NÁZOR K. Beránka: Cesta poslední pouti

Na místním hřbitově nejsem pravidelným návštěvníkem, přesto několikrát do roka přijdu postát u hrobu svých příbuzných. Zapálím svíčku a květinu položím na jejich věčný příbytek.

Nepatřím mezi lidi, kteří zde tráví všechen volný čas, přesto pozoruji, jak cesta na hřbitově chátrá.

Foto: archiv Šumava.eu

Nemyslím si, že je to dobrá vizitka pro správu hřbitova, v jakém stavu se cesta nachází. V našem městě jsou důležitější objekty, které je třeba opravit, ale přesto… cesta si už vyžádala nejeden drobný úraz.

Foto: archiv Šumava.eu

Může se, když to přeženeme, totiž stát, že ponesou rakev z kaple k místu posledního spočinutí nepřipraveni na záludnost povrchu cesty a klopýtnou. Drahý zesnulý z rakve vypadne. Bude to vypadat, že k hrobu chce dojít sám. Vím, je to trochu morbidní, ale byl se někdo z kompetentních podívat, v jakém stavu si kdysi vyasfaltovaná cesta nachází? Teď přes zimu se s opravou asi nic neudělá, ale mělo by se v obecním rozpočtu najít něco málo peněz na opravu. Jezdí sem občané z jiných, sousedních států, neznalí poměrů. Mohla by to pro ně být také cesta poslední pouti. To si určitě nikdo nepřejeme. Nedělá to rozhodně dobrou vizitku. Na hřbitově, kde spočívají zpopelněné ostatky zesnulých, platí, co se cesty týká, v podstatě totéž. Pro živé pozůstalé smutný zážitek.

Foto: archiv Šumava.eu

Karel Beránek