Představujeme

Z ARCHIVU : listopad 2011

Kluci, jak se to stalo, že jste se začali zabývat meteorologií?
Ivo: Když jsem byl v roce 1990 v šesté třídě na základní škole, tak jsme dostali domácí úkol týden pozorovat počasí. Od té doby jsem se tomu začal věnovat. Po týdnu měření jsem zjistil, že mě to zajímá a že chci pokračovat. S taťkou jsem si udělal tabulky na teploty a tlak vzduchu a začal jsem pravidelně každý den měřit teplotu za oknem. V roce 1993, kdy mně bylo 15 let, hledal Český hydrometeorologický ústav v lokalitě na Lipně, kde jsme s rodiči bydleli, místo, kde by založil meteorologickou stanici. My jsme se přihlásili a zřídili ji u nás. Měřili jsme teplotu vzduchu, vlhkost, vítr, sluneční svit, srážky. To vše třikrát denně. Postupně se přecházelo na automatické měření. Takže manuální měření vyměnila čidla. Já jsem v roce 1999 skončil, když jsem šel na vojnu. Táta pokračuje v Černé v Pošumaví pořád. Já jsem se po letech k měření vrátil. V roce 2007, když byla ta možnost, jsem si koupil meteo stanici, která šla připojit na počítač. O rok později jsem si koupil kvalitnější s více čidly. Od roku 2007 své údaje zveřejňují na svých soukromých stránkách, na kterých jsou i údaje z většiny meteorologických stanic na Šumavě.

Tonda: Pocházím z Beskyd. Už jako kluka mě bavilo zjišťovat, proč je na kopci sníh a proč jsou velké mrazy. Koncem padesátých let nebyly vůbec žádné možnosti. Tak jsem měřil alespoň dvěma okenními teploměry a všechno si zapisoval do sešitu. Velké mrazy si zapisoval barevně a podtrhával. A utíkal na kopce, kde jsem chodil měřit sníh. Od roku 1973 jsem jezdil do Vimperka, o rok později se tu přiženil, hned nastala velká změna, začal jsem běhat na Boubín. Za prvních 5 let jsem tam byl 100 krát. Často využíval zvlášť nepříznivého počasí, hlavně v zimě, abych mohl pozorovat velké rozdíly v počasí mezi Vimperkem v 650 metrech nad mořem a vrcholem Boubína v 1362 metrech nad mořem. Zároveň jsem také dost jezdil po Šumavě na kole. Vyjížděl jsem vždy hodně brzy ráno, abych toho co nejvíce uviděl. Ve tři ráno směr Borová Lada, Kvilda, Horská Kvilda. U Horské Kvildy jsem na loukách spatřil v červenci bílé jíní. Nemohl tomu uvěřit, že tam byl v červenci mráz. Tento neuvěřitelný jev mně nedal spát, stále jsem přemýšlel, jak příjít na to, proč to zrovna tam se vyskytuje. Začal jsem číst knížky od Karla Klostermanna, kde se o mrazech i v létě popisuje. Na Horskou Kvildu jsem začal jezdit častěji a pozorovat. Všimnul si mě jeden místní občan, jmenoval se Bohumil Předota a po domluvě začal se mnou spolupracovat. Zpočátku měřil pro mě teploty okenním teploměrem a údaje posílal na korespondenčních lístcích do Vimperka. Až po dvou létech jsem přes svaz zahrádkářů koupil lepší six teploměr, protože za komunistů nebylo možné nic takového sehnat. Později se mně podařilo sehnat extrémní teploměry z NDR. Se známýma jsme udělali první meteorologickou budku. Neustále jsem psal dopisy do ČHMÚ. Nikdo mně nevěřil, že i v létě na Šumavě mrzne. Od roku 1980 si se mnou začali z ČHMÚ psát. A v roce 1981 se přijeli z ČHMÚ Praha podívat na Horskou Kvildu na mé měření v žal. budce. Byl začátek září a zrovna bylo krásných mínus pět. Tak nad tím nevěřícně kroutili hlavou, ale přesvědčili se na vlastní oči. Ale na závěr usoudili, že to pro republiku nemá žádný větší význam, protože je to jen tam, na jednom místě na Šumavě. Byl jsem přesvědčen, že nemají pravdu. A věděl, že odobné teploty jsou i na jiných místech Šumavy a z hlediska meteorologie to má význam. Poslali mi odbornou literaturu, abych studoval meteorologické znalosti. V roce 1983 bylo od května do září spousta jasných nocí. Vyšlo mně, že na Horské Kvildě bylo více mrazivých nocí než na Lomnickém Štítě v Tatrách. Napsal jsem článek do odborného meteorologického časopisu o počasí z názvem ,,Malý šumavský zázrak”. Brzy po otisknutí mě vyhledal dnes můj dlouholetý kolega Josef Jindra. Po nocích jsme se toulali s teploměrem v ruce a vyhledávali studené lokality. Dle poznatků začali spolu zakopávat a stavět stanice na vyšší úrovni i po vzdálenějších částech Šumavy. Výsledky měření stále přesvědčovali ČHMÚ. V jednom období jsme jich měli čtrnáct po celé Šumavě a jednu dole ve Vimperku. Ve všech jsme sledovali hlavně nízké teploty. Kolega teploměry nechal podrobit atesty v ČHMÚ.

