Marie Bubeníková: Rok šumavské vesnice
Ilustrace: Josef Černý
LEDEN
I v krutých mrazech a sněhu byly dřeváky a mejšlata nejčastěji nošenou obuví prostého lidu. Maminka velmi často vzpomínala, jak v této obuvi chodili do školy v nedalekých Bílenicích, později přes kopec do Žihobec. Sněhu bylo do pasu a oni se jím brodili jen ve vlněných ponožkách a dřevácích, které museli někdy v závějích hledat.
No, říkalo se těm botám všelijak. Bylo i více druhů, někdy pěkně zdobené, jindy jen udělané pro chůzi po světnici, či pro práci na poli podle způsobu výroby i podle druhu dřeva, ze kterého se vyráběly. Byly to dřevěné pantofle, mejšláky, dřeváky, mejšlata….. Teplé, ty se dělaly ze smrkového dřeva, ale dlouho nevydržely, zvlášť když se v nich děti klouzaly po zamrzlých loužích. Studené, ale trvanlivější, se vyráběly z buků, na Horažďovicku se dělaly i olšové, lehoučké a krásné, že se v nich dalo i tancovat. Pravé dřeváky byly celé dřevěné, vydlabané z jednoho kusu dřeva a pro větší teplo a pohodlí se vystýlaly slámou či onucemi ze starých hadrů. Mejšle, neboli mejšláky, měly pouze dřevěný spodek a nárt se potahoval kůží. Někde se jim říkalo dřevěné pantofle a nosily se hlavně v létě. Úplně nejdříve se však používaly na cestu do maštale, která sousedila s obytnými místnostmi většinou přímým vchodem z předsíně. Nad maštalí bylo uskladněné seno, hnůj se v zimě skladoval někde v rohu a tak selka nemusela ke kravám přes dvůr, jen nazula tyto pantofle, otevřela dveře a mohla rovnou dojit. Nyní dřeváky najdeme leckde na vesnici, chodí se s nimi po dvorku, jsou oblíbené pro snadné nazouvání. Někteří chalupáři je mají jako ozdobu na zdi, nebo položené někde jako dekoraci…
Původně dřeváky patřily mezi nejznámější domácky vyráběné zboží na Šumavě. Postupně se tak rozšířily, že je vyráběly celé rodiny, byly balené do pytlů, dopravovány na železniční stanici a pak posílány do všech možných koutů naší vlasti, nebo za českými vystěhovalci někam do světa.
Ale nejen obuv se vyráběla doma, ať již zmíněné dřevěné obutí, či selské parádní holínky šité ševcem.
Hluboké lesy poskytovaly hodně materiálu pro výrobu různých potřeb pro hospodáře i pro domácnost. Obyvatelé vesniček se snažili, hlavně přes zimu, když nebylo venku tolik práce, vydělat si nějakou tu korunku navíc, vytvořit si něco hezkého pro svou domácnost, něco potřebného pro hospodářství. Tak postupně došlo k prudkému rozvoji četných domáckých výrob, ať už textilních nebo zpracovávajících dřevo. Nejdelší tradici měla asi výroba hospodářského náčiní, nebo různých druhů nádob z hlíny. Nejvíce si tak pomáhali k živobytí chudí domkáři, neboť často mívali jen kozu nebo jednu kravku a ta je nemohla uživit.
V roce 1880 bylo na Sušicku celkem kolem 30 výrobců hrábí a košťat. V dnešní době se také tyto věci vyrábějí, někdy i v domácích dílničkách, ale kvalita již není zdaleka taková, jako při ruční výrobě, nyní se více používají různé přístroje na urychlení a zjednodušení práce. Vezměte si jen obyčejné hrábě. Musely být lehoučké, vyhlazené, neobracet se v dlani při práci, bez suků, tak akorát do ruky. Nesměly být říznuté ,, přes vlas“. Na každou část bylo použité jiné dřevo, jinak sušené. Řeknete, zbytečná věda, ale nebyly obracečky, vše se hrabalo ručně a tak dost záleželo na takovýchto detailech. Hrabiště se dělalo z mladých smrčků, aby bylo pružné. Hlava musela být z javoru, jilmu nebo buku, aby byla pevná a nedrnčela při hrabání. I zuby bývaly bukové, na Šumavě však více používali dřevo z hlohu nebo černého bezu, které se dalo při ztrátě zubu snadno nahradit nebo vyměnit.
