V předvečer letošní druhé adventní neděle se do posledního místečka zaplněný sál Městského kulturního střediska ve Vimperku stal dějištěm události, která se jistě všem zúčastněným na dlouhou dobu zapsala nejen hluboko do paměti, ale především do srdcí. Pod poetickým názvem „Ještě neutichlo podzimní slunce“ zde proběhl koncert, na němž se posluchačům představila mladá talentovaná vimperská zpěvačka Veronika Spiegelová, toho času studentka čtvrtého ročníku Pražské konzervatoře – oddělení populární hudby – a současně pedagogické fakulty Karlovy univerzity. Ke spolupráci si přizvala dva své spolužáky, jmenovitě klavíristku Evu Filipovou a kytaristu Václava Dufka, které do instrumentálního tria doplnil student Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze, hráč na bicí nástroje Petr Blahut.
Od prvních tónů bylo zřejmé, že se tu sešla vynikající, dokonale vyvážená a sehraná parta mladých nadšených muzikantů, jimž nečiní sebemenší potíže okamžitě se spontánní přirozeností vtáhnout publikum do světa podmanivých písní, ať už z dílny folkových skupin Nerez či Nezmaři, letitého osvědčeného tandemu Petr Hapka (smutnou shodou okolností zrovna nedávno zesnulý) & Michal Horáček a mnoha dalších, nejednou i zahraničních autorů.
Největší pozornosti se nicméně logicky těšila především hlavní protagonistka večera, neboť mnozí z posluchačů ji měli v paměti jako výrazný pěvecký talent již od dětských let, zahrnujících mimo jiné její studium ve vimperské „zušce“, kde se učila hře na kytaru a později též klavír a zpívala v pěveckém sboru Zvoneček. Ten pak v gymnaziálním věku vystřídalo Veroničino členství ve sboru Canto a spolu s ním i mnoho dalších sólových soutěžních úspěchů. Skutečnost, že se po maturitě na vimperském gymnáziu a ročním pobytu v USA rozhodla přihlásit na Pražskou konzervatoř, byla jen zákonitým vyústěním celého jejího dosavadního uměleckého vývoje, nenechávajícího nikoho na pochybách o tom, že právě hudba se Veronice stala jednou ze základních neodmyslitelných životních potřeb.
Není tedy divu, že onen, lidově řečeno, ve švech praskající sál s napětím a zvědavostí očekával, co po pětileté odmlce uslyší. Dočkal se úžasně vyzrálého, barevně bohatého hlasu, nikoli však samoúčelně stavěného na odiv, nýbrž sloužícího coby pouhý nástroj vyšším hudebním cílům. Občas totiž býváme u mladé zpěvácké generace svědky navenek sice líbivě efektního projevu, který je ale ve skutečnosti jen zoufale prázdným, povrchním napodobováním cizích vzorů, nejednou navíc dosti pochybných kvalit, vedoucích k oprávněnému pocitu, že „interpret“ snad ani neví, o čem vlastně zpívá. Totéž se pak týká i mnohých projevů instrumentálních, sice dokonale “nadřených”, avšak navzdory tomu vyvolávajících zásadní otázku, kam se poděla hudba. Veronika oproti tomu vždy předkládá posluchači píseň jako svébytný příběh s náležitým výrazem, vyrůstajícím z osobního citového prožitku a ryzího muzikantství. Může-li se pak k tomu všemu opřít o podobně shůry obdařené hudební partnery, zákonitě si každého citlivého a vnímavého posluchače hravě ve chvilce plně získá do té míry, že přeskočí ona pověstná jiskra mezi pódiem a hledištěm. A přesně to se stalo i zmíněného sobotního večera.
Milou vzpomínkou na léta minulá bylo přizvání hostů, někdejších Veroničiných spolužáků a současně muzikantsky spřízněných duší z vimperského gymnázia a jeho pěveckého sboru, konkrétně Barbory Szpukové – Drholcové, Šárky Vaňkové a Václava Kříže. Časový odstup se nikterak nepodepsal na výborné souhře, z níž vyzařovala stále táž radost jako před lety, kdy mnohé z písní zněly v jejich společném podání právě i z tohoto pódia.
Posluchačům se tak dostalo večera v pravém slova smyslu svátečního a jistě mezi nimi nebylo nikoho, kdo by Veronice spolu s poděkováním aspoň v duchu nepřál, aby se jí i nadále v budoucnu vždy tak skvěle dařilo přesvědčovat všechny příznivce krásné hudby třeba o tom, že navzdory zrovna dlouhodobě mlhavému počasí podzimní slunce skutečně ještě neutichlo.
Text a foto J. Tláskal
{gallery}vimperk/jan_tlaskal/201412/{/gallery}
