Blatka — celým jménem borovice blatka (Pinus rotundata, v novější systematice Pinus uncinata subsp. uliginosa) — je vzácná borovice rašelinišť. Lidově se jí říká i „blatnice" podle blat, tedy mokřadních slatí, na kterých roste. Je to středoevropský endemit vázaný na přechodová vrchoviště a právě šumavské slatě patří k jejím nejvýznamnějším domovům.
Strom, ne kleč
Blatku si lidé často pletou s klečí (borovicí kleč, Pinus mugo), ale rozdíl je zásadní: kleč se plazí a tvoří neprostupné poléhavé porosty, kdežto blatka roste vzhůru jako strom — jednokmenná, vzpřímená, kuželovitá, dorůstající zhruba 12 až 20 metrů. Botanici ji rozeznávají mimo jiné podle rovného nasazení mladých šišek. V přírodě je ale hledání „čistých" blatek obtížné, protože se ochotně kříží s klečí i s borovicí lesní.
Blatkový bor
Tam, kde blatka převládne, vzniká blatkový bor — řídký, tajemný les rašelinišť. Vzrostlé borovice tu stojí roztroušeně nad kobercem rašeliníku, klikvy, suchopýru a rojovníku. Je to jeden z nejvzácnějších lesních typů Šumavy: půda je trvale podmáčená a kyselá, stromy rostou pomalu a nízké blatky u okraje bezlesí mohou být přesto starší, než vypadají.
Kde na Šumavě roste
Blatkové bory najdete na velkých šumavských vrchovištích — na Chalupské slati u Borových Lad a v Mrtvém luhu ve Vltavském luhu u soutoku Teplé a Studené Vltavy. Do jádra těchto rašelinišť se nesmí a většina lokalit je přísně chráněná — právě proto se blatkový bor uchoval. Kus ho lze zahlédnout z povalových chodníků na okrajích slatí.
Vzácnost a ohrožení
Borovice blatka je reliktní pozůstatek chladnějších dob a v Česku kriticky ohrožený druh. Ohrožuje ji hlavně odvodňování rašelinišť, po němž slať vysychá a blatku přerůstají konkurenčně silnější dřeviny, a dále „ředění" genofondu křížením s klečí. Právě proto je revitalizace šumavských slatí — zahrazování starých odvodňovacích kanálů a návrat vody — pro budoucnost blatky klíčová.
