Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – prosinec 2019

1 prosince, 2019
14:48

JAN TLÁSKALFotograf, muzikant, ŠumavákRozbalit rozhovorSbalit rozhovor

Neděle 12. únor 2012 21:24

ROZHOVOR: Odmítám bandu mrňavých poschovávaných Japonců, říká mimo jiné vimperský muzikant a fotograf Jan Tláskal.

Zastihnout ho k osobnímu rozhovoru není lehké. V základní umělecké škole ani na gymnáziu ho nelze vyrušovat. Když se pro změnu toulá se svým fotoaparátem městem a okolím, aby nalovil třeba další záběry do každodenně vytvářené fotokroniky, nebývá k nalezení. Vypadá to, že bychom se s ním museli snad jedině vypravit na Boubín a vyzpovídat ho cestou. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázaly předem připravené otázky, na které nám písemně odpověděl.

Ve vaší vizitce na portálu www.vimperk.eu stojí, že svůj čas dělíte mezi tři lásky – hudbu, fotografování a Šumavu. Hraje některá láska prim?

Naštěstí mohu s klidným svědomím říci, že všechny jsou vzájemně vyvážené, ideálně se prolínají a doplňují. Jinak bych si totiž troufl odpovědět jedině z časového hlediska, neboť tu, pakliže bychom pracovně slovo fotografování nahradili fotografií, jde o kategorie ženského rodu a ty si nikdy není radno upřednostněním jedné nad druhou či třetí rozhněvat. To je známo odpradávna, vzpomeňme jen, co bylo příčinou trojské války – sice jen podle dávné báje, ale zrovna v tomto bodě bych jí klidně věřil 🙂 . Takže, přísně chronologicky vzato, nejstarší láskou je hudba, za niž bych těsně zařadil Šumavu a konečně fotografii.

Co na tyhle vaše lásky říká manželka? Nežárlí?

Myslím, že zrovna tady má člověk jedinou ideální příležitost koketovat současně s více láskami, aniž by to mohlo být považováno za nevěru. Manželka je navíc rovněž na Šumavě narozený muzikant, takže v prvním i druhém případě důvod k žárlivosti jistě nemá. Co se pak poslední lásky týče, popravdě přiznávám, že jsem se jí zatím neptal, ale jelikož to se mnou vydržela už déle než čtvrt století, dá se předpokládat, že je dávno nad věcí a mým dalším láskám místo žárlení fandí 🙂 .

Sám aktivně koncertujete a hudbu i vyučujete. Jakou máte nejradši vy sám?

V tomhle případě si dovolím otázku poněkud otočit a odpovědět napřed spíš v tom smyslu, jakou hudbu naopak rád nemám: každou, která z mého pohledu postrádá hlavu, patu a hlavně ducha. Bytostně nesnáším skladby bez pořádného hudebního nápadu, v nichž se do nekonečného blba opakuje jeden a tentýž často na obě nohy kulhající motiv, nejednou navíc ještě, v případě, že až tak slaboduchý není, odněkud ukradený. Současně mi vadí hudba, která na posluchače agresivně útočí nadměrným hlukem. Je to samozřejmě můj subjektivní postoj, který nikomu nevnucuji, a všem, jimž naopak výše uvedené projevy přinášejí uspokojení, budiž jinak přáno, pokud tím ovšem neotravují své okolí. Otázka však zřejmě mířila zejména do oblasti hudebních žánrů a stylů. I když se z tohoto hlediska cítím být nejvíce „doma“ v oblasti hudby, pro niž existuje sice naprosto nepřesné, ale hluboce zažité označení „vážná“, nevyhýbám se žádnému jinému stylu z oblasti stejně nesmyslně škatulkované hudby „populární“ (vezměme na vysvětlenou třeba jen v úvahu, kolik např. šansonů slavné Edith Piaf či písní z repertoáru Elvise Presleyho je vysloveně vážných, zatímco Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova klavírní skladbička Pro Elišku patří pro změnu ke kusům dozajista populárním). Skladba mne musí vnitřně oslovit – a pak je naprosto jedno, ve které z mnoha pestrých hudebních zahrad se urodila. Krom toho vždy záleží na situaci a rozpoložení, za jakého je poslouchána, ale to jistě nikomu neříkám nic nového ani světoborného.

Co tedy nějaký oblíbený skladatel nebo interpret?

I tady se těžko odpovídá, protože člověk má pocit, že vyzdvihne-li jednoho, vlastně tím tak trochu urazí všechny ostatní – a ta řada je obrovská: Bach, Dvořák, Čajkovskij, Suk, Rachmaninov, Debussy, Prokofjev, Schumann, Vivaldi, Verdi, výše vzpomenutí Edith Piaf, Elvis Presley, Beatles, Queen, Smokie, Scott Joplin, Stewie Wonder … jmenuji namátkou, řadím náhodně, aniž bych kohokoli upřednostňoval před dalším, a mohl bych jmenovat dál. Je tu nicméně přece jen osobnost, kterou si sice nechávám na závěr, ale patří jí místo v čele všech vzpomenutých i nevzpomenutých: polský romantický skladatel a geniální pianista Fryderyk Chopin – tedy v jediné osobě obojí, co zaznělo v otázce.

