk nějakou zemi neupřednostňoval a jiné neublížil tím, že si na ní nevzpomene. Nicméně. Okouzlil mě jih Chile, sever Patagonie. Jde v podstatě o Šumavu u moře s letními teplotami jako u nás a s mírnější zimou. Architektura místních kostelíků je nám, díky dávnému osídlení německými sedláky a řemeslníky, povědomá a blízká. Díky německým vysídlenců tam je dodnes příjemný pořádek. Navíc vás okouzlí nádherné pobřeží s množstvím malebných ostrůvků, kde šestimetrový příliv a odliv odkrývá nesmírné bohatství mořských živočichů. Ty nabízejí místní tržnice fantasticky upravené.
Kolikrát jste se na Velikonoční ostrov vrátil?
Musím přiznat, že jsem poslední večer naší expedice v roce 1986 trochu zaslzel. Byl jsem totiž přesvědčen, že se tam už nikdy nepodívám. Naštěstí se náš život změnil a tak mohu realizovat oslavu čtyřiceti let od našeho experimentu s kráčením sochy moai, a to v rámci mé třinácté návštěvy, přímo na Velikonočním ostrově.
Co je hlavním tématem rozšířené verze Vaší knihy?
Často dostávám otázku, jak se Velikonoční ostrov za těch posledních čtyřicet let změnil. S úsměvem odpovídám. Podívejte se , jak se změnila naše země a život kolem nás. Když jsem psal svou první knihu bylo k dispozici poměrně málo zdrojů a fotografiií. Mezitím se nám otevřely hranice, začali jsme využívat internet a díky příznivé ekonomické situaci je cestování po celém světě, zvláště pro mladé, samozřejmostí. To je úžasný pokrok a mě se díky tomu podařilo navštívit několik kongresů o Velikonočním ostrově. Také se mi sešlo velké množství článků, fotografií a dokonce i kreslených vtipů a komiksů na téma Rapa Nui. Samozřejmě jsem nasbíral množství nových informací a postřehů díky svým opakovaným návštěvám ostrova a navázáním řady přátelství s domorodci. Také mi pomohlo mé dvacetileté působení v komunální a regionální politice. Najednou jsem vnímal texty starých domorodých legend v úplně jiném světle. Zachycují pravidla života komunity, zákaz lovení živočichů v době rozmnožování ale dokonce ochranu dřevin. Dnes bychom řekli lesní managment. Do knihy mi napsala doušku pravnučka posledního krále ostrova Maeva Riroroco dnes presidentka komory cestovního ruchu Rapa Nui. Půda ostrova hostí zajímavé houby jejichž výtažek překvapivě výrazně prodloužil věk laboratorních myšek. Vznikl tak lék Rapamicin, který dostal jméno po ostrově. Pomáhá pacientům lépe a bezpečněji přijmout nejrůznější implantáty. Tím maličký ostrůvek uprostřed Tichého oceánu významně přispěl světové medicíně. O odborný dovětek do své knihy o tomto unikátu jsem požádal kamaráda z dětství Tomáše Fialu, dnes ředitele Strakonické nemocnice.
Dostal jste mnoho ocenění, jakého si nejvíce vážíte?
Ano, dostal. A začal jsem trochu netradičně. V devětadvaceti mi moje vysoká škola udělila Křižíkovu medaili. Ta je udělována badatelům a profesorům za jejich celoživotní tvůrčí práci. To pro mne byla velká pocta. V roce 2018, k sto letům založení republiky, mě časopis EPOCHA zařadil mezi 100 nejslavnějších Čechů všech dob. To mě až zaskočilo a dokonce jsem zatelefonoval do redakce, zda se nespletli. Ujistili mě, že ne. No a ta zatím poslední a nejvzácnější byla medaile zakladatele Chile Bernardo O´Higginse. Jde o vysoké státní vyznamenání přímo od presidenta Chile za mezinárodní propagaci jedinečné kultury Velikonočního ostrova a republiky Chile. To mě zaskočilo. Bylo jich prý zatím uděleno pouhých devatenáct a z toho jsou v Evropě jen tři. Na kongresu k výročí tří set let objevení Velikonočního ostrova v Holandsku jsem tím způsobil poprask. Významní badatelé z věhlasných univerzit to vůbec nedokázali skousnout. Došlo i na autoritativní otázky typu: „Pavel! Jak to, že ty amatérský badatel, máš tuhle medaili, když naše univerzita do výzkumu ostrova investuje milióny dolarů?“ Na drzou otázku jsem jen odvětil. „To víte. Musíte se víc snažit…“
Promiňte mi všetečnou otázku. Je také něco, co se vám nepodařilo?
Samozřejmě. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Například už dvacet let usiluji o umístění pamětní tabulky poblíž sochy, kterou jsme v roce 1986 na ostrově stěhovali. Dodnes se mi nepodařilo překonat úřední bariéru. Také mi nevyšel záměr vydat mojí knihu v Němčině. Jinak už mimo češtiny vyšla v angličtině, španělštině a italštině. Lipské nakladatelství BROCKHAUS mi sice dalo podepsanou smlouvu a zahájilo práce, ale v té době došlo ke sloučení DDR s NSR a vydavatel změnil plány. Mrzí mě to. Byl by to ode mne takový symbolický pozdrav mému dědečkovi, kterého jsem bohužel nepoznal. Byl národností Němec a zemřel ve věku třiceti šesti let v roce 1940.
Máte překrásnou a moudrou ženu, jak se tváří na Vaše aktivity?
To jste mojí ženu Soňu velice potěšil. Děkuji, že jste ji zmínil. Poznali jsme se na studiích v Plzni. Vyrůstala v Litvínově, ale narodila se ve Vimperku a každé prázdniny trávila u babičky v nedalekém Zdíkově. Mluví plynně anglicky, domluví se rusky, německy a zvládla základy francouzštiny. Nyní se oba potýkáme s vylepšováním španělštiny. Jsem moc rád, že má pro moje bádání o záhadách dávných zapomenutých transportních metod pochopení. Ostatně bez toho by to ani nešlo. Jde o časově i finančně dost náročný koníček. Naštěstí se nám většinou daří mé bádání propojit s naší společnou dovolenou.
Kdybyste měl kouzelný prsten, co byste na světě změnil?
Kouzelný prsten? Tuším, že básník Jiří Wolker, coby student, napsal ve své slohové práci. „Kdybych dostal milion, odstranil bych světa bol…“ Ten milion by dnes už moc nepomohl. Ostatně si bohužel myslím, že na odstranění chudoby, lidského utrpení z válečných konfliktů, smutných osudů sirotků či nemocí z bídy by mi jeden kouzelný prsten asi těžko stačil.
Co byste vzkázal čtenářům „uzdravuje“ ?
No rozhodně něco hezkého a navíc s vizí do budoucna. Ovšem. Stůjme pevně na svých vlastních nohou. Jak se říká, nejbližší pomocník v nouzi jsou naše vlastní ruce a hlava. Jedině tak budeme moci pečovat o sebe, své blízké ale i o důstojný život lidí kolem nás.
Upřímně děkujeme za věnovaný čas, laskavost a krásný rozhovor s níž jste sdílel své myšlenky a zkušenosti.
Přejeme vše dobré do budoucna!
Ve spolupráci
