Bronislav Němec bydlí ve Strážnici v okrese Hodonín. Za svou prací se vydává již 5,5 roku do kasáren ve Strakonicích. Loni v květnu odletěl do Afghánistánu a vrátil se v polovině září. Pokusí se podělit s námi o svoje prožitky a porovnání této nehostinné krajiny se Šumavou.
V rámci jaké jednotky jste v Afghánistánu působil a co bylo jejím úkolem?
Byl jsem příslušníkem 6. rotace vrtulníkové jednotky, která působila v provincii Paktika u hranic s Pákistánem. Úkolem jednotky byla přeprava vojáků a materiálu jak pro naši armádu, tak jsme přepravovali i zahraniční vojáky, nejčastěji Američany a Afghánce. V omezené míře jsme prováděli i průzkumné lety na základě požadavků českých vojáků.
Jak vypadá Afghánistán v květnu a jaký byl Váš první dojem?
Do této země jsem přijel již na přelomu února a března na třítýdenní stáž. Přiznám se, pocity jsem měl dost smíšené. Mám-li porovnat Šumavu s Afghánistánem, to je jako noc a den. Tady u nás je spousta zeleně, stromů, spousta krásných stavení. Krajina Afghánistánu je hornatá poušť, takže na pohled určitě zajímavá, ale když všude kolem sebe vidíte stále jen hory, kámen, písek a téměř žádnou zeleň, tak se krajina stane po čase monotónní. Okolí na základně není také moc rozmanité. Kamení, prach, písek a pro základnu typické betonové kryty, ochranné stěny proti střepinám a jako zvuková kulisa hluk z projíždějících vozidel a startujících vrtulníků a letadel. Takže zpočátku je člověk nadšený, vidí kolem sebe spoustu podnětů, po čase však otupí, na prostředí si zvykne a věnuje se svým věcem.
Foto: archiv Šumava.eu
Setkal jste se s místním obyvatelstvem? Jak rozdílný je život těchto obyvatel od toho našeho?
Na základnách mohou vojáci místní civilní obyvatelstvo potkat v obchodech s lokálním zbožím, kde nabízejí šperky, koberce, šátky, textil a cigarety a jako pomocné síly na základně (jídelna, spalovna odpadů…). Život lidí a dětí v Afghánistánu je děsivý. Oproti nám jsou to opravdoví chudáci. U nás jednoduše otočíme kohoutkem a teče z něj voda. Tam musí ženy a děti pro vodu chodit i několik kilometrů daleko a o její čistotě se nedá ani hovořit. Cílem naši nejznámější mise v provincii Logar je pomoci vybudovat zdroje pitné vody, kopají a vrtají se studny ve vesnicích. Lidé jsou tam závislí na zemědělství a počasí, které jim buď zajistí úrodu nebo ne. Děti jsou poznamenány neustálým bojem a tlakem na jejich rodiče a následný život. Malují rakety zabíjející vojáky, jsou negramotné. Nedovedeme si ani představit, jak tam obyvatelé žijí.
Foto: archiv Šumava.eu
Zažil jste nějaké projevy nepřátelské aktivity?
Naše základna měla výhodu, že ležela na vyvýšenině a okolí bylo relativně rovinaté, takže v blízkosti základny nebyly kopce, odkud mohli povstalci střílet rakety. Na naši základnu proto nebylo vystřeleno mnoho raket. Rakety si „užívali“ čeští vojáci na jiných základnách. Rovinatý terén také znemožňoval skryté přiblížení povstalců k perimetru základny, takže nehrozilo ani moc velké riziko pozemního napadení. Aktivity povstalců se v okolí naší základny soustředily zejména na eliminaci vysílačů GSM signálu, takže většinu času během mise nebyly naše mobilní telefony použitelné.
Foto: archiv Šumava.eu
Jaké bylo počasí? Jak často pršelo?
Když to porovnám s počasím u nás na Šumavě, tak je tam počasí výrazně stabilnější. V létě bylo většinou slunečno bez mraků. Když zapršelo, měli jsme z toho velký zážitek. Když „déšť“ skončil, spočítali jsme počet spadlých kapek na 1m2 a porovnali se „skórem“ předcházející přeháňky. Za 4 měsíce našeho nasazení spadly 4 mm přeháněk. Základna byla v nadmořské výšce 2150 m. n. m., proto jsme si museli zvykat na trochu jiný vzduch a intenzitu Slunce. Teploty byly přes den většinou 30-35 ˚C, v noci kolem 20 ˚C. Když jsem byl v Kábulu, zažil jsem na teploměru přes 40 ˚C a mimo stín 60 ˚C.
Foto: archiv Šumava.eu
Jaká je v Afghánistánu příroda?
Obecně platí, že Afghánistán je hornatá poušť a podle toho vypadá flora i fauna. Zeleň je většinou koncentrována do malých prostor okolo zdroje vody. V přírodě proto zeleň většinou nahrazuje kamení a písek. Ze živočichů jsem se setkal s ptáky podobnými na naše vrabce, ale nejvíce zážitků jsme měli s tzv. „solifugami“ (anglicky „camel spyder“). Zvíře je něco mezi pavoukem, škorpiónem a hmyzem a vypadá jako větší pavouk s klepety. Je to noční živočich, který se živí mršinami. Pokud jej člověk potká ve dne, snaží se solifuga ukrýt do jeho stínu, aby nebyla na slunci. Člověk ale chce před takovýmto zvířátkem utéct, nicméně solifuga běží za ním, respektive za jeho stínem a protože je na svou velikost poměrně rychlá, vypadá to, jako by člověka honila…
Foto: archiv Šumava.eu
Co stravování? Na jaké bylo úrovni a jakou kuchyni jste měli k dispozici?
Obecně platí, že čím větší základna, tím lepší je zásobování. Naše základna patřila k těm větším, takže jsme nedostatek neměli. Většinou se vařila americká kuchyně, na výběr byly občas i jídla z mexické, orientální a afghánské kuchyně.
Foto: archiv Šumava.eu
Těšil jste se na návrat domů?
Na konci mise jsem měl smíšené pocity. Na jednu stranu si člověk na místní prostředí se specifickými podmínkami už zvykl, svou práci bez problémů zvládal, měl přehled o vývoji bezpečnostní situace, navázané nadstandardní vztahy se svými českými, americkými a polskými protějšky a člověku je líto svou dobře „rozjetou“ práci opustit. Na druhou stranu jsem se těšil na rodinu a kamarády. Také mi chyběla příroda, volné procházení se v lese, houbaření. Mám rád především okolí Boubína. Nicméně musím říct, že kdyby mi nabídli prodloužení mise např. o další 2 měsíce, určitě bych neváhal.
Děkuji za rozhovor.
Lenka DOUBKOVÁ
Foto: archiv Šumava.eu
Foto: archiv Šumava.eu
Foto: archiv Šumava.eu
Lenka Doubková sumava.eu
Foto: archiv Šumava.eu
Foto: archiv Šumava.eu
Foto: archiv Šumava.eu
Foto: archiv Šumava.eu
Foto: archiv Šumava.eu
Foto: archiv Šumava.eu
Foto: archiv Šumava.eu
Foto: archiv Šumava.eu
Foto: archiv Šumava.eu
Foto: archiv Šumava.eu
Foto: archiv Šumava.eu
Foto: archiv Šumava.eu