Tondo ty už jsi mezi amatérskými meteorology legenda. Někdo ti říká Lovec mrazů. Díky tobě se naše republika dozvěděla, že Horská Kvilda patří k nejstudenějším místům v republice a že na Šumavě mrzne celý rok.

Tonda: No jo, protože mě to hrozně zajímalo a nikdo pořád nechtěl věřit, tak jsem to chtěl dokázat. Na Horské Kvildě se taky lidi bavili o únoru roku 1956, kdy měli na teploměrech mínus 45. V té době klidně mohlo být na Perle mínus padesát. Což by byl absolutní rekord v celé republice. A hodně posunutý. Škoda, že v té době jsme tam už nemohli neměřit. Právě ten absolutní rekord se tam snažím celou dobu naměřit. Zatím se nám to ale nepodařilo. Stále čekáme na tu nejmrazivější zimu.

Teploty z těch 15 stanic jste rozepisovali?

Tonda: Každou zvlášť. Měl jsem tabulky, do nich všechno psal přes kopíráky a barevně podtrhával. Je jasné, že mně místní zájemci pomáhali s měřením. Měl jsem a pořád mám několik spolupracovníků. Sám bych všechno nestihal. Navíc jsem v té době neměl auto. Stanice se také musí všechny natírat, opravovat, okolo udělat ohrady. Většinou jsem tam jezdil autobusem. Někdy se stalo, že mně i poslední ujel, tak nezbylo než z hor šlapat do Vimperka pěšky.

Kdy tě začali brát vážně?

Tonda: No v půlce osmdesátých let. Byly to zimy 1985 až 1987, kdy byly hodně velké a vytrvalé mrazy,v té době v televizi hlásil počasi pan Pavlík, začal občas hlásit naše mimořádně nízké teploty ze Šumavy. Vycházelo čím dál víc mých článků. Dostával jsem od ČHMÚ jejich přístroje.

Já to asi úplně nechápu, ale co je na téhle zálibě tak skvělého? Pořád někde lítáte v mraze, na kole, na lyžích, pěšky, abyste zjistili kolik je stupňů?

Tonda: Co? Jak se můžeš takhle ptát. Když přijdu k teploměru v červenci a naměřím na něm mínus pět, tak se zatají i dech. Také jsem brzy ráno jel na Kvildu, abych na vlastní oči viděl a na sobě odzkoušel tamních mínus třicet sedm stupňů. Tomu pohledu na teploměr takhle nízko se nic nevyrovná. Zkoumat, jak se ten mráz chová. Pak přišel rok 1987, kdy jsme naměřili mínus 41,6. Na šest desetin jsme se přiblížili absolutnímu rekordu republiky. Ten je 42,2 z Litvínovic u Českých Budějovic. Pořád s Josefem doufáme, že to jednou s rekordem vyjde.

