Poslední myšlenky patří mým nejbližším. Mým prarodičům, rodičům, mým dětem a mé ženě. Krásné vzpomínky s nimi mi v zrychleném tempu probleskují před vnitřním zrakem. Nakonec to byl naplněný život, i když trochu krátký! Povinné znamení kříže na závěr mého rozloučení už není možné, protože mě Kathi odvážným strčením posílá do „oného světa“, poté co jsem ten skok nějak sám zmeškal. A pak už je tu jen světlo. Zářivá jasnost spojená s beztížností. Letím! Starosti jsou jako by odvanuty. Cítím se dobře. Tak tohle je tedy ráj?
Ne, tyto řádky nejsou zápisem mé osobní zkušenosti s klinickou smrtí. Nejedná se ani o text vygenerovaný umělou inteligencí o mém skutečném skonu. Haló, ještě žiju! A jak! Adrenalin mi stoupá až do konečků prstů (a zdá se, že ještě dál), což vede k tomu, že jsem vzhůru jako po hektolitru kávy. Důvod je zcela pozemský. Vědecky vysvětlitelný, není to otázka víry. Právě totiž testuji novou Flyline na Almbergu. S délkou 2 000 metrů je to nejdelší dráha svého druhu na světě. Dosahuje neuvěřitelné výšky až osmi metrů a šílené rychlosti dvanácti kilometrů za hodinu.
Rodák z Bavorského lesa se do vody nevrhá – a už vůbec ne do vzduchu. Nejde tu o životní motto, které jsem si sám stanovil, ale o zjevně vrozenou povahovou vlastnost. A o to větší je můj respekt před tím, co mě čeká na Alpe ve skicentru Mitterfirmiansreut. Zatímco ostatní novináři, kteří si v rámci mediálního dne mohou vyzkoušet novou atrakci v Bavorském lese v obci Philippsreut ještě před oficiálním otevřením 14. května, jsou zjevně naprosto uvolnění a v náladě na vtípky, já se ve startovní boudičce stávám čím dál mlčenlivějším…
Není to vlastně ráj?
Měl bych snad předstírat rodinnou nouzovou situaci a dát se na útěk? Doufejme, že po téměř jisté nehodě nebudu dlouho trpět! Zlomený vaz je rychlý, že? Vědomě však opouštím tento kolotoč myšlenek, který mučí mou duši, a beru své (stále ještě zřetelně bijící) srdce do rukou. Po dvou kolezích se hlásím jako dobrovolník. Jsem na řadě! Jestli, tak teď! Jestli, tak hned! Pak bude po všem…
„Matka“ Flyline Kathi, která se významně podílela na plánování a stavbě, mě obléká. Dostávám na sebe oblek, který připomíná směsici svěrací kazajky a houpačky – a s tímto vynálezem jsem připevněný k „lanu“ pomocí karabin (těch chatrných věcí! ). Související instrukce, co mám dělat, až dorazím na obě mezistanice, pronikají do mých mozkových synapsí – ale zároveň zase ne. Zelené světlo na závorách. Musím vyrazit. Babičko, dědečku, mami, tati! Bože, Ježíši, Alláhu, Buddho, anděli Aloisiusi!
… je to krásné. Opravdu krásné! Úžasné! Jakmile mi během několika vteřin v žilách opět začne proudit krev – a už ne jen adrenalin –, dokážu se v tom nejlepším smyslu slova opravdu uvolnit. Ano, opravdu! Přání (
„Bavte se! Užívejte si to!“ ) ve startovací boudičce, kterou jsem vnímal jako pod skleněnou kopulí, se neuvěřitelně stává skutečností. Klouzám lesem z Almbergu směrem k Annathalu. Jen ptáci štěbetají, slunce svítí, svěží vánek mi hladí tvář. Není tohle ráj?
Konec snu!
Těch dobrých dvanáct minut jízdy uteče jako voda. Daleko, daleko dole prochází kolem turistka se psem. Řemeslník, který provádí poslední práce na Flyline, si na kameni dává svačinu. Obě mezistanice zvládám suverénně, změny směru a další speciální úseky samozřejmě také. Ha! Jsem silný! Jsem drsňák! Jsem Bůh? Dobře, dobře – nepřehánějme to! O to, abych neztratil kontakt se zemí a nestal se Ikarem, se postará samotná Flyline – v podobě měkkého přistání u dolní stanice lanovky, kterou se pak zase vyvezeme nahoru na Alpe.
Sny se rozplynuly! Zase jsem se vrátil na zem. Tedy tam, kde jsem chtěl být na začátku svého dobrodružství ve vzduchu – ale teď už ne! Jo, rozhodně! Tahle Flyline, která má podle mě jednoznačně potenciál stát se symbolem lesa, se musí vyzkoušet. I lidmi, kteří možná nejsou tak odvážní a bezhlaví jako já. To je něco i pro ty, kteří nejsou tak zatraceně drsní a cool – jako já… Rodák z Bavorského lesa nepatří do vody – a už vůbec ne do vzduchu. Ale na šňůru v Alpách!
Helmut Weigerstorfer
