ROZHOVOR s Ludvíkem Kovářem

Ludvík Kovář – sklář, malíř, grafik, designér a pedagog

 

Narodil se v Sušici a jeho současným domovem, kde má zároveň i svůj soukromý ateliér, je Lipová Lhota u Sušice.

 

 

 

 

Máte talent hned na několik nádherných uměleckých témat. Kterému oboru se nejraději věnujete?

 

No přece sklu. Víte, já jsem začínal jako učeň ve sklárnách Poděbrady, kde jsem se měl vyučit dělnické profesi  brusič skla – kulič, jako kádrová rezerva pro sklárnu v Anníně. Byl jsem se tam s otcem podívat a ta práce mne na první pohled nadchla. Poté jsem pokračoval na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě a pak na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze v ateliéru sklo vitrail. Takže by bylo divné, kdybych měl něco přednějšího. I když v dílnách uměleckých řemesel Praha jsem se také zamiloval do mozaiky, ale to je většinou také sklo.

 

 

 

Vaše dosavadní tvorba je natolik různorodá, že ani nevím, na který výtvor dříve upozornit. Ať už je to Cena republiky pro malajského krále, Pohár k výročí University Karlovy, Cena ministra životního prostředí, Pohár udělovaný na MS v hokeji pro nejlepšího hráče nebo Dar pro papeže Jana Pavla II. Je nějaká cena Vámi vyrobená, která je nejcennější pro Vás? Ať už je to díky času, který jste jí věnoval, nebo Vám prostě jenom přirostla k srdci?

 

No, co se cen týká, tady musím vyzdvihnout roli pana Ing. Rückla, majitele sklárny v Nižboru u kterého jsem 5 let pracoval jako designer. Do této sklárny do dneška směřují kroky celebrit pro různé ceny a jaksi logicky návrhy na ně končily na mém stole. A kterou mám nejvíce rád? To se takhle nedá říci. Snad jsem spokojený s cenami, co každé dva roky tvořím pro Mezinárodní bienále kresby v Plzni, a to i z toho důvodu, že je dělám doma jaksi na koleni,  i když surovinu opět poskytuje Nižborská sklárna.

 

 

 

Je těžší  „obrábět“ sklo nebo Vaše žáky na SŠ v Horažďovicích?

 

 

No to je pěkná otázka.

Ono je to v něčem podobné a v něčem naprosto odlišné. Tu podobnost spatřuji v důslednosti a píli. U skla, když něco ošidíte, nebo přeskočíte nějakou operaci tak při té další, kde se používá jemnější brusivo se 10x víc nadřete. U studentů, když se zamíří k svobodnému názoru, přes zvládnutí řemesla a kresby, je těžké je pak k tomu vracet. To, v čem je to jiné, je lidská duše, kterou se musí člověk naučit poslouchat, chápat a nepodléhat snadným cestám, soudům a závěrům. To sklo je v tomto jaksi jednodušší.

 

 

Mají mladí lidé k umění vztah? Dokáží se pro něj v době počítačů ještě nadchnout?

 

To je otázka na celý seminář. Ano mají k umění vztah, ale jde o to k jakému umění a jaký ten vztah je.

Máme hodně dobrých studentů, kteří mají na to tvořit krásné věci. A počítač je jen jakási lepší tužka a pokud se ho naučíme ovládat jak my chceme a nestaneme se otroky několika fíglů grafických programů, pak je to velmi dobrá pomůcka. Asi bych citoval slova mého profesora Stanislava Libenského, který nám řekl, když jsme k němu nastoupili do ateliéru: „ Nemyslete si, že tady z vás uděláme umělce. My vás vybavíme veškerou zručností a technikou, kterou byste se jinde těžko učili, ale to jestli budete dělat umění nebo ne, to záleží na velikosti vašeho srdce.“ Myslím, že je v tom hodně pravdy.

 

 

 

 

Teď v červenci jsme měli možnost Vás vidět při práci přímo zde ve Vimperku. V krátkosti nám prozraďte, co jste si dal za úkol vytvořit na téma Sklo a kov?

