Smrk ztepilý (Picea abies) je strom, který dělá Šumavu Šumavou. Tento jehličnan s pravidelnou kuželovitou korunou a převislými šiškami tvoří horské smrčiny — souvislé tmavé hvozdy, které v nejvyšších polohách hor rostou přirozeně a jinam než na Šumavu, Krkonoše či pár dalších pohoří u nás nepatří. Kořeny má mělké, roztažené do stran, a právě proto ho ve stáří dokáže vyvrátit vichřice.
Strom horských hvozdů
Ve vhodných podmínkách vyroste smrk do výšky několika desítek metrů a dožívá se staletí. Miluje chlad, vlhko a kyselou půdu vrchovišť a horských svahů — tam, kde by listnáčům byla zima, smrk vládne. V nižších polohách Šumavy je jeho dnešní převaha zčásti dílem člověka: hospodářské smrkové monokultury vysazované v minulých staletích nahradily pestřejší smíšené lesy. V horských polohách je ale smrčina domovem přirozeným.
Boubínský prales — smrk bez zásahu
Jak vypadá smrk, když do něj člověk celá staletí nesáhne, ukazuje Boubínský prales, chráněný už od roku 1858. Rostou tu velikáni staří stovky let vedle padlých kmenů, které pomalu tlejí a stávají se školkou pro novou generaci semenáčků. Tlející dřevo tu není nepořádek, ale nezbytný článek: hostí houby, hmyz a mechy a vrací do lesa živiny. Přirozená obnova pralesa běží sama, v cyklu zrození a rozpadu.
Kůrovec a spor o bezzásahovost
Se smrkem je nerozlučně spjatý lýkožrout smrkový — brouk, kterému se říká kůrovec. V oslabených nebo polámaných smrčinách se dokáže přemnožit do gradace a usmrtit rozsáhlé porosty. Na Šumavě rozdělil kůrovec veřejnost na dva tábory: jedni v bezzásahových zónách národního parku vidí přírodní katastrofu, druzí přirozený proces, na jehož konci roste bez lidské pomoci nový, odolnější les. Zkušenost z ploch po velkých kalamitách ukazuje, že mrtvý les se sám obnovuje — jen pomaleji, než by čekalo lidské oko.
Smrk a měnící se klima
Smrk je klimaticky citlivý. Sucho a horké léto ho oslabují a otevírají dveře kůrovci, hlavně v nižších polohách, kam ho člověk vysadil mimo jeho přirozený domov. Budoucnost šumavských lesů se proto stále víc pojí s pestrostí — s bukem, jedlí a javorem po boku smrku. V chladných horských hřebenech ale smrk zůstane tím, čím byl vždycky: pánem šumavských hvozdů.
