Sklárna, já a Walda

Zdeněk Klein je Vimperák pocházející z Moravy. Konkrétně z Prostějova.

 

Když se řekne sklo a sklárna, vybaví se mu celý jeho život, který sklu zasvětil.

Zastihli jsme ho na jeho zahrádce i s manželkou a položili mu pár otázek.

 

 

Jak jste se Vy, jako kluk z Moravy, dostal ke sklářství?

 

Můj tatínek byl truhlářem. Už odmala se mi jeho práce líbila a nenapadlo mě, že bych si jako svoje povolání vybral něco jiného. Až do svých 15 let jsem to neřešil. Ale když mělo dojít k rozhodnutí, táta povídá: „Chlapče, truhlařina, to je dřina“. Byl jsem zmatený a nevěděl jsem, jak budu v životě pokračovat. S taťkou jsme došli na pracák, kde mi dali adresu do Karlových Varů, do skláren. Říkal jsem si, půjdu brousit sklo a nakonec to byla větší dřina než truhlařina.

 

Odešel jste tedy v patnácti letech z domova a vydal se do Karlových Varů. Pro jakou firmu jste pracoval?

 

1. září 1948 jsem nastoupil do firmy Moser. V té době byl oficiální název České sklo – dříve Moser. Značka Moser se v názvu musela zachovat, neboť ve světě už to byl pojem. Tuhle firmu zakládal v roce 1857 tenkrát rytec skla Ludwig Moser. Nejprve jako brusič zrcadel s prodejnou na Staré louce. V Karlových Varech měl zákaz, jelikož byl žid a nesměl na území Karlových Varů provozovat žádnou průmyslovou činnost. A tak založil sklárnu ve Dvorech, kde začal nejdříve s broušením zrcadel, pak nakoupil pece a začal vyrábět broušené sklo. Již v roce 1873 se s ním úspěšně představil na Světové výstavě ve Vídni a byl oceněn Medailí za zásluhy. Během této krátké doby získal pověst nejprestižnějšího výrobce křišťálu v Rakousko-Uherské monarchii. Byl jmenován dvorním dodavatelem císaře Františka Josefa I, anglického krále Edwarda VII, perského šáha Musaffereddina a nesmím zapomenout na soubor, který byl předán ve Vatikánu papeži Piu IX. To je jen výčet několika málo jeho úspěchů.

 

 

( Ludwig Moser 1833 – 1916 )

 

Já tam nastoupil jako mladý kluk, učil jsem se brusičem a k tomu jsem absolvoval základní sklářskou školu. Na teorii jsme docházeli dva nebo tři dny v měsíci do Nového Boru, ale jinak jsme se všechno učili za pochodu ve sklárně. Tenkrát tam byl pan Karel Jasný, ten mě naučil hodně. Pod ním jsem si vyzkoušel všechno, rytí, broušení, dělal jsem nožičky od skleniček a to všechno byla ruční výroba, strojově se nedělalo nic. Do dneška se u Moserů nic strojově nevyrábí.

 

 

Vy jste se ve sklárně potkal i se známou osobností, prozradíte nám s kým?

 

Jo s Waldou. Konkrétně s Waldemarem Matuškou. Ten k nám tenkrát nastoupil na huť. Jenomže už od začátku byl slabý na plíce a neudržel píšťalu. Tak nám tam brnkal na kytaru. Vždycky mu jí sebrali, ale pak mu jí zas vrátili a řekli radši hraj. I on měl tenkrát v té době zakázaný Karlovy Vary. Prý to nebyl dobrý vzor pro mladé lidi.

Byl u nás asi tři měsíce a pak jsme společně nastoupili na vojnu v Lešanech u Prahy. Na vojně jsme si udělali hudební soubor. Walda hrál na kytaru, já na basu, měli jsme tam trumpetáře. Dělali jsme pro kasárna program a i na různých soutěžích jsme měli úspěch, ale nikdy jsme nevyhráli, protože jsme neměli ani jednu budovatelskou písničku. Walda je neměl rád, on měl rád spíš takový ty halekačky, miloval slovácký písničky.

Jednou jsem odjel z vojny domů načerno. A to jsem nevěděl, že mi o víkendu chtějí dát Fučíkův odznak. V pondělí si mě zavolal velitel, já tam přišel a on povídá: „ Kde jste byl o víkendu?“ „Byl jsem doma, načerno.“ A on: „Tak to máš štěstí, že jsi se přiznal. Tady máš odznak a víckrát už to nedělej.“ Měli jsme kamarádský vztah. My jsme mu s muzikou dělali reklamu. Po vojně si šel Walda dělat svojí muziku a já jsem se vrátil zpátky do Varů k Moserům.

 

( Waldemar Matuška ve sklárně )

 

Jaký byl Waldemar Matuška? Setkal jste se ním ještě někdy potom znovu?

Walda byl takovej, jako jsme ho znali všichni. Pohodovej a veselej kluk. Tenkrát jsme všichni drželi pohromadě. Nás bavila muzika, tak jsem jí dělali. Walda pak i profesionálně. Párkrát jsme se ještě viděli. Jednou natáčeli poblíž Varů nějakej film a tak se na nás Walda přijel podívat. Mám fotky, jak brousí skleničku. Přijel i s Olinkou. A kdykoliv jsem se já dostal do Prahy, vždycky jsem ho navštívil. Pak se odstěhoval pryč a já na Šumavu.

 

Když jste začal pracovat v Karlových Varech, byla to doba po válce. Plná příkazů, zákazů. Jak jste tou dobou proplouval?

 

V roce 1960 jsme pod sebe převzali sklárnu Mstišov, která se měla rušit kvůli těžbě uhlí. Všechno se převedlo do Varů a tak jsme rázem měli tři pece a výroba se začala rozrůstat. Já jsem měl na starost svojí brusičskou partu. Začali se vyrábět speciální soubory k různým zvláštním příležitostem. Byly to velmi pracné soubory. Sám jsem dělal soubor pro Sophii Lorenovou. Byl to dvanáctičlenný soubor od likérek, cherry a k tomu misky a poháry. Na každém tom kousku bylo vyryto velké S a korunka. Takže vše probíhalo v poklidu až do roku 1968. Když k nám tenkrát přišli Rusáci, byl jsem zrovna na Plzeňsku na dovolené. Když jsem se vrátil, tehdejší ředitel sklárny rozmnožil letáky „ Neobsluhujte okupanty“ a já to svým autem rozvážel po Varech. Někdo si opsal mojí SPZ a byl z toho malér. Asi v roce 1971 mě propustili na hodinu. V té době se ode mě odtáhli všichni takzvaní kamarádi. A naopak Němci, se kterými jsem pracoval na sklárně, mi přišli ihned nabídnout peníze a pomoc. Nechtěl jsem si brát od nikoho žádný peníze a po třech měsících doma jsem nastoupil do práce.

 

( Obří číše pro Sophii Loren )

 

Byla to práce spojená se sklem, nebo něco úplně jiného?

 

Vedle mě bydlel ředitel městského komunálu, který byl členem výboru. Nabídl mi práci v truhlárně ve Varech. A jelikož jsem takovouhle práci chtěl dělat vždy, tak jsem tu nabídku přijal. Ale i tady jsem měl problémy s funkcionářema. Dělal jsem na strojovně, byl jsem zvolen za důvěrníka a ve volných aktivitách jsme pořádali různý akce jako MDŽ, křtění katru a jiný akce pro radost. To se ale nelíbilo kádrovákovi, který si mě zavolal a sdělil mi, že na okresním výboru se jim to nelíbí a že musím funkci složit. Povídám: „ Já nic skládat nebudu, lidi mě zvolili, tak ať mě taky odvolaj.“

Tenkrát se mě zastala stranická vedoucí Jitka Stará – mistryně republiky v biatlonu, která tam zavolala a řekla jim, ať nám do toho nekecaj.

Ale ze strany mě nakonec stejně vyhodili. Když byly prověrky, tak jsem dostal dotaz, jak se dívám na vstup vojsk do naší republiky. Povídám, jak bych se na to díval, je to agrese, nikdo přece nemůže v noci vtrhnout někomu do bytu, aniž by se ohlásil nebo zaklepal.“ A bylo to. Byl jsem vyhozenej.

 

Vyhodili Vás ze strany, nebo i z práce?

 

Z práce mě nevyhodili, odešel jsem sám. Vydělával jsem tam 8,- Kčs na hodinu a mojí první manželce se to zdálo málo. Tak jsem v letech 1972 – 1976 pracoval jako montážník stavební firmy Levoča, která měla svojí pobočku ve Varech. Slováci jezdili pracovat k nám do Čech a my jezdili na Slovesnko. Zakládali jsem regály, montovali jsme i regál pro ruskou zbrojovku. Létali jsem na Slovesko letadlem, autem se to nevyplatilo. Tady jsem si vydělal nejvíc peněz.

Když jsem si vydělal, zjistil jsem v inzerci, že v Prachaticích přibírají dělníky ve vzduchotechnice. Práci nabízeli i s bytem. Tak jsem tam nastoupil a pracoval jsem tu dva a půl roku jako poskok pro všechno. Vozil jsem materiál, děla ve skladu… Tenkrát mi skladnice povídá, proč nejdete do Lenory zpátky brousit sklo? V Lenoře jsem měl kamaráda Karla a tak jsem mu zavolal a on mi povídá: „Do Lenory nechoď, tady málo platí, jdi do Vimperka, tam je to lepší.“ A tak jsem se po těhle všech peripetiích dostal do Vimperka.

 

A tady jste zůstal až dodnes.

 

Už je to tak. 1.9.1978 jsem nastoupil do Vimperka do sklárny jako brusič a dělal jsem opět práci, která se mi líbila, broušený olovnatý křišťál. Našel jsem si zde ve sklárně současnou manželku, která tam také pracovala jako brusička a usadil jsem se. Pracoval jsem se sklem až do důchodu. Ale i v důchodu jsem chodil do práce. Dělal jsem školníka v lesárně, prodával jsem u Jirky Jirků ve smíšeném obchodě na sídlišti, měl jsem živnost, dělal jsem nádobíčko, porcelánový džbánečky a skříňky a to jsem prodával. Nyní už je mým koníčkem jenom zahrádka. Mám takový pocit, jako by mi od doby okupace čas tak nějak rychle utekl. Ráno vstávám v pondělí a jdu spát v pátek večer. Ale jsem spokojenej.

 

Rozhovor s panem Zdeňkem Kleinem jsme dělali den před jeho osmdesátými narozeninami. Takže mu ještě jednou přeji hodně zdraví a ať mu čas utíká co nejpomaleji.

 

Děkuji za rozhovor.

Lenka Doubková    

 

 

 

( šestnáctičelenný soubor vyrobený u firmy Moser )

 

 

( u pana Dimy držel formu i Waldemar Matuška)

 

 

( Zdeněk Klein a Olinka Matušková )

 

 

( se svojí současnou manželkou na zahrádce )

 

fotografie : Zdeněk Klein a http://www.moser-glass.com/