Rozhovor: Bezbřehý svět Libora Pražana

Mezi rezonancí a restaurací: bezbřehý svět Libora Pražana

Freyung / Šumava.

Kdo chce pochopit, jak kytara získává svou duši, musí poslouchat Libora Pražana, když mluví o dřevě. Pro tohoto nástrojaře, narozeného roku 1974 v severočeských Lounech, totiž materiál znamená mnohem víc než jen pracovní surovinu – je to vypravěč příběhů.

Libor Pražan si klade za cíl učinit z umění výroby hudebních nástrojů hmatatelný, sjednocující prvek mezi kulturami a generacemi. Foto: Ilona Kuckuck

Přes jižní Čechy a Šumavu se dnes jednapadesátiletý řemeslník v létě minulého roku nakonec dostal do Freyungu. Původně pracoval jako restaurátor nábytku, ale svou skutečnou profesní cestu našel až v preciznosti výroby hudebních nástrojů. Zásadní impulz přišel během jeho působení u světoznámého výrobce klavírů Paula McNultyho, kde se podílel na replikách historických nástrojů pro velikány, jako byli Mozart nebo Chopin – zkušenost, kterou v následujícím rozhovoru pro Hog’n popisuje jako „symfonii řemeslného umění“.

Čech však není uzavřený řemeslník – je to člověk, který propojuje kultury. Ať už ve volném čase studuje historii antického Říma – což se dnes mimo jiné odráží v jeho sedmidílné sérii kytar – nebo objevuje turistické stezky Bavorského lesa, vždy hledá spojení. Obzvlášť blízké jsou mu workshopy, na nichž už řadu let seznamuje děti, dospělé i lidi s postižením s prací se dřevem.

V rámci připravované zemské výstavy s mottem „Hudba v Bavorsku“ Libor Pražan postaví své dílny přímo na místě. V rozhovoru mimo jiné mluví o kouzlu rezonančního dřeva ze Šumavy, o tom, proč musí dobrá kytara „zpívat“, a také o tom, proč je pro něj bavorský dialekt „úplně jiný vesmír“.

Fotografie „Passauer Hofu“ z roku 2013, kdy to byla ještě rušná hospoda. Během státní výstavy bude mezi vystupujícími i Libor Pražan. Foto: Archiv Hog’n.
Nejdůležitější bavorská fráze: „Passt scho!“ (To je v pořádku)

Libor: Pocházíte ze Šumavy a nyní žijete ve Freyungu. Co vás přivedlo do tohoto okresního města v Bavorském lese? Jak se vám tu líbí? A jak vám jde bavorský dialekt?

Původně jsem žil poblíž Českých Budějovic, ale před třemi lety jsem se přestěhoval na Šumavu. Ve Vimperku jsem se od začátku chtěl zapojit do kulturního života a myslím, že se mi to podařilo. Odtud byl už jen malý krok do Bavorského lesa. Tady – stejně jako na Šumavě – jsem našel mnoho zajímavého: nádhernou přírodu, společnou historii, přátelské lidi a ještě mnohem víc. Freyung je příjemné město s hezkou atmosférou.

Pokud jde o bavorský dialekt – to je úplně jiný vesmír (smích)! Jako cizinec nemáte šanci všemu rozumět. Moji noví přátelé mě ale už naučili několik výrazů. Vím například, že nejdůležitější fráze je „Passt scho!“

V bývalém Passauer Hofu ve Freyungu vás bude možné v rámci nadcházející zemské výstavy sledovat při práci v nově vybudovaném GewölbeHofu. Co tam návštěvníky čeká?

Mým úkolem bude ukázat lidem, jak vznikají hudební nástroje ze dřeva. Prostor bude zařízen jako dílna kytaráře. Během výstavy tam budou probíhat malé workshopy a také jeden speciální projekt: společně s návštěvníky chceme během trvání výstavy postavit skutečnou klasickou kytaru, kterou na konci předáme Akademii lidové hudby, kde bude sloužit pro výuku. Pro děti připravuji také malé projekty – mohou si například vyřezat dřevěného ptáčka nebo houslový klíč.

„Krása přináší radost. Hudba pozvedá náladu. Kreativní práce s přírodními materiály, jako je dřevo, vytváří spojení s přírodou i se sebou samým.“ Foto: Tomáš Kasal
„Umění smývá z duše prach každodennosti“

V plánu jsou také workshopy se školními třídami. Jaké nejdůležitější poselství chcete mladým lidem sdělit o řemesle výroby kytar a hudby?

