Dokumentární film „Světlo pro budoucnost / Das Licht für die Zukunft“
Nový dvojjazyčný česko-německo-rakouský dokumentární film „Světlo pro budoucnost / Das Licht für die Zukunft“ sleduje životní osudy tří dnes devadesátiletých pamětnic z německy mluvících rodin, které prožily druhou světovou válku v Čechách. Po roce 1945 se jejich životy rozdělily mezi různé země, ale všechny se aktivně angažují pro česko-německý a rakousko-český dialog a svými příběhy inspirují i dnes.
Film doplňují citáty z děl renesančního filozofa, teologa a lékaře Marsilia Ficina.
Více informací a trailer filmu najdete na: lenkaovcackova.wordpress.com
Rozhovor s Dr. Lenkou Ovčáčkovou – Online magazín da Hogn
Milá Lenko,
tady jsou tedy naše otázky k tvému novému dokumentárnímu filmu. Mohla bys nás prosím ještě předtím informovat o svých osobních údajích, tedy věk, místo narození, bydliště, profesní dráha apod.?
Dr. Lenka Ovčáčková, 48 let, se narodila v Uherském Hradišti. Žije a pracuje v Praze. Od roku 2005 se věnuje dokumentární tvorbě a od roku 2016 působí jako vědecká pracovnice na Katedře filozofie a dějin přírodních věd Univerzity Karlovy v Praze.
Lenko, mohla bys našim čtenářům krátce a stručně shrnout, o čem je tvůj nový dokumentární film s názvem „Světlo pro budoucnost“?
Dvojjazyčný česko-německo-rakouský dokumentární film Světlo pro budoucnost / Das Licht für die Zukunft představuje hlubokým a komplexním způsobem životní osudy tří dnes devadesátiletých pamětnic a přidává tak další střípek do důležité reflexe společných česko-německo-rakouských dějin. Všechny tři pamětnice pocházejí z německy mluvících rodin a prožily druhou světovou válku v Čechách: v Huťském Dvoře na Šumavě, v Kaplici v Novohradských horách a v Brně na Moravě. Po roce 1945 byla kontinuita života těchto nevinných dětí přerušena dramatickými politickými událostmi vyhnání, které vedly k tomu, že pokračovaly ve svém životě v různých zemích. Emmina rodina nebyla vyhnána a zůstala v Československu, Elfriede utekla s rodiči a sourozenci do Rakouska a Ewa měla štěstí, že se jí podařilo spolu s matkou, sestrou a bratrem uniknout brněnskému koncentračnímu táboru a usadit se v Bavorsku. Navzdory těžkým životním okolnostem se všechny tři pamětnice na mnoha úrovních angažují v česko-německém a rakousko-českém dialogu a i přes svůj vysoký věk připravují půdu pro společnou přeshraniční budoucnost. Dokumentární film je rámován citáty z děl renesančního filozofa, teologa a lékaře Marsilia Ficina.
Pověz nám, co tě motivovalo k natočení tohoto filmu? Co bylo tvým hnacím motorem?
Motivace natočit dokumentární film s těmito třemi pozoruhodnými pamětnicemi vychází z našeho dlouholetého přátelství. Emmu jsem poznala při natáčení svého dokumentu Hluboké kontrasty (2015), Elfriede jsem potkala při rozhovoru pro svůj film V jednom vše, ve všem jen jedno (2017) a Ewu jsem poznala asi před osmi lety na konferenci v Olomouci, kde jsem měla přednášku o roli žen v česko-německém historickém kontextu. V každém případě se z prvního setkání stalo pevné přátelství. Postupem času jsem si stále více uvědomovala, jak výjimečné tyto ženy jsou a jakou životní moudrost v sobě nesou. V tomto procesu vnímání ve mně postupně dozrával nápad zachytit jejich dětské vzpomínky, jejich osudy a jejich důležitá smířlivá poselství ve filmu Světlo pro budoucnost.
Tři protagonistky vyprávějí o svých osudech, o vyhnání, válce, nouzi a strádání. Jak moc tě příběhy těchto tří pamětnic zasáhly?
Bezprostřední konfrontace s událostmi druhé světové války a vyhnáním německy mluvícího obyvatelstva z Československa mě provází už 20 let a odráží se v mnoha mých dokumentech. Jak během filmových rozhovorů, tak i během téměř 120 diskusí po promítání filmů jsem poznala velmi mnoho těžkých životních osudů. Díky Elfriede, Ewě a Emmě se ale můj svět zkušeností v tomto směru výrazně rozšířil. Kvůli našim intenzivním setkáním při natáčení a skutečnosti, že se film soustředí pouze na tři osoby, byla konfrontace s jejich těžkými životními situacemi pro mě ještě hlubší a emotivnější. Nejvíce mě fascinovala zvláštní síla těchto tří žen. Díky ní dokázaly zvládnout těžký osud vyhnání – jak v dětství, tak v dospělosti – zpracovat ho a zároveň podniknout důležité kroky na cestě ke smířlivému dialogu.
Jaké zvláštní výzvy se objevily při realizaci dokumentu?
Největší výzvou pro mě byla nutnost najít volný čas na produkci filmu. Kvůli své práci na plný úvazek na Katedře filozofie a dějin přírodních věd Univerzity Karlovy v Praze byly mé časové možnosti velmi omezené. Studiové práce jsem tak mohla posouvat jen večer a o víkendech. Protože své filmy tvořím od začátku do konce sama, proces trval velmi dlouho. Na druhou stranu mi toto pomalé vznikání poskytlo dostatek času k reflexi jednotlivých filmových sekvencí i celkové filmové formy. Potřebná píle mi nechyběla, protože jsem neustále myslela na tři pamětnice, zejména na to, jak budou hotový film vnímat.
Jak dlouho trvalo natáčení? A jak ses vůbec dostala ke svým pamětnicím (jak vlastně probíhalo „obsazování“)?
Jak už bylo řečeno, výběr pamětnic vycházel z našeho přátelství. Tento důležitý základ umožnil vytvořit vztah důvěry. Bez něj by film Světlo pro budoucnost nikdy nemohl vzniknout. První filmové rozhovory jsme natočili v létě 2023, ale nejintenzivnější pracovní období bylo poslední rok před premiérou filmu 21. května 2025 v pražském zastoupení Svobodného státu Bavorsko v České republice. V té době šlo o to zhruba desetihodinovou hrubou verzi filmu přetavit do jednolité a vyzařující hodinové filmové formy. Doufám velmi, že se mi to podařilo.
Jak jsi postupovala při práci na scénáři? Měla jsi určité nápady už v hlavě? Nebo to vyplynulo až z rozhovorů s těmi třemi ženami?
Při tvorbě svých dokumentárních filmů nikdy nepoužívám psaný scénář, nýbrž nosím dynamický a otevřený scénář jen ve své hlavě. Na začátku je vždy nápad, poselství, které se v průběhu vzniku filmu – tedy skrze jednotlivá vyjádření respondentů – stále více obohacuje. Vědecky řečeno, využívám metody orální historie a fenomenologické interpretační analýzy. Tento způsob tvorby mi jednak umožňuje zachytit rozmanitost životních zkušeností a jednak se nenechat ovlivnit vlastními představami a interpretacemi. Zároveň je ale nezbytné mít rozsáhlé znalosti česko-německých a rakousko-českých dějin. Ani u mého nejnovějšího filmu to nebylo jinak.
Které momenty ti zůstaly obzvlášť v paměti?
Navždy si zapamatuji radostná a láskyplná setkání se všemi třemi pamětnicemi během natáčení, výběru fotografií a dalších rozhovorů. Přestože jsme před i za kamerou probírali těžká témata, naše setkání byla naplněna světlem a lehkostí.
Hranice mezi Českem, Bavorskem a Rakouskem je stále se opakujícím tématem tvé filmové tvorby. Především překonávání/překračování těchto hranic stojí v jejím středu. Proč je to pro tebe tak důležité?
Překonávání hranic je už 20 let ústředním tématem mého života. To se odráží nejen v mých 14 dokumentárních filmech, ale také v mé vědeckohistorické a filozofické činnosti na Univerzitě Karlově v Praze. V popředí mého úsilí stojí přání vyhnout se černobílému pohledu na dějiny a současnost, podpořit mnohovrstevnatý, interdisciplinární přístup a otevřený přeshraniční dialog. Ve vědeckohistorické a filozofické oblasti se zaměřuji na události a činnost osobností, které už od středověku utvářely přeshraniční dialog. Zároveň je pro mě velmi důležité rozvíjet interdisciplinární a holistické vidění ve vědách, abychom bourali jejich dosud příliš tvrdé hranice. Mé dokumenty a diskuse po jejich promítání mohou být základem pro aktivní, vědomou a dvojjazyčnou konfrontaci s dějinami i současností v pohraničí. Oba tyto směry mého působení směřují nakonec k budování společné, přeshraniční platformy pro budoucnost, abychom zabránili opakování podobně fatálních historických událostí.
Když se podíváš na současnou situaci na hranicích těchto tří zemí a porovnáš ji se situací před 30 lety: Co se změnilo? Co se zlepšilo? A co se zhoršilo?
Za posledních 30 let se postupně stalo samozřejmostí svobodně se pohybovat na hranici mezi Německem, Českem a Rakouskem – ať už z pracovních důvodů, kvůli turismu, nebo ze zvědavosti. Jinou rovinou je aktivní reflexe historických a kulturních událostí na obou stranách hranice. Ta umožňuje vědomý, hluboký a otevřený dialog, do něhož by měla být vnesena subjektivita prožívání, aniž by se ztratila společná platforma. Tento druh reflexe byl v posledních letech posílen mnoha přeshraničními iniciativami, které získaly také finanční podporu. V této souvislosti je třeba zmínit důležitý finanční příspěvek Česko-německého fondu budoucnosti, jenž také finančně podpořil osm přeshraničních filmových prezentací mého nového dokumentu Světlo pro budoucnost – ve spolupráci se zastoupením Svobodného státu Bavorsko v České republice. A je velmi důležité v tom pokračovat a tyto procesy dále rozvíjet. Nebezpečí spočívá v tom, že se další dialog přestane podporovat a lidé se znovu uzavřou za hranicemi. Částečně nepříjemné kontroly na rakouské a německé hranici v posledních jedenapůl roce jsou pro mě špatným znamením, i když jejich příčiny přesahují Evropu.
Myslíš si, že dnešní generace Čechů, Němců a Rakušanů mohou pohlížet pozitivně do budoucnosti, pokud jde o soužití? Nebo si myslíš, že se i ony budou muset ještě zabývat určitými „zátěžemi“ z minulosti?
Na jedné straně vnímám, jak samozřejmě se žije přeshraniční česko-německá a rakousko-česká realita, aniž by se lidé museli zabývat minulostí. Na druhé straně tu stále existují témata, která nebyla dostatečně zpracována nebo jsou jednoduše zapomenuta. Někteří mladí lidé mi po promítání filmu Světlo pro budoucnost řekli, že nikdy neslyšeli o vyhnání německy mluvícího obyvatelstva z Československa – maximálně okrajově od kamarádky, jejíž rodina byla vyhnána. Podle mého názoru je ale stále důležité udržovat paměťový přístup neobviňujícím způsobem, tedy otevřeně, vyrovnaně a s pohledem do společné budoucnosti. Toho se nejlépe dosáhne, když se hodně vypráví, naslouchá a diskutuje a zároveň se odstraní už zmíněná černobílá reflexe dějin a současnosti.
Na závěr: Co by sis osobně přála, pokud jde o otázku, jak se budou evropské hranice do budoucna vyvíjet? Je možné si představit úplně bezhraniční Evropu?
Velmi doufám, že v budoucnu budeme moci žít ve společné Evropě, v níž bude pro jednotlivé země a konkrétní lidi typická a obohacující rozmanitost reflektována a s respektem dále rozvíjena. Tento mnohovrstevnatý a zároveň interdisciplinární přístup k „Společnému v Evropě“ umožňuje podporovat a vědomě udržovat dynamickou stabilitu soužití.
Moc děkujeme za tvůj čas – a přejeme nadále hodně štěstí!
Promítání v České republice:
- Kaplice – 29. 8. 2025
- Kvilda – 4. 10. 2025
- Prachatice – termín dosud neurčen
- Český Krumlov – termín dosud neurčen
- Praha – termín dosud neurčen
Onlinemagazin da Hogn
