Miniatury : Cesta pulsu

 

Cesta pulsu

 

     Ležím na břiše, nevnímám chlad, který do mě vstupuje ze země. Přímo přede mnou leží pobřeží jarního firnu. A nad ním – slunce. Proniká do nitra jedné sněhové hroudy, prozařuje ji a vykresluje ledové buňky, plástve. Pod okrajem firnu se tvoří převis, ledová jeskyňka. Podél ní kráčí drobounký pavouček. Einstein na pobřeží?

 

     Tam, kde se firn dotýká země a kde jej sluneční paprsky rozpouštějí nejrychleji, objevují se bublinky. Drobně to tam vře. Ale i jednotlivé firnové buňky se tu a tam rozpouštějí. Blikne to, jako když skane slza.

 

     Poslouchám-li pozorně, zaslechnu tichounké mlasknutí. Pak se ohlédnu. První sedmikráska zdvihá opatrně hlavu. Má ještě zavřený květ, ale bílé brvy už jsou znatelné. Slunce ji vytrvale svádí. Sedmikráska připomíná novorozeně, které se ještě bojí otevřít oči. Je tu na něj příliš světla. Ještě dosnívá svět teplé hlíny, vlahého a příjemně setmělého lůna.

 

     
Hlavou mi letí vzpomínka na exercicie u karmelitánů v Kostelním Vydří.

 

     „A svému životu nerozumím,“ ukončila jedna žena vyprávění.

 

     „Postačí nám vydanost. Cesta pulsu,“ odpověděl jí kněz.

 

Texta a foto: Roman Szpuk 

 

{gallery}Marek/Roman/2017/led//{/gallery}

 


 

 

MINIATURY Romana Szpuka :

 

1. Uplakaný čert

2. Hrušky 

3. Vánoční vzpomínka

4. Co všechno ten nástroj dovede

5. Nešahej na ten sníh

6. Otto Hrdina

7. V údolí Losenice 

 8. Pavoučice sněžná

9. Šla Kačenka podle vody

10. Vzpomínka na Krýmuse

11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati

12. Letící oblaka

13. Pan Kodýdek

 

{jcomments off}

Vzpomínka na Krýmuse z Brda u
 
     Sedíme v kuchyňce a pijeme čaj. Mluvíme o náboženství.
 
     „To je jak starej Krýmus z Brda nad Včelnou,“ vypravuje Ziny. „Vychovávaly ho prý tři 
 
tety. Neznaly nic jiného, než modlení. A Krýmus z toho tak trochu bláznil. Stal se z něho 
 
samotář a podivín. Lidí se bál. Když k němu šla pošťačka, volala z dálky: To jsem já, nesu 
 
poštu, nebojte se! Míval prý rozsáhlé pozemky, možná čtrnáct hektarů, ty za komunistů 
 
musely do jézédé a k němu na statek dali bejky. Jednou za ním přijela kontrola z družstva. 
 
Krýmus sedí a peče pořádný flák masa.
 
     Kde  jsi vzal to maso? 
 
     Co by. Bejk je to. 
 
     Kde jsi vzal toho bejka?
 
     Coby. Vstoupil do něj ďábel, vysvětlil. Tak jsem ho zabil palicí.
 
     To on často říkával. Coby.
 
     Jeho chalupa je vidět z širokého okolí. Jednou někdo oznámil na lince sto padesát, že 
 
Krýmus hoří. Nahoru se hnalo několik požárnických sborů, vébé, předseda jézédé, předseda 
 
emenvé a davy čumilů. Jézéďáci neodvezli všechno seno, které pro ně Krýmus sušil, a on, aby 
 
udělal místo v seníku na čerstvou várku, to staré vyházel před vrata a zapálil. Jenže při 
 
pohledu z údolí se zdálo, že hoří Krýmusova chalupa, která se za fajrákem skrývala. Když 
 
tam všichni dorazili, Kléma seděl u ohně a v úděsu zíral, co všechno se k němu hrne.
 
    Coby, pokrčil rameny. Jézéďáci všechno seno nevzali.
 
     Jednou se ozvalo bouchání na zeď, což byl signál pro nás, že máme vystrčit hlavu z okna, 
 
a popovídat si. Byl to takový náš domácí telefon. Vyplašená sousedka spustila na moji 
 
maminku, že kolem chodí nějaký divný chlap. Maminka pak zaslechla lomození před dveřmi. 
 
Vzala do ruky ten největší nůž a při otevírání dveří jej nastražila před sebe. A na zápraží pod 
 
stříškou na ni civěl vyplašený Krýmus: Nebojte se, paninko. Prší malinko.
 
     Krýmus jezdil do Vimperka nakupovat ze Včelné přes Veselku a Pravětín se zednickým 
 
kolečkem. Zaparkoval ho před samoškou, naložil nákup a tradá zase domů. Odtáhnul takhle i 
 
kamna. Měl neskutečnou sílu a byl to vyhlášený otužilec, slyšel jsem, že ho potkali v zimě, 
 
jak oblečen jen tak na lehko vyvracel v lese soušky, pak se do nich zapřáhl jak kůň a táhl je k 
 
sobě na chalupu.“