Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – listopad 2016

1 listopadu, 2016
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

30.listopadu:

Zalistujeme-li nazpět měsícem, který právě odchází, nemůžeme jinak nežli označit jej za velmi pestrý a určitě vydařený. Hrál nefalšovanými podzimními barvami, několikrát je promísil s dokonalou iluzí zimy, nejednou štědře odsypal z měšce poutavých atmosférických jevů a teď, v čase adventním, chystá na rozloučenou příchod fronty, jež by mohla Šumavu ve výsledku opět nabílit. A tak se posledním listopadovým pocitem zákonitě stává zvědavost, čím zítřkem počínaje naváže na onen malý výčet v pořadí již šestnáctý prosinec jednadvacátého století.

29.listopadu:

Zatímco včera by bývalo bylo zjevně zbytečné časně vstávat kvůli přivítání čerstvě vyšlého sluníčka, dnes by podobný krok naopak znamenal promeškání úžasných zážitků. Zpočátku se sice mohlo zdát, že toho na Boubíně příliš k vidění nebude, …

… ale letitými zkušenostmi podpořená intuice, rovnající se spíše téměř jistotě, nabádala k trpělivosti, …

… jež se záhy dokonale vyplatila. Zprvu chmurně vyhlížející mlha jen prolétla v několika hustých, neprůhledných vrstvách kolem vrcholu a pak již vyklidila bojiště. Ač tomu cesta vzhůru nenasvědčovala, ukázalo se, že po celém obzoru opět narostla mohutná inverzní vrstva, tentokrát ve větším celkovém odstupu nežli ta z uplynulé soboty, …

… zato však zjevně dosahující ještě o něco výše a završená mnohem více zbrázděnou hladinou.

Pohled z Boubína též hravě vysvětlil, proč v nočním Vimperku mlha, která sice již nesedla až na samé dno chodníků a ulic, nenabídla jedinou sebemenší trhlinku, jíž by k městu dosáhly hvězdy. Shora bylo vše dokonale uzavřeno.

Poslední jemné mlžné záchvěvy představovaly na rozdíl od těžkých neprůhledných vrstev vítaný podklad pro vznik celé série slunečních korón, jež se stala předehrou dalšího úžasného barevného čarování.

Vše začalo tradičním zlacením namrzlých smrků od špiček …

… postupně až dolů. Zkrátka nepřišla ani načechraná inverzní hladina, když k základním odstínům modři získala místy ještě růžovou dekoraci.

Pohled směrem k Temelínu nejlépe odhalil míru vnitrozemského volného prostoru před Boubínem, …

… na západní straně se opticky zdál být dělící hranicí Basumský hřeben.

Trojmezenské hornatiny, o Alpách nemluvě, se dnes s maximální pravděpodobností nedočkáme, což nás ovšem nemusí nikterak zásadně mrzet, …

… neboť o něco dále vpravo se nabízí působivá kompenzace. Vrchol stínu vrženého rozhlednou totiž za daných podmínek zákonitě přizdobila sluneční gloriola, čitelná i navzdory nerovnostem hladiny, na niž se rozprostřela.

Mrazík nám oproti včerejšku o stupeň přitvrdil, což ovšem může být předzvěstí jeho brzkého „ztrhání“.

I poté, co stoupající sluníčko stlačilo stín věže hlouběji pod špičky smrků, bylo stále ještě možno pozorovat na hladině za nimi vrchol oné již zde představené ležaté glorioly. Těsně nad ní pak náhle začaly čerstvými trhlinami promodrávat obzorové horské partie.

Jako ozvěna bájného nadpřirozena zapůsobilo uprostřed všeho oblačného varu náhlé zjevení Velkého Javoru, …

… jakož i obou Roklanů.

Devátá hodina odbila konec barevným kouzlům ve prospěch převládající běloby …

… a současně naznačila, že vzrůstající trhlinou ve stále méně stejnorodém okraji inverzního oceánu se brzy probije sluníčko i do Vimperka a setrvá v něm prakticky po zbytek dne.

28.listopadu:

Kdo nedbal včerejší dobře míněné rady a nevyzbrojil se dnes krom jiného poctivou čepicí, riskoval, že bude po zásluze vytahán za uši třístupňovým mrazíkem. Řeč je zatím o Vimperku, ale pojďme se společně podívat, jakých změn od soboty doznaly podboubínské lesy. Již potřetí se v krátkém čase začínají ladit do pohádkově bílých odstínů zimy …

… a nescházejí tu ani jemné náznaky blížících se Vánoc.

Monumentální inverzní hladina okolo Boubína ve skutečnosti postupně zmizela již včera, ale pokud bychom ve fotokronice v tomto okamžiku vycházeli ze sobotní situace, snadno bychom mohli v návaznosti na ni podlehnout dojmu, že se celá ta obrovská masa oblačnosti jen zdvihla do výše a zasáhla naši horu tentokrát svým spodním okrajem.

Pozvolné vynořování okolní krajiny však bylo záležitostí až desáté hodiny dopolední. Čekat zde časně zrána na východ sluníčka by dnes skutečně vyšlo naprázdno.

Tím přitažlivější a zajímavější však bylo pozorovat, kam všude již plnou silou dosáhlo, …

… sotva vystoupalo do odpovídající výše.