Přejděme teď k další lásce – fotografování. Sbíráte i historické fotoaparáty. Jaký je z vašeho pohledu nejcennější?

Určitě ten nejstarší – měchový přístroj značky Voigtländer z počátku minulého století, který mám jako rodinné dědictví po svém dědovi. Občas s ním, podobně jako i se všemi dalšími, fotím, a to nejen z toho důvodu, aby se „proběhl“ a nezatuhl, ale především pro krásný pocit jakéhosi částečného „návratu ke kořenům“ v podobě práce s historickým aparátem a současně pro jeho úžasné kvality a dodnes neselhávající funkčnost. Tehdy se totiž vyráběly věci, aby vydržely, nikoli aby člověk musel za pár let, leckdy hned krátce po vypršení záruční doby, shánět nové nebo pravidelně navštěvovat opravny, jak tomu, bohužel, často bývá v dnešní době. V tomto ohledu obecně zůstáváme poctivosti našich předků mnoho dlužni.

Máte ve sbírce nějaký svůj vysloveně oblíbený fotoaparát?

Dá se říci, že ne fotoaparát jako konkrétní kus, ale přímo značku, která je tu také nejbohatěji zastoupena – totiž starý dobrý Flexaret. S touhle dvouokou zrcadlovkou jsem se setkával prakticky po celé dětství, protože ve své době patřila mezi lidmi k nejrozšířenějším. Dodnes mi nejen tak trochu nostalgicky připomíná krásný kus života, ale je pro mne také dokladem důvtipu a šikovnosti českých hlav a rukou. O spolehlivosti a všeobecné oblíbenosti Flexaretu nejen mezi tehdejšími amatérskými, ale často též profesionálními fotografy svědčí mimo jiné i skutečnost , že se vyráběl v celkem třinácti typech postupně plných jednatřicet let (1939 – 1970) . Proto jsem zatoužil zkompletovat ve své sbírce celou tuto úžasnou řadu, což se mi zatím až na jeden jediný model podařilo. Nemusím jistě dodávat, že každá z těch mašinek rovněž dodnes bezvadně funguje a, co je nejpodstatnější, člověk se s ní má šanci skutečně naučit v pravém slova smyslu fotografovat, protože tu není nic, co by myslelo a pracovalo za něho. Dnešní „briketky“ s plnou automatikou, jimiž je ne už zaplaven, ale přímo přeplaven trh, jsou sice na jedné straně úctyhodnými výdobytky nejmodernější techniky, jenže skutečného fotografa ani při nejlepší vůli nevychovají. Spousta lidí se spokojí s pohodlnou metodou „koukni – zmáčkni“ (zbytek vymyslíme a uděláme za tebe a pak už si jen vyhraješ ve Photoshopu), ale tohle prostě pravým fotografováním není. Umím samozřejmě pochopit, že mnoha lidem bohatě postačí nějak si co nejjednodušším způsobem zachytit nejrozmanitější životní situace a těšit se jimi v okamžicích, kdy už patří jen minulosti. V žádném případě nijak nesnižuji především nesporné citové hodnoty takového počínání. Chápu i to, že málokdo se chce třeba na dovolenou vláčet s objemným a těžkým aparátem, když může šikovnou drobnůstku velikosti krabičky od mýdla jednoduše schovat do kapsy. Každému, kdo to však chce s krásným koníčkem, jímž je fotografování, myslet vážně, bych ale rozhodně dal do ruky nejdříve právě takový nějaký přístroj, jakým byl třeba Flexaret, s nímž musí vše vymyslet vlastní hlavou, pochopit základy, zákonitosti a souvislosti. Je samozřejmě jasné, že moderní doba se snaží vše stále více automatizovat a činit pro člověka pohodlnějším, jenže se přitom občas trestuhodně vytrácí jeho vlastní tvůrčí myšlení, aktivní přístup. Sám za sebe každopádně odmítám, aby za mne přemýšlela a pracovala banda mrňavých Japonců poschovávaných v sebegeniálnější krabičce (ostatně totéž se týká i hudební oblasti, konkrétně novodobého moru v podobě elektronických kláves, trefně nazývaných „samohrajkami“, kde chudák dítko často „muzicíruje“ tak, že pravá ruka hraje nejprimitivnějším způsobem pracně nadřenou holou melodii, zatímco levá mačká „čudlíky“, aby zázračný přístroj tu další krásu dohrál sám; z muzikantského hlediska děs a hrůza, ale, jak říkával pan Werich: „To je blbý – to se bude líbit!“, aneb hlas lidu – hlas boží). Mou nejhlubší úctu mají staří mistři, kteří chodili po světě s dřevěnými bedýnkami opatřenými nejjednoduššími čočkami a dokázali s tím pořizovat snímky, které dodnes vedle historické hodnoty stále ohromují krásou, řemeslnou dokonalostí i silou své výpovědi … 🙂 .

Jaký byl váš vůbec první fotoaparát?