Mladí lidé jsou důležití – jsou nositeli budoucnosti. Aby měli lepší budoucnost, musíme se o děti a mládež dobře starat. Moje poselství je jednoduché: Krása přináší radost. Hudba zlepšuje náladu. Tvořivá práce s přírodními materiály, jako je dřevo, spojuje člověka s přírodou i se sebou samým. Picasso kdysi řekl: „Umění smývá z duše prach každodenního života.“ Lépe se to říct nedá.

Pracoval jste u slavného výrobce klavírů Paula McNultyho na replikách nástrojů Mozarta a Chopina. Co jste si z této zkušenosti odnesl?

Paul patří k nejlepším výrobcům klavírů na světě. Je to Američan, který se kvůli rezonančnímu dřevu přestěhoval do Česka. Práce v jeho dílně byla skutečná symfonie řemesla: kopie klavírů Mozarta, Liszta, Beethovena nebo Chopina – na tu dobu velmi rád vzpomínám. Jeho klavíry lze slyšet například v německo-českém filmu „Louis van Beethoven“ (2020). Všechny nástroje ve filmu pocházejí z jeho dílny.

Odnesl jsem si: nadšení pro klasickou hudbu, lásku ke stavbě hudebních nástrojů, obdiv ke kráse různých druhů dřeva, chuť začít vlastní projekty. Do té doby jsem byl restaurátor starožitného nábytku. Praxe u Paula byla impulzem pro další profesní i osobní vývoj.

Dřevo ze Šumavy pro „výstavní kytaru“

Jako bývalý intarzní umělec a restaurátor máte ke dřevu zvláštní vztah. Podle jakých kritérií vybíráte dřevo pro novou mistrovskou kytaru? A jak region – Šumava a Bavorský les – ovlivňuje váš výběr materiálu?

Pražan spojuje vášeň pro historické dřevo se sociálním začleněním. Foto: Ilona Kuckuck

Dřevo na kytaru musí splňovat jedno klíčové kritérium: musí rezonovat, což znamená, že musí být schopno efektivně přenášet vibrace a zvukové vlny – ne každé dřevo je k tomu vhodné. V minulosti bylo dřevo z Českého a Bavorského lesa velmi známé: W. A. ​​Mozart vlastnil klavír vyrobený ze dřeva z Modravy . Dnes je však velmi obtížné najít tamní dřevo nejvyšší kvality.

Pro náš projekt „výstavní kytary“ jsme obdrželi krásné dřevo z Českého lesa jako dar od tradičního výrobce tónového dřeva Kölbl v Horním Rakousku, za což jsme velmi vděční. Smrk, ze kterého je vyrobena naše kytarová deska, vyrostl v rakouské části Českého lesa a byl před několika lety instalován jako vánoční stromeček ve Vídni, hudebním hlavním městě. Poté byl kmen odvezen do firmy Kölbl a zpracován na dřevo pro rezonanční desky hudebních nástrojů. Považuji za obzvláště symbolické, že jsme pro náš projekt obdrželi materiál s tak krásným příběhem.

Jednoduše řečeno: Co vlastně dělá z kytary dobrou kytaru? Jaké vlastnosti by měla mít, aby splňovala vaše standardy kvality?
To je opravdu dobrý zvuk. Dobrá kytara by měla zpívat: hluboké, plné basy, vyvážené středy a zpívající výšky. Tón by měl znít přirozeně v každé poloze, mít sustain a příjemné zabarvení. Jako bonus může kytarista nástroj také ozdobit intarziemi. Jako bývalý intarzér si každou takovou příležitost užívám. Míra zdobení však nemá žádný vliv na zvuk kytary.

Výrobci kytar by měli mít jakýsi šestý smysl.

Vzhled kytary samozřejmě vždycky hraje roli. Jaký design je charakteristický pro vaše kytary?

Mladí zákazníci preferují kytary s moderním, dynamickým designem a nekonvenčním stylem. Vkus mladší generace se odklání od tradičních modelů, které jsme dlouho považovali za neměnné. Myslím, že je to dobře, protože mladí hudebníci nám ukazují, že příběh kytary zdaleka nekončí. Staví nás, kytaristy, před nové výzvy a umožňují nám psát další kapitoly tohoto krásného řemesla.

„Stavba kytary je nekonečná cesta,“ říká Libor Pražan. Foto: Tomáš Kasal

Starší hudebníci mají tendenci preferovat tradičnější designy. Osobně rád stavím kopie kytar od Josého Romanillose, světoznámého španělského výrobce kytar, přezdívaného „Maestro Stradivari kytary“.