Západní proudění se ještě snažilo situaci lehce zdramatizovat nárazovými přísuny čerstvé mlhy, …

… ale ta už zasáhla do celkového dění jen symbolicky, jako by předem počítala s výslednou kapitulací.

Tím tradičně nejlepším na konec se tentokrát může stát dostatečně výmluvný pohled na teploměr, nenechávající nikoho na pochybách o tom, že na Boubíně byla intenzita mrazivého vytahání za uši oproti Vimperku hnedle čtyřnásobná … 🙂

27.listopadu:

Poslední listopadové nedělní a současně první adventní jitro úspěšně navazuje na dosavadní sérii překvapení – tak rychlé vysvobození Vimperka z inverzního dna čekal asi jen málokdo. Tím větší pak může panovat napětí nad skutečným dalším vývojem počasí, v němž je dle meteorologů „na tahu“ poměrně výrazné ochlazení. Mějme tedy čepice, šály a další zimní výstroj v pohotovosti, neb předpověď by se mohla skutečně naplnit … 🙂

26.listopadu:

Mlha s jemným mrholením sice píše další obsáhlou šedobílou kapitolu do zvolna ku konci spějícího kalendáře roku dvoutisícího šestnáctého, ale současně provokuje k odhadům, do jaké výše zrovna sahá její moc, přesněji řečeno, zda od včerejška ještě stále drží v zajetí boubínský vrchol. Ve vimperském dolíku však odhady nic neznamenají, snadno se mohou ukázat mylnými a hlavně neposkytují přímé zážitky na místě samém. A protože právě o ty tu jde především, není nad čím se dlouho rozmýšlet. Cesta na Kubovku místy vykazuje snad nejhustší neprůhledno za celý měsíc a ještě lesy nad Basumskými lukami s popsaným stavem celkem dlouho úspěšně drží krok. Pak ovšem přicházejí první slibné náznaky změny …

… a kousek pod Srním vrchem je o dalším vývoji celkem jasno.

Sluníčko nemá zrovna snadnou práci, …

… ale pod jeho vítěznými paprsky se rodí pro všechny, kdož dnes přemohli pohodlnost či lenivost a nesedí někde u kamen, fantasticky odměňující zážitky. Teprve teď má smysl pouštět se do odhadů, jaké asi bude přivítání na věži. Nelze se prakticky splést, neboť kombinace náhle zcela volného sluníčka a vysoké inverzní hladiny …

… může vyústit jedině v krásnou gloriolu. A ta se také, dokonce ve dvojitém provedení, skutečně vzápětí ukazuje.

Nu, lidská sídla dnes stále zůstanou bez vyhlídky na příznivé počasí.

Jestliže bychom se například jen k nedalekému Bobíku, vzdálenějšímu Knížecímu stolci, Chlumu či Kleti museli jedině ponořit …

… a z Trojmezenské hornatiny na jižním obzoru zbývají všehovšudy takovéto tři nepatrné tmavé čárky, …

… z nichž nám jedině dalekohled či fotografická optika umožní identifikovat třeba špičku Plechého – pravda, dokonce s nepřehlédnutelným alpským pozdravem v pozadí – …

… a na západě má Malý Roklan tak tak příležitost k nádechu, snadno dojdeme k závěru, že inverzní hladina již úspěšně atakovala hranici třinácti set nadmořských metrů. Pro Vimperk to ovšem znamená pobyt pod více nežli půl kilometru silnou vrstvou mlhy, což může leckomu znít poměrně děsivě.

Sluneční gloriola není jedinou lahodnou podívanou na vnitrozemském směru. Ukazuje se totiž, že z obou stran po celé šíři viditelného inverzního pásu má společnost v podobě torza bílé duhy. Komu by pak nepostačovala tato skvostná přehlídka ohybových jevů, …

… tomu se na protější straně dostává během klesání sluníčka k obzoru možnosti spatřit známého a na rozdíl od glorioly mnohem častěji vídaného zástupce rodiny jevů halových – parhelium, zde konkrétně levé. Pro úplnost kronikářské výpovědi dodejme, že vše, co je tu popisováno a fotograficky dokumentováno, se v reálu odehrávalo za teploty čtyř stupňů nad nulou a téměř bezvětří. Ono „téměř“ je zde slůvkem k vyjádření určité tolerance, neboť celé monumentální inverzní moře se tařka nepozorovaně sune k východu, takže něčím přece jen musí být poháněno. Od věci tím pádem není pomyšlení, že oproti včerejší ledové situaci jsme na tomtéž, tentokrát však opět suchém a relativně teplém místě znovu svědky dalšího z ohromujících skoků v počasí.

Sotva došlo k slunečnímu rozloučení, hladina se náhle několikanásobně proměňuje – především zklidňuje již tak dostatečně mírný pohyb, rozpouští drobné vnky ve prospěch jednolitější roviny, již navíc celkově zvedá, takže z donedávna ještě lépe rozeznatelného Plechého je k vidění již jen kůrovcem zpracovaný lesní porost. Ani teď ovšem v pozadí neschází věrný alpský zástupce …

… a dokonce se ukazuje, že tentokrát už nebude jediným.