Byla to, podobně jako vzpomenutý Flexaret, rovněž dvouoká zrcadlovka jménem Ljubitěl 2 . Jak už název napovídá, šlo o přístroj tehdejší sovětské výroby, přičemž překlad do češtiny zní Amatér (2). Dostal jsem jej k Vánocům, když mi bylo jedenáct let, a dodnes si vzpomínám, že tenhle dárek tenkrát jednoznačně zastínil všechny ostatní. Mé nadšení šlo dokonce tak daleko, že jsem druhého dne fotoaparát zase pečlivě zabalil do podoby, v jaké se nacházel o Štědrém večeru, abych si celý ten kouzelný obřad nalezení dárku pod stromečkem mohl zopakovat 🙂 . I tahle naprosto jednoduchá, ale velmi dobře zkonstruovaná mašinka fungovala a dodnes funguje bezvadně, objektiv v rámci svých možností krásně kreslí. Když jsem mnohem později začal sbírat staré fotoaparáty, zjistil jsem, že se v daném případě vlastně jedná o mírně poupravenou kopii předválečného německého přístroje Voigtländer Brillant.

Vzpomenete si na svoji první fotku, kterou jste udělal? Co na ní bylo?

Vzpomínám si velmi dobře, dokonce jsem svým způsobem hrdý na to, že jsem principielně zvolil, aniž bych to věděl, stejný motiv, jaký se nachází na jedné z prvních historických předchůdkyní klasické fotografie na světě: pohled z okna do zahrady. Jen mne mrzí, že zrovna tenhle, sice technicky i kompozičně zákonitě naprosto nedokonalý snímek už nemám a ani netuším, kam jej čas včetně negativu odvál.

Vraťme se do současnosti – čím dnes fotografujete?

Jak už jsem řekl, občas se vracím ke klasickému mokrému černobílému procesu a pak rád „provětrám“ kterýkoli z fotoaparátů své sbírky – nejčastěji některý z Flexaretů. V digitální sféře, která je dnes nejpohotovější a také nejlevnější, fotím již třetím rokem aparátem FujiFilm S 100 FS – ovšem výlučně v plně manuálním režimu, tedy tímtéž způsobem, jako bych držel v ruce Ljubitěl, Flexaret nebo třeba kinofilmovou Praktiku.

Máte teď před sebou nějakou zajímavou fotografickou expedici? Nějakou výpravu?

Z určitého hlediska je pro mne fotografickou výpravou prakticky každá cesta z domu, ať už třeba jen na nákup nebo do práce, protože jeden nikdy neví, kdy a kde se i na těch nejneočekávanějších místech může vynořit něco zajímavého – hra světel, barev, tvarů, přírodních kouzel … Jinak se mi ovšem vzhledem ke každodenní pracovní vytíženosti, která poleví až o prázdninách, nedostává času na nějaké delší fotoexpedice, takže podniknout něco takového připadá v úvahu jedině v letních měsících. Záměrů a plánů by byla spousta, ale které z nich se mi třeba zrovna letošního léta podaří zrealizovat, v tomto okamžiku ještě nevím.

O vás je známo, že rád fotografujete Boubín. Kdy jej máte nejradši? Ráno? Večer? V zimě? V dešti?

Odpověď je jednoduchá: Boubín mám prostě rád. Tedy ve všech denních i ročních dobách a za každého počasí. Fotografovat lze za jakékoli situace, takže konkrétní čas nerozhoduje, záleží jedině na volbě vhodného ideálního pohledu, který by okolnosti pořízení snímku nejlépe vystihoval. Mystérium té hory je pro mne svým způsobem drogou a kdybych se tam některý týden nemohl vypravit, považoval bych jej za zkažený.

Jak vaše výpravy na Boubín probíhají? Chodíte sám? Nebo s nějakým kolegou fotografem?

Střídavě chodím pěšky nebo jezdím na kole. Nejčastěji sám, občas pak s podobně nadšeným kolegou Romanem Szpukem, s nímž si někdy společnou výpravu naplánujeme, jindy se třeba sejdeme náhodně cestou. Co se dalších fotografů týče, jeden výstup jsem podnikl s Jozefem Petrem Moravcem, dobře známým čtenářům vimperka.eu, čas od času se na věži nezávisle na sobě potkáme s Vláďou Hoškem či Pepou Bostlem, kolegy z vimperského fotoklubu, nebo zapálenou fotografkou a milovnicí Šumavy Lenkou Duškovou ze Strakonic. Teď si ovšem uvědomuji, že má předchozí odpověď byla lehce nepřesná, protože vlastně nikdy nechodím ani nejezdím sám – vždy je se mnou hudba, uschovaná v miniaturním přehrávači mp3. Velkou výhodu má zejména při jízdách na kole, protože se dokonale soustředím na poslouchané skladby a díky jim prakticky nevnímám občasnou fyzickou náročnost terénního stoupání. Navíc mám ideální zvukový doplněk všeho, co nabízí okolní krajina k vidění, takže lze říci, že na Boubíně pobývám s Chopinem, Mozartem, Griegem … a mnoha dalšími 🙂 . Jedním dechem však musím dodat, že nescházejí ani okamžiky, kdy nejkrásnější hudbou je prosté šumění lesa.