 

Sklo je fenomén, který mne provází od mládí až do dneška a mám ho rád. Téma sklo a kov mně trochu zaskočilo, neb je známá věc, že kovové předměty mají jinou tepelnou roztažnost než sklo a tedy je zde vždy riziko prasknutí. Druhá verze kombinovat sklo a kov za studena vyžaduje dobré řemeslné zpracování a tak jsem se nemohl rozhodnout do jakého rizika se pustit. Nakonec jsem se rozhodl to celé prokombinovat. Mám radost, když druzí mají radost a jsem šťastný, když vidím lidi, kteří žijí a ve svém žití produkují hodnoty. Ať už lidské nebo materiální, protože tomu se říká kultura. Jsem nadšený, nadšením těch, co něco dělají proto, aby nám tady na zemi bylo dobře. A to, co se dělo v těchto dnech u pana Kozla na huti a pana Zedníka v brusírně, je nádhernou příležitostí tuto radost mít. Děkuji tímto všem zúčastněným a hlavně paní doktorce Jitce Lněničkové, která tuto akci zorganizovala.

 

 

Jak jste byl spokojený  se svou prací? 

 

Byl jsem velmi potěšen přítomností lidí, kteří mají stejné pochopení pro sklo a dá se říci i lásku. Pan huťmistr Kozel je toho dokladem a tak se mi s ním moc pěkně pracovalo a kdyby nás nehonil čas, myslím, že bychom měli stále co vymýšlet a tvořit.  Důležitý byl den druhý, kdy se mi výrobky dostaly z chladící pece do ruky a myslím, že vzniklo dílo, se kterým mohu být spokojen.

 

 

 

 

Měl jste i chvilku prohlédnout si Vimperk a jak se Vám naše město líbí?

 

Vimperk je kouzelné městečko hlavně ve svém jádru. Je zde spousta krásných pohledů a zákoutí a čiší tady historie. Promiňte, ale vynechávám budovatelskou zástavbu panelových domů.

 

 

Kde Vás můžeme vidět při práci? Jak vznikl nápad zařídit si vlastní ateliér?

 

Pokud  byste mne poctili vaší návštěvou, pak je to nejsnažší v prostorách bývalého kláštera v Horažďovicích, kde nyní sídlí střední škola. Jinak mé sídlo v Lipové Lhotě je tak trochu mimo civilizaci, koukám z okna na kravičky a srny mi okusují plot. Nicméně zde hospodařil můj děda a když nám jeho statek v restituci vrátili, byla před námi volba. Buď tam bydlet, nebo to nechat spadnout.

Tak jsem se tam nastěhoval a ateliérem se stala vlastně celá budova, myšleno tak, že tu se dělá toto a tam zase ono. 

 

 

 

 

Kde je možno vidět vaše již vytvořená umělecká díla?

 

Jedno z mých děl je přímo ve Vimperku  u zubní kliniky MUDr. Matouška, kde je mozaika s motivem města a symbol sv. Anny samotřetí, podle níž se klinika jmenuje. Dále se mé práce pohybují mezi soukromými sběrateli a v Rabasově galerii v Rakovníku. Celou řadu mých, hlavně skleněných, cen obdrželi světoví tenisté, golfisté, hokejisté spisovatelé a různé nadace a společnosti. Značnou část mého designu vyrábí sklárna A. Rückl a synové v Nižboru , sklárna Poděbrady a možná nosíte oděvy od firmy Husky či Rockpoint, které mají můj design. Pokud máte pejska, který bydlí v pelíšku, nebo žvýká dobrůtku pod značkou Huhubamboo… Možno nahlédnou na můj web:  www.ludvikkovar.cz

 

 

 

 

 

 

A pár vět, co Vás napadne závěrem?

 

Všem, kdo to dočetli až sem, děkuji za jejich zájem. Když jsem se okrajově seznámil s osudy města Vimperka, lépe řečeno s prací a odkazem našich předků, kteří uměli tak krásné sklo, k vidění na zámku, a uměli tisknout krásné knihy, tak mne přepadla směsice dojmů od úcty, odpovědnosti smutku a radosti. Napadlo mne, jak snadno lze ničit a co to dá práce něco udělat. A proto bych moc rád poponesl onu pochodeň českého řemesla, aby i naše děti mohly být na nás hrdé.

 

 

Děkuji za krásné odpovědi a přeji hodně úspěchů.

Lenka Doubková

 

{gallery}vimperk/2014/08_srpen/ludva/{/gallery}