Navštívil jsem naši venkovskou rodinnou hrobku. No hrobku. Vybetonovanou díru v zem překrytou náhrobním kamenem. My neceremoniální pohani si na leštěné tumby nepotrpíme a máme tu spolu s urnami rodinných příslušníků pochované i urničky pejsků a kočiček. Je potřeba to čas od času zamést, popovídat mamince, co je nového, zavzpomínat.
Jak tak sázím vřes, přihasí si to ke mně svraštělá polednice, která zatím nahodile rejdila mezi rovy. „Máte tu krtka?“, optala se. Přiznám se, že mě ta otázka zarazila, protože by mě ruský špion na hřbitově překvapil. Až když začala lopatkou vztekle máchat směrem k nedalekým krtincům, pochopil jsem, o jakého záškodníka se jí jedná. „Nemám tu krtka, jen předky“ a zaťukal jsem na náhrobní desku.
„Ten hajzl byl včera támhle a před týdnem zase u zdi. Už od jara se ho snažím vyhnat. Asi ho budu muset vyčíhat a zabít lopatou.“ Podivil jsem se, co má bába proti krtkům. „Chci jít to země celá a nepřeju si, aby mě tam sežral a rozhrabával krtek.“
„Krtek je hmyzožravec. Sežerou vás larvy much a žížaly.“ Následovaly tři vteřiny hrobového ticha mezi hroby. „A jak chcete bejt pohřbenej vy?“ Realita blížící se čtyřicítky mě dostihla na příhodném místě. „Chci se nechat rozsekat na kusy a předhodit tygrům nebo supům.“
„Jste fakt divnej. Ale já tu stejně krtka nechci. Tohle je hřbitov. Posvátné místo. Sem ta kurva nepatří a já se o to už postarám.“ S těmi slovy se za stálého hartusení odporoučela k bývalé márnici.
Svaté války lze vést asi proti čemukoliv. Pro důchodkyni ze Semic u Nymburka se Moby-Dickem stal hřbitovní krtek. Docela bych si vsadil, že krtek vyhraje.
Text a foto
MDDr. Adam Šíma