Jaká vaše fotografie uvedená na webu www.vimperk.eu je podle vás nejzdařilejší? Kterou máte nejradši, nebo, která je nějak výjimečná?

Přiznám se, že takhle nad fotografiemi nepřemýšlím, nějaký jejich pomyslný žebříček si nesestavuji. U každé se snažím co možná poctivě zvládnout základní řemeslo i přemýšlet nad tím, co chci divákovi sdělit. Jak se vše povedlo, nechávám na posouzení právě jemu. Sám si spíš maximálně vychutnávám cestu za snímkem a jeho vlastní realizaci. Mám samozřejmě fotografie, které považuji za výjimečné, nikoli však jejich technickým provedením, nýbrž z hlediska námětu, který se mi podařilo vyfotit. Tady bych na prvním místě jmenoval snímek posmrtné masky Fryderyka Chopina, protože už jen sama skutečnost, že jsem se k odlitku tváře svého milovaného skladatele vůbec dostal, se stala před lety splněním jednoho z mých životních snů.

Kde jinde jsou vaše fotky ke zhlédnutí?

V klasické papírové podobě nejčastěji na společných pravidelných výstavách vimperského fotoklubu, jehož jsem osmým rokem členem, případně na příležitostných samostatných výstavách – např. ve fotoklubové galerii. Pokud bych měl odpovědět z geografického hlediska, pak nejdále se celkem tři mé snímky nacházejí v Los Angeles, jiné o něco blíže – v Paříži. V elektronické podobě jsou kromě vimperka.eu k vidění také na facebooku.

Zkoumáte i historii vimperského zámku. Současný majitel – Správa NP Šumava se o něj nemůže dál starat a nabídl jej ostatním státním institucím. Jakou budoucnost byste mu přál?

Vimperský zámek je pro mne od nejútlejšího dětství srdeční záležitostí. Vyrůstal jsem na protějším kopci, odkud jsem celé zámecké panorama měl každodenně ve všech ročních dobách na očích. Protože mou velkou láskou byly současně pohádky – zejména od Františka Hrubína s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, automaticky jsem si při čtení jejich kouzelné děje promítal právě tam, do zámeckých zahrad, na arkády nebo kamkoli jinam, kde se mi ta která pohádka zdála nejpříhodnější a nejpůsobivější. Prakticky totéž se týká i středověkého Vimperka, jehož stopy jsou tu stále viditelné. Všechny ty prastaré zdi pro mne dodnes silně ožívají dávnými událostmi a lidskými příběhy, jak je tu, částečně na základě známých historických fakt, částečně za přispění vlastní fantazie, vnímám. A přiznám se, že tohle je pro mne krásným odpočinkem a únikem od vší tuctové ubíjející všednosti současné doby (popravdě řečeno, docela se děsím představy, jak hrůzně asi budou muset vypadat doby daleké budoucnosti, aby se lidé jednoho dne s podobným zaujetím vraceli do té naší, která se jim stane dávnou přitažlivou historií). Krom toho už mi celá řada přátel a známých rovněž potvrdila, že i jim dokáže zámek navzdory svému současnému žalostnému stavu připravit řadu nepopsatelně vzrušujících tajemných zážitků, takže na jeho výjimečnosti určitě něco bude a jsem moc rád, že v tomto nazírání na něj nejsem výjimkou. Mé největší přání je ovšem, bohužel, pouhou utopií, neboť bych rád náš zámek viděl v plně obnovené někdejší slávě včetně veškeré vnitřní výbavy, která z něho v průběhu všech pohnutých osudů, jimiž za staletí prošel, postupně zmizela – dnes vesměs už neznámo kam. Naopak pevně doufám, že utopií se nakonec nestane reálnější vize, podle níž by se zámek, na němž má své místo především historie a kultura, měl dostat do dobrých, náležitě kvalifikovaných a solventních rukou, které jej pozvednou ze zmíněného žalostného stavu a dají mu smysluplné využití, abychom se z jeho historické hodnoty i všech kouzel, která nabízí, mohli společně těšit i nadále. Bylo by totiž nejen tragédií, ale také především hlubokou ostudou, kdyby jednou příští Vimperáci byli nuceni konstatovat, že o stěžejní památku našeho města bylo lépe pečováno předrevolučním režimem, zatímco ten současný připustil její zničení.

(red)

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31. prosince:

Poslední, dosud až na autora fotokroniky liduprázdný (což brzy prakticky na celý den přestane být pravdou) Boubín prožívá výrazné, i bez teploměru okamžitě citelné oteplení, …

… provázené zatím nejsilnějším zde naměřeným větrem. Fičelo od jihozápadu, a to v nárazech až rychlostí 15,9 m/s (57,24 km/h), …

… takže viditelné a dokonale prokreslené Alpy nebyly víceméně žádným překvapením.

Spíš bylo vinou zmíněného prudkého větru obtížné zachytit je, neboť za normálních okolností v daných světelných podmínkách nezbytný stativ byl na permanentně se chvějící věži (o což se mimo jiné staral i tradiční silvestrovský příliv turistů) pouhou zbytečností.

