Vimperk – Fotokronika – Jana Tláskala – červenec 2013

 

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech  a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala

 

31.července:

Zajímavou příležitost pohlédnout na nejen šumavské vrcholy zase z poněkud jiného úhlu a spatřit je tím pádem v jiném optickém rozestavení nabízí pět let stará rozhledna, která současně slouží jako vysílač mobilního operátora T-Mobile a nachází se na vrcholu Kbíl (664 m n.m.) nedaleko Strakonic, přesněji řečeno zhruba v půli cesty mezi vesnicemi Úlehle a Libětice.

Poté, co jsme z křižovatky, kde silnice nabízí odbočku do Švejcarovy Lhoty a současně skýtá jakési malé parkoviště, asi kilometrovou procházkou za pozvolného stoupání lesem po žluté značce dorazili k ocelové věži a zdolali její točité schodiště – sto padesát schodů do sedmadvacetimetrové výšky na vyhlídkovou plošinu, …

… otevře se nám báječný rozhled po celém obzoru, na jehož jižní části jistě hned hravě identifikujeme některé charakteristické siluety šumavských hor – zde např. Bobíku a Boubína, který nemůže nepadnout do oka jako první.

Východním směrem se nezapře ani jihočeká krajinná „okrasa“ – temelínská elektrárna.

Postupně můžeme vystopovat další známé vrcholy, z nichž na nejednom se též nachází rozhledna či vysílač, nejčastěji pak obojí. Právě se díváme na Kleť, …

… v poněkud nezvyklém posazení vedle sebe dále západněji najdeme Chlum a Libín.

V rámci výrazných dominant následuje již vzpomenutý Bobík s Boubínem, …

… jehož rozhlednu v pásu vrcholových smrčin lépe spatříme jedině s pomocí dalekohledu.

Klostermannova rozhledna na krásně viditelném Javorníku se zobrazuje naopak mnohem zřetelněji, a to zásluhou toho, že před deseti lety byla zvýšena nástavbou výrazně nad okolní lesy, které postupně přerostly původní kamennou věž z roku 1938, nesoucí jméno slavného spisovatele.

Nemalým překvapením je i viditelná špička Velkého Javoru se svými typickými dvěma radarovými kopulemi (na snímku v levé čtvrtině obzoru), …

… oproti tomu Svatobor s neméně charakteristickou sestavou tří věží na svém vrcholu nejspíš nepřekvapí, protože se dá v dohlednosti na západní stranu s ohledem na svou vzdušnou vzdálenost od Kbílu, jakož i výškovou orientaci v krajině očekávat.

Pro úplnost dodejme, že na severní straně se nabízejí k vidění krásně zřetelné Brdy … ale to už bychom se Šumavě vzdálili přespříliš …

 

30.července:

Krátká procházka šumavským podvečerem někdy dokáže přinést v rozmezí pouhé půlhodinky tolik změn, až jednomu přechází zrak. Napřed je tu pomyšlení, že asi nebylo radno vycházet bez deštníku, …

… ale ono, jak to tak vzápětí vypadá, sprchlo přece jen o kousek dál. Však je vláhy zapotřebí jako soli, …

… a to koneckonců i z hlediska estetického.

Finále se pak nese ve znamení nefalšované idylky, …

http://obec.sumava.eu/media/media/images/folder.gif

… na níž už žádná další mračna nic nezmění.

 

 

29.července:

I když se už od včerejšího večera mírně ochladilo a dnešního odpoledne jsme se dočkali i vytoužené vydatné sprchy, dokonce v doprovodu občasného hřmění (bouřka se však jako téměř vždy nacházela dále od Vimperka), stále převládá sucho. Jmenovaný stav je nejlépe pozorovatelný na drobnějších studánkách a praméncích, které výrazně zeslábly, případně docela přestaly dávat vodu. Příkladem je např. tento takzvaný Klášterecký pramínek, jehož ještě nedávné pokapávání momentálně ustalo. Uvidíme, kdy se opět probudí k životu …

 

28.července:

Na sklonku neděle, která podle médií teplotně pokořila řadu rekordů, se Boubín ukládal k spánku bez náznaku výrazně efektních kouzel na obloze, v navenek zdánlivém poklidu, který však nevylučoval kdesi v dáli z alpského i západnějšího směru bouřky … zítřkem počínaje se mají přisouvat blíže k nám, zatím si jich, jak ukazuje meteorologický radar, užívají na Karlovarsku.

V každém případě na vrcholu panovalo i po slunečním západu stále 23,7°C (které s uvedenou přesností naměřil digitální teploměr, integrovaný v cyklistickém tachometru) spolu s teplým větrem. Tento cca desetistupňový pokles teploty oproti celodennímu parnu byl nanejvýš vítaným a osvěžujícím stavem, přičemž zpáteční jízda potemnělými lesy zase jednou silně připomínala létání v termice – chladnější partie se nečekaně střídaly s nárazy stále přetrvávajícího vydatného tepla. 

 

27.července:

Nestává se každý den, aby na čerstvě posečené louce nad Borovými Ladami přistála britská stíhačka z II. světové války – legendární, mnoha bitevními vavříny ověnčený Spitfire. Ten dnešní ovšem, jakkoli vypadá naprosto věrně, nebyl skutečným bojovým veteránem, nýbrž pouze jeho dokonale provedenou zmenšeninou.