Dalším takovým podomácku vyráběným předmětem byla lopata na obilí. Byla opět dřevěná a v témže roce, jako jsem již uvedla, bylo v okolí registrováno okolo stovky zručných řemeslníků a výrobců lopat. Dřevo, přivezené domů se ihned muselo ohladit a opracovat. Ani naši pradědové a prabáby nestáli o třísky v prstech. Teprve potom se lopaty pěkně zakouřily. To se dělalo pomalým sušením. Pece byly takřka v každém domě, takže to nebyl žádný problém. Již z porovnání počtu řemeslníků zabývajících se výrobou hrábí a řemeslníků vyrábějících lopaty, je zřejmé, který produkt byl na výrobu náročnější.
Dále se doma vyráběly mědlice a trdlice, používané při zpracování lnu.
Neméně starou tradicí bylo na Šumavě zhotovování šindelů. Nejdříve se také dělaly jen v malém, podomácku, ovšem ve druhé polovině 19. století se počaly vyrábět na schwarzenberské pile na Prášilech strojově, zaměstnalo se hodně dělníků, kteří si začali vydělávat a nosit domů pravidelně peníze a tak se výroba šindele v malých továrničkách postupně rozšířila i do ostatních částí Šumavy. Podle mínění starousedlíků ale byly tyto šindele dost špatné, snad vinou řidšího dřeva z mokřin, málo vydržely a propouštěly vodu a tak jak rychle se obchod s nimi rozšířil, tak brzy upadl a od jejich výroby se postupně upustilo.
Ale nejen prací se naši předkové v zimě zabývali. Podle různých příznaků počasí, chování zvířat i jiných náznaků v přírodě se snažili uhodnout, jak bude v létě, jaká bude úroda a vznikaly různé pranostiky. Sloužily k předpovědi na sušení sena, sklízení obilí… Představte si, že první takové pozorování a pranostiky vznikly již v druhé polovině patnáctého století. Zlatou dobou jejich vzniku je tedy pozdní středověk. I nyní jsou pro nás bohatou studnicí lidových moudrostí a průpovídek, které se dochovaly dodnes.
Lednový déšť mokří role a hnojí svatá pole.
V lednu-li roste tráva, neúroda se očekává.
V lednu-li déšť a bláto, v únoru kruté mrazy na to.
Není-li leden studený, únor to dvakrát nahradí.
Když je v lednu krásně, jsou na jaře bouřky časné.
Lednové mlhy věští mokré jaro.
Leden studený, duben zelený.
Hojný sníh v lednu, málo vody v dubnu.
V lednu silný led, v květnu hojný med.
Když krtek ryje v lednu, končí zima v květnu.
Mnoho sněhu v lednu, mnoho hřibů v srpnu.
Jaký leden, takový červenec.
Suchý leden, mokrý červenec.
Jak roste v lednu den, tak roste i zima.
V lednu deště lijí, má sedlák po naději.
Není-li leden mokrý, sudy vinařům se naplní.
Když v lednu včely vyletují, nedobrý rok ohlašují.
Tancují-li v lednu komáři, sedlák se po píci ohlíží.
Je-li teplo v lednu, sahá bída ke dnu.
Dlouhé střechýle, dlouhý len.
Jsou-li v lednu tlusté ledy, bude výborné zelí.
V lednu mráz, těší nás, v lednu voda, věčná škoda.
V lednu za pec si sednu.
Je-li leden nejostřejší, bude roček nejplodnější.
Je-li leden teplý, nepřibude do sudu.
Lepší vlka pod oknem viděti, než pluh na poli.
Když v lednu hřmí, hojnost vína se očekává.
Když červ v lednu ze země leze, do května se zima veze.
Jak je vidět z pranostik, některé si dost odporují a tak můžeme některým věřit, nebo také ne. Zřejmě si budeme muset vybrat některou, která nás nejvíc osloví a zkusíme se podle ní řídit.
Podle vzpomínek pamětníků bývalo i v Pošumaví tolik sněhu, že mnohdy byly domky zapadány až po střechu a ve sněhových závějích se prokopávaly tunely, aby se mohlo mezi domky procházet. Aby se neprobořily střechy, bylo třeba shazovat pravidelně sníh a k tomu měl každý hospodář zvláštní sněhový žebřík, nebo zcela jednoduše vylezl na střechu po sněhu. Dnes se to celé zdá jako pohádka. Když napadne více jak padesát centimetrů sněhu, už je na světě kalamita. Sněhu nám rok od roku ubývá, jenom zima je stejně dlouhá a nepříjemná. Zvlášť těžce to nesou staří lidé.