Čerstvě vyšlé sluníčko si pak mohlo jen zavzpomínat, kterak ještě předevčírem takhle zrána mělo šanci znásobit své paprsky v bělostných plochách zasněžených a namrzlých boubínských smrčin.

Teploměr zřetelně vysvětluje, proč je vše výše řečené již jen vzpomínkou.

Ta se nicméně zatím netýká (a týkat by ani nemusela) nejvýše položených ploch pozemních, …

… třebaže i ty mimo silně zledovatělé, a tím pádem nebezpečně kluzké vyšlapané cesty občas znatelně povolují. Silvestr roku 2019 zkrátka připomíná více jaro nežli aktuálně (ne)vládnoucí zimu.

30. prosince:

Obloha se nám opět shora zatáhla, …

… přibrzdila dráhu slibně startujícímu sluníčku, …

… jež mělo sotva krátkou šanci vytáhnout šumavské končiny, které se těší sněhové pokrývce. Ale nemělo by se jednat o celodenní stav, v průběhu odpoledne se snad vše projasní.

29. prosince:

Sluníčko konečně dostalo příležitost …

… naplno se rozzářit …

… pod blankytnou oblohou …

… a současně úchvatně pozlatit zimní převlek boubínských smrků.

Večer všemu dodal hlubokou atmosféru, …

… dokonale vychutnatelnou odkudkoli, avšak nejlépe asi z rozhledny.

Před blížícím se soumrakem lesy stihly ještě nádherně zrůžovět …

… a obzor zase po delší době propustil k dychtivým očím alpské velikány, …

… přesněji řečeno jejich vrcholky, které nedokázala pohltit inverzní hladina.

K čemu jinému všechny ty rozehrané barvy přirovnat, nežli k fantastickému koncertu.

Třebaže zůstáváme pod nulou, od včerejška se výrazně oteplilo. Jen vítr – stále severozápadní – nepatrně zesílil, a to na 6,6 m/s (23,76 km/h).

Zmíněné oteplení připravilo na obzoru půdu atmosférickému zrcadlení, zasahujícímu mimo jiné i vzácně viditelnou Zugspitze (zcela vpravo).

Proměny jejích nově vymodelovaných tvarů …

… se staly lahůdkovým vrcholem veškerého večerního pozorování.

28. prosince:

Co naděláme, svatý Petr tentokrát na včerejší vějičku nesedl, nedal se vyprovokovat, očekávaný sníh si stále střádá kdesi v nebeských peřinách – bezesporu až kamsi na příští rok, takže k pravému zimnímu slovu opět přichází jedině Boubín. Cesta na něj se ovšem přímo hemžila skvostnými momenty, …

… o něž se staralo především barvotvorné sluníčko, mající k dispozici fantasticky rozprostřená mračna.

Jedinou zásadní změnu oproti včerejšku tak představoval od neprůhledných čepic vysvobozený vrchol.

A také nám znatelně přituhlo.

Boubínský lev má stále nekonečný důvod k svému kamennému úsměvu.

Nepatrný poprašek, jenž přibyl od minulého výstupu, prakticky nic nezměnil na aktuální výpovědi sněhoměrné tyče, …

… ani na silně kontrastním pohledu z boubínského úbočí do širého kraje.

Sluníčko se ale tentokrát navíc postaralo o kouzelné překvapení, …

… když se takto osobně rozloučilo.

A tu již máme verdikt teploměru, k němuž zbývá připojit informaci o severozápadním větru, který nárazovou rychlostí 6,3 m/s (22,68 km/h) opět činil mrazík údernějším.

Obloha budila dojem, že každou chvilkou by se měla spustit snad i sněhová vánice, …

… leč nespadla ani vločka. Snad tedy někdy příště … ale mrazík nás v noci rozhodně neopustí.

27. prosince:

Čím méně padá sníh, tím více je nám meteorology slibován. Nu, dnes jim to na Šumavě nějak nevyšlo, …

… i když nahromaděná oblačnost, byť shora místy protrhávána do blankytných ostrůvků, …

… vyhlížela zprvu velmi slibně.

Ba i Boubín se opět nacházel pod mohutnou čepicí. Rosničkáři sice mají v rezervě ještě poslední letošní sobotní dopoledne, ale není vyloučeno, že zítra bude možno jen zopakovat dnešní konstatování.

26. prosince:

Boží hod ve Vimperku (a nejen v něm) prakticky propršel, ale dalo se předpokládat, že vyšší polohy se za takových okolností dočkají namísto pouhé vody vánočního sněhu. Svatoštěpánský pohled k Boubínu …

… onu myšlenku jen potvrdil a současně ukázal, kde všude se ještě paní Zima nechopila vlády.

O Štědrém dnu v těchto místech ani zdaleka nepanovalo kouzelné bílo, …

… mající úžasnou moc převléci krajinu do slavnostního roucha.

Tajemný pomník pana lesmistra Johna se sice již těšil bílému přizdobení, ale jistě ne tak bohatému, jaké mu uchystal právě včerejšek.

Spodní sněhoměrná tyč pak rovněž neměla čím se zrovna výrazně chlubit – to k dnešku si polepšila o rovných deset centimetrů, jejichž zásluhou je zde možno v součtu hovořit o patnácti centimetrech čerstvého sněhu, …

… který navíc během cesty vzhůru opět fantasticky předváděl, že bílý je jen za vzácných určitých okolností a neustále především odráží i nejjemnější celodenní barevné proměny svého okolí včetně oblohy.

Vrcholová tyč nám toho, jak vidno, mnoho nepoví. Ostatně není jediným zařízením, které tu je schopno zdokumentovat ještě bohatší bílou vrstvu – totiž aktuálně většinově dvaceticentimetrovou. Dnes bylo navíc stejně mnohem zajímavější podívat se spíše do dáli za ni, a vychutnat si tak výjimečnost naší svátečně oděné hory, pod níž se modrají, zelenají a dalšími nejrozmanitějšími nezimními barvami hrají holé plochy, lesy, háje … zkrátka ostatní níže položená krajina.

Nelze samozřejmě opomenout ani s přibývající výškou sílící mrazík, na rozhledně diktující teploměru bezmála čtyři minusové stupně, tentokrát bez zásadní zkreslující podpory západního větru, který ve svátek dosáhl maximální síly 3,4 m/s (12,24 km/h).

Náležité vychutnání skvostné štěpánské koledy …

… už jistě může proběhnout za naprostého umlknutí dalších slov.

Boubínské Vánoce přejí všem krásnou dobrou sváteční noc 🙂 .

25. prosince:

Božíhodový Vimperk sice stále bez sněhu, ale aspoň přizdobený nejednou odpolední duhou.

24. prosince:

Štědrý den v sobě ukrývá krom jiného též nemalý díl tajemna – a na Boubíně dnes o ně skutečně nebyla nouze.

Cesta vzhůru vedla v naprosté většině pod zářícími hvězdami posetou oblohou, příjemně střídající startovní vimperské zataženo s deštěm (na Kubovce pak sněžením). Avšak nad samotný vrchol se náhle v časně ranním šeru přihnala orografická mlha a delší dobu držela všechny přítomné na rozhledně v napětí, zda se protrhne, či nikoli. Jako pravděpodobnější se jevila první varianta – a také se po cca půlhodině čekání naplnila.

Od počátku se nezapřelo ani sluníčko, …

… třebaže zase jednou nemělo vůbec lehkou úlohu.

Podporováno vydatným jihozápadním větrem o nárazové síle až 11,3 m/s (40,68 km/h) však statečně bojovalo, …

… a to nejednou pod velmi slibně již odkrytým blankytem.

Ve vzácných chvilkách se dokonce s nepatrnými jemnými korónami …

… ukázalo i samo, …

… a když mlha opět s novou intenzitou vystrkovala růžky, půvabně aspoň zlatilo krajinu pod ní, …

… případně se staralo o nanejvýš působivé oblačné scenérie.

Dle teploměru celkem nevýrazný mrazík získával zásluhou výše vzpomenutého vytrvalého větru na mnohem větší pocitové síle.

Nebýt všudypřítomné oblačnosti, …

… celá krajina by dávno byla svátečně projasněna, …

… ale i stávající situace přinášela výjevy …

… místy až přízračné – inu, přece máme Štědrý den.

Jediným místem, …

… na něž se můžeme vydat za skutečně bílými Vánoci, …

… tak zůstává široko daleko …

… náš úžasný Boubín.

Sněhu je tu sice poskrovnu – sotva 5 cm čerstvého poté, co se staré zbytky, nalézané tu ještě předminulé neděle, stihly zcela rozpustit, …

… ale sváteční kouzlo je tu velmi silně přítomno – ostatně bylo by i beze sněhu, neboť zde má svůj domov.

23. prosince:

Ano, naprosto nic nepřipomíná, že dětem zbývá už jen jedenkrát se vyspat před příchodem Ježíška, na něhož se tolik těší … tak se snad nikoli poprvé utěšme pomyšlením, že ani tam, kde se narodil, neměli – a nikdy nemají – sníh.

22. prosince:

Vida, jak se včerejší otázka dočkala bleskové odpovědi. Noc skutečně přinesla mrazík, který v plynulé návaznosti na vytrvalé mrholení naplno rozvinul svou bezbřehou fantazii. Poezie ranních oken …

… ani střech …

… však neměla dlouhého trvání, neboť se záhy oteplilo a vše nejspíš směřuje k napodobení předešlého scénáře.

21. prosince:

Potkalo nás další předvánoční deštivo. A tak namísto snímků, které by mohly vyznívat v onom čase nepatřičně ponuře a navíc vyvolávat otázky, co vše může – zejména na silnicích – nastat, poklesne-li teplota na nulu či pod ni (což jistě není obzvláště v noci vyloučeno), zavítejme zase jednou do krajin detailu – jmenovitě vimperského. Kdepak, milí čtenáři, můžeme v našem městě narazit na tuto zajímavou kamennou sestavu 🙂 ?

20. prosince:

Ukazuje se užitečným a snad i zajímavým sledovat vývoj počasí střídavě na identických místech.

Po včerejší závojové slavnosti je veta, ale ani tento ranní blankyt nebude celodenního charakteru.

19. prosince:

Dnes si ranní mlha usmyslela provádět svá kouzla v krajině …

… doslova před očima každého, …

… kdo měl čas a chuť přihlížet.

A bylo skutečně čemu.

Třeba dočasnému zakletí Bobíku, …

… chvilkově zcela mizícího za neprůhlednými závoji …

… a následně z nich vysvobozovaného.

Téhož se dočkaly i Šumavské Hoštice, …

… jen Boubín tentokrát úspěšně odolal.

18. prosince:

Těžko říci, zda by na základě dnešního rána někdo tipoval, …

… že nás čeká den, v jehož poledním čase naměříme za plného slunečního svitu +15°C.

17. prosince:

Týden před Štědrým dnem činí ranní teplota +12°C … co dodat? Snad jedině, že před týdnem se táž podboubínská krajina tvářila rozhodně předvánočněji.

16. prosince:

Vánoce jsou za dveřmi, ale příroda zatím chystá spíše cosi jako předjaří.

15. prosince:

Třetí adventně nedělní dopoledne se nejmarkantněji neslo ve znamení putovní duhy. Svým levým koncem začínala ještě o něco jižněji od zámku, …

… a jak sluníčko postupně plulo oblohou za takřka neustálého jemného mrholení, …

… posouvala se stále více k východu. Tento snímek vznikl již po poledni, kdy bylo dávno zcela jisté, že včerejší sněhové intermezzo se ani v sebekratší symbolické variantě nezopakuje.

Osvědčenou lokalitou, která je schopna výše řečenému oponovat, je však náš úžasný Boubín. Pravda, ani tam aktuálně nesněžilo, ale své již dříve nabyté bílo si milá hora zákonitě umí podržet přece jen déle nežli níže položené lokality. První ze dvou sněhoměrných tyčí o tom vydala jasné svědectví, …

… byť nesourodá sněhová pokrývka dosud nebyla schopna kompletně zamaskovat zežloutlou stařinu.

A nezíská-li v dohledné době další posily shůry, ani se jí to nepodaří – vrcholová tyč pronesla ještě přísnější verdikt. Inu, cesta vzhůru momentálně není zrovna žádný med – sníh taje, slehá se a břečkovatí, místy ukrývá zledovatělé podloží, takže noha nachází potřebnou pevnou oporu jen velmi sporadicky. Až pak do všeho případně promluví mrazík, bude ještě veseleji.

Mrznout se však v dohledné době rozhodně nechystá, zato vítr si dnes užíval vzdušného prostoru, co hrdlo ráčilo. V nárazech dokázal zadout až do velmi slušných 13,2 m/s (47,52 km/h), …

… čímž mimo jiné dokonale odkryl po celém jižním obzoru známá alpská panoramata.

O tom, že k činu se měly i srážky, pak svědčila četná virga (rozpouštějící se srážkové pruhy), …

… viditelná na ohnivém pozadí prakticky všude, …

… kam oko nad báječně čistými Alpami …

… libovolně zabloudilo.

Tváří tvář všemu, co skvěle rozehrané živly na sklonku dne postupně předváděly, nejen mohou, ale přímo musí další slova umlknout.

Po návratu dolů na Kubovku tentýž teploměr ukázal hodnotu o pouhý jediný stupeň vyšší – v tomto ohledu byl vzájemný stav téměř vzácně vyrovnán.

Jako by chtěla spolykat všechno dohasínající večerní světlo, tak působila od západu se sunoucí otevřená tlama oblačného ještěra. Však právě ze jmenovaného směru kvapil nad Boubín další jemný deštík, který nám i v nižších polohách bezesporu popřeje dobrou třetí adventní noc.

14. prosince:

Osm dní před započetím astronomické zimy (nastane 22. prosince v 05:18:56 hodin) a deset před Štědrým dnem je ve vzduchu stále vidina případného sněhu, ale teploměr jí zatím vytrvale odporuje, a to i v okamžiku, kdy schází deset minut do osmé hodiny ranní.

O necelé čtyři hodiny později se přece jen rýsuje jakási zimní iluze, ale je zcela jisté, že nedožije večera. Bude smyta deštěm.

13. prosince:

Další vlna víceméně sporadického drobného bílého poprašku se ve výsledku zákonitě tváří nesměle, ale dnešní ranní obloha jí byla příslibem velké opory, …

… tím působivějším, čím více, byť jen chvilkami danými četností trhlin v oblačnosti, do hry zasahovalo sluníčko.

Rozhodně převládaly věštby další sněhové nadílky, …

… ačkoli s ohledem na teplotní průběh by asi výhledově bylo příhodnější hovořit jen v obecnější rovině o srážkách, neb s nemalou pravděpodobností může mnohde jít o pouhý déšť.

To na Roklanech či Poledníku je o převládající barvě dávno rozhodnuto. V údolích pod nimi ji však zatím zastupují jen inverzní mlhy, …

… v jejichž putujících peřinách se střídavou intenzitou mizí známé krajinné dominanty, ať již přírodní nebo vytvořené lidskýma rukama – zde např. hřbitovní kostel sv. Mikuláše a sousedící kaple sv. Anny v Kašperských Horách.