Úderem páté hodiny odpolední si tu totiž dala sraz parta nadšených vyznavačů rádiem řízených leteckých modelů, …

… aby si nejen společně zalétala, …

… a to s nejrozmanitějšími modely, vrtulníky nevyjímaje, …

… ale též připravila lákavou a zajímavou podívanou pro všechny velké i malé diváky, kteří sem, včetně náhodně kolem projíždějících, zavítali.

Krátká odpolední bouřka ani chvilkový vydatný déšť, který mírně ochladil třeba rozehřátý Vimperk, sem nezasáhly, takže šumavské letecko modelářské exhibici počasí dokonale přálo. K večeru se pak ztratily i veškeré mraky, které předtím sluníčku ochotně a přebohatě poskytly potřebnou kulisu k jeho tradičním působivým krepuskulárním paprskům. Nadcházející poslední červencová neděle tak má všechny předpoklady k slibované kulminaci letní teploty, po níž by pak příští týden měl přinést ve větším měřítku bouřky. 

 

26.července:

Vnímat Šumavu je možno nejen přímým putováním po ní, ale též pozorováním jejích panoramat z nejrozmanitějších vzdálenějších lokalit, nejednou pak ve spojení se zajímavým výletem. Jednou z možností, která nabídne obojí, jsou nedaleké Netolice, jmenovitě unikátní archeopark, který vznikl a je postupně budován na vrchu Svatý Ján, na místě raně středověkého přemyslovského hradu, o němž najdeme zmínku již v Kosmově kronice. Vedle výsledků vlastních archeologických výzkumů je zde lákadlem číslo jedna historickými stavebními metodami věrně provedená rekonstrukce části dobového dřevěného opevnění a věže, …

… z níž se nám otevře pohled na město s šumavskými vrcholy v pozadí.

Když se k tomu pak ještě naskytne šance přihlížet na vlastní oči odkrývání dávného pohřebiště, …

 

… je dokonale postaráno o spousty hlubokých zážitků.

 

25.července:

Lehce se zamračilo, ale nekáplo, …

… ani nezabouřilo. A bude zase stále tepleji … 🙂

 

24.července:

Poblíže silnic okolo Čkyně s nemalou pravděpodobností zaujme nejedno oko svým bohatým výskytem, charakteristickým tvarem i zbarvením čekanka obecná (Cichorium intybus). Dříve narozeným generacím k tomu možná ještě zavoní kávou – však už staří Šumaváci odedávna dobře znali domácí přípravu její náhražky z drceného praženého čekankového kořene, případně chodívali kupovat „cikorku“. Ale tahle blankytně modrá bylinka, která, jak praví lidová tradice, snad dostala kdysi své jméno díky tomu, že připomínala modré oči dívky čekající na svého milého, má vedle vzpomenutého kuchyňského využití přímo zázračnou léčivou moc. Působí protizánětlivě, podporuje zdravé trávení, příznivě působí na žlučník, játra, slinivku, slezinu, ba i srdce a krevní oběh. Zajisté je ze všeho nejlepší nepotřebovat nic léčit a těšit se pevnému zdraví … však i v takovém případě nám má čekanka co nabídnout – přece potěšení svými skromně půvabnými květy. A to jistě není málo … 🙂  

 

23.července:

Nejednou se stáváme svědky jakési honby fotografů za každou cenu za exotikou a výjimečností, často ke všemu – v očekávání vytoužené líbivosti – ve výsledku nepřirozeně a nevkusně vyumělkovanou … a přitom stačí jen krásné léto, …

… aby obdařilo nádechem výjimečnosti i to, …

… v čem by člověk běžně nebyl ochoten hledat nic zvláštního, ba tomu vlastně ani nevěnoval pozornost – často ke své škodě.

 

22.července:

Dvaadvacátého července slaví svůj svátek Magdaleny. Svaté Máří Magdaleně je u nás zasvěcen nejeden kostel (např. zrovna v nedaleké Čkyni), mezi jinými též tento hřbitovní – gotický z roku 1373 – ve Velharticích, malebném městečku v podhůří Šumavy. K vidění je tu spousta zajímavostí a člověka nepřekvapí, že kouzlo zdejší krajiny zlákalo např. Jana Wericha k tomu, aby si poblíže říčky Ostružné, jež tudy protéká, nechal postavit chatu a jezdil sem odpočívat a oddávat se své pověstné rybářské vášni. My se však společně zastavíme u ještě staršího klasika – Karla Jaromíra Erbena. Traduje se totiž, že právě k velhartickému hřbitovu se váže pověst vpravdě hororového charakteru, která se našemu slavnému básníkovi stala inspirací k baladě Svatební košile ze sbírky Kytice. Příběh smutné opuštěné dívky, která se v touze po návratu svého milého z ciziny rouhá Panně Marii a vzápětí je potrestána děsuplnou noční cestou po boku umrlce na daleký hřbitov, kde jí hrozí záhuba, čtenáři jistě dobře znají již od školních let, ostatně se dočkal spolu s dalšími Erbenovými baladami i své filmové verze. Pověsti o možnosti přivolat mrtvého z hrobu se vyprávěly odedávna prakticky po celé Evropě, ba i v zámoří. Dramatické vyvrcholení té naší se pak mělo odehrát právě na velhartickém hřbitově (existují však ještě další místa, která si přivlastňují totéž), což má dodnes připomínat velmi zajímavý jev.

Již z předchozího snímku je patrné, že kostelní fasáda se nachází ve velmi neutěšeném stavu a volá po opravě. Situace není o mnoho lepší ani na západní straně, ovšem pohlédneme-li pozorně vzhůru do štítu, spatříme k nemalému překvapení zcela zřetelné obrysy lidské tváře.

