Rychtářův dům
Johann Peter, se narodil 23. února 1858 na Bučině, jako rychtářův syn ze staré rodiny zdejších svobodných sedláků. Byl německý učitel, spisovatel a autor desítek povídek ze života obyvatel Šumavy.
Jeho nejvýznamnějším dílem je vzpomínková kniha Der Richterbub z roku 1914, která měla pokračování pod názvem Der Richterstudent a Der Richterlehrer z roku 1918. Na sklonku svého života žil ve Vimperku, kde pro něho dal tiskař a nakladatel Steinbrener postavit vilu Abendfrieden.
Rychtářův dům – můj rodný dům
Přestože šumavská chaloupka je často bezvýznamnou chatrčí, ve které bída kraluje, je dětem, které se v ní narodily, tak milá, jako šlechtickému synkovi zámek otcův. V tomto chudém příbytku vládne ale i jiný host! Je to radost ze života i chuť si zazpívat. Ta nikdy nevymře v tom krásném horském kraji.
Mocnou přítelkyní horalů je i poezie zimních večerů. Nad ní nikdy bída nezvítězila, i když svírá a tísní… Syn lesů bere lehce život na ramena a zpívá jako pták na jedli. Jeho píseň se rozléhá do tajuplné volnosti světa hor i temné noci. Raduje se z krátkého času, který mu byl milostivě vyměřen.
Můj rodný dům žije v mé duši. Před očima se mně vybavuje nezapomenutelný obraz dětství, krajina domova, otcovský dům se všemi obyvateli, kteří tam žili. Na křídlech mládí jsem byl bohat štěstím.
Rychtářův dům je doširoka rozložená budova srubového typu. Na asi metrové podezdívce ze žuly, která se nachází v okolí, jsou vodorovně položeny mohutné trámy. Ty tvoří větší část domu. Dům nemá poschodí. Velikou část budovy zaujímá obrovská šindelová střecha. Po ná jsem často šplhával, sedal na hřeben a „jezdil na koni“. Anděl strážný tehdy bděl nade mnou! Já se ale vůbec nebál! Připadal jsem si jako pták…
Přední štít domu ozdobil Ahn plechovou vlajkou s kohoutem určujícím počasí a rovněž tak iniciálami svého jména J.P. Pod touto vlajkou visel na stěně štítu obraz ukřižování. K němu jsem často vzhlížel ve zbožné bázlivosti, když jsem sedával na lavičce v květinové zahrádce mé maminky. V rohu domu se zdvihal komín. Často jsem na něm sedával jako na cimbuří a pozoroval do dálky se táhnoucí bavorskou krajinu. Pozorovat ten Boží svět shora bylo pro mne cosi nádherného a jsa obdařen fantazií jsem tam dlouhé hodiny snil…
Dům měl veliká prosvětlená okna a lišil se tak od ostatních domů ve vesnici s jejich nepatrnými okénky. Náš dům měl dříve také taková okénka, ale můj otec je nechal rozšířit a maminka, milovnice květin, je zdobila. Těmito okny nás zdravila vznešená nádhera Alp! Často jsem zde stával se zpívající maminkou a obdivoval salzburgské velehory se zářící oblohou… Modlitba i báseň procházely mojí hrudí.
Na slunečné straně domu byla matčina květinová zahrada. Byla plná vonících květin a bylin, vlčích máků, měsíčků. Lavička s výhledem na velehory stála uprostřed obklopena bzukotem včel a čmeláků. Starý Ahna zde sedával o nedělních dopoledních plných poezie. Kostelní zvony zvaly ke mši věřící putující do údolí do kostela a my, děti, poslouchaly pohádky a pověsti o strašidlech vyprávějícího Ahna. Na této lavičce se zrodila i má první báseň – když jsem byl již studentem.
Před dveřmi domu ležel Grad, obrovský žulový kámen. Na něm stával otec každé ráno i večer, pozoroval oblohu a předpovídal počasí. Maminka na něm stávala v poledne. Svolávala nás, pracující v loukách, poli, k obědu. Vedle Gradu byla veliká lavice. Na ní jsme za letních tichých večerů sedávali, bavili se, vyprávěli nebo tiše hleděli do černého nehybného lesa a zpívali.
To všechno bylo plné klidu, harmonie…
Zelený věnec z jeřabin se zelenal okolo domu. Na jaře se bělal, jakoby posněžen bílými květy a na podzim plál červení svých plodů. Byla to hostina pro kvíčaly, hýly a brkoslavy. Bohužel, mým pastím často neunikli…
Z Gradu se vcházelo do domu. Dveře do předsíně byly velmi těžké a nikdy nebyly zamčeny. Zde stávala skříň s potravinami. Maminka tam ukládala smetanu, máslo, vyškvařené sádlo a mouku. Často jsem mlsal z velikého hrnce smetanu. Namáčel jsem tam kousky chleba. Býval jsem také někdy přistižen! Předsíň nevypadala vždy úhledně. Při špatném počasí, při krmení, se do ní nastěhovalo hejno slepic, často též husa s malým dorostem. Jinak to ale v selském domě vypadat nemohlo.
Řada dřeváků před dveřmi dávala tušit počet obyvatel zde žijících. Ponechávali je před dveřmi a vstupovali do obývacích prostorů v ponožkách nebo punčochách. Vlevo z předsíně byl vchod do útulné selské jizby. Ta sloužila jako výměnek dědečkovi a babičce. Za dlouhých zimních večerů se zde scházela děvčata a ženy z vesnice, aby při vrčení kolovrátku, příjemném praskání dřeva pohlcovaného ohněm a při nejasném svitu třísek z bukového dřeva, naslouchaly napínavému vyprávění ctihodného Ahna.
Vpravo byl vchod do veliké jizby. V ní jsme bydleli a pracovali. Stála zde obrovská kamna, podél nich lavice. Na ní otec trávil polední odpočinek. Někdy jsem ho lechtal na bosých chodidlech… V této jizbě měla své sídlo i poezie zimních večerů, vyprávění pohádek, bájí o strašidlech. Zde též zněly akordy klavíru. Přicházeli k nám sousedé z vesnice, aby poslouchaly písně horalů, písně staré, velice krásné.
Vedle této jizby byla zvláštní místnost vybavená leštěným nábytkem z javorového dřeva. Byl tam i otcův psací stůl. Na něm jako rychtář úřadoval plných třicet let… Tuto službu před ním vykonával jeho otec, před ním jeho dědeček. Můj otec byl moudrý, nezištný. Pracoval velmi smysluplně.
Z předsíně byl vchod též do černé kuchyně. V ní se nevařilo. Byla zde veliká pec. Maminka v ní pekla chleba. Také zde stál obrovský kotel. V něm se vyráběl louh. Z něho maminka dělala mýdlo. Též žrádlo pro dobytek se v černé kuchyni připravovalo v zimě. Podlaha černé kuchyně byla vyložena obrovskými plochými kameny ze žuly. V rohu kuchyně byl schod. Tudy se vstupovalo do prostorné půdy, kde bylo uloženo seno. Tento vchod sloužil bratrům, když tajně v noci mizeli za zábavou! Zde bylo též upevněno zařízení na vochlování lnu. I starodávná truhla byla umístěna v tomto prostoru. V truhle byl uložen porcelán, ložní prádlo, ubrusy – výbava pro nevěsty. Nad tímto prostorem byl další. Sloužil pro uložení semen lnu a zrna pro sadbu.
Z černé kuchyně nízkými dveřmi se procházelo do kůlny. V ní byla hluboká studna s pumpou. Naše studna měla nejlepší vodu z celé vesnice! V kůlně se připravovalo dřevo k topení. Při této práci jsem musel také pomáhat. Podestýlka pro dobytek vyskládaná do výše měla zde též místo. Bylo to veliké množství, musela vystačit na celou zimu. U nás bylo početné stádo. Z kůlny širokou branou se přišlo do stáje. Ta byla vyzděná. Veliké stádo krav, volů, telat, jehňat, hus zde mělo domov. Protože jsem musel pást, dostal jsem přezdívku „vůl Honzík“. Ta mě ale vůbec nerozčilovala. Láska k dobytku byla u mne v srdci hluboce uložena… Někdy jsem se zdržoval u mých miláčků. Šimral jsem je mezi rohy. Věděl jsem, že je jim to příjemné. Hovořil jsem k nim. Tak moudře se na mě dívala… Rozumněla mně.
Ze stáje byl vchod dveřmi do stodoly. Zde bylo další seno vyrovnáno až po střechu. Jedním z mých nejmilejších zážitků bylo ležet v tom voňavém seně, zejména, když pršelo. Kapky tloukly na střešní šindele a ten zvuk příjemně uspával… Na prknech pod střešní konstrukcí byl uložen oves a obilí připravené k mlácení. I já jsem se této činnosti zúčastňoval. Bylo to velmi namáhavé. Bolelo po tom celé tělo, hlavně páteř. Při té práci jsme byli veselí. A jak potom chutnalo naše jednoduché jídlo!
Krom obilí byla na prknech půdní konstrukce uložena též prkna umrlčí – zemřelých v rychtářově domě. Na nich ležel můj dědeček, pradědeček, mí rodiče. Všichni jsme se vyhýbali pohledu na ně. Pociťovali jsme k nim respekt i plachost. Co se s nimi stalo, nevím…
K mé veliké bolesti rychtářův dům není již v majetku rodiny. Tak, jak pevně byly spojeny trámy domu, šindele střechy, tak pevně bylo připoutáno mé srdce k němu…
Zde byl můj svět, má duše, mé mládí, můj život!
Můj bratr prodal celé hospodářství hraběti Thun-Hohensteinovi a dnes, v tom starobylém domě, kde jsem se narodil, sídlí cizí lidé. Smutek a zoufalství mne vedlo k tomu, že jsem můj rodný dům později již nikdy neviděl…
V letech, kdy jsem ještě věřil na ideály, jsem si umínil rychtářův dům koupit. Moje životní touha se nesplnila…
„Vůl Honzík“ zůstal chudým až do dnešních dnů.
Z knihy Johana Petera „ Der Richterbub „ volně přeložila Květa Pěničková
Na sklonku svého života žil ve Vimperku, kde pro něho dal tiskař a nakladatel Steinbrener postavit vilu Abendfrieden.
|
Hoch rychtářův I. |
|
Stále znova V písních, práci,
|
|
Hoch rychtářův II. |
|
Ty dny štěstí v dávné dáli Pak už chlapec stádo pase, Té radosti, toho štěstí, I když chudé, plné slunce Tak ho v srdci nosím stále,
|
(red,kohoutikriz.org)
