Rozhovor s Martinem Pávem: O emigraci, práci pro Evropskou komisi a inspiraci pro mladé Čechy
Vimperk a Šumava se staly pravidelnými zastávkami muže, který strávil více než tři desetiletí v Evropské komisi. Tento kraj si oblíbil nejen díky setkáním se studenty místních škol, ale i proto, že při svých přednáškách může zároveň načerpat klid a síly mimo ruch Bruselu. Příroda a atmosféra regionu mu připomínají hodnoty, o nichž rád hovoří s mladými lidmi – vytrvalost, respekt k tradicím a odvahu využít příležitosti. I proto se sem rád vrací, aby inspiroval generaci, která má dnes možnosti, jaké on ve svém mládí neměl.
Martin Páv patří k Čechům, kteří ještě za komunistického režimu odešli z Československa a nový život si začali budovat v zahraničí. Po roce 1989 se zapojil do práce pro Evropskou komisi, kde se více než tři desetiletí věnoval projektům podporujícím transformaci postkomunistických zemí, hodnocení spolupráce EU s partnery po celém světě a dalším oblastem rozvoje a spolupráce s třetími zeměmi.
Dnes působí jako nezávislý konzultant a své zkušenosti systematicky předává institucím, firmám a studentům českých středních a vysokých škol, zejména univerzit. Studentům přibližuje, že „Brusel“ není jen anonymní byrokracie, ale prostředí, kde vznikají konkrétní politiky a příležitosti k uplatnění v mezinárodním kontextu.
Jaké to bylo odejít z komunistického Československa, vystudovat v Belgii, začínat kariéru v Evropské komisi a co by doporučil mladým lidem, kteří uvažují o práci v institucích Evropské unie? O tom všem jsme s ním hovořili v následujícím rozhovoru.
Rozhovor pro vás připravili Ing. Jitka Řezanková a tvůrce sumava.eu MUDr. Marek Matoušek
Začátky a motivace
Jaké bylo rozhodnutí vaší rodiny odejít z komunistického Československa? Co vás k tomu vedlo?
Nebyla to moje volba, ale rozhodnutí rodičů. Pamatovali si, jaký život měli po převratu v roce 1948, a nechtěli to znovu zažít. Během Pražského jara se politicky angažovali a věděli, že budoucnost jejich dětí je v nebezpečí – zejména pokud jde o studium na univerzitě a další kariéru.
S jakými pocity jste do emigrace odcházel – převládal strach, nebo naděje?
Byl jsem dítětem, takže jsem si plně neuvědomoval, o co jde. Ze strachu, abychom něco neprozradili, nám rodiče řekli až na poslední chvíli, že jedeme na Západ a možná se nevrátíme. Nesměli jsme si vzít nic, co by při policejní a celní kontrole na letišti mohlo vzbudit podezření – žádné fotografie ani osobní vzpomínky.
Cesta do Evropské komise
Kdy jste poprvé začal uvažovat o práci v evropských institucích?
Jako student jsem o prázdninách pracoval pro firmu, která měla zakázku od Evropské komise – zajišťovat vedoucí na tábory pro děti zaměstnanců. Poprvé jsem tam zažil opravdové mezinárodní prostředí, kde desetileté děti přirozeně přecházely mezi několika jazyky a všichni si rozuměli nejen jazykově, ale i kulturně. To mě fascinovalo.
Po univerzitním studiu a po kariéře v soukromých firmách jsem se v roce 1990 přihlásil do výběrového řízení a byla mi nabídnuta práce pro program Phare – tehdy hlavní nástroj pomoci Evropského společenství postkomunistickým zemím. Díky znalosti tří jazyků jsem byl přijat jako zodpovědný pro Československo a tím jsem se stal členem týmu komise.
Vybavíte si svůj první den v Evropské komisi?
To, co je dnes generální ředitelství s asi 800 zaměstnanci, byla tehdy malá pracovní skupina čítající zhruba 30 lidí. Cítili jsme se jako pionýři. Pomáhat zemím, které se právě zbavily komunistického systému, bylo pro komisi zcela nové. Všechno jsme museli vytvářet od začátku – procesy, pravidla, kontakty. Bylo to náročné, ale velmi zajímavé období.
Zkušenosti z práce v EU
Co vás na práci pro Evropskou komisi nejvíc bavilo a co vás překvapilo?
Nejvíc jsem oceňoval samostatnost. Nadřízení nám důvěřovali a umožňovali nám navrhovat i realizovat projekty podle vlastního přístupu. Samozřejmě pod dohledem hierarchie, která nesla právní odpovědnost, ale prostor pro vlastní iniciativu byl velký. Překvapila mě naopak rozsáhlá pravidla a byrokratické postupy – ale je logické, že při nakládání s veřejnými prostředky musí existovat jasná kontrola.
Na jaký projekt nejraději vzpomínáte?
Nejsilnější vzpomínku mám na svůj první projekt – pomoc Československé státní bance. Spolupracoval jsem s kompetentními a motivovanými lidmi, kteří chtěli, aby reforma bankovního sektoru uspěla a země se mohla přiblížit standardům Evropské unie.
