Láďa KOTÁL – „Bejt mi znova dvacet, to
bych vám ukázal!“
Láďa KOTÁL. Všichni víme o koho jde. Každý den ho vidíme či potkáváme v okolí Penny nebo u autobusového nádraží. Myslíme si o něm všelicos. Ale známe ho doopravdy? Rozhovor vznikl v „jeho“ prostředí, na prknech u vlakového nádraží. Láďa byl trochu rozcuchaný a společensky unavený…..
Láďo, řekneš mi něco o sobě, odkud jsi, jaký jsi měl dětství?
Narodil jsem se v Prachaticích v roce 56 a tenkrát jsme bydleli v Dáchově. Pocházím ze tří dětí, mám ještě dva bráchy. Já jsem z nich prostřední.
Na základní školu jsem chodil v Šumavských Hošticích. Ve škole jsem pořád propadal, propadnul jsem hned v první třídě. Potom jsem propad ještě ve třetí třídě a pak v pětce. Základku jsem pak vyšel ze šestý třídy. Pořád jsem taky byl „po škole“, někdy až do šesti hodin do večera. Pořád mi dávali ňáký tresty, hlavně jeden učitel. Pamatuju si třeba, jak jsem musel dvacetkrát napsat hymnu. Na toho učitele už nejsem naštvanej, von už taky nežije. Ze všeho nejvíc jsem nenáviděl češtinu, to bylo hrozný. Moc mě bavila ruština a písničky. Zpívám moc rád.
Měl jsi jako malý nějaký koníčky?
Jasně, když jsem byl malej, tak jsem strašně rád chytal ryby. Já si tenkrát dokonce udělal malej rybník, měl jsem tam i ryby. No a táta mě za to tenkrát zbil, že jsem mu prej zkrátil zahrádku. A rád vzpomínám na to, že jsem taky choval holuby. To už mezi lidma teď moc není. Na dětství mám docela dobrý vzpomínky. Ale rodiče byli špatný, naučili mě krást. Táta nám doma často říkal, že nás postřílí brokovnicí. Oba rodiče už jsou sice dávno po smrti, mám na ně ale doteď jenom špatný vzpomínky. Někdy jsem chodil za školu, to jsem většinou s bráchou sedával na posedu. Docela velká událost pro nás tenkrát byl rok 68. To mi bylo dvanáct, když sem přijelo během chvíle pět armád. Pořád jsme za nima chodili a sbírali po nich vajgly. Když už jsem byl trochu starší, tak jsem chodil na různý zábavy s kamarádama. Vždycky jsme se vraceli pozdě, spíš až ráno, tak jsme si postavili takový boudičky, ve kterých jsme pak spali.
Potom, co jsem vyšel ze základky jsem se učil na jézédárně, potom jsem tam celý léta jezdil s traktorem.
Určitě jsi byl i na vojně.
No to bych řek! Na vojně jsem byl v Olomouci u železničního vojska. Bylo to v roce 77, to mi bylo 22 let. Měli jsme takový velký stany, vzpomínám si v Lounech, v hodně dalších městech v republice a dělali jsme koleje. Taky jsme ale byli jako normální vojáci. Já si vzpomínám, jak jsem chodil normálně do stráže, často jako hlídač vězňů. To jsem si vždycky připadal hrozně důležitej, taky jsem měl u sebe samopal. Mimochodem, ten jsem si chtěl jednou schovat, prostě jen tak a pak si ho nechat. Nakonec jsem takovou blbost neudělal. Jasně, že i na vojně jsem měl taky pár průšvihů. Třeba jednou jsem měl v Nymburce žízeň, tak jsem se napil normálně vody. Až potom jsem zjistil, že ta voda nebyla pitná a přišlo se na to. Když to velitel (byl to major) zjistil, nechal nás všechny nastoupit a povídá: „Soudruhu desátníku, vystupte!“ Já to udělal, von mi vynadal a nakonec povídá: „Soudruhu svobodníku, zařaďte se!“ A tak jsem byl zase svobodník. Major pak po vězních kontroloval rajóny a já mu povídám:“ Pane generále, všechno je v pořádku“. Byl v pohodě. Jednou jsem byl na vojně v base kvůli holce…
Kvůli holce?
To jsme tenkrát šli v Čenčicích u Loun kolem řeky a přišla za náma ňáká holka z Varnsdorfa. Byla hezká a moc se mi líbila. Já jsem chodil často do hospod, to je jasný, a ona za mnou pořád chodila. Ten průser jsem měl právě kvůli ní. Šli jsme spolu tenkrát na procházce a já jí držel kolem pasu. Potkali jsme lampasáka, co jsem měl dělat? Kvůli pozdravu dát ruku z holky? A tak jsem ho nepozdravil. No a byla z toho basa, stejně jako za pití tý nepitný vody.
Já jsem na vojně dost přesluhoval, celkem jsem si tam odsloužil dva roky a dva měsíce. Do civilu se tenkrát chodilo v září a já domů přišel až v prosinci.
Kdy jsi se vůbec poprvé zamiloval, pamatuješ si to?
Už tenkrát na škole jsem měl spoustu lásek. Vono totiž co se týká ženskejch, tak ty se na mě lepily celej život. Prej jsem bejval hezkej. Voženil jsem se hned po vojně, s manželkou Jiřinou Stuchlíkovou jsem se poprvé potkal na maškarním v Máří. Už měla dvě děti a asi za dva roky jsem se s ní rozved. Když jsme se tenkrát rozváděli, tak ta soudkyně povídá: „A co vaše žena, ta vás už vůbec nezajímá?“. A já na to: „ Já už mám další na chodbě“. Moje druhá manželka se jmenovala Renata Vonešová, s tou jsem se ženil, když mi bylo 32.
Kde jste spolu bydleli, u rodičů?
Hned po vojně mi umřel táta, chvíli jsme bydleli v Dáchově, to ještě s Jiřinou. Když jsem se rozved a vzal si Renatu, tak jsem vzal svýho mladšího bráchu a spolu s ním a s Renatou jsme se přestěhovali do Šumavských Hoštic. Starší brácha zůstal doma s mámou, ale ta byla stejně v nemocnici. Z těch Hoštic nás pak z bytu vyhodili a my jsme se všichni přestěhovali do Buku. Po vojně jsem měl pořád ňáký problémy a často jsem seděl. Byl jsem tam snad každej druhej rok, někdy na dva, někdy na čtyři měsíce, jak a kdy. No a nakonec mě za rozkrádačky zase zašili a dostal jsem šest let, to bylo docela dost. Když jsem se z basy vrátil, tak mi Renata povídá: „Jsi celej počmáranej, já tě už neznám!“. Podala žádost o rozvod a tak jsem se rozved už podruhý, je to tak sedum let.
Co téma kriminál, chceš o tom mluvit?
No jo, lidi neví, co to kriminál vůbec je. Já seděl za krádeže, byl jsem v basách snad v celý republice. Už jsem venku přes deset let. Dohromady jsem byl v životě zavřenej tak šestnáct let. V base jsem cvičil, měl jsem sílu jako bejk. Unes jsem v rukách až čtyři pytle cementu. Když jsem byl ještě traktorista, tak jsem taky pomáhal na stavbách a tam jsem se hodně nadřel. V base jsem nikdy neměl problémy, bejval jsem v nich většinou největší silák. Mluvím pravdu.
Práci sháníš, nebo se ti dělat už moc nechce?
Lidi si o mně myslí, že jsem všelijakej, ale já jsem úplně v pohodě. Práci nemám, když jsem občas chtěl dělat, nikdo si mě nikdo nechce vzít na triko. Většinou mi nechají zametat silnice, ale zkoušeli jste to dneska někdo někdy? V dnešním provozu? Já se bojím, že mě něco přejede. Oni se bojí taky a proto mi tu práci nedají.
