Šumava prošla kolem poloviny 20. století zásadní proměnou – jak ve struktuře obyvatelstva, tak v podobě krajiny. Německy mluvící obyvatelstvo uprchlo, bylo vyhnáno nebo násilně vysídleno, většinou do Německa. Na jejich místo přišli zčásti noví osídlenci z různých oblastí tehdejšího Československa, ale také z jiných zemí východní a jihovýchodní Evropy.
Počtem se však původnímu obyvatelstvu ani zdaleka nevyrovnali a navíc pocházeli z odlišných geografických i klimatických poměrů. Mnozí z nich Šumavu brzy opustili. Někteří přišli jen z oportunismu, aby se materiálně obohatili. Řada domů i celé vesnice tak zůstaly prázdné – a později byly ponechány úplnému chátrání nebo cílené demolici.
Příběhy zániku jednotlivých obcí se lišily podle doby i polohy. Tento text proto zasazuje téma, které bývá často vnímáno jen lokálně, do širšího kontextu dějin českého pohraničí ve druhé polovině 20. století.
X
Nepříznivé klima, infrastrukturní zaostalost
Na základě dekretů z léta 1945 bylo německy mluvící obyvatelstvo v Československu mimo jiné zbaveno majetku. Stát si však kladl za cíl získaný majetek zachovat. K tomu vznikly různé instituce: Osidlovací úřad podporující dosídlování pohraničí, Národní pozemkový fond spravující a přerozdělující zemědělskou půdu a Fond národní obnovy odpovědný za nezemědělský majetek.
Cílem bylo přivést do vylidněných oblastí nové obyvatele, kteří by převzali domy a hospodářství a znovu je obývali a obdělávali. Právě na Šumavě však byl zájem malý. Nepříznivé klima, slabá infrastruktura a periferní poloha činily region málo atraktivním. Ani přes veškeré snahy nedosáhl počet nových obyvatel předválečné úrovně. Ukázalo se, že pohraniční vesnice již nelze osídlit v původní hustotě.
Následovaly první demolice budov, u nichž nebyla naděje na nové osídlení. Národní fond prodával domy podnikům a soukromníkům s podmínkou jejich úplného rozebrání a odvozu materiálu. V poválečné době to mnohým poskytlo vítanou možnost levně získat stavební materiál pro výstavbu ve vnitrozemí.
X
Zakázané pásmo a železná opona
V srpnu 1947 vznikl seznam obcí, jejichž znovuosídlení nebylo z důvodů „obrany státu“ žádoucí a kde měly být neobývané domy odstraněny. Šlo převážně o sídla v bezprostřední blízkosti západní státní hranice. Noví zájemci byli směrováni dále od hranice, aby se malý počet obyvatel nerozptýlil do příliš mnoha míst.
Komunistický převrat v únoru 1948 demolice ještě urychlil. Šumava se ocitla přímo na železné oponě s přísně střeženým hraničním režimem. V tzv. „zakázaném pásmu“, většinou asi dva kilometry širokém území podél hranice, se mohli pohybovat pouze příslušníci Pohraniční stráže. Také širší hraniční pásmo podléhalo přísným kontrolám – obyvatelé zde sice mohli zůstat, ale s omezeními.
V zakázaném pásmu byly v následujících letech téměř všechny budovy, které nesloužily pohraničníkům, zničeny. Zanikly tak například Bučina, Knížecí Pláně, Horní a Dolní Světlé Hory, Krásná Hora, Nové Údolí či Zvonková. I ve vzdálenějších obcích byly do roku 1960 systematicky bourány opuštěné domy.
X
Lipno a vojenské prostory místo vesnic
V polovině 60. let proběhly další větší demolice, související s postupným otevíráním se Západu. Při častějších návštěvách vysídlených šumavských Němců a zveřejňování fotografií zchátralých obcí se československé úřady rozhodly „vylepšit“ vzhled pohraničí dalšími demolicemi. V této souvislosti byly zbořeny například kostely Nejsvětější Trojice ve Strážném a sv. Anny v Českých Žlebech.
Vznik rozsáhlých neobydlených oblastí umožnil státu realizovat projekty, které by v hustě osídleném prostoru nebyly možné – zejména výstavbu Lipenské přehrady a zřízení vojenských újezdů Boletice a Dobrá Voda.
