Jednou (nebo několikrát) za život na Svatou horu v Čechách
Freyung/Příbram.
V minulosti bylo pro zbožné obyvatele Bavorského lesa téměř povinností alespoň jednou vykonat pouť do Příbrami. Pořekadlo „Jednou za život na Svatou horu v Čechách“ je známé široko daleko. Vztahuje se na kopec nedaleko Příbrami ve Středočeském kraji v České republice. Je to široce známé poutní místo, které od nepaměti navštěvují především obyvatelé Bavorského lesa.
Zda drží rekord v návštěvách Svaté hory, není jisté. Jisté však je, že Heinrich Vierlinger z Freyungu je skutečným znalcem Příbrami. Od roku 2007 tento poutní průvodce, všeuměl a bavorsko-český stavitel mostů pořádá výlety do Čech s náboženským i kulturním zaměřením.
Vierlinger o této tradici hovoří v rozhovoru pro online magazín da Hog’n. Dotýká se také historie Svaté hory a německo-českých vztahů…
Na památku staré waidlerské tradice
Heinrichu, letos je to již 26. výlet, který jste zorganizoval na Svatou horu u Příbrami v České republice. Není pro vás trochu nuda tam pořád jezdit?
Ne, nikdy se tu nenudí, protože pořád přicházejí noví poutníci. Navíc se vytvořila základní skupina. Jsou tu opakovaně účastníci, kteří přijeli více než desetkrát – z různých důvodů. Účastníci mají také různá očekávání: někteří se více zajímají o otázky víry, jiní o přírodu a historii země. Další zase o český jazyk a zvyky naší sousední země.
Tato exkurze se koná od roku 2007 – někdy i několikrát ročně. Jak tato tradice vznikla – a jak se vyvinula?
Prvních šest let jen několikrát do roka, pak se to pro mě stalo příliš stresujícím (směje se). Více než deset let jsem byl vedoucím poutních cest a průvodcem pro Bavorský poutní úřad a v této funkci jsem cestoval po Evropě i mimo ni. Také jsem třikrát se skupinami absolvoval Camino de Santiago. Konec každé z těchto poutí ve Španělsku jsem vždy oslavil na Capo Finesterre.
Právě tam se zrodila myšlenka oživit starou tradici Bavorského lesa – jednou za život podniknout pouť na Svatou horu v Čechách. „Proč uletět tisíce kilometrů, když tato stará tradice existuje přímo před našima dveřmi?“ ptal jsem se sám sebe. Hledal jsem si partnera a našel jsem někoho v Jensu Schörnichovi, kdo se chtěl zapojit a aktivně mě podporoval.
Zúčastnilo se ho nyní více než 500 lidí z Bavorského lesa.
Jaké je tajemství tohoto úspěchu?
Zaprvé je tu stará tradice, o které jsem se již zmínil. Dědeček s babičkou, pradědeček a prababička také jezdili do Příbrami – a vždycky o tom vyprávěli. Zadruhé, to neznámé vzbuzuje zvědavost – i dnes.
Nezúčastnili se už všichni, kteří měli o danou oblast zájem? Nebo jinak řečeno: Je těžké shromáždit potřebný počet účastníků?
V současné době jich bylo více než 500 z Bavorského lesa a někteří i ze vzdálenějších oblastí Dolního a Horního Bavorska. Najít zájemce je stále obtížnější.
Proč je kopec u Příbrami považován za posvátný? Vy, jako známý místní historik, jste jistě tou správnou osobou, která by se měla na tuto otázku zeptat…
Příbram jako hornické město má v zemi velký význam. Jeho historie sahá až do předkřesťanských dob. Svatá hora je od Prahy vzdálena přibližně 60 kilometrů. V pozdním středověku si pražská arcidiecéze vybrala tento kopec za své letní sídlo a byla zde postavena velká kaple pro bohoslužby a pobožnosti. V roce 1632 bylo zaznamenáno zázračné uzdravení slepého žebráka Jana Procházky, kterého na Svatou horu přivedl z Nymburka u Prahy jeho syn.