Od revoluce jsem byl pořád na podpoře. Podporu beru 3.310,- Kč a víte co? Lidi si o mě myslí kdovíco a přitom i mně před nedávnem v autobuse všechny peníze ukradli. Práce prostě není, ale nekradu. Někdo říká, ať si jdu vydělat, ale já jsem se už nadřel dost..
Nemůžu se nezeptat na Helenu Dančovou…
Jóóó, Helena……..To je moje životní láska. Teď je jí 51 let, to bych ale asi říkat neměl, co? Teď bydlí v Cehnicích u Strakonic, občas za ní jezdím a pomáhám tam na baráku makat.. Bydlí tam u jednoho chlapa a já se trápím, co s ní bude, až ten chlap umře. Já bydlím přes dvacet let venku. Teď jsem dole v kasárnách, je to jenom taková obyčejná místnost, nejsou tam kamna, mám tam jenom matrace. Je to prasečák, potřeboval bych byt. S Helenou jsme často spolu a nedám na ní dopustit.
Láďo, přemejšlíš trochu nad svým životem, přál by sis ještě v životě něco?
Lidi jsou štědrý a hodný. Nesnáším, co se dneska v republice děje, bude špatně. Neubližuju lidem, někdy jim i zazpívám. Lidi si ze mě občas dělaj blázny. Jsem samotář, chci bejt sám za sebe a chci mít svatej klid. Strašně rád chodím na houby, jsem dobrej houbař. Houby úplně miluju. Sám si vařím, to jsem se naučil v kriminále. Se všema lidma jsem kamarád, akorát co se týká cikánů, tak vod těch si udržuju trochu odstup. Jsem docela chytrej, ale nesmím se moc napít. Víno bych si nechtěl odpustit, ale kdybych nepil, určitě bych zvládnul bejt klidně prezidentem. Nikoho si moc nevšímám a nikoho neotravuju. Taky se mi nelíbí, že lidi kradou. Já jsem dřív taky hodně krad, ale teď už vím, že je to špatný a je to už dávno pryč, je to za mnou. Všechny moje krádeže byly spíš drobnosti, ale teď už jsem holt recidivista. Jednou jsem taky seděl zato, že jsem na hřbitově ukrad svíčky. Je to už dávno, ale doteď mě to mrzí, fakt. Naposled jsem byl v kriminále tak před osmi lety a už tam nikdy nepudu.
Jsem celej tetovanej, ve všech barvách a všechno to jsou ženský. Když tak nad životem přemejšlím, tak život miluju. Kdybych měl říct, co bych si v životě ještě přál, tak bejt policajt nebo prezident. Kdybych chtěl bejt ale policajt, tak bych ale musel přestat pít a to bych ale nedokázal. Všechno, co se v životě stalo, už je pryč. Nikomu se za nic nechci mstít, proti nikomu nemám žádnej vztek.
Nevím, jestli jsem věřící, ale věřím v Boha. Už babička mě vodila do kostela, když jsem byl malej. Bylo to tam a zpátky dvanáct kilometrů. To jsem nadával!!! Věřím, že mě má Pámbíček rád, ale nesmím dělat zlo. To by mě za to Pámbíček potrestal, to vím. Byl jsem i u Jehovistů, ale to jsou blbci. Už nikdy v životě nechci dělat nic zlýho! Hodně piju i kouřím. Tak patnáct denně, sám si je i balím. Pořád piju, nejradši mám červený víno. Kdybych přestal, tak bych teď už asi umřel. . Jóóó, kdyby mi tak dneska bylo znova dvacet…….To bych vám všem ještě ukázal………….!!!!!
Láďo, díky. Ať se ti daří! (druhý den ráno seděl Láďa KOTÁL opět na svém oblíbeném místě na lavičce u nádraží. Byl učesaný a usmíval se…..)
(md)