Vimperk spolu s dalšími městy, vesnicemi či osadami zatím i nadále zůstává bez šancí na vysvobození, …

… ale zrovna dnes to asi nepociťuje nikterak tragicky. Nadchází totiž předvečer první adventní neděle, v němž se lidské myšlenky upínají jiným směrem nežli k počasí … ledaže někdo k svátečním zážitkům postrádal sníh. Rozsvícení vánočního stromu by jistě bylo působivější v charakteristických zimních kulisách, ale jak nám dnes předvedl Boubín v čele hrstky vyvolených šumavských vrcholů, absence sněhu velkolepým svátečním pocitům nebrání. Ostatně další průběh adventu nám ji podle předpovědí vynahradí.

25.listopadu:

Vimperk si pozvolna zvyká na trvale šedobílé ladění, pro někoho protivné, ba depresivní, neboť současně ke všemu vlezle vlhké, pro druhého naopak představující povzbudivou výzvu k úniku do výšin. Jenomže ani tam už dnes nečekalo vytoužené slunečné útočiště, nýbrž velké překvapení, okamžitě vyvolávající otázku, co se asi muselo na Boubíně odehrávat v průběhu uplynulé noci. Vedle podobně vleklých srážek a mlhy (jako vesměs všude níže) tu navíc muselo silně a vytrvale fučet, to vše pak za výrazného poklesu teploty pod bod mrazu. Jinak si totiž jen těžko vysvětlíme, jak se mohla včera ještě zcela suchá rozhledna v doslova rekordním čase proměnit do dnešního ranního stavu. Námraza v podobě mírného ojínění by ještě určitě nevyvolala údiv, …

… ale skutečnost, že během jediné noci vznikly vlivem silného větru a přimrzající mlhy na zábradlí takto mohutné, zprvu dozajista jiskřivě bělostné a teprve na základě oteplení ve finále ledové útvary, jaké se jindy vrství do zde viděné šíře postupně i po několik dní, svědčí pro skutečně mimořádný, výše popsaný skok. V okamžiku příchodu na věž ukázal teploměr dva stupně pod nulou, od východu se neustále hnaly nové chuchvalce husté mokré mlhy, místy poletovaly i drobné sněhové vločky …

… a z okolních, rovněž zpola namrzlých smrků začínala pro změnu zprvu odkapávat a po chvíli téměř crčet voda. Při tom všem se nedalo mluvit o potřebném stoupání teploty, které by onomu dění dávalo logický rámec – opět jsme tedy svědky jakési monumentální zkratky či zrychleného přírodního filmu, čímž se nám dostává nejednoho námětu k přemýšlení.

Níže položené lesní partie neměly o popsaném dění ponětí – poklidně odpočívaly v mlžném objetí, které na rozdíl od lidí vnímají jako blahodárný stav.

24.listopadu:

Po včerejším mlžném dění ve Vimperku se dalo očekávat, že inverzní poměry doznají změn i na Boubíně, …

… a to konkrétně v podobě zvýšení stávající hladiny, odhadnutelné do výše cca sedmi set nadmořských metrů, a jejího vytvoření tam, kde se doposud nevyskytovala. Obě úvahy skutečně, jak vidno, došly svého naplnění.

Alpská panoramata se vykreslila do naprosté brilance bez jakýchkoli sebemenších mráčků, …

… dokonale ostrou byla i dohlednost přes Bobík ke Knížecímu stolci.

Jediný pokles zaznamenala teplota, jež oproti posledně naměřeným sedmi stupňům nad nulou činila již jen čtyři. Znatelně se zklidnil i vítr, bez jakýchkoli nárazů pouze jemně čechrající inverzní hladinu a vplétající její vlnky do lesů, jichž se dotýkala.

Vlivem sluníčka začala též mírně stoupat a vzniklým oparem halit celý obzor do té míry, …

… že se Alpy postupně téměř ztratily z dohledu.

Sněhovou situaci na Luzném …

… či Roklanech netřeba komentovat, postačí porovnat ji se snímky z předchozích výstupů na Boubín.

Nu a Vimperk, jakkoli se ještě za ranní tmy těšil volnému výhledu na hvězdnou oblohu, po většinu dne, od nějž zbývá pouhý měsíc do Vánoc, naváže na včerejší šedobílo.

Kdo se tedy chce potěšit sluníčkem a třeba i roztomilými oblačnými vlnkami, musí zkrátka zamířit do kopců, vrchů a hor … 🙂 .

23.listopadu:

Jak naznačil již včerejší ranní Boubín, inverzní mlha skutečně ještě téhož dne naplno pohltila Vimperk, a to hned v odpoledních hodinách. Večer však přinesl překvapení v podobě jejího nečekaného ústupu, jenž nad městem uvolnil prostor jiskřící hvězdné obloze, dokonale viditelné po celou noc. Dnešního rána pak ale následovala další vlna, jako vždy přitékající údolím Volyňky …

… a natahující před sebou tenká chapadla, z nichž jedno dosáhlo až k zámku.

Opět je tak před námi jako jeden z možných scénářů dalšího vývoje počasí nevábná vyhlídka, že v průběhu dne inverzní činnost z daného směru zesílí a ponoří Vimperk na dno neprůhledného šedého jezera. Zatím se tu ale nabízí celá řada příležitostí k sledování barevných proměn, …

… které jednotlivým městským partiím propůjčují nový neotřelý vzhled.

A protože tady hlavní roli hraje sluníčko společně s mrazíkem, nemáme nouzi o báječné zážitky, jejichž zásluhou je v daných okamžicích určitě možno vzít mlhu zatím na milost a vnímat ji jako svérázný zkrášlující prvek.

