Od Durynska po Kavkaz
Nové objevy ve světě Steinbrenerových ilustrátorů
Právě před rokem jsme na Šumava.eu a bavorském Hogn.de zveřejnili první rozhovor s kurátorkou vimperského zámku Evou Reitspiesovou o téměř zapomenutém světě Steinbrenerových ilustrátorů. Tehdy jsme představovali výstavu a pozoruhodnou sbírku více než šesti tisíc kreseb. Nikdo z nás ale nejspíš netušil, co všechno se tím podaří uvést do pohybu.
Během jediného roku se ledy skutečně pohnuly. Počet identifikovaných ilustrátorů vzrostl ze třiceti na padesát a pátrání překročilo hranice nejen Šumavy, ale i střední Evropy. Vimperk se díky němu propojil s Vídní, Durynskem, Tbilisi, Teheránem, Baku, Švýcarskem i americkým New Jersey. Přibyly nové kontakty, příběhy, dokumenty, potomci původních umělců i plány na další výstavy a mezinárodní spolupráci.
Tento rozhovor proto není jen pokračováním toho loňského. Je zprávou o tom, co všechno se může stát, když se otevře jeden dlouho zapomenutý archiv – a když se někdo rozhodne příběhy, které v něm spaly, znovu probudit.
Marek Matoušek
Rozhovor s Evou Reitspiesovou pro vás připravili Ing. Jitka Řezanková a tvůrce sumava.eu MUDr. Marek Matoušek
ROZHOVOR
Od našeho prvního rozhovoru na téma Steinbrenerových ilustrátorů uběhl přesně rok. Úspěšná výstava jejich kreseb na vimperském zámku již mezitím skončila, ale výzkum historických souvislostí pokračuje intenzivně dál a vede k naprosto netušeným objevům rozbíhajícím se na tři kontinenty. Jaká převratná zjištění jste za tu dobu učinila?
Výstavu jsme chtěli připravit k 150. výročí prvního kalendáře (vyšel na rok 1875), což se podařilo. Z celkového počtu 6 000 kreseb jsem na výstavu vybrala 200 nejzajímavějších, aby tak mohly být představeny veřejnosti. Ale protože sbírka byla do té doby prakticky nezpracovaná, bylo jasné, že výzkum bude pokračovat i po zahájení výstavy.
Češi, Němci a Rakušané tvořili vždy zhruba jednu třetinu Steinbrenerových ilustrátorů. Ti známější z nich, kteří mají svá hesla ve výtvarných encyklopediích, už jsou probádaní dostatečně a k jejich biografiím není moc co dodat. Mnohem větší výzvou jsou ale ti, které v žádném slovníku nenajdeme – často měli o to zajímavější osudy. To je případ především zahraničních ilustrátorů a pak také místních umělců ze Šumavy a z jižních Čech. Počet identifikovaných osobností už od loňského roku vzrostl ze třiceti na padesát jmen.
Kdy jste si poprvé uvědomila, že už nejde jen o regionální výzkum Vimperka, ale že se z něj stává mezinárodní příběh?
Že jde o velmi pestrou směs autorů rozprostřených minimálně po celém středoevropském prostoru, a to od konce 19. století do druhé světové války, bylo jasné hned při prvotním průzkumu sbírky. Ale že se při podrobnějším pátrání po životopisných údajích ilustrátorů dostanu kromě Mnichova a Vídně až do Lvova, Štětína, pohoří Harz v Durynsku a dokonce až do Gruzie a Arménie, by mě nenapadlo ani ve snu.
Naopak u řady ilustrátorů etablovaných úspěšně ve Vídni se zjistí, že měli kořeny na našem území, většinou v německy mluvících rodinách v Sudetech. Dva ze tří nejvýznamnějších a nejproduktivnějších vídeňských ilustrátorů 30. let se narodili v Sudetech: Hans Kaplan v Liberci, a největší světoběžník Josef Rotter ve slezském Javorníku. Ten se svými dobrodružnými osudy naprosto vymyká. Ze Sudet navíc pocházeli i další uznávaní meziváleční rakouští ilustrátoři jako třeba Ernst Kutzer nebo Marianne Frimbergerová, narození v České Lípě, respektive v Moravské Ostravě.
