Letošní rok znamená pro studentský pěvecký sbor Canto při Všeobecném a sportovním gymnáziu ve Vimperku mimo jiné dovršení „Kristových let“, tedy existuje již třiatřicátým rokem, založen a dodnes veden Mgr. Janou Tláskalovou. Jeho sestava se za tu dobu zákonitě mnohokrát změnila, úspěšně se účastnil celé řady soutěžních přehlídek a sborových festivalů, přičemž právě letos se mu celkem již potřetí dostalo významného pozvání od Unie českých pěveckých sborů a pořadatelského Gymnázia Jana Keplera v Praze k spoluúčinkování na bienále Festa academica, založeném roku 2007 jako studentský sborový festival k uctění výročí Mezinárodního dne studentstva a současně i sametové revoluce. O předchozích dvou účastech Canta na této akci bylo v rámci stránek sumava.eu pojednáno zde: https://www.sumava.eu/blog/2017/11/19/canto-na-narodni-tride/ a https://www.sumava.eu/blog/2019/11/20/canto-tentokrat-pred-rudolfinem-2/ .
Letos vimperský sbor ve své výrazně omlazené sestavě napřed počátkem října vyrazil napříč celou republikou do daleké Orlové, kde na tamním gymnáziu probíhalo víkendové soustředění s cílem secvičit pozvané sbory k společným pražským listopadovým vystoupením. Na repertoáru tentokrát byly vybrané části ze svého druhu zcela ojedinělého díla s názvem „Ozbrojený muž – Mše za mír“ od známého současného velšského skladatele Karla Jenkinse. Unikátnost zmíněné mše spočívá v tom, že její jednotlivé části jsou postupně zpívány v různých světových jazycích a textově navíc vycházejí z významných křesťanských, islámských, staroindických a dalších písemných památek. Jenkinsova hudba pak představuje spolehlivou záruku dokonalé interpretační i posluchačské přitažlivosti, takže lze bez přehánění říci, že všech cca čtyři sta studentských hlasů, které se spojily v mohutné pěvecké těleso Festy akademiky 2025, si nejen secvičný víkend, ale především obě finální koncertní provedení protiválečné mše spolu se svými rovněž aktivně zapojenými sbormistry náležitě vychutnalo.
Festa academica se již tradičně koná ve dnech 11. – 17. listopadu a vedle hlavní sborové náplně zahrnuje též doprovodný kulturní program jiného druhu. Záštitu nad letošním festivalem převzala spolu s Ministerstvem kultury ČR též historicky nejmladší poslankyně Poslanecké sněmovny PČR, teprve jednadvacetiletá studentka Julie Smejkalová, která v pondělí 17. listopadu krátkým projevem osobně pozdravila všechny účastníky Studentského happeningu na schodech Rudolfina. Canto ovšem dorazilo do Prahy již o dva dny dříve – v sobotním odpoledni 15. listopadu, aby se ještě zapojilo do závěrečných společných zkoušek před již zmíněnými finálními vystoupeními. První z nich se odehrálo nedělního večera v působivém a inspirativním historickém prostředí památné, do posledního místečka zaplněné Betlémské kaple, kde se ještě před společným provedením Jenkinsovy Mše za mír každý ze zúčastněných sborů představil přítomným posluchačům vlastním samostatným krátkým programem. Již tento večer se stal nejen pro mladé sboristy, ale, soudě dle průběžných reakcí a zejména dlouhého závěrečného potlesku vestoje, také pro obecenstvo hlubokým nezapomenutelným zážitkem.
Uvedené záběry pocházejí ze společné zkoušky …
… v Betlémské kapli …
… před samotným koncertem, nesoucím oficiální název Studenti sametu.
Řízení spojených sborů se ujal Jurij Galatenko (na snímku v popředí druhý zprava v bleděmodré košili), významná osobnost ostravského hudebního života, mimo jiné sbormistr a dirigent Národního divadla moravskoslezského.
Pod jeho vedením pak proběhl následujícího dopoledne i již vzpomenutý Studentský happening na schodech Rudolfina.
Hovoří Julie Smejkalová.
.
.
Celkem čtrnáct členek Canta včetně sbormistryně bylo podle svých hlasových oborů v rámci celého mohutného pěveckého tělesa zajímavě rozptýleno.
.
.
.
Oprávněnou, meteorologickými radary podpořenou obavu, že tomuto vystoupení nebude přát počasí, jež slibovalo vytrvalý vydatný déšť, zmírnilo spontánně vzniklé motto „Nejsme z cukru!“ Nakonec jej ovšem ani nebylo zapotřebí, neboť ze zatažené oblohy jen občas drobně, zcela snesitelně mrholilo, což nemělo na úspěch koncertu, jehož se v řadách posluchačů podobně jako i předešlého večera zúčastnili také mnozí rodiče mladých zpěváků, sebemenší negativní vliv.
Vystoupení symbolicky naslouchal i sám Antonín Dvořák, jehož jméno nese hlavní koncertní síň Rudolfina.
.
.
Závěrečná „děkovačka“ náležela i všem sbormistrům, bez jejichž dílčí práce by se výsledné dílo nemohlo zdařit.
Všichni opouštěli Prahu plni hlubokých zážitků a částečně i smutku nad tím, že, jak už to v životě chodí, všemu je jednou konec. Ten ovšem zpravidla současně otevírá dveře něčemu novému, v tomto případě přípravám na další bienále, bude-li na ně Canto za dva roky opět pozváno.
Závěrem nelze jako vždy opomenout velká poděkování za významnou finanční podporu, a to firmám Rohde & Schwarz a VAVI Vimperk, jakož i Městu Vimperk.
Text a foto: J. Tláskal