O pouhou půlhodinku později se ukazuje, že nakonec přece jen zamlženého města se dočkáme ještě dříve, než k podobné situaci došlo včera. Sluníčko se však udatně pouští do boje a výsledkem je krásná bílá duha, častěji na těchto stránkách vídaná z Boubína nežli ze dvora někdejšího stavebního podniku. Fotograf však v onom čase neměl možnost jiného – a nebojme se říci vzhledově lákavějšího – stanoviště.

Ani po další hodině se celkový obraz bitvy mezi sluníčkem a mlhou zásadně nemění, jen fotografovo stanoviště naštěstí ano.

Zdálo by se, že o vítězi musí být každou chvilkou rozhodnuto, …

… obloha slibně promodrává, ale nedejme se mýlit – mlha je houževnatý soupeř a nerada prohrává.

Sázka na vítěze by na devětadvadesát procent měla vyznít právě pro ni, což ostatně rozsoudí odpolední hodiny.

22.listopadu:

Týden před koncem listopadu si Boubín zase jednou přichystal jednu ze svých nevyčerpatelných variant zvláštní barevné atmosféry, dnes vyladěné shůry do narůžovělých a oranžových odstínů, jimž odspoda kontrovalo převládající modrošedo. Alpská nabídka přitom oproti včerejšku doznala výrazného pročištění, …

… i když oblačnost se na některých úsecích charakteristických panoramat ještě zcela nevzdala.

Teplota již časně zrána stoupla o jeden a půl stupně …

… a vítr tentokrát chvílemi doslova hladil tváře teplými vlnami. Jako by tu počasí v jakémsi zkráceném modelu chtělo po minulém týdnu předvést nástup jara.

Sluníčko si nejen zakouzlilo na známých ledovcích, …

… ale zasloužilo se též o další úbytky sněhu, …

… pozorovatelné jak na Roklanech, …

… tak i na Luzném a jeho okolí.

Zato inverze odhodila svůj včera s nadsázkou konstatovaný ostych a přiblížila se až k Mařskému vrchu, před nímž se zatím zastavila.

Zůstává však již jen otázkou hodin, kdy údolím Volyňky vklouzne do Vimperka. Nejpozdějším termínem je bez nebezpečí prohádání dnešní večer. Obloha nad krajinou se už v této chvíli tváří velmi prazvláštně, ba není od věci konstatovat, že temný nádech, promítající se mimo jiné i na jindy obvykle bělavou kondenzační stopu za stoupajícím letadlem, jež by jinak snímek hyzdilo, ale zde bylo naopak v ryze dokumentárním zájmu záměrně zachyceno, vnáší do celé nálady cosi téměř zlověstného.

V opačném směru je sice zatím jediným zdrojem mlhy lipenská hladina, ale i tam se s nemalou pravděpoodobností situace do zítřka nepřehlédnutelně změní.

Těžko odhadovat, jaké barvy tu převládnou zítra, ale jako pravdě nejbližší se jeví ty, které momentálně zatím ještě nedorazily od obzoru k podboubínským lesům. Určitě lze očekávat oproti dnešku úbytek celkové pestrosti a zejména zeleně.

21.listopadu:

Podzimu zbývá poslední měsíc regulérní vlády (plus nárok oplatit zimě již dva vpády) a zdá se, že jej zatím hodlá skutečně naplno využít. Boubínská teplota se již za ranní tmy držela na šesti stupních nad nulou a západní vítr si místy troufl způsobit i lehké chvění rozhledny. Na to, aby současně vyčistil oblohu nad alpskými velikány, se mu však zřejmě sil nedostávalo.

A tak bylo nutno napnout zrak v součinnosti s fotografickou optikou, aby se skutečné skalnaté, sněhem a ledem místy obalené štíty daly rozeznat od úspěšně je o něco výše simulujících mračen. Jihozápadní směr se tentokrát v každém případě ukázal být zcela prostým inverzní oblačnosti, …

… což naopak zdaleka neplatilo o směru protilehlém, byť zde na obzoru viditelná bělostná hladina zatím atakuje nanejvýš Strakonicko a předstírá ostych postoupit blíže k Vimperku či Boubínu.

Západní strana nabídla krom jiného i možnost vzájemně porovnat zůstatkové sněhové poměry.

S přibývající silou blížícího se sluníčka začíná být zřejmé, že výraznější prokreslenosti velehorských masivů se dnes podle všeho nedočkáme, ale i ta stávající je určitě lepší variantou, než kdyby nám Alpy, jak se tu nezřídka stává, zcela skryla mlha.

Plně a nejčistěji viditelným se tak poněkud překvapivě stává na jihovýchodě Klosterwappen, byť nepochybným lehkým obzorovým oparem připraven o dokonalejší ostrost.

Ani bližší rakouská panoramata, třebaže za asistence neodbytných mračen, však rozhodně nejsou k zahození.

Dachstein a jeho nejbližší souputníci se dokonce dokázali onoho mlžného balastu úspěšně zbavit.

