Nedávno jsem seděl v Bavorsku a povídali jsme si o tom, jak se za poslední desetiletí změnil život u našich sousedů i u nás. A jak dramaticky se mění dál. Přes všechny události, které od té doby přišly, jsme se shodli na jednom: nejzásadnějším předělem novodobé historie našeho pohraničí zůstává konec roku 1989. Pro nás v tehdejším Československu má ten zlom konkrétní datum. Sedmnáctý listopad.
Pak jsem se o roce 1989 bavil s několika mladými lidmi. Co se tehdy vlastně stalo? „Spadla dvojčata,“ dozvěděl jsem se. A také: „Skončila válka.“ Nebylo mi do smíchu. Spíš mi došlo, že to, co máme my pořád před očima, se k další generaci nemuselo vůbec dostat.
Možná právě teď, v téhle pohnuté době, stojí za to se k těm vzpomínkám vrátit. Mám pocit, že si znovu budeme muset ujasnit i ty nejzákladnější hodnoty. Co pro nás znamená svobodně mluvit, rozhodovat o vlastním životě nebo se prostě sebrat a jet za sousedy. Dnes obyčejná cesta přes Šumavu. Tehdy hranice mezi dvěma světy.
Proto jsme pro naše čtenáře na české, bavorské a rakouské straně Šumavy oslovili dva lidi, kteří tu dobu pomáhali měnit. Martina Paštiku, tehdejšího studenta, který přivezl revoluci z Prahy do Vimperka, a duchovního Jana Bláhu, který v roce 1990 vedl vimperskou radnici. Každý z jiné pozice zažil, jak se mění život v kraji rozděleném železnou oponou. V tomto rozhovoru vzpomíná Martin Paštika.
Ve Vimperku na české straně Šumavy se v listopadu 1989 velké dějiny potkaly i se sportem. Vzpomínám na generální stávku na náměstí i na hokejisty, kteří před plným stadionem podpořili změny a připnuli si trikolóry, stužky v národních barvách. Vy jste tehdy vrcholově sportoval. Jak vám revoluční dny vstoupily do života?
MP: V listopadu 1989 jsem byl v intenzivní přípravě na zimní sezónu, protože jsem stále vrcholově sportoval. Události po 17. listopadu mi zcela přerušily tréninky a změny jsem podporoval na sto procent, takže na nic jiného nebyl čas. Byla to skvělá doba plná energie, očekávání, nejistoty i napětí.
Zůstaňme na chvíli u sportu, který dokáže spojit malé město stejně v Čechách jako v Bavorsku nebo Rakousku. Vimperk tehdy prožíval mimořádnou hokejovou sezonu 1989/90. Jak jste tu atmosféru vnímal vy, jehož sportem bylo především lyžování?
MP: Upřímně musím říci, že jsem více vnímal lyžování, protože to byl můj život. Ale v té době nešlo nevnímat úspěch hokeje. V sezóně 1988/1989 skončil Vimperk třetí v druhé nejvyšší československé hokejové soutěži. V další sezóně zažil vimperský hokej svůj vrchol, kdy bojoval o nejvyšší československou hokejovou ligu. Vzpomněl jsem si na tuto dobu pak za tři roky, když jsem odkupoval byt právě po hokejistovi Hřebenovi, který se střelecky prosadil v historickém zápase se Zetorem v roce 1989.
Vraťme se k 17. listopadu 1989, k zásahu proti studentské demonstraci v Praze, po němž začala sametová revoluce. Kde vás ten den zastihl a kdy jste se dozvěděl, co se v Praze stalo?
MP: V pátek 17. listopadu jsem odjel na Šumavu, protože jsem vždy na víkend jezdil do Vimperka trénovat. Zprávu o událostech v Praze jsem zachytil až v sobotu na Svobodné Evropě. Pak už to mělo velmi rychlý průběh a byl konec s mým trénováním na zimu.
Ze zahraničí mohlo Československo působit jako země, která se dala do pohybu najednou. Jenže zprávy se tehdy šířily úplně jinak než dnes. Jak velký rozdíl jste v prvních dnech po 17. listopadu zažil mezi Vimperkem a Prahou?