Největším objevem posledních měsíců je Josef Rotter. Proč je právě jeho životní příběh tak mimořádný?
Josef Rotter je člověk s naprosto neuvěřitelným osudem. Na tom, že šel roku 1885 z Javorníku u Opavy studovat do Vídně na Akademii výtvarných umění, ještě není nic až tak mimořádného. Ale pak se na přelomu století v Mnichově seznámil s potomkem německých osadníků na Kavkaze a ten ho pozval do Tbilisi, aby s ním učil na jím čerstvě založené výtvarné škole, předchůdkyni tamní dnešní Státní akademie umění. Rotter strávil v Gruzii minimálně dvanáct let, od roku 1902 do vypuknutí první světové války. Během té doby přispíval stovkami karikatur do celé řady arménských, gruzínských a ázerbájdžánských časopisů, z nichž nejvýznamnější byl satirický časopis Molla Nasreddin, který odvážně karikoval islámskou společnost a stal se legendou v celém muslimském světě od Maroka po východní Asii. Pro jeho otevřenost byli členové redakce často pronásledováni a časopis byl i několikrát zakázán.
První světovou válku Rotter zřejmě strávil v ruském zajetí a od roku 1919 se objevuje zpátky ve Vídni, ilustruje knihy a vytváří rozměrná plátna i nástěnné malby. A v posledních sedmi letech svého života, od roku 1930 do roku 1937, posílá do Vimperka Steinbrenerovu nakladatelství každoročně desítky kreseb, takže je jich v našich sbírkách celkem přes šest stovek.
Jak se vůbec stane, že ilustrátor kalendářů z Vimperka dovede badatele až na Kavkaz, do Tbilisi? To zní skoro jako dobrodružný román.
Je fascinující, že ve stejné době po Rotterových osudech pátrali nezávisle na sobě tři lidé v různých koutech světa: kunsthistorik ve Vídni, kde Rotter působil ve 20. letech, já jako kurátorka zámku Vimperk, kde se nachází přes 600 jeho pozdních kreseb, a především klíčový badatel v Teheránu, který založil úžasnou iniciativu s názvem Rotter Project soustřeďující poznatky o Rotterově životě a díle. Nakonec se tento trojúhelník napříč kontinenty krásně propojil a je mi ctí, že jsem se k aktivitě Rotter Project mohla připojit.
Dále mi pomohlo několik gruzínských badatelů, především profesorka na Státní akademii umění v Tbilisi Nino Tchogoshvilli. Další kontakt je v Národní galerii v Tbilisi, kde se nachází několik Rotterových rozměrných olejomaleb s historickou tematikou.
S velkou vstřícností kolegů se setkávám i v dalších zahraničních institucích. Napíšu třeba do Baku na Asociaci ázerbajdžánských umělců s prosbou o kontakt na editora encyklopedie, která vyšla před 20 lety, a do druhého dne mám příznivou odpověď. Potom je radost pokračovat dál.
Dobové popisky, která vysvětlují, co je na každé z 8 scén zobrazeno.
1. Obchodník s ptáky ze Španělska.
2. Ve městech severní Afriky se často nabízí levné, průmyslově vyráběné zboží jako pravé, ručně vázané koberce.
3. Egyptský pouliční obchodník vnucuje své zboží každému kolemjdoucímu, ani osla nenechá na pokoji.
4. V dalmatských městech lze na ulici koupit téměř vše: pestrobarevné látky, koberce, limonádu, kožešiny i ruský chléb.
5. V Persii se zuby trhají přímo na ulici.
6. V Palestině pracuje švec na ulici.
7. Ve větších městech Kavkazu lze koupit krásné ovoce a zeleninu za velmi nízké ceny.
8. V ruských městech často panuje zmatek; zejména tehdy, když se objeví zloděj, jako na obrázku: chlapec ukradl husu a utíká s pytlem na zádech.
Kolik hodin nebo dnů stojí za jedním takovým objevem? Je to spíš práce historika, nebo detektiva?
Akademický malíř, který se nedostal do encyklopedie umění, se dá vystopovat v dobovém tisku, v matrikách a ve vídeňských adresářích a většinou kombinací všech těchto zdrojů se nakonec podaří rozlousknout jeho identitu. Hodně také pomáhají imatrikulační seznamy studentů na akademiích umění v Mnichově a ve Vídni.
Je to časově velmi náročná, mravenčí práce a někdy si po deseti hodinách marného pátrání říkám, že už to vzdám. Ale pak se najednou objeví přece jen nějaká nepatrná stopa, třeba v rejstříku Německé národní knihovny v Berlíně, ta pak vede k další, a na konci pak čeká naprosto jasná odpověď na to, kdo dotyčný autor byl.
Navíc čím víc je do problematiky člověk ponořen, tím víc může využívat dohledaných souvislostí – například toho, že až do první světové války nakladatelství Steinbrener spolupracovalo spíše s mnichovskými umělci a na Vídeň se orientovalo až ve 20. a 30. letech.
Velkou záhadou byla třeba největší kresba v našich sbírkách, anekdotický výjev z roku 1921 podepsaný pouze iniciálami E. R. Od tohoto autora je to v kolekci jediné dílo. Prohledala jsem imatrikulační knihy mnichovské výtvarné akademie, hledala jsem v 80. letech 19. století studenty s příjmením začínajícím na písmeno R a křestním jménem na E, a výsledek je naprosto jednoznačný: autorem je dnes již málo známý Emil Reinicke, který se specializoval na žertovné výjevy, a naše kresba svým stylem naprosto odpovídá jeho jiným veřejně dostupným dílům.
Také mi ale mnoha cennými radami pomohli kolegové z nejrůznějších institucí, od Památníku národního písemnictví (dnes Muzeum literatury) přes Karlovu univerzitu a Masarykovu univerzitu až po celostátní i regionální muzea, galerie a knihovny. A někdy sehraje svou roli i kousek štěstí.
Další odhalení. Josef Filetz byl dlouho považován za Maďara. Nakonec se ukázalo, že pocházel z jižních Čech a jeho život skončil popravou v květnu 1945.
Filetzovo křestní jméno se podařilo zjistit teprve v jednom vídeňském humoristickém časopise, který v polovině 20. let otiskl několik jeho kreslených vtipů. Na jedné jediné kresbě uvedl i křestní jméno Josef. Potom najdu v jiných rakouských novinách svatební oznámení, že se Josef Filetz v téže době ve Vídni oženil… A v matrice oddaných příslušné vídeňské farnosti pak čeká informace, že ženich byl rodákem z Hlinska u Dobré Vody u Českých Budějovic! Za nacistického režimu zastával v Suchém Vrbném funkci vládního komisaře a 20. května 1945 byl spolu s dalšími Němci zastřelen. Ale český kronikář ho zpětně líčí jako slušného člověka, který vědomě neškodil a byl nejlepším vládním komisařem v okolí Českých Budějovic. Než se dal na dráhu úředníka, nakreslil pro Steinbrenerovy kalendáře ve 30. letech stovky vtipů.
Ve Vídni jste nakonec objevila hned deset Steinbrenerových ilustrátorů. Jak je možné, že byli desítky let prakticky neviditelní pro odbornou literaturu?
Ano, vlastně pětina ze všech dosud identifikovaných umělců měla své působiště ve Vídni. Byli to většinou současníci, kreslili pro stejné časopisy a na mapě města je dokonce hezky vidět, že v některých případech bydleli nedaleko od sebe. Bylo by zajímavé zjistit, do jaké míry o sobě věděli, případně zda třeba jeden doporučil vimperskému nakladatelství druhého.
Nešlo o avantgardní umělce, kteří by se svým dílem zapsali do učebnic, ale o ilustrátory odvádějící poctivou práci jako obživu. Kreslením se celý život živili a přispívali v některých případech i do jiných kalendářů, nejen těch Steinbrenerových. A tento druh umělců odborná literatura většinou nesleduje. Ale bylo mi líto, že se osobnosti typu Eduard Regler či Hans Kaplan nedostaly do žádné encyklopedie umělců, tak jsem všechny získané informace použila pro vytvoření jejich hesel alespoň na Wikipedii a do už existujících článků o
dalších ilustrátorech jsem doplnila jejich spolupráci se Steinbrenerovým nakladatelstvím. I to je vedlejší produkt mého bádání.
Další silnou osobností je Eduard Regler, autor více než stovky rozměrných kreseb z přelomu století. Kdo vlastně byl? Čím Vás zaujal natolik, že jste mu věnovala tolik času?
V době výstavy jsme neznali ani jeho křestní jméno, natož to, zda žil v Rakousku nebo v Německu. Ale nakonec se mi ho přece jen podařilo dohledat oklikou přes dobové kalendáře nabízené jako prémie pro předplatitele novin v americké Iowě (!), do kterých svými kresbami také přispěl. Ukázalo se, že pocházel z Durynska, z města Heiligenstadt, které leží poblíž Göttingenu, Kasselu a pohoří Harz, a byl to neuvěřitelně bohémský a temperamentní bouřlivák, s výtvarným nadáním od Pánaboha, ale s prokletím jménem alkoholismus. Už čtyři roky po svatbě ho jeho manželka zažalovala za prohýření svého majetku, a nakonec se v opilosti utopil v řece Veseře. O jeho smutném konci přinesly zprávu noviny od Karlsruhe přes Berlín až po Prahu a Liberec.
Zdaleka nejvíc informací o Eduardu Reglerovi jsem potom získala díky intenzivní komunikaci s předsedou Historického a muzejního spolku v Heilbad Heligenstadtu Günterem Liebergesellem a také s Bernardem Cordierem, majitelem tamního vydavatelství F. W. Cordier, které před 130 lety vydávalo knihy s Reglerovými ilustracemi a existuje jako rodinná firma dosud. Na podzim příštího roku v Heilbad Heiligenstadtu chystají Reglerovu monografickou výstavu, pro kterou projevili zájem o zapůjčení kreseb z našich sbírek. Mám z té rozvíjející se spolupráce opravdu velkou radost.
Překvapilo Vás, jaký mezinárodní svět kolem vimperského nakladatelství vlastně existoval?
Vezmeme-li v úvahu, že firma Steinbrener vyvážela své publikace i do Austrálie i Jižní Ameriky, tak vlastně její kosmopolitnost co se týče spolupracovníků není zas až tak překvapivá. O mnohonárodnostní situaci za Rakouska Uherska už byla řeč: řada autorů se narodila v Sudetech, ale poté šli na studia do Vídně a už ve městě natrvalo zůstali.
Osudy ilustrátorů názorně odrážejí i historické události 20. století – například Ukrajinec Vasyl Petruk pocházel z Haliče, ale protože ho první světová válka zavála do Hranic na Moravě, kde se zotavoval v lazaretu ze zranění, našel si zde manželku a už se na našem území usadil.
Carl Storch se narodil v Budapešti, ale největší část života prožil v Salzburgu, kde je v muzeu uložena jeho pozůstalost.
Na mapě Evropy je jasně vidět, jak byla rodiště a působiště Steinbrenerových kreslířů rozptýlena od Hamburku přes Prahu, Vídeň a Budapešť až po Lvov. Přitom místo jejich narození je často velmi vzdáleno od jejich pozdějšího působiště.
Měla jste během výzkumu okamžik, kdy jste si řekla: „To snad ani není možné.“ Co bylo tím největším překvapením?
Nestačila jsem žasnout, když jsem narazila na zjevnou podobnost mezi Rotterovou mnohafigurální náboženskou scénou na rozkládací dvojstraně Steinbrenerova kalendáře a rozměrnou malbou na zdi vídeňské restaurace Zur goldenen Glocke, kterou Josef Rotter vytvořil v roce 1925. Nástěnná malba zachycuje významné postavy hudebního života v tehdejším Rakousku – je na ní třeba i Franz Lehár. Malba ale není v úplně nejlepším stavu. Vídeňský kunsthistorik Joachim Diederichs se zasadil o její prohlášení za kulturní památku a o její chystané restaurování. A protože vimperské muzeum je zřejmě jediné místo v Evropě, kde se dochovaly originály Rotterových kreseb (další jsou pak až v Tbilisi v Gruzii), tak právě kresby v naší sbírce možná poslouží jako srovnávací materiál během restaurátorských prací!
Našla jste i příběh propojující dvě slavné tradice Vimperka – knihtisk a malbu na sklo. Jak významný je podle Vás právě tento objev?