Abychom však ve jménu zákonitě lákavých Alp nezamluvili již dříve zmíněné porovnání sněhových podmínek, pohlédněme společně na Luzný, …

… Roklany …

… i Velký Javor s charakteristicky v dané perspektivě předsazeným Poledníkem. Těžko se ubráníme obavě, že ze všech zmíněných lokalit bychom Boubín v podobném vzezření nespatřili. Pod jeho smrky se sice rovněž ukrývají po oblevě zbylé sněhové ostrůvky, ale zcela bez potřebné mohutnosti, jaká by na dálku dokázala předstírat něco podobného, čemu jsme svědky v případě jmenovaných příhraničních hor.

Otázkou pro příští dny ostatně zůstává především další vývoj stávající vnitrozemské inverze, v našich končinách zatím zásadně nehrozící, ale disponujicí možnostmi náhlých změn.

20.listopadu:

Mnohé z dříve poničených šumavských kapliček prožívají v současné době ozdravný proces, případně úplné vzkříšení. Nemalou zásluhu na tom má především jihočeská malířka a restaurátorka Vladimíra Fridrichová Kunešová, jejíž výtvarný rukopis je neomylně čitelný třeba i na tomto obrazu, zpodobňujícím vítězství archanděla Michaela nad ďáblem. Kapličku s uvedeným výjevem najdeme ve Škarezu.

19.listopadu:

Dnešní den bude až na drobné výjimky převážně deštivý, takže již teď víceméně miniaturní zbytky sněhu v šumavských lesích utrpí patrně poslední úder. Uvidíme, zda se zima nadechne k dalšímu protiútoku. V této chvíi se jejím posledním útočištěm, v němž o sobě dává aspoň symbolicky vědět, stávají kaluže uprostřed stinných zákoutí.

18.listopadu:

Srovnání tohoto snímku s celkově druhým z 15. listopadu je jistě natolik dostatečně výmluvné, aby z hlediska vývoje šumavského počasí nepotřebovalo dalších komentářů.

17.listopadu:

Již druhým dnem se teplota drží nad nulou a rázně účtuje se svatomartinskou bílou nadílkou.

Boubín jako mávnutím kouzelného proutku pozbyl nedávné předčasně vánoční atmosféry, z jeho smrků, ještě předevčírem oděných do mrazivé krásy, teď takřka nepřetržitě kape za krk.

Souvislejší bílé plochy jsou tu spíše čestnými výjimkami a sněhoměrné tyče si mohou popřát dovolenou o zatím neznámé délce. Přesto ale lze měřitelnou zůstatkovou hloubku sněhu v těchto případech vyčíslit třemi centimetry, což znamená, …

… že během dvou dnů došlo k úbytku původního stavu o rovných dvacet centimetrů. Tam, kde sníh nezmizel docela, nabyl podoby čvachtající břečky. Při takovém objemu vody zespoda i shůry se nelze divit, že boubínský vrchol se takřka neustále halí do mlhy, jen chvilkově probarvené sluníčkem – zde zrovna zapadajícím.

Přece je tu však postřehnutelný slušný teplotní rozdíl: na Kubovce bylo možno před výstupem naměřit sedm stupňů nad nulou, rozhledna v čase 16:55 hlásí, co ukazuje snímek. Za daného stavu místních cest by delší pokles pod bod mrazu bez současného sněžení přinesl návštěvníkům Boubína nejedno dobrodružství. To nám ostatně vyjeví příští dny.

16.listopadu:

Jen díky stále ještě ledové vodě a stinným zákoutím se dnes můžeme u břehů Volyňky nakrátko potěšit touto křehkou krásou, která však v průběhu jednoho či dvou dnů vinou razantního oteplení vezme zasvé.

15.listopadu:

Po celou mrazivou noc shlížel na zasněženou Šumavu „superúplněk“. Skutečně zářil o něco výrazněji než obvykle, ale mírný velikostní rozdíl oproti běžným úplňkům by byl zaznamenatelný jedině těsně po východu, kdy se Měsíc nacházel nízko nad obzorem, skýtajícím oku jakési měřítko. Právě v těchto okamžicích však oblohu ještě halila oblačnost, jež ustoupila zhruba až za dvě hodiny.

Ranní nálada krajiny pak předznamenala, …

… že dnes nás čeká další změna počasí.

Odpoledne se zatáhne a od západu dorazí zprvu drobné sněžení, jež podle předpovědí postupně se vzrůstající teplotou přejde v déšť, …

… takže šance užít si souvisle sluníčka se na nějaký čas opět zmenší. Zato si patrně vlivem promrzlé země užijeme ledovek, což není v žádném případě lákavá vyhlídka. Ale nic naplat, o svá upíraná práva se zákonitě hlásí stále trvající podzim.

14.listopadu:

Po včerejším večerním vývoji situace na Boubíně by asi většinou převládlo očekávání jasného rána. Stejnou měrou však bylo možno předpokládat, že hora si nasadní další mlžnou čepici – a právě tento předpoklad se dnes potvrdil.

Jedinou známkou sluneční činnosti byly na vrcholu od rána až do poledne změny odstínů mlhy a sněhu, pohybující se v rozmezí jemné modři a zlatavého nádechu – jednou ve vzájemné kombinaci, …

… podruhé pro změnu v tom či onom sólovém provedení.

O desáté hodině se teplota vzácnou náhodou číselně sešla s časem – samozřejmě ovšem v mrazivé rovině, již zde v posledních dnech neopustila.

V průběhu sestupu čím dál více sílily známky příslibu změny, …

… projevující se zejména zjasňováním vzdálenějších obrysů …

… a vzrůstající mírou barevné sytosti.