Realizuji také své vlastní nápady. Miluji starověký Řím s jeho historií a architekturou. Proto jsem vyvinul projekt, který převádí symboly starověkého Říma na kytaru. Rozeta zobrazuje starověké sloupy a oblouky, linie starověké mozaiky. Je to série sedmi nástrojů, přičemž každá kytara nese jméno kopce, na kterém byl Řím založen: Collis Palatinus, Collis Aventinus a tak dále.

Co si myslíte: Měl by být výrobce kytar také hudebník? Nebo dokáže i zcela nehudebně založený člověk postavit dobré kytary? 

Lutiér nemusí být virtuóz, ale rozhodně potřebuje dobře vyvinutý sluch a hluboký vztah ke své práci. Měl by mít jakýsi šestý smysl pro nástroj – a samozřejmě na něj umět sám hrát. Výroba kytar je nekonečná cesta. Vývoj je věčný a nezná hranic. Nikdo nemůže říct: „Teď jsem dosáhl nejvyšší kvality – a postavit lepší kytaru je nemožné.“ To by byl nesmysl. S kolegy jsme často pozorovali, jak moc ovlivňuje loutiérův vnitřní stav. To je něco, co v učebnicích nenajdete.

Vytváření spojení prostřednictvím hudby

Jak důležitá je podle vás hudba pro mezinárodní porozumění – například mezi Bavory a Čechy? Nebo jinak řečeno: Jak může kytara a její výrobce přispět ke sbližování lidí na obou stranách hranice?

Propojení lidí ze Šumavy a Bavorského lesa je také cílem Libora Pražana. Foto: Archiv Hog’n

Hudba nezná hranic. Je univerzálním jazykem pro všechny, kdo mají otevřené srdce. Už tehdy někdo moudrý řekl: „Hudba je jazykem duše.“

Věřím, že mohu pomoci propojit lidi na obou stranách hranice – a už na tom pracuji. Zapojil jsem se do různých projektů a mimo jiné jsem založil facebookovou skupinu , která umožňuje lidem ze Šumavy a Bavorského lesa vyměňovat si pozvánky na kulturní a jiné akce. Mým cílem je podpořit zájem o dění v sousedních regionech. Projekt je stále v rané fázi, ale doufejme, že si najde své místo na přeplněném internetu. Byl bych potěšen, kdyby se zapojili i čtenáři online časopisu da Hog’n .

V současné době se podél hranice odehrává mnoho skvělých projektů, například bavorsko-české setkání. Lidé z České republiky a Bavorska se tam pravidelně setkávají, poznávají se, vyměňují si zkušenosti, učí se jazyky a navazují přátelství. Hudba hraje velkou roli. Nikdy nezapomenu, jak na vánočním setkání téměř šedesát Němců a Čechů společně zpívalo vánoční koledy – v němčině a češtině!

„Je na nás, zda se chopíme příležitostí.“

A konečně: Jaké jsou vaše osobní naděje do budoucna? Jaké jsou vaše naděje ohledně vztahu mezi Bavorskem a Českou republikou?

Nemůžu prozradit všechno, co si přeji. Ale mým současným přáním je být užitečným přispěvatelem k nadcházející výstavě. Moje práce v dílně nabízí skvělou příležitost inspirovat lidi krásou hudby a řemeslného umění, aby si mohli domů odnést inspiraci, která může pozitivně ovlivnit jejich každodenní život.

Doufám, že se budeme stále více sbližovat s lidmi na obou stranách hranice. Četné kluby a kulturní akce k tomu již skvěle přispívají – a jsem si jistý, že jich bude více. Líbí se mi myšlenka, že by se děti, nejen tady, ale v celé Evropě, měly učit jazyk svého souseda od útlého věku. Možná si ještě nedokážeme plně představit, jaký pozitivní dopad tato zdánlivě malá věc jednoho dne bude mít na porozumění a sílu celé Evropy.

Je to podobné jako sázet les: ti, kdo sázejí mladé stromy, moc dobře vědí, že se nedožijí dospělých exemplářů. Přesto to dělají – pro budoucnost těch, kteří se ještě možná nenarodí. Věřím, že máme mnoho příležitostí – je jen na nás, jestli je necháme uniknout, nebo se jich chopíme.


Moc vám děkujeme za zodpovězení našich otázek – a přejeme vám vše nejlepší.

Otázky kladl: Stephan Hörhammer


ve spolupráci s partnerským webem