MP: Mohu potvrdit, že to skutečně byly dva rozdílné světy. Když jsem odjížděl do Prahy v sobotu 18. listopadu, ve Vimperku nikdo nemluvil o událostech v Praze, jako by se nic nestalo. Po příjezdu do Prahy to byl úplně jiný svět – aktivní studenti na kolejích a zahájení práce studentských stávkových výborů. Všude byla obrovská energie, aktivita a odhodlání ke změně.
Na české straně Šumavy mnoho lidí poslouchalo Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky a sledovalo rakouskou televizi ORF. Hledali tam pravdivé informace, které domácí média zamlčovala. Jak důležité bylo tohle spojení se světem za hranicí a co tehdy znamenalo říkat otevřeně vlastní názor?
MP: Je nemožné dnes mladým lidem vysvětlit, že bylo složité, vlastně až nebezpečné, říkat na veřejnosti otevřeně své názory. Jsem přesvědčený, že i ortodoxní komunisté doma poslouchali Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky, aby věděli, co se děje ve světě. Byla to doba pokrytectví a neschopných lidí s mandátem rozhodovat jen proto, že byli politicky uvědomělí. Byla to doba rovnostářství, kde schopní lidé neměli žádnou motivaci něco dělat. Byl to systém, který se sám vyčerpal a nevěděl, jak dál.
Dnes máme zprávy v telefonu během několika vteřin. Tehdy lidé čekali na vysílání nebo na někoho, kdo přivezl informace z Prahy. Jak se v té nejistotě dařilo získávat lidi pro změnu? Kdy začali věřit, že se komunistický režim opravdu může zhroutit?
MP: Všichni měli strach, protože nechápali, co se děje, a měli velmi málo informací. Byly zde dva velké zlomy: když se poprvé objevil v televizi Václav Havel 21. listopadu a potom když v pátek 24. listopadu odstoupilo stávající vedení KSČ. To už začalo být jasné, že k něčemu dochází, ale stejně bylo náročné zajistit generální stávku na 27. listopadu, protože stále existovala velká část lidí, kteří nevěřili, nebo změny vůbec nechtěli.
Vimperk si z té doby pamatuji jako šedivé město, v zimě zahalené kouřem z uhlí. Dnes spolu sedíme na Vodníku, místě spojeném se sportem a odpočinkem, do jehož proměny jste sám investoval. Když ty dva obrazy srovnáte, co pro vás nejlépe vystihuje změnu po roce 1989?
MP: Je to už skoro 37 let od změn v roce 1989, což je dlouhá doba, takže snad by se i Vimperk trochu změnil, i kdyby nedošlo ke změně režimu. Určitě bychom spolu ale nyní neseděli zde na Vodníku, protože bych asi nebyl v této zemi a také by nemohla vzniknout myšlenka nového Vodníku realizovaná privátním investorem. Takže je skvělé, že tu jsme, že jsem mohl tento projekt zrealizovat, že nekončí a že plánujeme ještě vybudovat wellness na Vodníku. Snad jsme touto investicí Vimperk zase trochu posunuli. Ale to je asi jiný příběh. Vy jste chtěl spíše vzpomínat na rok 1989, že?
Změna se z Prahy do menších měst nedostávala sama. Jak byly organizovány výjezdy studentů, kteří mimo hlavní město vysvětlovali, co se stalo a o co usilují? Jak jste se dostal k tomu, že budete mít na starosti Vimperk a okolí?
MP: Základní koordinace byla přes stávkový výbor. Každý student, který měl zájem vyjet mimo Prahu a snažit se přinést základní informace o událostech v Praze, mohl přijít na stávkový výbor, nahlásit region či město, kam pojede, a dostal s sebou základní prezentační dokumenty včetně návodu, jak se chovat při zadržení Veřejnou bezpečností. To byl i můj případ, kdy jsem se přihlásil, že si vezmu na starost Vimperk a okolí.
Dnes se snadno řekne, že jste lidem přivezl informace. Tehdy to ale znamenalo vystoupit proti režimu, který měl stále svou policii a moc. Jak jste svou roli vnímal a s jakým osobním rizikem jste se ve Vimperku setkal?
MP: Určitě jsem to nějak silně nepromýšlel. Prostě jsem viděl, že dochází ke změnám a osobně k tomu mohu přispět. Když mě zadržela Státní bezpečnost po jednání na městském úřadu, kde jsem jednal s tajemníkem, odvezli mě na výslech a potom za Vimperk, kde mi dali zákaz vstupu do města. Samozřejmě jsem to porušil a až do generální stávky jsem přespával u různých lidí. Bylo jasné, že pokud to nevyjde, budu mít asi velký problém. Možná nejtěžší bylo veřejné vystupování, protože jsme v tomto ohledu nebyli zkušení, ale zvládli jsme to.
Pro mě byla tehdy i obyčejná pizza něco exotického. Takové maličkosti dnes dobře ukazují, jak rozdílný byl běžný život v Československu a za západní hranicí. Máte to také tak? Co se vám při téhle vzpomínce vybaví?
MP: Mám to úplně stejně. Do roku 1989 jsem asi ani neměl možnost ochutnat pizzu, nebo si to nepamatuji. Dnes jsem rád, že mi Vimperáci často říkají, že máme v pizzerii Marco nejlepší pizzu a že ji mají raději než tu, kterou mají v létě v Itálii. Vimperáci ve věku 50-65 let mají prostory pizzerie spojené s první diskotékou Pyramidě, což byli moje první studentske podnikatelské začátky a po pravdě mám na tuto dobu velmi pěkné vzpomínky.
Po otevření hranic jsem ve Vimperku najednou vídal spoustu aut z Bavorska. Pamatuji si parkoviště, kde se za stání vybírala jedna německá marka, i vzájemnou zvědavost lidí, kteří se konečně mohli potkávat. Vybavujete si ty první návštěvy také?
MP: Upřímně řečeno, toto si nepamatuji. Důvodem může být i to, že jsem se hned od ledna, když už došlo ke změnám i na radnici, jednoduše vrátil ke sportu a byl zase více na horách. Musel jsem dohnat, co jsem zanedbal v tréninku za poslední dva měsíce.
Pro lidi z Československa byly první cesty do Rakouska a Německa i příležitostí koupit věci, které doma běžně nesehnali. Co si tehdy nejvíc přáli přivézt? A jak si vzpomínáte na své první cesty vy?
MP: Lidé si vozili všechno, protože konečně mohli. Kromě elektroniky a oblečení se vozily i potraviny a sladkosti. Pamatuji si, jak moje přítelkyně, dnes manželka, nešla do školy a jeli jsme do Vídně někdy před Vánocemi. Doma to zdůvodnila tak, že se tam možná už nikdy zase nedostane. To jen ukazuje atmosféru doby před 37 lety. Opravdu vše bylo mimořádné a možná nejlépe to vystihuje výraz: mohli jsme.
Vraťme se ještě do revolučních dnů. Jak tehdy vypadala vaše cesta z Prahy zpátky do Vimperka a co vás po příjezdu čekalo?
MP: Asi myslíte cestu z Prahy do Vimperka v úterý 22. listopadu? K tomu mám zvláštní osobní zkušenost. Už při nástupu do autobusu se na mě někteří lidé dívali zvláštně, protože jsem měl připnutou na bundě trikolóru a na rukávu malou českou vlajku. Při vystoupení na nádraží ve Vimperku se na mě lidé dívali, jako bych přijel z kriminálu. Nechápali, proč chci něco prezentovat na gymnáziu, na městském úřadu nebo ve firmách. Mimo Prahu nebyly informace, takže lidé byli drženi v určitém strachu.
Aby si čtenáři dokázali představit tehdejší poměry: kolik stála autobusová cesta z Vimperka do Prahy v československých korunách a jak velký výdaj to byl ve srovnání s běžnými cenami a výdělky?
MP: Po pravdě si to moc nepamatuji, ale odhaduji, že to bylo asi 40 Kčs, což bylo celkem hodně. V této době stálo pivo 3 Kčs, oběd 15 Kčs a průměrná mzda byla 3 000 Kčs. Takže cestování autobusem nebyla levná věc.
Zprávy se tehdy předávaly při osobních setkáních, v práci, v hospodě nebo na stadionu. Dnes si je posíláme okamžitě a přes jakoukoli hranici. Byly tehdy vztahy mezi lidmi bližší? Co nám dnešní snadná komunikace dala a co nám možná vzala?
