Nad hřebeny Šumavy se dnes v tichu rozevřela obloha a noc se na okamžik proměnila v chrám světla. Polární záře – vzdálený dech Slunce – se snesla až k našim lesům, městům a samotám. Jemná zeleň se mísila s krvavě červenými závoji, které se vlnily nad horizontem jako pomalý tep vesmíru.
Naše webkamery zachytily chvíli, kdy se čas zastavil: střechy, kopce i tmavé lesy stály nehybně, zatímco nebe psalo svůj vlastní, dávný příběh. Byla to noc, kdy sever přišel pozdravit Šumavu – tiše, pokorně a s krásou, která se nedá vlastnit, jen prožít.
Takové okamžiky připomínají, že i uprostřed zimy a tmy existuje světlo, které nás přesahuje… a přesto se nás hluboce dotýká.