Sušický Svatobor přece jen dostal aspoň malý prostor k nadechnutí.

A sluníčko statečně bojuje o každý kousek zatažené oblohy, …

… která se chvílemi dokáže protrhnout skutečně velmi slibně. Dominující šedi se ale přesto rozhodně nezbaví.

Jak vidno, někde mají sněhu dost, jinde na něj teprve čekají.

12. prosince:

I šumavská lidová architektura se občas dočká v zájmu prodloužení životnosti nějakého modernějšího zásahu. Je-li proveden náležitě citlivě, nic jí neubere na autenticitě.

11. prosince:

Stačí pouhých čtyřiadvacet hodin a změna, která se ještě včera zdála víceméně zanedbatelnou, nabývá zcela jiné podoby. Další noc se již nesla v duchu sedmistupňového mrazíku, …

… jehož lehce zmírněnou působnost pak odkázala celému dnešnímu dopoledni – možná jako oslavu již šestnáctého Mezinárodního dne hor. Kalendářní zima se má ujmout vlády za deset dní a dlužno dodat, že nás na ten okamžik připravuje oproti předchozím letům (viz třeba 2017 – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13252) zatím docela opatrně.

10. prosince:

Třebaže zatím nelze hovořit o nějakém zásadním zvratu ve smyslu výrazného ochlazování, je zřejmé, že dnešní noc si musela sáhnout k nule, ba možná lehce pod ni. Více nežli místy viditelný bílý poprašek o tom svědčila další ranní ledovka, tím nepříjemnější, čím méně očekávaná.

Zatažená obloha by pak mohla být předzvěstí sněžení (a tento týden by je skutečně měl přinést), …

… ale přes všechnu spíše teatrální dramatičnost bylo zásluhou náhlé, možno říci bleskové proměny barevné tonality krajiny celkem brzy jasné, …

… že nebudeme mít nouzi ani o sluníčko.

9. prosince:

Mnozí už by si nepochybně přáli vidět adventní Šumavu v bílém, …

… ale přispěje-li k aktuální realitě svým dílem obloha, ani barvy pozdního podzimu nemusejí v celkovém pohledu vyznívat vysloveně fádně.

8. prosince:

Jak již bylo oficiálně avizováno, profesionální městský novoroční ohňostroj …

… bude 1. ledna 2020 na základě výsledků veřejné ankety posledním.

Jakožto derniéra též změní místo odpálení, …

… neboť po dosavadní léta již tradiční vimperský zámek …

… je z důvodu rekonstrukce uzavřen.

Možná tak Vimperku zůstane jen menší prosincová předehra, …

… jíž se vždy o druhé adventní neděli stává ohňostroj, …

… kterým pokaždé vrcholí slavnost rozsvícení vánočního stromu před ZŠ TGM.

Nescházel ani letos, jen co se celkem slunečná, ale ve svém závěru současně nemálo větrná neděle dočkala setmění.

7. prosince:

Včerejší odhad došel svého naplnění – oteplilo se. Přibyly ovšem také srážky a v průběhu noci vytvořily na stále ještě podmrzlém terénu první ledovku, jež ráno přinutila cestáře k posolení silnic. První prosincová sobota se přinejmenším do oběda nezbaví plačtivého údělu, provázeného však dalším mírným oteplováním.

6. prosince:

Opět jsme se dočkali teplotního poklesu o další stupeň pod nulu – ráno jich bylo možno napočítat téměř osm. To ovšem může potvrdit i nejednou již docílenou zkušenost, že se totiž mrazík, lidově řečeno, ztrhá.

Známý pohled do šumavské krajiny by tomu i nasvědčoval, …

… byť nám pozdější sluníčko ještě vytáhlo i bělostnou výzdobu. Za chvilku ji ale sprovodí ze světa – a zítra budeme moudřejší.

5. prosince:

Zatím stále neúnavný mrazík se tentokrát pro změnu inspirativně spřátelil s hustou mlhou, …

… což mělo v průběhu jejího dopoledního protrhávání …

… za následek …

… celý řetěz pohádkových scenérií.

4. prosince:

Mrazíky začínají nabývat na intenzitě (dnešní se ukázal být šestistupňovým), …

… a přinášejí tak projasněné noci s bezmračnými rány, …

… během nichž se však Šumava dokáže místy i téměř neočekávaně zasnít.

Na každém kroku se nám dostává možností vychutnávat si nefalšovanou adventní náladu.

3. prosince:

Je sice pravdou, že křídla slouží k létání, ale přesto se v případě vimperských kruhových objezdů vnucuje otázka, …

… proč náš andělský trumpetista všehovšudy poněkud komicky přelétl ze starého na nový, když sem (nebo, toužil-li tolik po změně, na své původní místo) mohl přivolat třeba nějakého dalšího kolegu z nebeské kapely (???)

2. prosince:

Mladičký prosinec se od počátku snaží držet teploty okolo nuly, ale Šumava zatím není ochotna nabídnout příznivější tvář nežli takovouto, která může hravě přerůst v další sněhové přísliby včetně jejich realizace.

1. prosince: