Otce Jaroslava jsem ve Vimperku telefonicky zastihla bohužel až ve chvíli, kdy doslova bral kabát ze židle a odjížděl na další cestu, takže osobní setkání jsem nestihla. Podařilo se ale pro čtenáře získat rozhovor, který s ním vedla Viktorie Předotová, pastorační asistentka vimperské farnosti. Za poskytnutí textu i fotografií (se souhlasem otce Jaroslava) jí děkuji. Je to zajímavé čtení o velmi zajímavém místě s ještě zajímavějším člověkem. Andrea Staňková
————————————————————————————————————————————
Otec Jaroslav Zawadszki je kněz z Polska, který sloužil ve vimperské farnosti a okolí. Byl u nás asi sedm let a pak odjel na misie do Afriky. Po dalších sedmi letech se přijel na nás podívat. Má totiž sabatický rok.
Kam se vracíte nejraději?
Já nemám nějaká oblíbená místa, já jsem všude rád. A taky se mi líbí odhalovat nová místa. Líbí se mi tady, rád jsem byl v Křemži, rád jedu do Polska, rád jsem byl v africkém Čadu. Mám rád lidi a svět. Já jsem všude rád.
Jak byste posoudil civilizační pokrok v Africe, za tu dobu po kterou jste tam působil?
Za těch šest let bych mohl říct, že jde úspěšně dopředu, nějaká nafta se tam těží a tak peníze jsou. Budují se nové cesty, silnice, školy – hlavně v Džameně, hlavním městě. V naší oblasti tolik pokroku vidět nebylo, v té naší práci. To je vidět až za několik let. Posun bude až za pokolení.
Otče Jaroslave, stýská se Vám po Africe?
Já jsem Bohem ušetřený od stýskání. Neznám ten pocit: “stýská se mi po mamince, po rodině, po vlasti.“ Až bude zima, možná pak to přijde (Otec Jaroslav má rád teplo). Ale teď mohu říci: “ byl jsem rád tady i tam“. To si člověk vzpomene v prosinci, jak se vyhříval na sluníčku. Ne nestýská se mi ani po Africe, ani po Polsku. Ani po Čechách.
Jak se slaví liturgie v Africe?
Je to podobné jako tady, když se slavila mše ráno, než se šlo do školy a do práce na poli. Trvala asi 30 minut. Nezpívalo se a netancovalo. Zato v neděli a o svátcích to bylo daleko pestřejší, i dvě hodiny. Tancuje se a zpívá, oni to mají rádi, to těm lidem nemůžete zakázat. A tím se mše zase prodlouží. Kázání bylo s překladem a tak klidně zabralo i dvacet pět minut. A to nemluvím o primiční mši, a nebo biřmování. U nás koukají lidi na hodinky a už honem chvátají, utíká někdo před požehnáním. Oni si po mši popovídají i zatancujou. Začátek mše někdy nestihnou, třeba se zpozdili, s tím měli problém, ale aby odešli dřív, to ne.
Holil jste se v Africe? Kdy vlastně naposledy?
Ne, v pase mám vousy a tak jsem je taky musel mít ve skutečnosti. Člověk tam žije ze dne na den a nikdy neví, jestli neonemocní a nebo nevypukne válka. Pak by mě do letadla nevzali, kdybych vypadal jinak než v pasu. Kdy naposledy? Jel jsem po semináři do Taizé, ale na polských hranicích jsem měl velký problém. V pasu jsem měl ještě tvář bez vousů a já jsem už vousy měl. Celník se šprajcnul a řekl mi, že mě takhle nepustí. Nakonec jsem musel v Těšíně na polské straně k holičovi a ten mě oholil. Celník mě okouknul a řekl:“ tak teď můžete jet“.
Co jste očekával, jak přijímáte nezdary, co se nepodařilo?
O Africe jsem si nějaké představy nedělal. Ani jsem v této zemi předtím nikdy nebyl, jen v Egyptě a v Tunisku. Ale to není černá Afrika. Bral jsem to všechno, jak události šly. Jen co se týče misijního života. Ve Varšavě nás připravovali, ale co mě zklamalo, že jsme nedrželi pohromadě. Měl jsem představu, že když budeme tak daleko od rodiny a vlasti, budeme držet víc při sobě. Ale bylo to tak, že tady jsou Mexičané, tady Obláti , Italové – takové party. V Čadu nás bylo 20 Poláků, ale ne u sebe, a tak jsme se nenavštěvovali. Jen náhodně jsme se setkávali, byli vzdáleni asi 400-500Km. Jsem diecézní kněz a tak jsem byl sám; kdo je v komunitě má to snažší. Tak to bylo pro mě tak trochu zklamání.
Jakou jste tedy měl představu o misijním působení v semináři a jaká byla skutečnost?
V semináři měl člověk takovou představu, že misionář v Africe už musí zemřít. Tak to bylo v 19. století. Prostě někam odjede a ztratí komunikaci se světem. Ale tak to není. Já bych ani nedělal rozdíl mezi obyčejným knězem v Čechách a misionářem. Poláci co tu pracují, mají svojí činnost hodně podobnou jako v Africe. Není tady malárie, ale zase jiné nepříjemnosti. Četl jsem Daniela Konbuni a ono jich odjelo na misie čtyřicet a po třech letech jich zbylo deset. Ostatní zemřeli. To bylo na konci devatenáctého století. Když jsem odjížděl do Čadu, měl jsem dvě tašky a jedna z nich byla plná léků. No, pak jsem v Africe zjistil, že si tam člověk může koupit co chce, i bez receptu. V Polsku v jedné diecézi podporují každého, kdo projeví zájem o misie – toho bohoslovce pak posílají do zemí, kde se seznámí s místním jazykem a zvyky. Já jsem to ale takhle neměl, všechno přicházelo postupně: nejprve Čechy a pak Afrika. Jasně, že jsem slyšel už v semináři: “ Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.“ Ale tažení na jih přišlo až postupně.
Dál na jih už nepůjdete?
Ne, nechystám se.
A jak je to s jazykem. Jakou řečí jste mluvil?
Oni neznají moc francouzsky. No a naučit se jejich jazyk je hodně těžké. Náš pan biskup je tam již třicet let, ale stejně dobře jejich jazyk neumí. Kdyby se ztratil, tak se domluví s lidmi na cestu, ale to je asi všechno. Naše farnost to byl jeden místní jazyk. A v druhé zase jiný. Dohadovali: se: „To se řekne takhle, ne takhle.“ a pak jsem řekl: „dost, budeme mluvit francouzsky.“
Onemocněl jste tam?
No, my jsme se vždycky smáli, že mají bohatý ‘vnitřní život’. Počítal jsem s tím, že nějaké nemoci dostanu. A dostal jsem malárii. Přišel jsem na vyšetření, nabrali mi krev a položili to tam na okno, mouchy na to lítaly. A já jsem si říkal, to mi najdou ještě AIDS. Pak byla ještě nemocnice 200 kilometrů daleko a tam když jste přijeli většinou řekli, že máte tyfus. A tak jsem si vzal léky a zalezl do postele. Ono se už člověku dělalo zle z těch silných prášků. Bolela mě hlava, a taky jsem měl posunutý práh slyšitelnosti a tak jsem nerozuměl. Užíval jsem chinin. Kamarád to měl horší, dělalo se mu zle a nemohl se na jídlo ani podívat. Přitom jíst musel, aby přežil. Místní lidé moc léky neužívají, když jdou do nemocnice, obvykle je už pozdě.
Čím vás nejvíc štvali?
Nemůžu říct, že by mě něčím rozčilovali. No, oni jsou jiní. Velmi neuspořádaní, mají ve všem chaos. Člověk se učil brát je, jací jsou. V deštivém období mě ale štval hmyz. Je ho tam hodně a padá ze stromů, člověk ho má všude. Jsou to jen malí broučci, ale je jich moc.
Jaká zvířata jste tam jedli?
Zvířátek tam bylo hodně, nejvíc kočky polodivoké. Ty jsme jedli. Psa nám snědli, tak jsme si pořídili nového. Kajmany nám přinesli malé, něco také pár z nich snědlo, několik jich uplavalo, když se zvedla hladina vody. Pak nám prodali opičku. Takové ještě mládě, mámu asi snědli a zjistili, že víc vydělají, když tuhle malou prodají. Nejdřív jsme jí uvazovali a pak když už se ochočila tak jsme jí pouštěli na volno. A ona si lítala všude možně. Až jednoho dne jí prakem odstřelili a … snědli.
Tak to vám ji prodali, abyste ji vykrmil a oni ji pak snědli…
Ona až tolik nenarostla, byla asi jako králík nebo kočka. Také jsme jedli krysy, myši, ještěrky marguja, to jsou takové velké. Asi šestkrát jsme viděli hada u našeho domu. Přišli kluci s kameny a klacky, chytli ho a zabili. Jednou náš kuchař objevil hada na stromě, kde rostly banány. Nikdo z nás si ho nevšiml, ačkoliv jsme tudy ráno několikrát procházeli. Byl zelený a v listí nebyl vidět. Asi to byla mamba. Nebezpečný had. A taky ho s klukama chytal. Nejdřív jim to nešlo, ale pak se to povedlo.
Mají rádi v Africe ryby? A jak je loví?
Ryby taky mají rádi. Obvykle na ně jde celá vesnice, chytají rukama, vezmou koše a sítě a loví. Viděl jsem i v loužích po dešti, jak z nich malí kluci loví rybičky. Ale kde se tam vzaly?
K vaší práci – jaké území jste spravoval?
Na našem území bylo sto šedesát vesnic, rozloha to byla asi osmdesát kilometrů východ – západ a asi třicet kilometrů sever – jih. Prostředkem vedla cesta a okolo pak cestičky – v době dešťů neprůjezdné. My jsme se přepravovali většinou auty s náhonem ‘na všechna čtyři’, kamarád někdy jezdil na motorce, ale daleko se nepouštěl. Povrch cest to byl písek, prach, kameny. A tak dost často píchl pneumatiku, i dvakrát za jednu cestu.
A co vy? Vozem, nebo i na zvířeti?
Koněm, to by se mi líbilo, ale musel by se o něj někdo starat, když by jsme byli pryč. Sestry ty asi ne, spíš byly na slepice a kachny, ale tohle velké zvíře, to ne. Jednou jsem jel na oslíkovi, ale dlouho to trvalo. Možná, kdyby se v té vesnici přespalo… Ale raději jsme používali auta. Když jsme někam jeli, tak se s námi vždycky někdo svezl, nebo jsme přiváželi dříví do našeho internátu.
Jaké jsou tam školy?
V zemi je státní škola. A my jsme měli takový malý preseminář pro kněze. Spočíval v tom, že kluci chodili normálně do školy státní až k maturitě, odpoledne jsme jim udělali doučování v náboženství, (vychovávali jsme je jako ministranty) učili se číst, psát. Takové individuální řešení. Museli mít přijímací řízení. Hlásilo se jich asi čtyřicet a my jsme mohli poskytnout vzdělání jen osmi žákům. Přinesli si potvrzení o křtu, rodný list, vysvědčení. Přijímali jsme žáky ve věku 11 – 12 let a kolikrát přišli i starší kluci s fousama a měli potvrzení, že jim je jen 12 let. To se dá všechno koupit. Stačí mít peníze. Ty jsme posílali pryč bez řečí; sice nechtěli, ale už jsme se s nimi nebavili. Studium bylo na dva roky, takže jsme měli šestnáct žáků. Takový malý seminář, z ěnj se pak hlásili na ‘normální’. Někteří no, to byla hrůza – neuměli ani přečíst něco francouzsky a když jsem chtěl zkontrolovat co napsali, nevěděl jsem z které strany začít číst. U sester byly zase holky ve věku 8 – 9 let, sestry vzdělávaly kolem 30 žaček. Měly větší možnosti než my.
Co majetek? Jak je rozdělena půda?
V čele vesnice je jejich šéf a kolem něj ještě šéf země, vody a lesů. A oni určují – to je tvoje a to ne. Pokud je nějaký spor mezi rodinami, šéf země se s nimi posadí a řekne, co a jak. To stát respektuje. Pokud dojde k nějakému trestnému činu, zase to posoudí šéf vesnice. Pokud se mu to rozhodnutí nelíbí, jdou k soudu. Ale na druhou stranu je to tam i tak, že když je spor mezi bílým a černochem, má pravdu černoch, protože bílý má peníze. Jde o to, kdo víc zaplatí. Sestry jely autem a z boční cesty jim vjel pod kola opilý muslim na motorce. A ten kdo je hájil, říkal, že nemůžou vyhrát, protože by je muslimové i mohli zabít. Že on může jen bojovat za to, aby zaplatily míň. Často mluví o spravedlnosti, ale realita je taková.
Máte nějaký životní vzor?
Pro mě je úžasným a vzdáleným vzorem Karel de Foucauld z Malých bratří Ježíšových. On žil s Tuaregy, kteří v pohoří Hoggar v západním Alžíru pracovali; a on pracoval s nimi, učil se jejich jazyk a dokonce jim i sepsal slovník. Není to jako v Čadu, tam teď pracují davy katechumenů. On s nimi prostě sdílel život, byl s nimi a o pánu Ježíši jim (muslimům) nic neříkal. Doma se hodně modlil a velmi mnoho času strávil na adoracích. Nešlo mu o množství lidí, kteří uvěří v Krista, ale o zanechání stopy po sobě.
Co byste chtěl do budoucnosti? Na co se chcete zaměřit?
Konkrétní představu zatím nemám žádnou. Jen aby se vyplnila Boží vůle, a to je všechno.
Děkuji za rozhovor.