Výstavba Lipna (1952–1959) zatopila část údolí Vltavy s řadou obcí. Na rozdíl od jiných demolic navazoval tento projekt na plány z konce 19. století. Pod hladinou zmizely celé vesnice, mimo jiné Dolní Vltavice s kostelem sv. Linharta.
Vojenský újezd Boletice vznikl roku 1950. Do roku 2016 měl rozlohu téměř 22 000 hektarů, poté byl zmenšen. Zanikly zde obce jako Vitěšovice, Ondřejov či Jablonec. Újezd je dodnes využíván českou armádou i spojenci NATO.
Druhý vojenský prostor Dobrá Voda vznikl roku 1952 a byl zrušen roku 1991. I zde byly zničeny celé vesnice, například Stodůlky.
Pod vodní hladinou zmizela Dolní Vltavice
Myšlenka přehrady byla dále rozvíjena a ve 30. letech 20. století se poprvé objevil návrh vybudovat hráz u Lipna – těsně předtím, než klidná řeka u Vyššího Brodu vstupuje do strmého skalnatého koryta. Původní plány nezasahovaly do obydlených sídel. Přesto ztroskotaly na odporu vlastníků pozemků.
Přehradu v dnešním rozsahu poprvé zvažovali až nacisté, během druhé světové války ji však nedokázali realizovat. Teprve československý stát projekt uskutečnil – výrazně mu to usnadnila skutečnost, že většina pozemků už byla ve státním vlastnictví. Pod vodní hladinou zmizely celé obce, mimo jiné Dolní Vltavice (Unterwuldau) s kostelem sv. Linharta.
Severně od lipenské přehrady byl roku 1950 založen vojenský újezd Boletice, pojmenovaný podle obce Boletice v okrese Český Krumlov. Myšlenka jeho vzniku se pravděpodobně objevila už krátce po skončení války v květnu 1945. Realizaci usnadnilo nejen násilné vysídlení německy mluvícího obyvatelstva, ale také zákon známý jako „Lex Schwarzenberg“, na jehož základě byl rozsáhlý majetek dr. Adolfa knížete ze Schwarzenbergu, největšího vlastníka půdy v regionu, vyvlastněn ve prospěch země České.
Do roku 2016 měl vojenský újezd rozlohu 21 949 hektarů. Poté byl zmenšen a některé obydlené části byly vyčleněny – dnes tvoří obec Polná na Šumavě. Zanikly však obce jako Vitěšovice, Ondřejov či Jablonec. Výcvikový prostor je dodnes využíván jak Armádou České republiky, tak partnery NATO.
Příroda se vrací
Po roce 1989 byly mnohé oblasti znovu zpřístupněny veřejnosti. Krajina se však výrazně liší od té na starých fotografiích. Vesnice, kostely, domy i statky zmizely a kulturní krajinu během desetiletí komunismu a existence železné opony částečně pohltila příroda.
Tento výjimečný proces lze v kontextu dramatického vývoje českého pohraničí ve 20. století vnímat i jako pozitivní moment. Roku 1991 vznikl Národní park Šumava, který sousedí s Národním parkem Bavorský les a společně tvoří jedno z největších souvislých lesních území ve střední Evropě.
Paměť přetrvává
Zmizelé vesnice však nezmizely zcela z povědomí. Mnohé demolice nebyly dokončeny, takže jsou dodnes patrné základy a ruiny. Paměť vysídlených šumavských Němců je uchovala v časopisech a knihách. Po roce 1989 vznikly iniciativy na obnovu hřbitovů a kostelů i na vztyčení pamětních kamenů a křížů v místech zcela zaniklých sídel.
K tématu přispívají i novější výzkumné a dokumentační projekty, například kniha Zmizelé Sudety organizace Antikomplex či encyklopedické práce Jiřího Padevěta o zaniklých obcích.
Mnohé šumavské vesnice sice fyzicky zmizely, ale zůstávají součástí vzpomínek, vyprávění, výzkumů i publikací. Jejich názvy stále figurují na mapách a směrovkách, jejich místa jsou cílem výletů – a jejich pozůstatky dodnes utvářejí „genius loci“ Šumavy.
Luděk Němec
ve spolupráci s partnerským webem
