Stadln: Jak jedna žena nechala znovu povstat svou rodnou vesnici
„Představte si, že jste se narodili ve vesnici, která prostě už neexistuje. Která nikdy neexistovala. Bílá skvrna na mapě.“ Elfriede Endl je klidná žena, dnes je jí 86 let a svá slova volí rozvážně. Jen u této věty se rozhněvá. A právě tento hněv byl tím, co ji v uplynulých desetiletích pohánělo. Mise: nechat její rodnou vesnici na Šumavě znovu povstat…
Místo jménem „Stadln“ (česky: Stodůlky) s přibližně 2 000 obyvateli a 26 místními částmi, které bylo tehdy rozlohou druhou největší obcí v Čechách hned po Praze. Stejně jako všichni Němci byla i rodina Endlových po skončení druhé světové války vyhnána. Po celá desetiletí neexistovala žádná možnost spatřit znovu rodnou krajinu. Teprve po pádu železné opony bylo možné znovu bez omezení cestovat na české území.
Se svým kamarádem z dětství Hansem Zettlem – ona, „Friederl“, mu říká „Hansl“ – tehdy poprvé přejela hranici a snažila se znovu projít jejich společnou cestu do mateřské školy. „Slzy tekly proudem. Ani jeden z nás nebyl schopen promluvit.“ Ale především ve chvíli, kdy se poprvé podívala na mapu a jednoduše tam nic nebylo, bylo její rozhodnutí jasné…
Výstava v pohraniční stanici Bayerisch Eisenstein
Jeden český přítel jí řekl: „Ukaž jim to. Ukaž jim, o co přišli!“ A tak jim to ukázala – a to i v doslovném smyslu slova. Začalo náročné období. Elfriede Endl a Hans Zettl chtěli vytvořit výstavu – se starými fotografiemi, které on, mezitím usazený v Meklenbursku-Předním Pomořansku, po desetiletí shromažďoval.
Bylo třeba pracně shánět finanční dary, aby bylo možné fotografie zvětšit a zarámovat. „Hned u prvního místa jsem narazila,“ vzpomíná dnes. Teprve tehdejší deggendorfská primátorka Anni Eder obrátila situaci. „Dala mi 500 eur, abych vůbec mohla začít.“ Následovali další soukromí dárci, například tehdejší okresní hejtman Christian Bernreiter. Státní prostředky však nikdy k dispozici neměla. Výstava se nakonec stala skutečností a dnes je k vidění jako stálá expozice v pohraniční stanici Bayerisch Eisenstein. „Bylo pro nás velmi důležité, aby měla pevné místo,“ říká dnes s vděčností.
S tím se však Elfriede Endl nespokojila. Této hluboce věřící ženě je rovněž třeba přičíst zásluhu za to, že její křestní kostel – kostel v Dobré Vodě (německy Gutwasser) – má dnes opět vlastní kalich.
Guntherův kalich pro kostel v Dobré Vodě
Když poprvé spatřila zřícený kostel, na nějaký kalich nebylo ani pomyšlení. Nejprve bylo nutné stavebně zabezpečit budovu a znovu upravit deskami zakrytý oltář. Jakmile bylo možné v Dobré Vodě sloužit bohoslužbu, Elfriede Endl tam přijela. „Vždy jsme si ale museli půjčovat kalich ze sousední farnosti,“ vzpomíná. Tehdejší opat Marianus z kláštera Niederalteich se doslechl, že potřebuje kalich. Pozval ji k sobě a nabídl jí k výběru dva kalichy z klášterní „pokladnice“. Oba byly tak zaprášené, že Endl sama sotva poznala rozdíl, a tak se spolehla na dobře míněné mrknutí oka přítomného patera Radmunda, který se v tom zjevně vyznal lépe.
Kalich následně odvezla ke kovotepci do Winzeru, kde jej nechal znovu zazářit v plné kráse. Od té doby byl „Guntherův kalich“, jak se mu začalo říkat, vždy s ní, když jezdila do Dobré Vody. O několik let později byl dokonce jako „Guntherův kalich“ slavnostně vysvěcen – zcela příznačně, neboť příběh svatého Gunthera je úzce spjat jak s klášterem Niederalteich, tak s kostelem v Dobré Vodě.
Protože se jí zabezpečení kostela v Čechách nezdálo dostatečně spolehlivé, uchovávala kalich doma. „Letos o Letnicích jsem ho pak předala – spolu s listinou, že smí zůstat pouze v tomto kostele. Letnice byly dobrým dnem,“ vzpomíná Elfriede Endl.
Památník ve Stadlnu
Za vrchol svého úsilí považuje sama slavnostní otevření památníku na podzim roku 2025 ve Stadlnu, které dnes leží uprostřed Národního parku Šumava. „S tím jsme ale vlastně neměli nic společného – byli to Češi, kteří se za toto místo zasadili.“ Právě tento nově vzniklý druh porozumění mezi národy, založený na vzájemném respektu, je možná ještě krásnější. Skutečnost, že se slavnostního otevření zúčastnil i český ministr kultury, podle ní dokládá znovunalezenou úctu k tomuto kousku země a k jeho někdejším obyvatelům, kteří se stali hříčkou dějin.
Bylo s tím spojeno mnoho práce – především odstranit z území válečný materiál z bývalého vojenského výcvikového prostoru a znovu odhalit zdi někdejší kaple. Vedle malého oltáře ze dřeva a kamene byly vysazeny dva stromy – jako znamení naděje a symbol smíření mezi národy. „Můžeme jen všichni doufat, že se něco takového už nikdy nebude opakovat. Právě dnes je proto nutné znovu oživovat paměť.“
Manuela Lang
Publikace vznikla ve spolupráci s Bavorským lesním spolkem (Bayerischer Wald-Verein), sdružením pro péči o vlast a lidovou kulturu, kulturní činnost, ochranu přírody a krajiny a pěší turistiku v Bavorském lese, které je rovněž odpovědné za projekt „WanderKultur“. Kdo se chce o Elfriede Endl dozvědět více – o tom, jak tehdejší vyhnání probíhalo a jaké pocity v ní dnes vyvolává vzpomínka na Šumavu – může si poslechnout originální rozhovor (v délce přibližně jedné hodiny) na webových stránkách projektu „WanderKultur“.