Velmi se mi líbí, že mezi Steinbrenerovými ilustrátory najdeme i jednoho ryze místního kreslíře, Josefa Studenta, který se narodil ve Vimperku jako syn malíře na sklo téhož jména. Stejně se jmenoval i jeho dědeček, také malíř na sklo, který ale v první čtvrtině 19. století přišel na Šumavu ze severočeského Nového Boru. Tam bylo významné středisko rafinace skla a do té doby se tam malovalo i sklo vyrobené na Šumavě, které se tam muselo dovézt. Teprve v prvních desetiletích 19. století se řada malířů na sklo přesunula z podhůří Lužických hor na Šumavu a mezi nimi byl i Josef Student nejstarší, který tehdy ještě nemohl tušit, že jeho vnuk bude jedním z nejvýznamnějších ilustrátorů Steinbrenerových kalendářů mezi světovými válkami!
Na příběhu tří generací rodu Studentů je tedy krásně patrné, jak se místní sklářská tradice mohla nečekaně protnout s tradicí knihtiskařskou.
Jedním z největších překvapení je možná rozluštění tajemných iniciál H. M., které byly desítky let anonymní. Jak blízko jsme dnes k definitivnímu potvrzení jejich autorství?
Tajemný monogramista H. M. zůstával dlouho dost „provokujícím“ oříškem, protože jako zdaleka nejproduktivnější autor dodal do nakladatelství Steinbrener více než 1000 kreseb a je tedy naprostým rekordmanem. Nakonec vypadá velmi pravděpodobně, že jde o vídeňského ilustrátora Hanse Messerschmidta, syna tamního uznávaného akademického malíře téhož jména. Zatím mám jistotu tak na 90% a věřím, že už brzy se i tato hádanka rozluští.
Oskar Kaudelka je další fascinující osobnost. Uznávaný vídeňský umělec, výborný sportovec a jako školák dokonce zachránil lidský život… Připadá Vám někdy, že historie píše lepší scénáře než film?
Oskar Kaudelka byl vážený vídeňský profesor, učitel kreslení. Sympatické je na něm ovšem i to, že se ve 20. letech často umisťoval na předních místech v plaveckých závodech v různých rakouských zemích. Výsledky sportovních klání otiskovaly dobové noviny. Kaudelka ovšem pocházel z Českých Budějovic, byl synem městského stavitele. V roce 1907 tam jako gymnazista zachránil spolužáka topícího se ve Vltavě – až si člověk říká, jestli tento zážitek v raném věku nepředznamenal jeho pozdější volbu sportovní disciplíny. Jako dospělý umělec pak nakreslil pro vimperské kalendáře víc než sto anekdot.
Strávila jste několik dní ve studovně Národní knihovny v Klementinu. Jak vypadá takový badatelský den? Je to romantika, nebo hlavně nekonečná trpělivost?
I v Národní knihovně jsem narazila na obrovskou vstřícnost a podporu. Potřebovala jsem projít téměř stovku ilustrovaných knih pro děti, které nakladatelství vydávalo v období mezi světovými válkami. V dětských leporelech a pohádkových knížkách je totiž autor ilustrace vždy uveden jménem, takže se podařilo ztotožnit přispěvatele do publikací s přispěvateli do kalendářů, což byl nádherný okamžik.
A hlavně, teprve když máte vedle sebe českou jazykovou mutaci leporela, slovenskou, německou a také nesrozumitelnou maďarskou, přičemž názvy nejsou přesnými překlady, pak teprve vyplynou souvislosti mezi jednotlivými tituly. Ilustrátor býval totiž uveden vždycky jen v německé verzi, která byla primární, a ostatní jazykové verze od ní byly odvozené.
Bylo evidentní, že si Steinbrenerovy dětské knihy už dlouhá léta nikdo nepůjčil, takže o to zajímavější bylo prozkoumat celou šíři jejich produkce a najít souvislosti s kalendáři, které vycházely ve stejnou dobu.