Směrem k Basumskému hřebenu obloha konečně promluvila svou obvyklou řečí a poskytla tak zasněženým a namrzlým špičkám vzrostlých smrků ideálně kontrastující pozadí.

Mnohá lesní zákoutí vzápětí náhle zapůsobila dojmem svérázných přírodních uměleckých galerií – zde jako bychom například stáli před Michelangelovou Pietou.

Každý krok tu provázela představa, že co nevidět se všude okolo rozezní spousta jemných zvonečků jako doprovod všudypřítomné křehké jehličkové jinovatky.

Již včera jsme si tu připomněli iluzi Vánoc, …

… dnes tu zapůsobila ještě silněji.

A přitom není vyloučeno, …

… že všechna ta snadno zranitelná krása bude ještě obětována právoplatné snaze podzimu obrátit tento předčasný vpád zimy zase nazpět.

13.listopadu:

Na Boubíně se člověk má zkrátka stále čemu učit. Tak například tu vychází najevo, že ne jenom zamilovaní kocouři a jiné podobně pudově od přírody vybavené „němé tváře“si jistým způsobem značkují svá teritoria. Ejhle, umí to i člověk. Jak jinak si totiž vysvětlit, že tento bezesporu talentovaný lidový tvořivec nevyhledal ku své potřebě některé z mnoha se nabízejících postranních zákoutí – doslova „za smrčkem“, ale realizoval se přímo u cesty k rozhledně? Budiž ovšem ve výsledku pochválen, a to nejen za ornamentálně výmluvné a přímo mezinárodně dokonale srozumitelné výtvarné pojetí, ale především za uvedenou lokalitu – mnozí jeho kolegové totiž, ke všemu za naprosté absence podobného talentu a tvůrčího myšlení, značkují namísto cesty třeba přímo nejbližší okolí boubínského vrcholového kamene. Inu, sníh prostě láká ku zviditelnění … a současně prověřuje inteligenci zdánlivě myslícího tvorstva.

Pojďme však na věž. V časném odpoledni, pravda, daleký rozhled nenabídla, …

… zato poskytla příležitost k bohatému vytahání za uši všem, kdož si snad zapomněli doma čepici.

Málokdo z příchozích pak vyslyšel výzvu přírody k trpělivosti … rozplynutí oblačnosti, jež tentokrát trůnila doslova ve výši rozhledny, bylo záležitostí hodiny.

Je ovšem nutno uznat, že trávit hodinu prakticky bez pohybu v desetistupňovém mrazíku, byť na nejvyšším možném místě české části Šumavy, není jako celek zrovna lákavou představou. Jistě se nabízejí příhodnější alternativní řešení – třeba seběhnout Boubín ještě jednou dolů na Kubovku a při dalším výstupu, provázeném už neklamně bojujícím sluníčkem, si vychutnat kouzlo čerstvých námraz – zejména všudypřítomné krásné jehličkové jinovatky, případně několikerým měřením dospět k zjištění, že sněhová vrstva zbohatla od minula o další tři centimetry, tedy na momentálně výsledných třiadvacet „čísel“.

Druhá návštěva věže už bude mít dozajista jiný scénář. Sluníčko se kloní k západu …

… a jeho sestup jako by kopírovala i oblačnost.

Rázem tu máme čistou oblohu, …

… i když o ni ještě bude sveden nejeden zápas.

Kdo však nakonec zvítězí, je hravě čitelné, …

… stejně jako důsledky faktu, že dnes foukalo především od východu.

Mohutný oblačný val po celém obzoru, který by za jiných okolností nabídl pohled na Luzný, Roklany, Poledník či Velký Javor, je toho neklamným svědectvím.

Na protější straně však zatím začíná být pozvolna čitelným Bobík …

… a současně se nezapře, že i mrazík lehce „přitlačil na pilu“.

Nebýt tu kalendář, který zatím hovoří o půli listopadu, málokdo by si možná dal vymluvit iluzi, že zítra je Štědrý den. V každém případě je však možno vyslovit přání, aby, až přijde jeho čas, vypadal aspoň takhle …

12.listopadu:

Aby měl sníh, jak bylo včera odhadováno, šanci setrvat i ve Vimperku, musí se teplota držet v blízkosti nuly – je jedno, zda z plusové či minusové strany. Dnešní den danou podmínku splnil a naše město tak získalo místy bezmála pohádkové vzezření.

Nemalý podíl na něm ovšem měla též poměrně hustá celodenní mlha, jejíž půvab ideálně vynikl až po setmění, tedy v čase, kdy nejpůsobivěji ožívají prastaré příběhy …

11.listopadu:

Zatímco v loňském (http://vimperk.eu/index.php/vimperk/9114) a předloňském (http://vimperk.eu/index.php/6592) roce jsme mohli mít výhrady k tomu, jak svatý Martin naplňuje – resp. nenaplňuje lidové pranostiky, letos musíme naopak s potěšením konstatovat, že neponechal nic náhodě …

… a dokonce již v předstihu se poctivě zhostil všeho, co od něho bylo očekáváno.

V čase, kdy Vimperk po celý den v závislosti na kolísání teploty stále střídavě mění barvy v zelenobílém rozmezí, Kubova Huť a výše položené lokality ctí už jedině bílou.