Bylo těžké prosazovat zájmy menších zemí, jako je Česko, v tak velké instituci?
Naší úlohou nebylo hájit zájmy jednotlivých zemí, ale zájmy celé unie. V rámci programu Phare jsme se snažili podporovat kandidátské státy tak, aby se mohly do unie úspěšně a co nejdříve začlenit.
Jaký byl život v Bruselu – stres, nebo dobrodružství?
Brusel jsem znal už dříve, vystudoval jsem tam a pracoval přes dvacet let. Takže to pro mě nebyl ani stres, ani dobrodružství – spíše přirozené pokračování zajímavé kariéry.
Pohled na Evropu a Česko
Jak se podle vás změnil vztah Čechů k Evropě od doby vaší emigrace po současnost?
Těžko to mohu soudit, protože jsem dlouho žil mimo republiku. Po roce 2004 jsem potkával hlavně Čechy, kteří v komisi pracovali a byli proevropští. Když dnes mluvím se studenty v Česku, slyším různé názory. Škoda, že mnozí z nich se bojí vyjádřit vlastní postoj a přebírají názory médií. Setkávám se i s mýty o unii, často vzniklými z povrchních informací.
Jaký význam má podle vás členství Česka v EU?
Nechci mluvit politicky, ale z profesionálního pohledu členství umožňuje českým expertům a firmám podílet se na mezinárodních projektech financovaných komisí. Občané navíc využívají výhody společných evropských pravidel – ochranu spotřebitele, ochranu životního prostředí, možnost volného cestování a další.
Co byste řekl těm, kteří považují EU za byrokratický moloch?
Pravidla nevytváří komise sama od sebe. Vznikají na žádost členských států a jejich zvolených zástupců. Schvalování často trvá dlouho, protože ve velké části případů se musí najít shoda všech 27 zemí. Pokud někdo mluví o byrokracii, měl by si přesně ujasnit, co tím myslí – ne jen opakovat, co slyšel v médiích.
Spolupráce se školami
Často přednášíte na českých školách. Proč je pro vás důležité být v kontaktu se studenty?
Považuji za důležité, aby studenti získávali informace „z první ruky“ – jak funguje Evropská unie a komise, jak se rozhoduje a kdo o čem rozhoduje. Aby si nemysleli, že vše závisí na jednom úředníkovi, který sám určuje pravidla pro celou unii.
Jak studenti reagují, když mluvíte o emigraci a své práci?
O emigraci mluvím jen tehdy, když se na ni někdo přímo zeptá. Studenty většinou zajímá práce v komisi, stáže a výběrová řízení. Ptají se, kde najdou informace a jak se mohou přihlásit. Profesory pak těší, když se studenti po čase ozvou, že je přednáška inspirovala. Když mi to sdělí, mám z toho také radost.
Co byste poradil mladým lidem, kteří by chtěli zkusit kariéru v evropských institucích?
Nejlepší je začít stáží. Člověk pozná typ práce, mezinárodní prostředí a ověří si své jazykové schopnosti. Základní krok je jednoduchý – otevřít webovou stránku Evropské komise a vyplnit přihlášku. Výzvy ke stážím obvykle vycházejí v lednu a srpnu, nástupy jsou na podzim a na jaře. A samozřejmě potom sledovat vyhlášení vstupních soutěží a odvážit se přihlásit. Poprvé se to třeba nepovede, ale člověk se z chyb poučí a příště to půjde lépe, snad i úspěšně!
Osobní rovina
Co vám práce v Evropské komisi dala do osobního života?
Hlavně poznání jiných kultur a zvyků a možnost komunikovat v několika jazycích. Práce v mezinárodním prostředí mě bavila a naplňovala. Byla spojená se zodpovědností za velké rozpočty, ale také s důvěrou nadřízených a uznáním ze strany zahraničních partnerů.
Co vám v zahraničí nejvíc chybělo z domova?
Především pražská atmosféra a ta typická vůně kouře z uhlí, kterou jsem cítil hned po překročení hranic u Rozvadova. Chyběla mi i česká jídla – koprová a švestková omáčka, uzené koleno, hořčice, hašlerky nebo český chléb s kmínem a křupavou kůrkou. Ten si dodnes vozím do Belgie.
Závěrem
Kdybyste měl popsat Evropskou komisi třemi slovy, jaká by to byla?
Profesionalita, důvěra a možnost růstu. Komise nabízí prostor pro rozvoj, spravedlivé finanční podmínky a především příležitost pracovat ve prospěch občanů celé Evropské unie.
Kdybyste začínal znovu, šel byste do emigrace a do evropských institucí opět?
Do emigrace ne – nebylo by to nutné. Emigrace je vždy nejistota a ztráta domova. Do evropských institucí bych ale šel znovu bez váhání.
Co vám dnes dělá největší radost mimo práci?
Mám radost, že mohu dál přednášet českým studentům. Příprava je náročná, ale dělám ji s potěšením. K tomu rád pracuji na zahradě a dobrovolně pomáhám seniorům v mém obvodu.
Děkujeme za rozhovor a těšíme se na další setkání v Česku.
