Přestože jako pohraniční policista sloužil přímo u železné opony a měl tedy všechny důvody považovat „nepřítele“ vzdáleného jen pár stovek metrů za hrozbu, u něj to bylo přesně naopak. Neměl strach z cizího – naopak ho to k němu přitahovalo. Věděl totiž, že hranice je jen geografický fakt; že vzájemná nevraživost má jen povrchní ideologické důvody; že Němci a Češi s pojítkem v podobě Čech prostě patří k sobě. Tato poznání v něm nemusela dlouze dozrávat – byla součástí jeho osobnosti. A právě proto je Hubert Gibis z Mitterfirmiansreutu (obec Philippsreut) ukázkovým příkladem německo-českého stavitele mostů.
Sedmdesátiletý muž si už přesné datum nepamatuje. Bylo to někdy v roce 1989 – v roce světového významu, kdy padla Berlínská zeď a studená válka se chýlila ke konci. To přineslo i znovuotevření německo-české hranice. „V Haidmühle se tehdy velkolepě slavilo,“ vzpomíná rodák z Finsterau. I on byl přitom, když se konala oslava svobody – ale trochu jiným způsobem, než by se čekalo. „Čekal jsem, až se závora zvedne – a pak jsem hned nasedl na kolo, přejel hranici a všechno prozkoumal.“
Jeho prvním cílem byla kasárna českých pohraničníků v Scheurecku (Žďárku), která Gibis a jeho kolegové z německé strany měli neustále na očích. „Ano, samozřejmě jsem cítil, že mě sledují,“ říká dnes. „Ale hned se z toho vyvinuly dobré rozhovory.“ Tak vznikla přátelství, která trvají dodnes. Tehdy mladý muž rychle pochopil, že „ti tam na druhé straně“ nejsou žádní „zlí“ lidé. Brzy si uvědomil, že „Češi jsou nám v mnohém podobní“.
Odpustit, ale nezapomenout
Sedmdesátiletý Gibis je proti zapomnění. To, co si Němci a Češi navzájem způsobili před, během a po druhé světové válce, bylo podle jeho slov „drsné“. Na tyto hrůzy je podle něj třeba stále znovu upozorňovat, aby se už nikdy neopakovaly. Proto se Gibis s velkou vášní věnuje historii zaniklých vesnic podél hranice, jejichž německo-české obyvatelstvo bylo v letech 1945–1946 vyhnáno. Je přesvědčen, že právě prostřednictvím tohoto výzkumu může být proces odpuštění a smíření dokončen – tím, že se zabrání zapomnění.
Jeho specializací jsou dnes zaniklé osady Fürstenhut (Knížecí Pláně), Scheureck (Žďárek), Unterlichtbuchet (Dolní Světlé Hory), Oberlichtbuchet (Horní Světlé Hory) a Landstraßen (Silnice). V těchto vesnicích kdysi stálo téměř 300 domů, z nichž dnes zbyly jen zbytky kamenných zdí. Jako rodák z Finsterau a později Mitterdorfu Gibis přirozeně znal obyvatele, kteří byli z oblasti vysídleni, nebo jejich příbuzné. A právě tento osud se ho dotkl. Chtěl se dozvědět více – a začal s rozsáhlým výzkumem.
Někdy pro něj bylo snadné získat informace – stačil rozhovor se současným svědkem. Jiné údaje však vyžadovaly intenzivní detektivní práci. Celkem trvalo Hubertu Gibisovi více než deset let, než sestavil historii každého z 300 domů. Nyní může tvrdit, že zná kmen stromu každé rodiny ve „svých“ pěti vesnicích – až na několik výjimek – včetně odpovídajících obrázků. Sedmdesátiletý muž shromáždil všechny tyto znalosti v pěti knihách – pro každou vesnici jednu.
..
„Jeho práce je mostem k odpuštění“
Ta námaha („Manželka mě ve volném čase moc neviděla,“ směje se) se podle všech rozhodně vyplatila. „Za každým jeho slovem se skrývá obrovské úsilí,“ říká Marek Matoušek, provozovatel platformy sumava.eu a zapálený zastánce česko-německé spolupráce. „Jeho práce je pokornou připomínkou všeho krásného i bolestného, co se zde stalo. Má můj bezmezný respekt!“ Proto pro něj Gibis není ani Němec, ani Bavor – ale Šumavák. Člověk, který spojuje všechny obyvatele regionu bez ohledu na hranice.
Ačkoliv jsou jeho knihy už prakticky hotové (jen občas aktualizované) a prodaly se stovky výtisků (za výrobní cenu), Gibis rozhodně nekončí. Stále vyhledává kontakt s potomky vysídlených i s lidmi, kteří „jen mluví jiným jazykem“. „Kdo se chce něco dozvědět o vesnicích, které jsem zkoumal, může se na mě kdykoli obrátit,“ zdůrazňuje Gibis. Nabízí dokonce osobní pěší prohlídky po „svém“ území. „Hubert postupuje krok za krokem, člověk za člověkem, osud za osudem, dům za domem,“ tak to popisuje Marek Matoušek.
Zdůrazňuje – a tím mluví za mnohé: „Jeho práce je mostem k odpuštění.“ Obzvláště cenné je, že Gibis to všechno nedělá proto, že by to znělo benevolentně, nebo proto, že by za to mohl být zaplacen. Dělá to z hlubokého přesvědčení. Oddanost německo-české spolupráci je součástí jeho osobnosti. A právě proto je tento sedmdesátiletý muž ukázkovým příkladem stavitele mostů k porozumění.
Helmut Weigerstorfer
Má někdo informace o zaniklých osadách Fürstenhut, Scheureck, Unterlichtbuchet, Oberlichtbuchet nebo Landstraßen? Znáte něco zajímavého, nebo máte zájem o knihu o těchto vesnicích na česko-německém pomezí? Hubert Gibis rád pomůže – kontakt: hubert.gibis@gmx.de