Na Boubínském hřbetu a dále k Johnovu kameni se nohy při chůzi boří již více než po kotníky.

Sněhoměrné tyče dávno dozajista netrpí pocitem zbytečnosti. Momentálně ukazují dvaceticentimetrovou vrstvu bělavé pokrývky …

… a nezávislé měření na dalších náhodně zvolených místech potvrzuje, že tentokrát už nešvindlují.

Jen s nasazením mlžné čepice mohla naše milá hora namísto odpoledne vyčkat až na večer, …

… ale slavnostní, téměř vánoční atmosféře to koneckonců nikterak nepřekáží.

Vzduchem sporadicky poletují jemné vločky, jimž do večera jistě přibydou hojnější posily.

Tady se zatím určitě nemusejí obávat okamžitého rozplynutí jako ve Vimperku, který ostatně možná přes noc opět aspoň symbolicky také zbělá. Ale to už je na zítřejší povídání, pro dnešek popřejme svátečně ustrojenému Boubínu dobrou noc … 🙂 .

10.listopadu:

Smíšené noční přeháňky přece jen přinesly i do Vimperka zrána lehce pocukrované střechy a nad nimi mnohoznačně se tvářící oblohu, z níž mohlo stejně dobře pokračovat dešťosněžení jako naopak další trhání temné oblačnosti s postupným vítězstvím sluníčka.

Dopolední hodiny se zprvu přikláněly k druhé variantě, …

… jejíž zásluhou se dostalo slunečních paprsků i architektuře, která v šumavské krajině hraje roli příslovečné pěsti na oku.

Naštěstí bylo možno odvrátit zrak k příjemným barvám zlatavého podzimu, …

… ale bohužel ne na dlouho. Jihozápadní směr opět zahrozil novým přívalem oblačnosti, jež zakryla i jindy běžně viditelný Boubín.

Směs deště a sněhu, jež se vzápětí počala snášet na Vimperk, však stále ještě nesla i stopy slunečního působení.

A právě sluníčko se zasloužilo o celkem přívětivě vyznívající dopoledne, v němž bylo možno okolo desáté hodiny za mírné dešťové přeháňky spatřit nad Haselburgem slabý náznak duhy.

Polední čas nicméně stanovil pro zbytek dne zcela jiné počasí – další, tentokrát nekompromisně hustá porce oblačnosti odřízla sluníčku všechny průhledy k zemi a déšť opět proložila sněhem. Ten sice v naší poloze zatím nemá šanci setrvat, ale není pochyb o tom, že o něco výše mají stále dokonalejší bílo. Zítřejší Boubín nám o tom poví více.

9.listopadu:

Ve srovnání s dnešní cestou na Boubín je možno o Vimperku, v němž ještě za ranní tmy panoval čtyřstupňový mrazík, prohlásit, že tu vlastně bylo docela teplo. S přibývající nadmořskou výškou totiž teplota klesala (což není vždy automaticky pravidlem) a na věži se pohybovala mezi desátým a jedenáctým stupněm pod nulou.

Současně se ukázala nastupující inverze, zatím ještě v uctivé vzdálenosti, …

… což však příští dny mohou hravě změnit.

Momentálně není k vidění ani Trojmezenská hornatina, …

… natož pak Luzný, Roklany či Velký Javor. Inverze je nicméně namísto obvyklé jednolitosti zatím rozložena do jakýchsi pásů, jimiž mírně pohybuje ledový západní vítr.

Člověk by si hnedle posteskl nad absencí tradičních rozhledových lákadel … a přitom stačí pohlédnout nad Bobík, kde nám vše vynahrazuje poměrně vzácný přírodní úkaz – Kelvin Helmholzovy mraky.

Na protější straně se oko pro změnu potěší sílícím Venušiným pásem, …

… přičemž zasněžené a namrzlé lesy už věstí brzký příchod sluníčka.

A už je máme na scéně. Sotva se vyhouplo nad vzdálenou inverzní hladinu, …

… hned nešetří zlatem, …

… jímž bohatě krášlí špičky nejvyšších smrků.

Vida, otepluje se … 🙂

Vítr by zjevně rád popohnal inverzní oblačnost blíže, ale sluníčko ji shora částečně mění v jemnější průhledný opar.

Z podboubínských lesů se zatím krásně „vylouply“ zrezivělé a dosud neopadané koruny modřínů.

Mezi nejrozmanitějšími prognózami tradičně neschází ani krutá zima, ale i tak není od věci základní otázka, …

… zda se podobné krásy dočkáme také o Vánocích.

Odpovědi se nám dostane už jen za pouhých šest neděl plus tři dny (včetně dnešního), …

… teď je však aktuálně na řadě kontrola sněhoměrných tyčí.

Obě bez rozdílu tak trochu švindlují, neboť každá má u své paty malou sněhovou návěj, zkreslující skutečný stav bílé pokrývky. Ta momentálně představuje v průměru stále osm centimetrů – někde méně, jinde více. Jakkoli se to ovšem v daném okamžiku s ohledem na vše viděné nezdá být pravděpodobným, už dnešní večer by tu podle meteorologů měl zařídit změnu. Slunečné počasí totiž vystřídá sněžení, přetrvávající i během zítřka. Uvidíme tedy, co nám tyče povědí příště.

