Novohuťské močály (též Novohuťské slatě) jsou rozlehlý komplex vrchovištních rašelinišť rozprostřený kolem Medvědí hory (1224 m) v samém srdci Modravských slatí. Jméno nesou po zaniklé sklářské osadě Nové Hutě (Neuhäuser), jejíž tovaryši kdysi mezi slatěmi pálili sklo. Dnes leží močály v I. (jádrové) zóně Národního parku Šumava, sotva půl druhého kilometru od bavorské hranice — a právě proto sem není veřejný přístup.
Co je vrchovištní slať
Vrchoviště je rašeliniště živené jen dešťovou vodou — nikoli podzemními prameny. Roste tu rašeliník, mech, který nasává vodu jako houba, odspodu odumírá a mění se v rašelinu; celé lože přirůstá sotva o milimetry za rok. Prostředí je kyselé a živinami chudé, takže se v něm prosadí jen otužilci: borovice kleč, suchopýr s bílými chomáčky, klikva a masožravá rosnatka. Uprostřed slatě se lesknou tůně — temná „oka", pod jejichž hladinou plave koberec rašeliníku.
Kolébka potoků
Slatě fungují jako obří houba: v mokru zadrží vodu a v suchu ji pomalu vydávají. Z Novohuťských močálů a jejich sousedů — Rokytské a Roklanské slatě — se rodí horské potoky, které dál napájejí Modravský a Roklanský potok a řeku Vydru. Odtud voda odtéká do Otavy a putuje napříč celými jižními Čechami.
Proč sem nesmíte
Močály patří k nejcennějším a nejcitlivějším místům Šumavy. Po odvodňování z minulého století a po kůrovcové kalamitě se sem příroda vrací a rašeliniště se v rámci projektů obnovy znovu zavodňují. Vstup je proto zakázán — a nebezpečný: pod zdánlivě pevným zeleným kobercem se skrývají tůně, které neodpustí jediný chybný krok.
Kam místo toho
Slať zblízka a beztrestně zažijete na nedaleké Rokytské slati, kudy vede povalový chodník s vyhlídkovou plošinou. A jak vypadá kraj slatí po desetiletích samovolné obnovy, přibližuje článek Les na Modravských slatích 30 let po kalamitě. Nejlepší je slať za rozbřesku, kdy nad ní visí mlha a z ní trčí jen zšedlé souše.
