Jen málokdo dokáže propojit historii, krajinu, přírodní vědy, filozofii a lidské osudy s takovou citlivostí jako dokumentaristka a vědecká pracovnice Mgr. Lenka Ovčáčková, Ph.D. Ve svých filmech i odborné práci se dlouhodobě věnuje především česko-německo-rakouskému pohraničí, jeho paměti a příběhům lidí, jejichž životy poznamenaly dramatické události 20. století. Nezůstává však jen u historických faktů – hledá hlubší souvislosti mezi člověkem, krajinou a časem.
Její nejnovější dokumentární film Světlo pro budoucnost otevírá téma poválečného vysídlení německy mluvícího obyvatelstva prostřednictvím vzpomínek tří pamětnic. Stejně jako její předchozí tvorba neusiluje o jednoduché soudy, ale o porozumění, dialog a hledání společné řeči napříč hranicemi.
V rozhovoru jsme si s Lenkou Ovčáčkovou povídali nejen o filmu Světlo pro budoucnost, ale také o významu paměti, etice dokumentární tvorby, krajině jako nositelce příběhů, filozofii světla i o tom, proč je podle ní odvaha naslouchat jednou z nejdůležitějších hodnot dnešní doby.
Rozhovor s Lenkou pro vás připravili Ing. Jitka Řezanková a tvůrce sumava.eu MUDr. Marek Matoušek
ROZHOVOR
Kdybys na začátku našeho rozhovoru na chvíli odložila všechny své role — badatelku, dokumentaristku, režisérku, člověka na cestě mezi krajinami — kde jsi dnes vnitřně usebraná? K jakému tichému tématu se Tvoje práce právě teď vrací?
Soudobý proces mého usebírání reflektuje otázku zabydlenosti ve světě, která umožňuje smysluplně provázat zemitost a vzletnost, a současně dává orientaci ve světě viditelných i skrytých jevů. Je to jakási reflexe mé vlastní krajiny – té vnitřní při vědomém zakoušení blahodárného klidu a harmonie, té vnější při úvahách o cestách, které se mi ukazují do budoucna. Ve fázích usebrání nacházím inspiraci pro další práci, která umožní provazovat v jeden harmonický celek nejen historická fakta a jejich soudobé reflexe, ale také související – mnohdy na první pohled neviditelné – filosofické a spirituální vrstvy. Na povrch se přitom dostávají holistická témata, jejichž základem je dynamická vyváženost, mnohovrstevnatý vhled a interdisciplinární pohled.
Vyrůstala jsi v Bílých Karpatech, tedy v krajině hranice, přírody a paměti. Myslíš, že právě tam vznikl Tvůj pozdější způsob vidění — že krajina není kulisa, ale živá nositelka příběhů?
Percepce krajiny jako nositelky příběhů je mi skutečně vlastní od mého dětství a mládí. V Bílých Karpatech jsem intenzivně pozorovala a vnímala vzájemně se prolínající proměnlivost přírodních i kulturních jevů – jak procesy utvářející krajinné celky, tak také historické i soudobé příběhy zrcadlící se v různých vrstvách krajiny. Přitom jsem si uvědomovala, že místa v krajině i lidské osudy mají odlišnou kvalitu a záleží jen na nás, jak intenzivně je necháme působit a navzájem se prostupovat. Tento můj způsob reflexe a zabydlenosti ve světě byl významně obohacen setkáním se vzácným myslitelem, filosofem a biologem Zdeňkem Neubauerem (1942–2016). Jeho hluboce inspirativní vhledy do filosofických, přírodovědných i kosmologických souvztažností, jejichž základem byla ontologie subjektivní zkušenosti, mne nadále provází na profesní i osobní rovině, a zrcadlí se rovněž v percepci přírody a krajiny.
Tvůj poslední film Světlo pro budoucnost nese v názvu světlo, ale vyrůstá z velmi bolestivých historických zkušeností. Jak bys popsala jeho nejvnitřnější charakteristiku — je to film o paměti, o důvěře, o smíření, nebo o světle, které bolest nepřekrývá, ale jemně ji proměňuje?
Dokumentární film Světlo pro budoucnost je protkán motivy transformace, smíření a tolerance, které prostupují líčení dramatických historických událostí, díky nimž musely po druhé světové válce opustit svůj domov tři dnes 90leté pamětnice pocházející z německy mluvících rodin z Čech a Moravy. Tenkrát byly nevinnými dětmi, které byly nuceny velmi rychle dospět a převzít zodpovědnost v koloběhu každodennosti spjaté s nesnadným zapouštěním nových kořenů. Prožitá bolest ztráty domova byla zpočátku překryta, ale později transformována skrze schopnost o prožitých událostech otevřeně hovořit. Motiv světla byl pro mě na počátku tvorby filmu primárně spjat s potřebou podpořit jak v Čechách, tak také v Německu a v Rakousku otevřený a smířlivý dialog týkající se reflexe obtížných historických událostí vázaných na II. sv. válku a násilné poválečné vysídlení německy mluvícího obyvatelstva z Československa.
Ve filmu nasloucháš třem ženám velmi vysokého věku, které nesou zkušenost ztráty domova a zároveň se dnes podílejí na přeshraničním dialogu. Co se musí mezi dokumentaristkou a pamětnicí stát, aby se vzpomínka neotevřela jako rána, ale jako možnost porozumění?
Opětovné otvírání prožitých událostí nebylo pro mé pamětnice jednoduchým procesem. Bylo to možné skrze velkou důvěru, kterou mi tyto výjimečné ženy daly. Při filmově dokumentaristické práci kladu jeden z největších důrazů na vytvoření prostoru pro přirozený dialog. Z mé strany vyžaduje tento přístup důkladnou přípravu studiem podkladů týkajících se historických událostí, a v dalším kroku velmi opatrný a jemný, současně však otevřený způsob kladení otázek s cílem nevyhýbat se problematickým tématům. Tento proces se mi podařilo realizovat díky zapovězení černobílé reflexe historických událostí a při zapojení intuice, která mi pomohla se naladit na pohnuté osudy všech tří pamětnic. Tím vzniklo velmi přátelské prostředí plné vzájemné úcty a tolerance.
Do filmu jsi vložila citáty Marsilia Ficina a motiv světla. Co pro Tebe světlo znamená — obraz naděje, poznání, duchovní proměny, nebo něco, co se objevuje až tehdy, když člověk projde temnější vrstvou dějin?
Světlo je pro mě velmi silným motivem, neboť otvírá prostor pro vnitřní i vnější transformaci. Symbolický proces obracení se ke světlu či „osvícení“ – často skrze předchozí zakoušení temnoty či „zatemnění“ – je součástí jak tradičních i soudobých rituálů, tak také ho můžeme analogicky vztáhnout na reflexi událostí, které jsme prožily či nyní prožíváme.
Motiv světla koření v kosmogonickém, kosmologickém a filosofickém myšlení a jde také ruku v ruce s prastarými i historicky poměrně nedávnými přírodovědnými teoriemi nejen v oblasti astronomie či biologie. Jistým středobodem úvah o metafyzice světla je pro mě působení a dílo již zmíněného renesančního lékaře, filosofa a teologa Marsilia Ficina (1433–1499). Na dvoře Medicejských ve Florencii Ficino překládá do latiny spisy Platóna a rovněž soubor hermetických spisů nesoucích název Corpus Hermeticum, a ve svých dílech tyto v mnoha rovinách podobné myšlenkové okruhy provazuje s křesťanstvím. Jeho křesťanský platonismus má v následující době nesmírný vliv nejen na díla dalších filosofů a hermetiků, ale také přírodovědců (v souvislosti s Ficinem se hovoří o tzv. významovém heliocentrismu).
Během natáčení rozhovorů mi často přicházela na mysl analogie vyřčených výpovědí s pasážemi z Ficinových děl O slunci a O světle, a rozhodla jsem se je ve filmu – spolu s výpověďmi pamětnic, krajinnými záběry a pečlivě vybranou hudbou – provázat v jeden celek. O patřičnosti mého rozhodnutí mě přesvědčily komentáře mnohých divaček a diváků, kterým Ficinovy citáty dle jejich slov umožňovaly chvilkové vnoření do souvisejícího, ale přece jenom odlišného žánru, a tím i hlubší reflexe jak výpovědí pamětnic, tak také filmu jako celku.
Hranice se v Tvých filmech nejeví jen jako politická čára, ale jako místo bolesti, setkání, paměti i možnosti. Dá se hranice někdy úplně zahojit, nebo má zůstat vědomě přítomná jako jemné místo učení?
Hranice jako místo bolesti vzniká vlivem politických rozhodnutí, které zřídkakdy reflektují osudy lidí žijících v těchto lokalitách. Zásahy v česko-německém a česko-rakouském pohraničí byly nezměrné. Nacistickou propagandu, expanzivnost a hrůznost, kterým dal úrodnou půdu egoismus, nevědomost a ideologie, vystřídala nereflektovaná touha po pomstě, která nakonec vedla k vyhnání téměř 3 miliónů německy mluvících obyvatel Československa žijících povětšinou v pohraničí. Díky tomu se v krajině i v lidských nitrech vytvořily rány a jizvy, které se hojí v procesech hledání identity dodnes.
Hranice otvírají široké pole interpretací. Pro mě zůstává stěžejní a současně inspirativní je vědomě vnímat a holisticky reflektovat. Rozhodně by nebylo správnou cestou hranice plně potlačit, neboť nám dávají prostor pro orientaci – jak v minulosti, tak také v současnosti. V mé filmově-dokumentaristické se snažím hranice překonávat, tj. přispívat ke změně černobílých hodnotových postojů a podněcovat otevřený dialog. Ten by měl vycházet z konfrontace z minulostí na všech stranách hranice, vědomé reflexe vztahu k místu bývalého či nového domova, a především ze schopnosti naslouchat.
Když jsi v Oxfordu mluvila o Buquoyově naturfilosofii, co Ti tamní akademický prostor přinesl? Byl to spíš odstup, přesnost, setkání s jiným rytmem myšlení, nebo nové potvrzení, že staré otázky o přírodě, celku a člověku jsou stále živé?
V Oxfordu jsem si na jednu stranu opětovně uvědomila rozdíly mezi ideovými proudy, které jsou charakteristické pro anglosaskou a česko-německou (německé slovo böhmisch, pro které nemáme český ekvivalent, tuto česko-německou provazbu trefně vyjadřuje) reflexi dějin vědy a filosofie. Zajímavá a inspirativní pro mě v tomto kontextu byla konfrontace s britskými vědeckými paradigmaty ve filosofii a v přírodních vědách v době Buquoyova působení, tedy v širším přelomu 18. a 19. století. Velmi blahodárné bylo uvědomění, že pro moji práci charakteristický interdisciplinární a holistický způsob bádání je v britské intelektuální tradici hluboce zakořeněn, a nepředstavuje tak přístup, který je potřeba dlouze obhajovat.
U hraběte Buquoye Tě zřejmě oslovuje spojení vědy, filosofie, krajiny a určité celostnosti. Co nám může „aristokratická přírodověda“ říci dnes, v době, kdy vědu často oddělujeme od etiky, krásy a odpovědnosti?
Angažovanost šlechtičen a šlechticů v přírodních vědách na přelomu 18. a 19. století zrcadlí pozoruhodné období pozdního osvícenství a naturfilosofie, ve kterém byly položeny základy pro novodobý rozvoj přírodních věd a technologií, ale také pro vznik řady vědeckých institucí. Polyhistorický myslitel hrabě Jiří František August Buquoy (1781–1851) sehrál v tomto kontextu významnou roli. Jeho aktivity v jednotlivých oborech doprovázely pozoruhodné interdisciplinární a holistické postoje a vhledy. Publikoval významné práce v oblasti matematiky, teoretické fyziky, astronomie, národní ekonomie, biologie či naturfilosofie, zabýval se mesmerismem a homeopatií, vynalezl recept na výrobu slavného hyalitového skla nebo také založil první velkoplošnou chráněnou rezervaci ve střední Evropě Žofínský prales. Jeho naturfilosofii vévodil důraz na percepci celku přírody jak v nitru člověka, tak také v jeho okolí, a na interpretaci smyslu a významu vzájemných vazeb těchto mikrokosmických a makrokosmických rovin. Buquoyovy aktivity jsou signifikantním příkladem nemožnosti jasně oddělovat vědecké a tzv. nevědecké přístupy, protože obě tyto oblasti se podle něj vzájemně prostupují a doplňují.
Tvoje badatelská cesta se významně dotýká Ernsta Haeckela a monistického světového názoru. Co je pro Tebe na myšlence jednoty života stále inspirativní — a kde naopak cítíš potřebu být vůči monismu opatrná?
Ve své akademické práci se v oblasti filosofie a dějin přírodních věd do velké míry soustředím na analýzu nejen monistických, ale také dualistických světonázorových pozic, a to především v návaznosti na formulaci a rozvoj darwinismu. Při jeho recepci jsou mi základem starší ideové proudy vycházející z presokratické a antické filosofie, které byly dále rozvíjeny od doby středověku až do počátku 20. století. V kontextu darwinismu – stěžejního paradigmatického zlomu druhé poloviny 19. století – sehrál Ernst Haeckel (1854–1919) jednu z nejvýznamnějších rolí, protože patřil nejen k vehementním propagátorům evoluční teorie, ale také ji dále rozvíjel. Ve svém silně antiklerikálně laděném „monistickém přírodovědném náboženství“, ve kterém provázal myšlenkové podhoubí darwinismu a německé naturfilosofie zastoupené především osobností Johanna Wolfganga Goetha, hlásal jednotu duše a hmoty, Boha a přírody, živé a neživé přírody nebo přírody a kultury. Z hlediska historie filosofie a přírodních věd je velmi zajímavé a podnětné sledovat Haeckelův vliv na jeho současníky, ale také na další generace vědců nebo kulturních aktérů. Velmi zajímavé a inspirativní je pro mě v širším období přelomu 19. a 20. století sledování vlivu darwinismu na hnutí za reformu života, které – v reakci na rozvoj industrializace a modernizace – volalo po návratu k přírodě a přirozenosti. V rámci tohoto hnutí dochází v německy mluvících zemích (zde pod názvem Lebensreformbewegung) – s výraznými přesahy do českých zemí – k rozvíjení monisticky i dualisticky ukotvených reformních tendencí, jejichž výhonky jsou patrné dodnes: vedle hnutí na ochranu přírody a domoviny, na ochranu zvířat nebo vegetariánského a abstinenčního hnutí se šíří přírodní léčení, reformní bydlení a oblékání, reformní umělecké aktivity či alternativní religiózní proudy jako teosofie a antroposofie.
Pohybuješ se mezi dějinami přírodních věd, filosofií, religionistikou, hermetismem, renesancí i moderní biologií. Je za tím podle Tebe jedna společná touha — porozumět světu jako celku, ne jen jako souboru oddělených částí?
Analogicky k mé práci filmové dokumentaristky usiluji o překračování hranic rovněž v mé akademické práci, neboť při reflexi historie přírodních věd, filosofie či při historické i soudobé analýze teorií týkajících se jednotlivých přírodních fenoménů či celku přírody využívám především interdisciplinární a holistický přístup. Interpretace přírody/světa ze spirituální a také hermetické perspektivy byla přirozenou součástí dlouhého vědeckého vývoje a nelze je odmítnout s odkazem na jejich nevědeckost (v tomto kontextu je dobré připomenout například osobnosti Johannese Keplera či Isaaca Newtona). Při využití interdisciplinární perspektivy se pokouším jednotlivé části propojit v jeden celek, který však není tvořen pouze součtem jednotlivých částí, ale – v návaznosti na myšlenkové bohatství otce gestaltové teorie Christiana von Ehrenfels – interpretován s pomocí „gestaltové kvality“ zrcadlící charakter směřování ideových směrů.
Jako člověk, který přináší filosofické otázky přímo do dějin přírodních věd, jak vnímáš současný stav filosofického a humanitního prostoru na univerzitách? Je tam ještě dost místa pro pomalé myšlení, ticho a hlubokou otázku — nebo se i filosofie dostává pod tlak rychlosti, výkonu a okamžité užitečnosti?
Pracuji na Katedře filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, takže situaci na jiných humanitně zaměřených katedrách nedokážu posoudit. Na PřF UK se naše katedra rozvíjela od roku 1920 díky osobnosti zoologa, historika biologie a filosofa Emanuela Rádla, který toto akademické pracoviště založil s cílem umožnit dialog mezi přírodními vědami a filosofií. Tento odkaz se – po znovuzaložení katedry po sametové revoluci molekulárním biologem a filosofem Zdeňkem Neubauerem – na katedře snažíme nadále udržovat. Charakter reflexí i publikací je v oblasti přírodních věd (na naší katedře se jedná o oblast teoretické biologie) a ve filosofii přirozeně odlišný, už jen tím, že vědecké publikace vycházející z oblasti přírodních věd jsou převážně psány více autory, kdežto v oblasti filosofie především jednotlivci. Tento odlišný způsob práce vyžaduje jiný rytmus, avšak důraz na rychlost a výkonnost je všudypřítomný.
Ve Tvých filmech kamera často působí velmi zdrženlivě, jako by nechtěla člověka vlastnit, ale nechat ho vyjevit se. Co pro Tebe znamená etika dokumentaristky — kde je hranice mezi nasloucháním, interpretací a vstupem do cizí paměti?
Etika dokumentaristické práce je pro mě zásadním tématem. Při natáčení mi jde především o to, aby se lidé cítily před kamerou přirozeně, nebyli manipulováni či tlačeni do určitého druhu odpovědí. Uvědomuji si velkou zodpovědnost, kterou na sebe beru tím, že někoho o rozhovor požádám. Z mé strany je velmi důležitá příprava, u přeshraničních filmů je to především obšírná znalost historických pramenů a orální historie, které se týkají diskontinuity 20. století. A poté je to velmi subtilní proces, který nelze přesně popsat, protože v něm hraje velkou roli důvěra a intuice. S každým člověkem vzniká při natáčení odlišný druh komunikace, a provází ho jiný proces nalaďování a souznění.
Sama popisuješ, že nepracuješ s klasickým psaným scénářem, ale s otevřenou ideou, která se proměňuje během setkávání s lidmi. Jak poznáš, že film už našel svůj tvar — že se jednotlivé hlasy, krajina, hudba a citáty začaly skládat do jednoho vnitřního celku?
Počáteční idea filmu mě vede k rozhodnutí ho vůbec začít realizovat. Je to jakési intuitivní rozhodnutí, které neprovází pevně daná představa toho, jak by mohl vypadat finální tvar filmu, ale spíše jde o kontury poselství filmu. Je to zvláštní, velmi svobodný proces tvorby, který odráží nejen mé vlastní znalosti, zkušenosti a intence, ale také Zeitgeist, tj. ducha doby, do které bude film vpuštěn. Cesta k dotažení finálního filmového tvaru je však velmi dlouhým – někdy i víceletým – procesem, který následuje pro natočení všech rozhovorů a záběrů v krajině. Spočívá v pečlivém výběru pasáží z rozhovorů, které jsou nejen silné, ale představují potenciál provazby s ostatními výpověďmi. Takto vzniká hrubá verze filmu, která může mít u delších filmů i 15 a více hodin. Poté se při nesčetném procházení tohoto materiálu soustředím na subtilní návaznosti jednotlivých výpovědí a krajinných záběrů, vybírám a dlouze zkouším patřičnost a oprávněnost hudebních pasáží, a současně hledám citáty z knih vybraných myslitelů, které by byly kompatibilní s výpověďmi z rozhovorů a poselstvím filmu. Tento pozoruhodný proces je završen momentem, ve kterém s určitostí vím, že se jedná o konečný tvar filmu prostoupený mnohovrstevnatým poselstvím.
Tvoje dílo dlouhodobě staví mosty mezi českým, německým a rakouským prostorem. Jak rozeznat skutečné smíření od pouhého diplomatického gesta? Co musí být vysloveno, aby se most nestal dekorací, ale skutečnou cestou?
Proces vytváření přeshraničních mostů se snažím podporovat jak teoreticky, tak také prakticky. Teoretická rovina se týká vědeckého a populárně vědeckého zpracování přeshraničních témat, často vázaných na aktivity významných myslitelů, kteří působili v dějinách v českých zemích a měli signifikantní vazby na Rakousko, Německo a další evropské státy. Prakticky se při stavění mostů angažuji uskutečňováním promítání mých dokumentárních fílmů. Všechny mé dokumenty jsou plně dvojjazyčné, a tudíž umožňují účast jak českého, tak také rakouského a německého publika. V těchto případech před promítáním film česky i německy uvedu a v obou jazycích probíhá i diskuze po skončení filmu. Během více než 150 promítání, kterých jsem se aktivně účastnila v posledních 20 letech, došlo při reflexích filmových obsahů a následných diskuzích k významnému zpevnění mnoha mostních pilířů a navázání další přeshraniční spolupráce.
Kdybys měla lidem, kteří přijdou po nás — badatelům, dokumentaristům, studentům, ale i obyčejným obyvatelům krajin — zanechat jeden tichý orientační bod, co by to bylo? Trpělivost, soucit, přesnost, odvaha naslouchat, nebo schopnost držet pohromadě i protiklady?
Z vyjmenovaných charakteristik bych určitě zvolila odvahu naslouchat, neboť tato schopnost otvírá prostor pro hlubokou a širokou reflexi historických i soudobých událostí jak na osobní, tak také na širší společenské rovině. Naslouchání umožňuje pochopení a pochopení zase hluboké a snad i vědomé souznění – nejen s lidmi, ale také s dalšími přírodními entitami či celkem přírody/světa. V tomto procesu je rovněž možné provazovat protiklady v jednotu a zakoušet harmonizující trpělivost a blahodárný soucit.
Rozhovor s Lenkou Ovčáčkovou připomíná, že minulost nemusí být jen souborem dat a událostí, ale především příběhem lidí, krajiny a paměti. V době, kdy je svět plný rychlých soudů a zkratkovitých odpovědí, přináší její práce něco vzácného – trpělivé naslouchání, otevřený dialog a snahu porozumět i těm nejsložitějším kapitolám našich dějin. Právě v tom možná spočívá skutečné světlo pro budoucnost.
Děkujeme a přejeme vše dobré do budoucna!