8.listopadu:

Druhý listopadový týden pokračuje v mrazivém a současně zamračeném duchu, Boubín, pokrytý čerstvou zhruba osmicentimetrovou vrstvou sněhu, zvládá vystřídat za jediný den několik oblačných čepic, mezi nimiž nastavuje tvář slunečním paprskům.

A právě těm, byť se to v daném okamžiku nezdá, bude patřit úterní odpoledne. Obloha se sice ještě mračí a mohla by spíše zahrozit dalším sněhem, …

… avšak modravé trhliny nad údolím Zlatého potoka znamenají změnu.

Obrat hlásí i teplotní situace, již lze okolo poledne vyčíslit šesti stupni nad nulou.

V tentýž čas se sluníčko, náhle výrazně posilující zlaté odstíny podzimních barev, pevnou rukou chápe žezla, …

… před nímž ustupují nejen zbytky mračen, ale i chatrná sněhová pokrývka.

Ta zjevně utrpí citelné ztráty. Však je také na její nadvládu ještě bohatě dost času.

7.listopadu:

Vimperk se zatím sněhu, který by stál za zmínku, nedočkal, i když se nad ním stahovala z daného hlediska poměrně slibná mračna. Z těch všehovšudy sem tam mírně zamrholilo a v jednom okamžiku se překvapivě objevilo nečekané parhelium.

6.listopadu:

Tak se nám přece svatý Martin téměř o týden předjel, …

… ale nelze zaplašit otázku, zda tato jeho bílá vizitka, zatím vyhrazena jen nadmořským výškám počínaje zhruba devíti sty metry, bude mít delšího trvání.

5.listopadu:

I přes znatelné oteplení si šumavské lesy ve vyšších polohách uchovaly zbytky jemného pocukrování z uplynulého týdne.

4.listopadu:

První listopadový pátek procital za nejnižší vimperské teploty tohoto týdne – konkrétně tří stupňů pod nulou. Boubín uvedenou hodnotu zdvojnásobil …

… a jako hlavní magnet celého rozhledu z věže opět nabídl alpská panoramata, …

… tentokrát dokonale ostrá i prokreslená.

Inverzní aktivita je momentálně až na výjimky spíše náznaková, …

… ale i tak postačující k barevnému kouzlení, …

… jen co se k němu sluníčko skrze oblačnou síťovinu dostane. K přehlédnutí pak nejsou ani lesní pozůstatky včerejšího sněžení.

Také v Bischofsreutu dnes ranní situace bezpochyb uzrála k vyhledání poctivých zimních čepic a rukavic.

Dohlednost východním směrem po dlouhé době nabízí v plné kráse známý Klosterwappen …

… a jen krátký expoziční čas zabránil tomuto snímku zaznamenat, že všechny vrtule rakouské větrné elektrárny se zrovna poměrně svižně otáčejí.

Však i na Boubíně se vydatně činí vlezlý vítr, jenž má všeobecnou zásluhu o neustávající brilantní viditelnost, …

… zahrnující zrovna i krásné pravé parhelium, …

… jaké si mohou vychutnat mimo jiné též návštěvníci rozhledny na Knížecím stolci, odkud jsou za ideálních podmnínek rovněž k zahlédnutí Alpy.

Po čtyřiceti minutách od příchodu na věž se teplota začíná lehounce odlepovat z šestého mrazivého stupně směrem vzhůru, těžko však odhadnout, kdy překročí nulu.

Na obloze, která dnes bude po celý den zjevně velmi příznivě nakloněna halovým jevům, je v té chvíli k zahlédnutí slabý horní dotykový oblouk.

Pěkné počasí by mohlo vydržet do zítřejšího rána, ale za jeho hypotetické setrvání po celý víkend patrně nelze dát ani onu příslovečnou zlámanou grešli.

3.listopadu:

Donedávna ještě zelené, teď však zlátnoucí plochy nenechávají nikoho na pochybách, …

… že tu máme skutečně se vším všudy listopad.

Když pak pozorně pohlédneme blíže k Boubínu, nemohou nám pod lesem uniknout bělavé pozůstatky ranního sněžení. Teď se do nich ještě úspěšně opírá sluníčko, ale přijdou dny, v nichž už jeho síla nebude postačovat. Studené proudění od severu naznačuje, že letos by svatý Martin nemusel přijet na hnědáku, ba možná ani nevydrží čekat do pátku příštího týdne.

2.listopadu:

Shrneme-li si letošní dušičková teplotní fakta, vyjdou nám následující čísla – všechna samozřejmě v Celsiových srtupních: 7,5 (ranní Vimperk okolo páté hodiny), 6 (Kubova Huť čtvrt hodiny poté), -1,5 (Boubín – viz snímek), 3,5 (Kubova Huť těsně před osmou hodinou). Ukazuje se tedy, že předpověď studené fronty se skutečně naplnila.

Vrchol Boubína se halil do husté mokré mlhy, z níž občas výrazněji zamrholilo, ale o případném sněhu zatím nemohlo být řeči. Západní vítr pak navzdory své síle nepomáhal ke zlepšení viditelnosti, naopak jen vrstvil stále čerstvé přírůstky k té neprůhledné šedobílé čepici.

Kolem poledního ale nastal na vimperské obloze zásadní obrat …

… a až do večera bylo nač se zcela nedušičkově dívat. Příští dny však již nějaké sněhové přeháňky minimálně na nejvyšších šumavských místech přinesou.

1.listopadu: