Lyžařská legenda vzpomíná

Před čtyřiceti lety stál u zrodu lyžařských sportovních tříd ve Vimperku. Za tu dobu mu prošlo rukama nespočet mladých lyžařů. Dnes už na běžky nevyjíždí, pomáhá s pořádáním závodů, dělá rozhodčího, aktivně se jen protáhne u tenisu, když přes léto dělá na vimperských kurtech správce a občas se s raketou v ruce proběhne. U lyžařů byla výborná parta, vzpomíná na sportovní třídy Karel Hudeček starší. “Jestlipak si ještě rodiče žáků sportovních škol vzpomenou, jak se konal každý rok MROŽ. Ta zkratka znamená Mistrovství rodičů žáků školy a užilo se při tom hodně zábavy,” připomíná jednu ze zábavných akcí.

 

1-p9050737

 

Pane Hudečku, zavzpomínejte na dobu před čtyřiceti lety. Jak se vůbec zrodila myšlenka vzniku sportovních tříd ve Vimperku před čtyřiceti lety?

 

Jak se říkalo, strana a vláda to chtěly. Tenkrát se musely trumfnout kapitalistické země i ve sportu, a tak stát po vzoru NDR začal v daleko větší míře podporovat sport, a hlavně chtěl zlepšit péči o mládež. Byly určeny čtyři sportovní odvětví, které se budou podporovat – atletika, plavání, gymnastika a běžecké lyžování. A hledalo se, kde by mohly sportovní třídy být umístěny. Tady se v té době sešla parta bláznů v tom dobrém slova smyslu, kteří mohli zaručit, že sportovní program na škole bude na patřičné úrovni. Tak se stalo, že vznikly ve Vimperku sportovní třídy se zaměřením na běžecké lyžování. Pamatuji se, že jsme museli sehnat první rok sehnat do třídy čtyřiadvacet dětí, abychom potom během čtyř let měli takhle zaplněné třídy od páté až do osmé. Hodně dětí jsme měli z Vimperka, ale do školy dojížděly děti z celého okolí. Protože se jednalo o státní program, tak jsme dostávali na činnost milion korun ročně. To bylo dobrý. Takže jsme dětem mohli koupit kompletní vybavení. Lyže, hole, boty a třeba i jednotné oblečení.

 

Jak vypadalo běžecké lyžování na Šumavě v sedmdesátých letech? Byly běžky tak masovéá záležitost jako dnes, když se každý zimní víkend doslova valí davy po magistrále mezi Kvildami?

 

Ne, to vůbec. V té době neexistovalo, že by se stopy dělaly strojně. Takže bylo víceméně všude pustoprázdno. Všechno jsme si museli prošlapat sami. To jsme úplně běžně strávili půl tréninku prošlapáváním okruhu. A ten okruh nebyl veliký, ten měl tak kilometr maximálně. Ale zase v té době fungovaly po okolí malé lyžařské oddíly. Ve Strážném, v Horní Vltavici, ve Zdíkově, na Stachách, tam tedy vydržel dodnes, na Kvildě, ve Čkyni, v Prachaticích, tam všude byly kluby.

 

Během čtyřiceti let jste vychovali nejednoho úspěšného borce. Připomeňte pár jmen.

 

Úspěchů jsme samozřejmě zaznamenali hodně. Mistři republiky a tak dále. Ale jména po mně nechtějte. Těch lyžařů bylo hodně, určitě bych na někoho zapomněl a to nechci. Co mě však těší určitě, že spousta bývalých žáků u lyžování zůstala. Buď se stali trenéry, nebo pomáhají při skimaratonu nebo jiných závodech, motají se kolem klubu, nebo přivedli k lyžování děti.

 

Dobrá. Jak tedy šel vývoj sportovních tříd?

 

Třídy běžely, jak měly, až do druhé poloviny osmdesátých let. V roce 1986 skončil stát s podporou a penězovod se zavřel. A co teď. Bez peněz sportovní třídy fungovat nemohly. Tak se nechaly “sportovky” doběhnout. Ale ve škole zůstaly dveře lyžařům otevřené. My jsme vimperské běžecké lyžování pak více rozjeli na klubové úrovni.

 

Jaká je situace dnes na ZŠ TGM?

 

Škola lyžování podporuje. Klasické lyžování je na “TGMce” tradice. Škola lyžařům pomáhá, jen místo devadesáti dětí, co byly ve “sportovkách”, tak jich je na škole tak dvacet. Před deseti roky přišli úředníci na ministerstvu školství na to, že myšlenka sportovních tříd nebyla až tak špatná, a vyhlásili program na podporu talentované mládeže. Škola, která chce nabízet tenhle program, se musí sportovcům přizpůsobit. Musí se smířit s tím, že lyžaři vyráží na soustředění a učiteli pak zůstane půlka třídy a tak podobně. Naštěstí má lyžování na škole už vybudovanou tradici, takže zájem mít ve třídách lyžaře ze strany školy byl a je. Jenže lyžařský svaz nechtěl na Šumavu program přidělit. Náhoda tomu chtěla, že se nám podařilo získat program na snowboarding. Jeden snowboardový program měl získat Jihočeský kraj, původně byla navrhovaná Kaplice, ale nám se podařilo ho získat. Takže pak jsme mohli běžkaře k snowboardistům přiřadit a běžkaři jsou na škole pořád.

 

Jakou budoucnost dáváte vimperskému mládežnickému lyžování?

 

Budoucnost je o penězích. Když chcete něco dělat pořádně, stojí to peníze. Ale rozhodující je zázemí v rodně. Děti mají rozhodně daleko více nabídek na využití volného času, ale záleží na výchově v rodině. Jestli rodiče dávají přednost konzumní zábavě nebo aktivní. “Sportovky” ve Vimperku vychovaly tolik lidí, že oni v roli rodičů ví, o čem lyžování je a můžou děti nasměrovat správným směrem. Když vezmu našeho nejlepšího, Jirku Mánka. Tátu i mámu jsem trénoval, takže rodiče ví, co lyžování obnáší. Jirka má po nich i talent, má předpoklady, má v tréninku dobré parťáky. Nepochybně může dosáhnout dobrých výsledků, ale záleží jen a jen na něm. A stejné je to u kohokoliv jiného.

 

Josef RYCHTÁŘ

 

V naší rubrice TAK ŠEL ČAS se občas k historii vimperského lyžování vrátíme. Jako malou ukázku přijměte dva snímky. Na prvém je seznam lidí, kteří se “motali” v prvních letech kolem sportovních tříd, na druhém je část prvních absolventů “sportovek”.

 

1-p90507411-p9050742