V zimním období se jedla hodně sytá jídla. Všichni si tak vynahrazovali jiná roční období, jako jaro, podzim a léto, kdy se sice jedlo vydatně, ale pro nedostatek času a množství práce třeba jen jedenkrát denně. V zimě hospodyně pravidelně vařívaly rozmanité polévky pro zahřátí duše i těla. Více bylo těch jednodušších, prostých, ty pracnější pak přicházely na stůl o svátcích a podobných slavnostnějších příležitostech. Ve všední den to byl ukrop, to je opečený chléb zalitý horkou vodou se smaženou cibulkou, rozetřeným česnekem a majoránkou. Mléčná polévka nebo couračka, levnější obdoba zelnice, tedy bez klobásky, papriky a jíšky. Kyselka z kyselého vysráženého mléka s krupkami, kmínem a šťouchanými brambory. Praženka s kmínem, bramborem a vajíčkem, ale ta už patřila mezi svátečnější na neděli před odchodem do kostela. Jak vidíte, v zimě se jedla polévka k snídani i obědu a k večeři se s chlebem dojídala ta, která zbyla. A když nezbyla žádná, zakrojil se chleba a rozmočil v teplém mléce, nebo v horké vodě s kmínem a majoránkou a večeře byla hned. Hodně se zahušťovalo nakrájeným chlebem, přikusovaly se vdolky nebo nějaká upečená placka. Například zelnou polévku vylepšovala každá hospodyně jinak. Rozklepnutým vajíčkem, kouskem másla, vařeným vajíčkem a rozdrobeným do polévky, svátečními domácími nudlemi nebo drobenkou. Ze všech polévek nejlepší prý býval Formanský ukrop, který nepatřil mezi nejlevnější, ba právě naopak, ale dovedl prý probrat i již napůl mrtvého. Dovolit si jej mohli jen ti movití a to ještě tak o veselce nebo křtinách. Ale dal se koupit i v zájezdní hospodě a skvělý prý se vařil u Hůdojc za zatáčkou u rybníka v Dlouhé Vsi. Jak se opravdu hospoda jmenovala, nevím, ale u Hůdů se tam říká pořád. Ale nejen tato polévka se vařila ve formankách, byla i vynikající pivní, která byla považována za velmi zdravou, výživnou a posilující.
Formanský ukrop
Do vody se dalo vařit kus slepice, kus uzeného, kořenová zelenina, kmín, nové koření, pepř a půlka cibule. Na talíř se nalámaly kůrky tvrdého chleba, přidala se lžíce husího sádla a několik rozetřených stroužků česneku. Vše se zalilo vařícím, výše uvedeným vývarem z masa a i ten napůl zmrzlý forman pookřál.
Nejstudenější a nejtmavší zimní měsíc, leden, nyní začíná Novým rokem. Ale dřív tento svátek vůbec neslavili, větší váhu měly jarní svátky, neboť na jaře začíná nový život a vše se probouzí ze zimního spánku. Nový rok byl tedy opomíjen a přelomovým zimním dnem byl samozřejmě Štědrý den, jako doba zimního slunovratu.
Naopak dost se držel svátek Tří králů, 6. ledna. Lidé si nechávali posvětit v kostele křídu, vodu a sůl, představující zlato, kadidlo a myrhu. Křídou pak všechny dveře ve stavení popsali iniciálami K+M+B, Kašpar, Melichar a Baltazar, jména třech svatých poutníků. Někde chodíval i sám pan farář, jinde kantor nebo starosta a každému kdo to neuměl, to za výslužku na dveře napsal.
Až v pozdější době začali po domech chodit chlapci s průvodem, jako Tři králové, zpívajíce koledu. Za popsané dveře dostali také výslužku, popřáli hodně zdraví a bohatou úrodu a se zpěvem tak postupně obešli celou ves. Nesměli vynechat ani jeden dům, to by hospodář neunesl. Výslužku dostali jak od majetných, tak od chudých, kteří si raději od úst utrhli, jen aby mohli návštěvu obdarovat.
Solí se posolil chléb pro nejvzácnější návštěvu a voda tříkrálová byla doma připravena k různým účelům. Mimo jiné i k různým zaříkáváním. Jinak byla v kropence hned vedle vchodových dveří, každý příchozí měl možnost hned po vstupu do místnosti se jí přežehnat.
Byl to nejvýznamnější lednový svátek, znamenal konec dlouhých zimních večerů, byl předzvěstí prodlužujícího se dne.
Mimo to tímto svátkem začínal i masopust, kdy se do kraje přistěhovala hudba, zpěv a tanec, které opanovaly každou vesnici a to nejenom v tomto kraji. Zapomnělo se na nemoc, bídu, trampoty a svízele těžkého života na Šumavě, kde každé políčko rodilo více kamení než žita na chleba.
Samozřejmě, že i takto pobožní lidé, měli svá tajná přání.
O pokladu
Kdysi dávno, už je to opravdu mnoho let žil ve vsi mladý a poctivý ševcovský tovaryš. Přes to, že byl hodný a docela se i děvčatům líbil, nemohl se osamostatnit. Měl sice u svého mistra dobrou práci, klidný život, ale ušetřené penízky se mu ve slamníku ne a ne rozmnožit. Přibývaly pomalu a tak jej začalo pálit dobré bydlo. Stále jej cosi táhlo do světa. Hlavu měl stále plnou představ o tom, jak se dá získat bohatství i bez usilovné a těžké práce. Doma se mu už vůbec nelíbilo a tak se svěřil mistrovi. Ten byl rozumný a věděl, že nemá cenu mladé horké hlavě něco rozmlouvat a tovaryše pustil. Domluvili se, že když se do roka vrátí, vezme ho zpět, jako by nikdy neodešel.
Mládenec se tedy jen s malým uzlíkem buchet od mistrové pustil do světa. Protloukal se krajem, chvíli se mu vedlo líp, chvíli hůř až si konečně přiznal, že by se měl vrátit tam, odkud odešel. No, nenesl si v kapsách žádný poklad, jak si myslel a tak se s těžkou myslí obrátil domů. Do světa stejně díru neudělá a všude dobře a doma nejlépe. Pomalu se blížil k domovu a čím více se blížil, tím více přemýšlel jak to jen zaonačit, aby se nevracel ještě nuznější, než když odcházel.
Šumavu měl již na dohled, když si vzpomněl na známého zavedeného ševce za Sušice, u kterého se dalo slušně vydělat. Zastavil se u něho a poprosil o práci. Mistr jej však upozornil, že u něho nikdo nechce být, že už to není jako dřív, že všichni mu utečou, protože v jeho domě straší. Nikdo u něho nevydrží déle jak tři dny a tři noci. Tovaryš si pomyslel, že takových historek o strašidlech ve světě slyšel hodně a že všechno je lepší, než se vrátit domů jako žebrák. Byl dost unavený a tak odešel velmi brzy do komůrky, kterou mu mistr vykázal na spaní.
Spal, jako když ho do vody hodí. Sotva však ponocný odtroubil půlnoc, probudil ho dotek ledové ruky na obličeji. Strašlivě se vyděsil! Nad ním se skláněl starý, v obličeji šedivý muž a tvářil se velmi nešťastně. Tovaryš viděl, že mu neubližuje, tak sebral všechnu svou odvahu a zajíkavě se ho zeptal, proč ho budí a co si přeje. Stařec ho tichým hlasem požádal, aby jej následoval do vedlejší místnosti. Tam mu ukázal na komín a poradil mu, aby hledal ten největší kámen, co v komíně je. Když se mu jej podaří vytáhnout, najde tam poklad, který kdysi před ženou ukryl a teď mu nedá spát a nutí ho strašit lidi. Poklad si má vzít a poradit se s místním farářem co dál, aby byl vysvobozen. Nikomu jinému o tom nesmí říct. Čeledín tomu sice nevěřil, ale jak byl rozespalý, neviděl jinou možnost, než vyhovět starci, aby mohl jít co nejdříve spát. Skutečně vlezl do komína a pod největším kamenem tam našel plnou punčochu zlatých penízků. Do rána z toho již neusnul a sotva kohout zakokrhal, běžel za farářem, kterému se svěřil a chtěl radu. Farář mu poradil, aby za polovinu peněz nechal odsloužit mši za duši zemřelého a druhou polovinu ať si nechá za to, že mu osud nešťastníka nebyl lhostejný a že učinil vše tak, jak ho duch požádal. Tovaryš zařídil potřebné, oblékl se za peníze, které mu zbyly, zakoupil dárky pro sebe i mistra a vydal se již s veselou myslí k domovu. Zde si zařídil svou dílničku, oženil se a na starého ducha vděčně vzpomínal až do smrti. Pomohl mu přece splnit to největší přání co měl… vrátit se domů jako bohatý člověk!
***