Ivo, ty tomu rozumíš?

Ivo: Velice. Tonda je legenda. Tohle mě zajímá hodně. Sledovat vývoj teplot. Radovat se, když teplota klesne pod mínus dvacet. Letošek nám moc radosti nedělá. Teď se to začíná zlepšovat, ale oproti minulým rokům je to slabota.

Tonda: No, když třeba šest dní po sobě klesá teplota pod mínus třicet až osmatřicet, to je věc. Letos ale zatím nic moc.

Ivo: Těší mě, když třeba v létě přijde nějaká zajímavá hodnota. Když na jednom místě spadne velké množství srážek. Takové informace mě zajímají. Já navíc ty informace můžu podat lidem na svých webovkách. Nejdřív jsem si myslel, že to nikoho nebude zajímat, že si to dělám pro sebe. Ale není to pravda. Zajímá to hodně lidí. Mnohem víc, než jsem čekal.

Každopádně musíš mít skvělou fyzičku?

Tonda: Člověk musí mít štěstí a pořád být zdravý. Od roku 1984 po postupné výstavbě stanic kolem Kvildy a Horské Kvild už jsem tam jezdil sám zapisovat a měřit teploty nejméně jednou za týden. Nemoci, dovolenou, všechno jsem musel podřidit. Jinak by to nešlo. Všichni mně říkali, že to nevydržím, ale vydržel jsem. I nyní po zautomatizování některých našich stanic stále dojíždím pozorovat a měřit.

Co na to říkají vaše manželky?
 

Tonda: Nějak už to skousla. Já jsem to rozjel v obrovském měřítku. Zabralo mně to téměř úplně všechen volný čas. Musím jí poděkovat, že se mnou vydržela, protože to se mnou opravdu neměla a nemá lehké.

Ivo: Manželka mě podporuje, je ráda, že mám takhle ušlechtilého koníčka. Nemám tolik stanic jako Tonda. Když nejsem doma, tak mi všechno zapíše a překontroluje. Staršího syna to už začíná zajímat. Kouká se mnou, co se měří, jak se to měří. Počítám tak za rok už bude měřit se mnou. Nedávno mi říkal, že by si přál v pokojíku vlastní teploměr. Já bych byl jen rád, kdybych měl nástupce.

Čím se živíte?

Tonda: Spoustu roků elektrikář v Jitoně. Po revoluci jsem asi rok byl v Německu,potom přes 2 roky u soukromé elektro firmy a nakonec sedmnáct roků dělal v masně elektroúdržbáře. Teď už jsem v důchodu.

Ivo: Od roku 2000 pracuji jako zdravotnický záchranář u Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje. Sloužím na výjezdových stanovištích ve Volarech, Prachaticích a ve Vimperku, takže zasahuji po celém okrese. Jezdím také několik let jako řidič autobusu u jednoho soukromníka ve Volarech. Od roku 2010 jsem zastupitel a radní ve Volarech.

Jak stanice dnes fungují?

 Ivo: Velmi zjednodušeně řečeno, čidlo na stanici vysílá signály a my na počítači vidíme přesné údaje na desetinu stupně. Ty údaje si doma aktualizujeme a sledujeme vývoj teploty.

Jak vypadá běžný den meteorologa amatéra?

Ivo: Ráno vstanu a zapnu počítač. Kouknu se na noční průběh počasí na různých stanicích na Šumavě a potom všude po republice, kde se dělo něco zajímavého. Kde bylo nejtepleji, nejchladněji, kde kolik napršelo a tak. Když mám čas, tak projedu i cizinu. Když jsou někde třeba záplavy, nějaký zajímavý teploty. Pak se samozřejmě musím podívat, jaká je předpověď na další dny z různých zdrojů.

Tonda: Už jsem v důchodu. Myslel jsem, že budu mít více času. Ale není to tak. Stanic mám hodně a dělám teď různá vyhodnocení. Pořád někam jezdím.

Kdy jsou v zimě nejnižší teploty?