Podle místního vyprávění se má jednat právě o tvář oné nešťastné dívky, která nakonec „v tísni nejvyšší“ dosáhla upřímným pokáním odpuštění a zachránila si život. Dodejme však, že mnohé ze vzpomenutých pověstí i jejich básnických zpracování naopak končí tragicky – např. německý básník Gottfried August Bürger (mj. autor známých příběhů o Baronu Prášilovi) nechává již o století před milosrdnějším Erbenem svou Lenoru, hrdinku stejnojmenné balady, za podobných okolností zahynout (byť si to čtenář z víceméně otevřeného konce básně musí domyslet). Máme zde tedy po včerejším Mouřenci další příležitost vcítit se do mrazivého příběhu, jehož působivost ke všemu umocňuje tvrzení, že záhadná dívčí tvář se v minulosti i po pokusech o nejedno přebílení kostelního štítu vždy znovu objevila v podobě, v jaké ji vidíme dodnes.

 

Cestou ze hřbitova nemůže uniknout našim očím výrazná velhartická krajinná dominanta a současně vzácná historická památka – hrad ze XIV. století. A tu je čas připomenout si verše dalšího slavného českého básníka – Jana Nerudy – o tom, kterak  „Král Karel s Buškem z Velhartic (podle starší verze Vilhartic) teď zasedli si k dubovému stolu … „. Popravdě řečeno, páni Buškové z Velhartic, kteří mohli takto popíjet víno s panovníkem, byli dva, a to otec a syn. Oba sloužili císaři Karlu IV. coby komorníci, první z nich ovšem zemřel v Itálii, kam svého pána doprovázel při válečném tažení. Jan Neruda tedy měl na mysli jistě Buška mladšího.

My se každopádně společně vydáme na malou procházku okolo krásného gotického hradu, jemuž se v XVII.století dostalo renesanční přístavby. Otec vlasti zde podle dobových pramenů Buška z Velhartic jednou navštívil, takže je velmi pravděpodobné, že i v tomto hradním paláci, zvaném Rajský dům, ti dva, jak praví Nerudova Romance o Karlu IV., „… pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic …“ 🙂  

Mohutná věž zvaná Putna (vpravo) dokonce ukrývala roku 1422 české korunovační klenoty, převezené sem tajně z Karlštejna nejvyšším purkrabím Království českého Menhartem z Hradce, který coby odpůrce Jiřího z Poděbrad chtěl tímto krokem znemožnit jeho korunovaci. 

Po celé cestě okolo hradu není nouze o úžasná přírodní zákoutí. 

 

Mohutný most s typickými gotickými oblouky, který spojuje hradní palác s věží Putnou, se dostal i do znaku Velhartic, povýšených roku 1511 králem Vladislavem Jagellonským (ano, tímtéž, který se o dvaatřicet let dříve stejným způsobem zapsal do historie Vimperka) na město.

 

21.července:

Místem jako stvořeným pro příjemný a současně poučný nedělní výlet je pozdně románský kostel zasvěcený svatému Mořici a nacházející se na vrchu Mouřenec (617 m n.m.) nad Annínem. Existují dvě možnosti, jak se k němu dostat – buď vyjet po úzké asfaltové silničce až nahoru, nebo vystoupat do místy poměrně strmého kopce po červené značce od annínské sklárny. Pravý turista dá zajisté přednost druhé variantě (snad jedině cyklisté buďtež vzati na milost v případě prvním 🙂 ), neboť jednak především vyznává pohyb na zdravém vzduchu, a krom toho se nechce ošidit o půvabné a historicky zajímavé přírodní scenérie, jimiž v průběhu výstupu prochází. Na své si tu pak přijdou dokonce též milovníci a vyznavači nejrozmanitějších mrazivých příběhů ze světa paranormálních jevů, ba dokonce i černé magie – leč nepředbíhejme …

 

… a povězme si napřed něco ověřených a doložených historických fakt, třebaže místy zjevně dotvářených a okořeněných všudypřítomnou lidovou fantazií. Vznik současného kostela je datován kamsi okolo roku 1220, kdy v Čechách vládl král Přemysl Otakar I. Myšlenka výstavby je ovšem podstatně starší – bývá přičítána známému poustevníku Vintířovi, který si tyto končiny zvolil za jedno ze svých šumavských působišť. Podle lidových pověstí zde snad byl podnětem záměr vypudit odtud démony a jiné síly zla, usazené tu z dob, kdy prý na Mouřenci prováděli své obřady naši známí obři, připomenutí zde v souvislosti s Obřím hradem a Sedlem. Další verze sem pak přináší provozování černé magie, zejména tzv. černých mší … Nu, ponechme již na každém, aby uvěřil, čemu libo, nicméně ještě současní psychotronici nám praví, že daná lokalita se dodnes nezbavila toho, co nazývají zápornou či negativní energií. Kdož ví? Každopádně tu jistě leckdo, ovlivněn všemi těmi nejrozmanitějšími vyprávěnkami, najde příležitost k příjemnému mrazení po zádech, … 

… a to třeba hned během procházky po hřbitově, obklopujícím kostel kolem dokola. Dávné náhrobky nesou drtivou většinou jména nebožtíků německé národnosti a v každém případě zaujmou svou dnes již archaickou atmosférou.

Je všeobecně známo, že v období komunistické totality potkal nejednu sakrální památku velmi pohnutý osud – výjimkou nebyl ani tento kostel, …

… který se dočkal značného poničení. Dnes se v něm však můžeme potěšit pečlivě zrestaurovanou historickou výtvarnou výzdobou, …

… zejména pak freskami ze XIV. století (návštěvníkům z Vimperka mohou připomínat podobné z kostela sv. Bartoloměje v dnešním urnovém háji). Najdeme tu nejeden pozoruhodný výjev, vyvedený rukou dávného neznámého umělce, …

… jako např. tento, na němž archanděl Michale drží váhy s lidskou duší. Čerti na pravé straně se usilovně snaží převážit misku ve prospěch pekla, ovšem Panna Maria na straně levé nad nimi vítězí, aby duše došla svého spasení. Je však zapotřebí dodat, že možnost prohlédnout si interiér kostela tu není každý den – běžně je otevřen pouze hřbitov, ale zájemci, kteří chtějí vidět více, mají možnost navštívit některou z víkendových akcí v rámci kulturně naučného cyklu Léto na Mouřenci – podrobnější informace o něm jsou dostupné mimo jiné i zde: http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/102-zpravy/2473-tip-jeste-jste-tam-nebyli . Skalní milovníci pohádek by pak měli poznat, že se tu natáčel Anděl Páně 🙂 .

Další pozoruhodností je barokní kostnice z XVIII. století, ukrývající tisíce lidských kosterních pozůstatků z dob třicetileté války.

Také ona nabízí pro někoho excelentní příležitost k prožitku mrazivého tajemna … 

… a pro všechny bez výjimky pak k rozjímání nad nejednou otázkou ohledně lidského života a smrti.

Kostnice bývala současně i márnicí, o čemž svědčí dochované historické exponáty, a to márnicí rovněž vyzdobenou působivými nástěnnými malbami, …

… zjevně si kladoucími za cíl …

… přimět člověka mimo jiné k zamyšlení nad pomíjivostí všeho, co často mylně považuje za stěžejní životní hodnoty.

Těžko říci, zda je okolní les podnes sídlem démonů a nečistých sil – zajisté lze připustit, že pro leckoho tu nemusí být zásadním problémem podlehnout silné sugesci pod vlivem vzpomenutých pověstí a lidových pověr. Většina návštěvníků by se však jistě spíše shodla na tom, že ona krásná zeleň naopak přispívá k poklidné atmosféře věčného spánku, …

… která je tu skutečně domovem.

 

Přece jen však lze vyslovit jedno varování, resp. výzvu k opatrnosti – nikoli však před působením negativních energií či démonických sil, které se údajně krom jiného koncentrují i na tomto romantickém skalním masivu, jejž potkáme zhruba v půli cesty tam i zpět, nýbrž při případném výstupu na něj, k čemuž zajisté démon pokušitel nejednoho návštěvníka zláká … 🙂 .

 

20.července:

Dnešního večera sluníčko na Boubíně zase jednou názorně předvedlo, jakým způsobem vytváří své glorioly (viz třeba 6. červen v archivu fotokroniky), přesněji řečeno, co je jejich základem. Mít k tomu navíc další nutnou podmínku – mlhu nebo inverzní oblačnost, hravě by vykouzlilo jednu z výstavních. Opět se totiž v okamžicích svého postupného klesání k obzoru v plné síle opřelo do špičky stínu boubínské rozhledny a jemný atmosférický opar mu umožnil dokonale ji vytáhnout, dokonce i s lehce zřetelným náznakem širšího světelného kruhového pole na smrčinách před Solovcem.

Do zmíněného oparu se halil prakticky celý obzor, ale scházela tu patřičná hustota, …

… aby mohl být dotvořen v plné kráse duhový kotouč pravé glorioly. Jistě to však ani v této podobě pranic neubíralo působivé atmosféře celého výjevu.

Bez zajímavosti ostatně nebyla ani západní strana, na níž sluníčko současně se svým čarováním naproti vytáhlo v dokonale odstupňovaném kontrastu siluety šumavských vrcholů až po zcela nejsvětleji na obzoru vyvedený nejvyšší – Velký Javor, z boubínského pohledu s nerozlučným Poledníkem a jeho charakteristickou rozhlednou na úpatí. Snad ještě pro úplnost dodejme, že na příchozí čekala nahoře všehovšudy třináctistupňová teplota spolu s mírným, ale zajisté nepřehlédnutelným větrem, což tu ovšem touto dobou značí předzvěst dalšího příštího krásného letního dne.  

 

19.července:

Na nejednom místě ve Vimperku můžeme najít názorné vysvětlení skutečnosti, že kakost, který se na Šumavě vyskytuje ve více druzích, nese též lidový název čapí nůsek.

Setkat se s ním můžeme mimo jiné třeba pod vimperským zámkem, …

… ba nedaleko pak najít i místo, z nějž je tato naše vzácná, bohužel však stále silně zanedbávaná historická památka také „opředena“ – jen na rozdíl od půvabně působící pavučiny na kakostu tentokrát pro změnu zcela nepůvabným drátovím, paradoxně však majícím v kompozici obrázku svůj vyvažující smysl. Ostatně podobně tomu bývá i v samotném životě … 

 

18.července:

Ačkoli obloha v průběhu dne nabídne nejeden bezmála dramatický oblačný výjev, zatím stále nesprchne ani nezabouří …

 

17.července:

Sluneční východy a západy jsou si v mnohém podobné …

 

16.července:

Polovina července přináší zatím krásné dny, jaké dělají zajisté radost nejen lidem, ale i pilným včelkám … třeba z kvetoucích ostružiníků v šumavských lesích …

 

15.července:

K lákavým nabídkám šumavských výletů jistě patří mimo jiné též dávná keltská hradiště, z nichž nejvýše položené – Obří hrad – jsme zde společně navštívili 6. července a současně si připomněli i některé z pověstí o obrech, kteří měli být jeho staviteli. Přidržíme-li se i nadále roztomilé lidové slovesnosti, nabízí se pokračování onoho vyprávění, podle nějž se šumavští obři časem natolik přemnožili, že už se na Obří hrad nevešli a byli nuceni stavět si další sídlo. K němu zvolili vrchol Sedlo (902 m n.m.) – dnes poblíže Sušice, která samozřejmě za éry obrů ještě zdaleka neexistovala 🙂 . Příjemná procházka pozvolným stoupáním lesem po červené značce z Albrechtic nám po zhruba dvaceti minutách odkryje úchvatné rozhledy do kraje – zde konkrétně k památnému hradu Rabí, při jehož obléhání, jak si jistě pamatujeme z hodin dějepisu, přišel roku 1421 největší český válečník, slavný Jan Žižka z Trocnova, o své druhé oko, a pozbyl tak zraku.

Jen o pár kroků výše a po mírném otočení doleva se nám nabízí coby výrazná krajinná dominanta Svatobor (845 m n.m.), kdysi posvátné místo starých Slovanů, dnes další z šumavských vrcholů (zcela přesně jej musíme zařadit do Šumavského podhůří), na nichž se tyčí rozhledny. O jeho nemalém významu pak svědčí též skutečnost, že i odtud, podobně jako z Boubína, Řípu a dalších památných míst naší vlasti, byl vybrán jeden ze základních kamenů Národního divadla.

Tváří v tvář nejrozmanitějším skalním útvarům na vrcholu Sedla nás jistě pod vlivem pověsti napadne, že si ti naši obři vybrali skutečně dobře, …

… ba dokonce z nového sídla i viděli své příbuzenstvo na Obřím hradu – na obzoru uprostřed se rýsuje Popelná hora.

Co ovšem na rozdíl od nás obři vidět nemohli, je nejvýše položený královský hrad v Čechách – slavný Kašperk, založený císařem Karlem IV. roku 1356. V této chvíli však musíme řádně zbystřit zrak, neboť vzácná historická památka je osvětlena více z boku a sluníčko její charakteristickou dvouvěžní siluetu začne vykreslovat nejdříve za hodinu.

Jakmile se dosyta vynadíváme do kraje z jižního skalnatého ostrohu (z přímého pohledu dolů se tu leckomu může i zatočit hlava), nabízí se výstup na momentálně druhou nejmladší šumavskou rozhlednu (nejmladší se nachází na Knížecím Stolci), která se již čtvrtým rokem tyčí na Sedle do své bezmála osmadvacetimetrové výšky, …

… z níž dokonale obhlédneme v plném rozsahu tří set šedesáti stupňů celý kraj. Dnes tu k nejpoutavějším pohledům náležela především úchvatná hra krepuskulárních paprsků nad Svatoborem …

… i na opačnou stranu, …

… kde mimo jiné v dáli na obzoru najdeme i nejvyšší šumavskou horu – Velký Javor (1456 m n.m.).

S postupně klesajícím sluníčkem se mění i barevné ladění oblohy a krajiny.

Také vzpomenutý Kašperk se náhle dokonale „odpíchl“ od Huťské hory, …

 

… nacházející se za ním na obzoru.

S posledními slunečními paprsky uprostřed lesů člověk namísto bájných obrů vzpomene spíše na reálné dávné obyvatele sedelského hradiště – staré Kelty a všelijaké jejich rituály. Mimochodem, existuje teorie, podle níž by obři nemuseli být nutně jen tvory z pověstí – je totiž známo, že právě staří Keltové se vyznačovali na svou dobu poměrně značnou výškou, která se v průměru pohybovala mezi 170 – 180 cm. Dnes by zajisté nebyla považována za nic výjimečného, ale třeba pro středověkého člověka, jehož průměrná výška činila cca 160 cm, mohl být člověk keltského vzrůstu obrem. A pak už jen pracovala odvěká bezbřehá lidská fantazie … kdož ví 🙂 ?

 

A nadešel čas rozloučení se sluníčkem i jedním kouzelným šumavským místem …

 

 

14.července:

Také včera zde v souvislosti s prameny Volyňky vzpomenutá Světlohorská nádrž jistě stojí za návštěvu, …

… neboť svou atmosférou, v níž krom posvátného klidu neschází ani velký podíl pravého šumavského tajemna, …

… může být zajisté přitažlivým místem pro každého, kdo rád rozjímá o samotě uprostřed lesů, v naprostém souznění s přírodou.

Některé zdroje tvrdí, že zde žijí dokonce raci, …

… ovšem pokud ano, pak se tato čím dál vzácnější zvířata naprosto dokonale ukrývají, případně přebývají možná spíš kdesi v poklidu horního ramene Volyňky, která odtud pokračuje ve své pouti lesem směrem k Lipce.

 

Na rozlohou nevelké hladině se shůry zhlíží jen sluníčko s oblaky, nakolik jim to dovolí kruh okolních lesů …

 

13.července:

Svatá Markyta sice na Šumavě ještě zdaleka nehodila srp do žita, ovšem to neznamená, že by přece jen nemohly o druhé červencové sobotě vypuknout žně, třebaže trochu jiné – dejme tomu … žně šumavských pamětihodností. Stačí k nim ideální souhra náhod, jedno jízdní kolo a fotoparát. V prvé řadě se nám v rámci jediného týdne vynořilo další výročí, a to sto dvacet let od zahájení provozu šumavské lokálky z Vimperka do Strakonic (a samozřejmě zpět 🙂 ). Kde jinde si pak počkat na slavnostním programem slíbenou jízdu historické parní lokomotivy nežli na dalším oslavenci, vzpomenutém zde hned v pondělí, tedy na „Velkém Klášteráku“ (jak se mu mimo jiné říká)? … Nicméně ve stanovený čas se z lesů vynořila v čele očekávaného vlaku dnes už sice také jistě historická dýmající lokomotiva, ale přece jen výrazně mladší „dýzlovka“.

Inu, chudák parní mašinka by se podle všeho na svá stařičká kolena s pěti k onomu příslovečnému prasknutí nabitými vagóny do kopců ke Kubovce pěkně podřela, pokud by vůbec měla šanci za daných podmínek dojet do cíle. Poctivě tedy pomáhala své mladší sestře aspoň na konci vlaku a všichni, kdož se na ni těšili, tak nebyli o její přítomnost, charakteristické supění, vůni uhleného dýmu ani kouzelný zvuk parní píšťaly ošizeni.

 

Sotva se rozplynul poslední obláček kouře, nadešel čas k pokračování výletu, tentokrát už nikoli po stopách historického vláčku, ale pro změnu řeky. Netroufám si odhadovat, kolik Vimperáků už navštívilo místo na jihovýchodním svahu Světlé hory (1123 m n.m.), kde pramení naše známá Volyňka, ba kolik jich vůbec o zmíněném místě ví, ale každopádně mohu tuhle zajímavou, cca pětikilometrovou pouť jižně z Lipky po žluté a následně červené turistické značce všem jedině doporučit. Dva téměř nenápadné průzračné praménky, z nichž hlavní vyvěrá přímo pod kořeny mohutného smrku a druhý mu pomáhá jen o kousek níže, …

… se stékají po několika metrech do jakési uměle vytvořené malé nádržky, z níž pokračují lesem dolů k Světlohorské nádrži a dále.

Návštěva těchto míst stojí za to mimo jiné též pro úžasný chuťový zážitek z krásně čisté pramenité vody, jíž se tu můžeme bez obav napít. Dokonale osvěženi bychom si pak neměli nechat ujít ani další nedalekou významnou pamětihodnost, která nás bude stát všehovšudy necelé dva kilometry cesty po červené značce, zprvu, pravda, do slušného kopce, …

… ale v každém případě po celou dobu velmi působivými lesními scenériemi až k takzvanému Vlčímu kameni, tedy místu, kde dvěma ranami tehdy čtyřiačtyřicetiletého vimperského knížecího stavitele Jana Štěrbíka padl 2. prosince roku 1874 poslední šumavský vlk. 

Nebylo divu, že se na něj, sotva byl vystopován, vypravilo hned dvanáct lovců – zmíněné zvíře podle dobových pramenů střídalo revíry a napadalo pasoucí se dobytek. Jen na Zdíkovsku prý milý vlk zadávil dvě jalovice a deset ovcí. Objevila se nicméně i zpochybňující teorie, že tohoto pouze sem zatoulaného samotáře nelze považovat za posledního zastřeleného šumavského vlka, neboť poslední ze skutečně zde trvale žijících kusů byl zastřelen na vimperském panství již o sto dvaadvacet let dříve – v roce 1752, na českokrumlovském panství pak další ještě v roce 1795. Schyluje se tedy zjevně ke hře se slovy, totiž zda hovořit o posledním zastřeleném vlku „šumavském“, či „na Šumavě“, což je vlastně skutečně rozdíl. Nu, ani v tomto případě by ovšem 2. prosinec 1874 nebyl definitivním datem, neboť k zatím poslednímu odstřelu vlků na Šumavě došlo v roce 1978, kdy se jednalo opět o zvířata sem zatoulaná, a to údajně v počtu pěti kusů (některé zdroje hovoří dokonce o sedmi) z Bavorského národního parku. Ať už se tedy opřeme o kterékoli ze vzpomenutých kritérií, jistě lze říci, že vlk, jehož připomíná kámen jižně od Světlé hory, byl každopádně jedním z posledních …

… a dodnes si ho můžeme prohlédnout coby vycpaný muzejní exponát v loveckém zámečku Ohrada u Hluboké nad Vltavou.

Leckoho možná během zevrubné prohlídky napadne, že doboví vycpavači tu, zejména co se charakteristického tvaru vlčí hlavy týče, neodvedli příliš povedené dílo (a své si k tomu připsal též pochopitelný zub času), ale setkání naživo s touto rozlícenou šelmou někde o samotě v lese bychom s největší pravděpodobností s klidným srdcem oželeli.

Od Vlčího kamene se nabízejí dvě možnosti pokračování trasy (zavrhneme-li samozřejmě návrat toutéž cestou zpět na Lipku, který by představoval neoriginální možnost třetí): po červené dále na Švajgrova Lada a odtud případně k Alpské vyhlídce, známé všem, kdož jezdívají z Vimperka do Borových Lad přes Lipku, nebo delší cestou přes Obří horu na Kubovu Huť. Právě od Obří hory se můžeme pokochat působivými šumavskými pohledy, na tomto konkrétně vpravo mezi vysokými smrky prosvítá též Horní Vltavice.

Jsme-li již na Kubovce, bylo by neodpustitelným hříchem ponechat bez povšimnutí náš slavný Boubín, a to tím spíše, nabízí-li zase jednou úžasnou hru krepuskulárních paprsků odpoledního sluníčka nad Luzným a Roklany.

A pokud snad ucítíme v nohou našlapané kilometry (on je to na konci cesty, pravda, z Kubovky na Boubín přece jen ještě poctivý kopeček), budiž nám útěchou, že odtud už budeme až do Vimperka (přes Táflovku) jen fičet s kopce dolů … 🙂

 

12.července:

Moci pozorovat při práci jakoukoli ruku, která něco dokonale umí, je vždy velkým fascinujícím zážitkem … mistrovské ruce Tomáše Indry, jakož i jeho dalších dvou kolegů, kteří se spolu s ním sešli v rámci dnes již zrovna končícího tradičního týdenního červencového setkání dřevosochařů na druhém vimperském zámeckém nádvoří, k takovým bezesporu patří.

Současně je starou, tisíckrát prověřenou obecnou pravdou, že sebedokonalejší technika by sama o sobě, bez originálního a duchaplného nápadu, k jehož ztvárnění má být pouhým prostředkem, nebyla ničím … Jistě tu není nejmenších pochyb ani o tom, že myšlenka vytvořit z krásného a ušlechtilého přírodního materiálu, jakým je odjakživa právě dřevo, symbolický kalamář …

… a pero, jímž byly psány dějiny Vimperka počínaje první dochovanou písemnou zmínkou, jejíž výročí letos naše město oslavuje, …

… skutečně originalitu ani duchaplnost v žádném případě nepostrádá.

 

11.července:

Řekli bychom – obyčejná polní cesta, jakých jsou všude, nejen na Šumavě, spousty … Pravda … ale zrovna tahle nabídla příležitost k zamyšlení nad tím, že i cesta, která se nám zdá snadnou, nemusí být pro každého stejně schůdná …

A kolik dalších příběhů se tu může odehrát třeba zrovna pod nohama toho, kdo tudy pospíchá s hlavou v oblacích … 

 

10.července:

Také na dnešek připadá významné výročí, třebaže tentokrát smutné – sto let od úmrtí našeho slavného malíře Mikoláše Alše, rodáka z jihočeských Mirotic, který na svých uměleckých cestách navštívil také Šumavu a oslavil ji mimo jiné např. hned první lunetou z cyklu Vlast, vytvořeného k výzdobě Národního divadla. Vedle známé monumentální historické a národopisné tvorby (v rámci obrovské řady příhodně vzpomeňme třeba jen jeho ilustrací k některým svazkům úctyhodné sbírky Český jih a Šumava v písni od Karla Weise -viz http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/104-historie-obce/377-karel-weis) se neváhal v drobných perokresbách s nemenším zájmem sklonit i k „obyčejnému“ polnímu kvítí, s jakým se potkáváme dodnes. I my bychom na ně měli umět pohlížet nikoli jako na tuctovou všední samozřejmost, nýbrž právě po vzoru oka malířova, které dokáže hledat a nacházet spoustu zajímavé krásy, ukryté v barevnosti i fantastické stavbě květů, představujících vlastní pohádkový mikrosvět. Dokladem může být třeba chrastavec polní (Knautia arvensis) …

… nebo chrpa polní (Centaurea cyanus), náležící k medonosným rostlinám, …

… případně krásný, ale prudce jedovatý náprstník červený (Digitalis purpurea), zdobící např. okraje lesních cest.

Když pak skromný, ale podmanivý půvab kouzelně vonící silenky dvoudomé (Silene dioica), známé též jako knotovka červená (Melandrium rubrum), přikrášlí ještě ranní rosa, nezbývá než opět se upřímně a hluboce sklonit před výsostným uměním přírody …

 

9.července:

Již jedno sto a třináct let nepřetržitě a bezvadně slouží šumavské železniční dopravě tato pozoruhodná technická památka – po alpském vzoru na základě projektu italského architekta vystavěný viadukt, rozkročený svými čtyřmi oblouky nad údolím Arnoštského potoka a dávné cesty z Vimperka do Klášterce.

Impozantní stavba z kamených kvádrů byla realizována v posledních dvou letech XIX. století a do provozu uvedena právě 9. července roku 1900.

K témuž datu některé, dodejme však, že hodnověrnými prameny nepodložené teorie přiřazují počin z hlediska naší národní historie mnohem významnější – a také podstatně starší. Devátý červenec, ovšem roku 1357 (tedy před šesti sty padesáti šesti lety), si prý, veden k tomu magickou sestavou číslic zmíněného dne (vyskytuje se zde jen prvních pět lichých čísel, z nichž „šťastná“ sedmička hned dvakrát), zvolil proslulý Otec vlasti – císař Karel IV. k položení základního kamene slavného pražského, rovněž kamenného mostu, jenž dodnes nese jeho jméno.

V daném případě je ovšem spolehlivě doložen pouze rok, nicméně je-li zmíněná teorie pravdivá, pak dnešní datum připomíná započetí stavby Karlova mostu, jakož i okamžik, kdy se po Kláštereckém viaduktu za starého c.k. mocnářství rozjel první vlak z Vimperka volarským směrem.

 

8.července:

Inu, když si zatouží nefalšovaným letním sluníčkem rozzářená divizna velkokvětá (Verbascum densiflorum) porozprávět s oblaky …

 

7.července:

Jsou občas okamžiky, v nichž člověk zalituje, že nelze být současně na dvou místech – dnes kupříkladu vedle tradičního Boubína ještě na včera navštíveném Obřím hradu.

Proměny, o jaké se na obloze postaral vítr spolu se zapadajícím sluníčkem, …

… by tam, zasazeny do poněkud jiného krajinného rámu, vyzněly s velkou pravděpodobností ještě působivěji.

Sluníčko se nicméně loučí téměř nad charakteristickým dvouvrcholovým hřbetem Popelné hory (1091,4 m, vzdušnou čarou 18,5 km od Boubína), odkud je k Obřímu hradu skutečně blízko. Dlouhou dobu se soudilo, že dávní obyvatelé tohoto kouta Šumavy si vyšší vrchol zvolili jako místo pro mohylové pohřebiště. Archeologická bádání však relativně nedávno odhalila, že hromady kamení, které skutečně navenek připomínají mohyly, jsou ve skutečnosti jen pouhými snosy, k jakým dodnes dochází při úklidu polí.

Zítra nás čeká krásný den … 

 

6.července:

Je zřejmé, že sluníčko se o nás stále udatně pere s mračny – a pochopitelně si při té příležitosti neopomene řádně zakouzlit. I když za takové situace stále můžeme být sem tam pokropeni, nemělo by to pro nás představovat překážku v podnikání výletů po krásné Šumavě, která nabízí přebohatou pokladnici poutavých, ba tajemných míst.

Jedním z mnoha takových je například Královský kámen, k němuž můžeme nejideálněji doputovat buď z Nicova, nebo od rozhledny na Javorníku. Ať už na nás zapůsobí romantická pověst o nejmenovaném českém králi, který tu prý v pradávných dobách přenocoval, pronásledován nepřátelským vojskem, nebo zjištění, že vedle Blaníku či Boubína se i tady má ukrývat v hloubi skalních masivů bájné vojsko rytířů k záchraně naší země, až jí bude nejhůře, …

… případně nás ze všeho nejvíce upoutá působivá, do skály roku 1899 vytesaná kaplička, určitě odtud v každém případě nebudeme odcházet bez hlubokých zážitků a snad i pocitů silné sounáležitosti s našimi dávnými předky.

Kdo by pak pod vlivem všeho výše řečeného zatoužil po dalších silných dojmech, může se za nimi vypravit třeba na Obří hrad, k němuž se pro změnu nejsnáze dostaneme z Popelné. Také on je opředen mnoha pověstmi, tentokrát o šumavských obrech, kteří byli většinou postrachem celého širého okolí, ale někdy dokázali lidem velmi svérázným způsobem i pomáhat. Tak např. chudého krejčího, který se v zoufalství odhodlal přijít sem s prosbou o pomoc v nouzi, prý sice shodili se skály a ještě za ním hodili kámen, ale ukázalo se, že ve skutečnosti šlo o hroudu zlata, takže nešťastný potlučený chuďas si nakonec přece jen z bídy pomohl. Nedalekou říčku Losenici ani žádný z nejrozmanitějších potoků a potůčků už sice asi nepřejdeme po lávce, jež podle jiné pověsti údajně byla nalezenou kostí mrtvého obra, zato si však můžeme připomenout pohádku od Jana Wericha Jak na Šumavě obři vyhynuli, a to zejména pro autora typickou kouzelnou formulací, kterak tu po obří válce zbyly „hromady balvanů a šutrů“. Těch tu opravdu dodnes najdeme přebohatě.

Ve skutečnosti se však jedná vlastně o dávné keltské hradiště, a to dokonce nejvýše položené v Čechách.

 

V jeho vpravdě mysteriózní atmosféře stojí za to vyčkat až do okamžiku rozloučení se sluníčkem …

… a třeba si v těch chvílích připomenout slova pana Nezvala: „… nic není úchvatnějšího než dívat se na nesčetná tajemství, kterými jsme obklopeni.“

 

5.července:

Jakmile obloha zahrozí něčím podobným jako třeba dnes, …

… určitě se vyplatí hledat změnu nálady v hloubi šumavských lesů … 😉 

 

4.července:

Čtvrteční podvečer přinesl nejeden sluneční krepuskulární pozdrav …

… a vyústil nejen pro oči přízemní, …

… nýbrž i v oblacích se vznášející …

… v další z řady působivých západů.

 

3.července:

Léto je mimo jiné především časem cestování … nejednou hledáme nové krásné dojmy v cizině, aniž možná tušíme, že s neméně silnými se můžeme potkat i doma, kde nám pohříchu unikají, a to mnohdy jen proto, že nenajdeme správné místo, pravý okamžik a úhel pohledu.

Příkladem může být třeba nedaleká Sušice, v níž lze objevit záběry, za něž by se nemusela stydět ani Florencie – kolébka renesance.

Dnes se mimochodem zdá, že voda vržená proti nebi se může vrátit výrazně mnohonásobněji …

 

2.července:

Prázdninové počasí pokračuje … a snad i konečně láká k vodě … 🙂

 

1.července:

První červencový den si dal záležet na skutečném letním dojmu se vším, co k němu patří, …

… kromě celkových krajinných scenérií připravil všem, kdož se dokážou těšit i ze zdánlivých drobností, též nejedno půvabné překvapení.

K těm je zajisté možno počítat třeba setkání s ještěrkou živorodou (Zootoca vivipara), …

… sice nejrozšířenějším druhem u nás, ovšem na druhé straně současně ohroženým, chráněným a rozhodně nevídaným každý den, natožpak v situaci, kdy si v klidu s chutí užívá životadárného sluníčka.

A samozřejmě nesmí scházet pravá letní siesta našeho odevšad nezaměnitelného šumavského velikána … 🙂

 

 

 

Archiv Fotokroniky Jana Tláskala

{jcomments on}