Dětské knihy pro Steinbrenera ilustrovali především Rakušané: již zmínění Ernst Kutzer a Marianne Frimbergerová, také známý Carl Storch, ale zásadní zjištění bylo, že dalšími dvěma byli právě Oskar Kaudelka a Hans Messerschmidt, oba činní ve Vídni. To je dosud nejpádnější argument, že mohou být ztotožněni s přispěvateli do kalendářů ukrytými dosud pod iniciálami O. K. a H. M. Pouhé srovnání stylu totiž není v případě kreseb samo o sobě úplně jednoznačné: ilustrátoři byli natolik zruční, že pro barevné kresby pro děti a pro černobílé perokresby pro dospělé často volili zcela odlišné styly.
Jak důležitá byla spolupráce s potomky Steinbrenerovy rodiny? Přinesli něco, co byste sama nikdy nemohla objevit?
Potomci Johanna Steinbrenera v současné době žijí v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Velmi přínosná oboustranná výměna informací probíhá především s prapravnuky Johanna Steinbrenera v Bernu a Curychu, kteří s velkou erudicí shromažďují rodinné fotografie a dokumenty vztahující se k historii Steinbrenerova rodu. Pan Thomas Bettschart navíc vytvořil s pomocí ostatních příbuzných kompletní rodokmen Steimnbrenerova rozvětveného rodu, který v deseti generacích obsahuje přes tisíc jmen.
Na jaře tohoto roku pro mě bylo neskutečnou ctí moci se v Mnichově zúčastnit oslavy 100. narozenin dcery posledního majitele tiskáren. Antonia rozená Steinbrenerová Vimperk opouštěla v květnu 1945 ve věku 19 let. Dnes je díky své neuvěřitelné kondici a fenomenální paměti pro nás zdrojem mimořádně cenných vzpomínek.
Velmi mě zaujal kontakt s profesorkou Marijou Dalbello z Rutgers University v New Jersey. Co pro Vás znamená, když se o výzkum vimperského nakladatelství zajímá světově uznávaná odbornice, která se tématu věnuje už více než dvacet let?
Článek Marije Dalbello o kresbách ve Steinbrenerových kalendářích vyšel v prestižním americkém vědeckém časopise Book History v roce 2002. Když jsem se jí téměř čtvrt století od jeho vydání ozvala, odpověděla mi do druhého dne s velkým nadšením, protože Steinbrenerovy kalendáře dosud měla možnost poznat jen v amerických a evropských knihovnách a o tom, že existují i originály kreseb, nemohla mít samozřejmě ani tušení. Poslala mi i svůj aktuální příspěvek pro vědeckou konferenci ve Finsku, ve kterém je nakladatelství Steinbrener opět výrazně zmíněno. Vimperská sbírka kreseb ji mimořádně zajímá a těší se, že naše muzeum při své příští cestě do Evropy navštíví.
Na závěr trochu osobně. Když se ohlédnete za posledními měsíci – od našeho prvního rozhovoru až po dnešní objevy – co Vás těší nejvíc? A kde podle Vás ještě čeká ten úplně největší neobjevený příběh Steinbrenerových ilustrátorů?
Těší mě, že díky loňské výstavě se mi ozvali například potomci Steinbrenerova dvorního malíře Emanuela Boháče. Boháč ve Vimperku prožil první desetiletí 20. století a kromě tvorby pro kalendáře mimo jiné zdokumentoval ve svých kresbách i veškeré stavby, tovární i obytné, které ve městě vyrostly přičiněním firmy Steinbrener. S Boháčovými pravnuky jsme si mohli navzájem vyměnit informace i dokumenty a fotografie, které se dochovaly v rodině, a jejich dvě návštěvy Vimperka byly velmi krásným setkáním.
Poslední velký neobjevený příběh tvoří osoba záhadného ilustrátora s iniciálami E. H., který na konci 30. let vytvářel mimořádně trefné karikatury celosvětového politického a společenského dění. Najdeme na nich občanskou válku ve Španělsku, abdikaci anglického krále Edwarda VIII., vzestup militarismu i postonávání a marné kurýrování Anděla míru těsně před vypuknutím druhé světové války. Z těchto kreseb běhá mráz po zádech a nestačíte žasnout, jak jsou ilustrace do Steinbrenerových kalendářů aktuální dodnes.
Děkujeme za úžasný rozhovor a přejeme vše dobré do budoucna!