Tonda: Od prosince do února, kdy je meteorologická zima, tak je to mezi 7:30 až 8:45.

Pomohl vám váš koníček při plánování dovolené?

Tonda: Předpovědi sice nedělám, ale do 48 hodin lze říct téměř s jistotou jak bude. Né jednou jsem si v deštivém létě takhle pořád odsouval dovolenou v Krkonoších. Chtěl jsem, aby bylo hezky. Nakonec se to vydařilo a s počasí jsem byl spokojen.

Ivo: Kouknu se na radarový snímek. Řeknu můžeme jet na výlet. Přijedeme v šest, pršet bude až v osm. Tohle si dokážu zjistit. Ale den dopředu, když má přijít bouřka, tak to nedokážu zjistit úplně přesně.

Tonda: No, to je ono. Jestli bude bouřka tady, nebo o deset kilometrů vedle. To zjistit nejde.

Ivo: Jak někteří lidi nadávají, že podle předpovědi se nemůžou řídit, že se to pořád mění. My jsme zmokli, oni hlásí sluníčko. Opravdu to ale nejde zjistit úplně přesně, kde bouřka bude a kde ne.

Vy máte v malíčku i historii teplot na Šumavě. Jaký rok byl tedy nejstudenější?

Ivo: Tvrdí se, že nejstudenější byl rok 1929 a kruté zimy byly i v roce 1987. Zrovna v tyhle dny, kdy dávají na ČT 24 Televizní noviny před 25 lety, tak jsou tam strašně zajímavý reportáže, že v Praze nestoupla teplota nad mínus šestnáct stupňů

Tonda: No no, přesně tak. V letech 1985 až 1987 byly tuhé zimy. Na Ostravsku zamrzaly vagony s železnou rudou, mrazem praskaly kolejnice. Ale tu jednu z nejstudenějších jsem už i já zažil v únoru 1956, síla mrazu byla podobná roku 1929. V posledních létech to byl prosinec 1996. A 30. ledna tohoto roku si připomeneme 25. výročí naměření nejnižší teploty na Šumavě na stanici Perla u Kvildy.

Ivo: V roce 1987 jezdily pouze rychlíky a v některých stanicích ani nemohli zastavit, protože tam byly zamrzlé výhybky, že to nestihli ani rozmrazit. Padalo obrovské množtsví sněhu. Za posledních deset let bylo nejvíc sněhu v roce 2006, kdy ho napadlo tolik, že i v nižších polohách to kvantum neunesly střechy budov a konstrukce to nevydržely. Třeba ve Volarech se propadla střecha hotelu nebo ve Vimperku střecha garáže.

Tonda: Kromě teplot nás samozřejmě zajímají i jiné věci. Kolik napadne sněhu, jaká je jeho výška, jak dlouho vydrží, kolik měsíců leží sněhová pokrývka.

Jak vám pomáhají kamery nového portálu www.sumava.eu?

Ivo: To je hrozná výhoda. Díky kamerám můžeme sledovat v zimě třeba nárůst sněhové pokrývky, můžeme zpětně zjistit, jaké kde bylo počasí, navíc kamery jsou na nejkrásnějších šumavských lokalitách.

Otázka na závěr. Pořád všude čteme, že díky skleníkovému efektu se klima na planetě neustále otepluje. Je tomu tak i na Šumavě?

Tonda: Já nevím, jestli je to skleníkový efekt, nebo jestli je to nějaká teplá perioda. Každopádně je to na stanicích jasně vidět. Na těch, které mám třicet let, tak teplotní průměry stoupají nahoru. Oteplilo o třičtvrtě stupně. Teplot pod mínus třicet je málo. Na Březníku způsobil oteplení i okolní odumřený les, narušením celistvosti okrajové hradby lesa se narušuje občas inverzní uklidnění větru, a tím i pokles teplot.

Ivo: Tonda má absolutní pravdu. Teplé rekordy padají několikrát za rok, ale studené rekordy zůstávají.

Pokud budete mít na oba meteorology nějaké dotazy, napište na email info@sumava.eu . Rádi vám odpoví.