MP: Myslím, že osobní vztahy mezi lidmi byly intenzivnější. Dnes lidé často pošlou e-mail nebo zprávu a myslí si, že tím vše vyřešili. Ztrácí se komunikace a osobní kontakty mezi lidmi. To bohužel může přinášet nedorozumění, konflikty, uzavírání lidí do sociálních bublin a v konečném důsledku i určitou osamělost. Na druhou stranu to přináší výhodu být neustále ve spojení a okamžitě předávat informace bez ohledu na vzdálenost. Nemyslím si ale, že to pomáhá mezilidským vztahům. Spíše naopak.
Každodenní život se samozřejmě neskládal jen z politiky. Kam ve Vimperku chodili mladí lidé v pátek večer? Které hospody, kluby nebo diskotéky k té době patřily?
MP: Večer v pátek byla klasika – nejdříve do Hvězdy, někdy do Vltavy a potom přesun na zámek k Alenkovi na známý koktejl Prašivka. Někdy také na diskotéku do Hvězdy nebo do kulturáku na Štěpána Smutného.
Otevření hranic změnilo život v celém našem sousedství. Co přineslo v devadesátých letech českému, bavorskému a rakouskému pohraničí? Jak se nové možnosti cestování, nakupování a práce za hranicí projevily ve Vimperku?
MP: Myslím, že otevření hranic přineslo obrovské oživení pohraničí na obou stranách hranice. I když v 90. letech to přineslo ekonomický benefit hlavně pro německou a rakouskou stranu, kdy jejich pohraničí prosperovalo z nákupů Čechů. Vimperáci zase ve velkém pracovali jako „Grenzgänger“ v Německu, a tím město mělo velkou kupní sílu. Lidé utráceli a užívali si 90. léta.
Když dnes mladým lidem, kteří vyrůstali se svobodou cestovat a říkat svůj názor, vyprávíte o Československu před rokem 1989, co je pro ně nejtěžší pochopit? Jak hluboko režim zasahoval do obyčejného života?
MP: Asi to, jak moc tehdejší režim zasahoval do běžného života. Nebyla to jen politika, ale i škola, práce, cestování, možnost studovat nebo otevřeně říkat svůj názor. Člověk musel přemýšlet, co řekne, komu to řekne a jaké to může mít následky pro něj i jeho rodinu. Dnes se svoboda často bere jako samozřejmost. Před rokem 1989 samozřejmá nebyla. A právě to je podle mě věc, kterou si dnešní generace jen těžko umí představit. Zapomíná se, že svoboda je spojena se zodpovědností.
Která konkrétní místa ve Vimperku vám dodnes nejvíc připomínají listopad 1989? Kde se pro vás tehdejší události znovu vybaví?
MP: Asi mám dvě místa, která mi připomínají rok 1989. Prvním je prostranství před novou budovou gymnázia, kde jsem měl 22. listopadu první setkání pro studenty a učitele. Druhým je budova bývalé Komerční banky, kde bylo dříve agitační centrum a kde jsme měli několik koordinačních jednání Občanského fóra.
Když se po těch letech ohlédnete, co nejdůležitějšího sametová revoluce přinesla do života obyčejných lidí? A jak odpovídáte těm, kteří dnes říkají, že před rokem 1989 bylo lépe?
MP: Nejdůležitější změna byla, že lidé mohli začít být skutečně sami zodpovědní za sebe. Nemuseli se obávat, co řeknou na veřejnosti, mohli začít cestovat a kdo chtěl, mohl začít podnikat. Některé věci se určitě mohly udělat jinak, ale to je daň za změny. Pamatuji si 90. léta jako období opravdové svobody, kdy jsme teprve hledali hranice pro podnikání, pro právní systém v naší zemi a zároveň jsme si nastavovali kulturní a společenské hodnoty. Tyto změny ovšem přinesly i jednu podstatnou věc, a tou je zodpovědnost každého člověka za to, co bude dělat. Možná právě tato zodpovědnost je pro některé lidi problém, i když je to možná generační problém, který bude za určitou dobu vyřešen. Jsem rád, že dnes musím svým dětem vysvětlovat, co to byl totalitní režim, rovnostářský přístup ve společnosti a že zde byly i situace, kdy někteří lidé nemohli studovat obor, na který měli schopnosti, nebo nemohli vykonávat práci, na kterou měli vzdělání. Moje děti to stejně nechápou a jsem vlastně za to upřímně rád.
Děkujeme za rozhovor a přejeme vše dobré do budoucna!
Připravili
Ing. Jitka Řezanková
MUDr. Marek Matoušek — tvůrce projektu „Uzdravuje“