„Obtížný vztah s institucí církve“
Poté, co se pomodlil před sochou Marie, znovu nabyl zraku. Zpráva o tom se rychle rozšířila, což vedlo zpočátku k místní pouti, která si v těžkých letech třicetileté války rychle získala na popularitě a nakonec se rozšířila po celém regionu. Navštívil ji dokonce i císař Ferdinand II. z Vídně. Kroniky svatyně zaznamenávají přes 4 500 zpráv o zázracích. Ke konci 18. století jsou doloženy i první poutě z Bavorského lesa.
Jakou roli hraje náboženství v sousední zemi, kde víra hrála, pokud vůbec nějakou, tak jen malou roli, zejména za komunismu?
V Čechách a na Moravě existoval složitý vztah k instituci církve již od husitského období. Husitské reformní hnutí vzniklo na začátku 15. století a po popravě Jana Husa jako kacíře v Kostnici 6. července 1415, která byla vnímána jako nespravedlivá a neopodstatněná, došlo přibližně k 20 let trvajícímu ozbrojenému konfliktu. Luteránská reformace však byla i zde poměrně úspěšná. Nicméně vztah k Římu zůstával mezi velkými částmi obyvatelstva často kritický.
Ve 20. století bylo náboženství v sousední zemi více než 40 let potlačováno komunisty a také procházelo těžkým obdobím během protektorátu nacistického Německa. Po pádu komunismu v roce 1989 česká církev doufala v obrození, které se však skutečně neuskutečnilo. V poslední době však pozoruji oživení zájmu. Přibližně 27 procent populace se identifikuje jako křesťané a 10 procent jako římští katolíci.
„Neustálé zpívání a modlitby se již neočekávají.“
Je zmíněný výlet do Čech čistě náboženským výletem?
Ne, je to pouť, turistika a kulturní výlet. Chtěl jsem nabídnout trochu jiný, modernější zážitek. Už se neočekává neustálý zpěv a modlitba. Důležité jsou zastávky na cestě, samotná cesta, setkání s českým jazykem, památky, historie a také chvíle meditace. Dále je nyní nutné dělat více přestávek, používat vlaky a autobusy pro zpáteční cesty a rezervovat si hotely po každé etapě.
Nejste jen místní historik a turistický průvodce, ale také stavitel mostů mezi Německem a Českem. Jaké mosty se vám již podařilo vybudovat s projektem Příbram? Vznikla už nějaká přeshraniční přátelství?
Stali jsme se zavedenou součástí správy Svaté hory. Naše působení je dokonce zmíněno v poutním muzeu. V Příbrami působí český poutní spolek, který s námi udržuje kontakt a vítá nás po příjezdu. Naše poutní aktivity jsou známé také v místech, jako jsou České Budějovice, Vimperk, u Šumavy Litery nebo tzv. Lamberské komunity u Sušice.
„Spolupráce se výrazně zlepšila.“
Jak obecně vnímáte německo-české vztahy – i ve srovnání s předchozími lety?
Spolupráce se v posledních letech výrazně zlepšila a prohloubila. Jako příklady bych rád uvedl iniciativu našeho partnerství měst Freyung-Vimperk, spolek Šumava Litera nebo česko-německý stůl štamgastů pořádaný Janou Kadlecovou, který probíhá od roku 2025.
V této souvislosti bych rád zmínil zejména Společnost pro kulturu a historii bez hranic pro Bavorsko, Čechy a Rakousko (GfgKG), jejímž jsem výkonným ředitelem. S touto organizací jako naším klientem jsme doposud natočili pět dokumentárních filmů, v nichž hrají důležitou roli témata z naší sousední země. Některé z těchto filmů byly financovány i z německo-českých fondů pro budoucnost.
A nakonec pohled do budoucnosti: Jak často budete ještě jezdit do Příbrami? Jak se budou vyvíjet německo-české vztahy?
Poutě do Příbrami budou pokračovat. Budu se jich účastnit, dokud budu ještě v kondici. Vedení jsem však již předal svému příteli Franzi Uhrmannovi. I on nyní dokončil školení průvodce poutí ve venkovském vzdělávacím centru Niederalteich. Kromě toho jsem přesvědčen, že se německo-české vztahy budou velmi dobře rozvíjet.
To by bylo skvělé! Moc děkuji za rozhovor – a přeji vám do budoucna vše nejlepší!
Rozhovor: Helmut Weigerstorfer
