Vimperk – Sportovních obojživelníků hrajících závodně hokej a fotbal bylo a je v podhůří Šumavy určitě plno, ale vydržet přes třicet sezon v nejvyšší krajské a vyšších národních hokejových soutěžích, a k tomu patnáct sezon na nejvyšší krajské fotbalové scéně, to dokázal pouze Vladimír Pešl (8. října oslavil padesátku). Navíc se mu splnilo to, že v hokejovém i fotbalovém dresu nastoupil v mistrovských zápasech po boku svého syna Vladimíra.
Jste známý tím, že jste si již vyzkoušel snad všechny sporty. Prozraďte mi, je nějaký, který jste nikdy nezkusil?
Možná je to divné, ale je to plavání. Jinak jsem opravdu asi zkusil všechno, samozřejmě rekreačně. I když asi rok nebo dva jsem jako žáček zkoušel i házenou.
Kterým sportem jste se zapojil poprvé do organizovaných soutěží?
Hrávali jsme s klukama všechno možné hlavně za barákem, ale prvním organizovaným sportem byl pro mě hokej. Na bruslích jsem poprvé stál až snad ve dvanácti letech. To mě začala mamka pravidelně vodit na tréninky a po roce jsem hrál již za mladší žáky. Do pěti let jsem hrál již za chlapy. Když mi bylo šestnáct a půl, tak jsem s chlapama absolvoval první letní přípravu. Tehdy se hrála druhá liga.
Hokej pro Vás byl jen Vimperk, nebo jste hrál i jinde? Na vojnu se tehdy muselo jinam.
Já na vojně nebyl, protože jsem měl v té době zdravotní problémy, ze kterých jsem se jakž takž vylízal a musím podotknout, že mi v boji s nemocí pomohlo i to, že jsem hodně sportoval a měl odolné tělo. Jeden rok jsem byl na hostování ve Strakonicích, to mi bylo pětadvacet. Tam jsem vyhrál nejlepšího střelce a vrátil se do Vimperka. Ale to bylo zrovna v posledním roce, kdy byl Vimperk ve fóru, hrál tehdejší národní ligu a pak se to tu rozpadlo. Dva roky jsem působil i v Chomutově, odkud jsem si přivedl manželku.
Takže nejslavnější vimperskou sezonu, kdy se hrála kvalifikace o nejvyšší československou soutěž, jste tady nestihl?
Sezonu jsem začal, ale pak jsem šel do Strakonic. Tu kvalifikaci o nejvyšší soutěž jsem na ledě nezažil. Vrátil jsem se hned potom, ale také se hrálo výborně a obsadili jsme třetí místo. To byla poslední sezona Vimperka v národní lize.
V době, kdy jste hrál s Vimperkem národní ligu, jste se určitě potkal buď v jednom dresu, nebo jako soupeři, s řadou zajímavých hokejistů.
U nás bylo plno výborných hráčů. Například Venca Pitel, Roman Rákosník, chytal tady Petr Bříza, byl tady Michal Vondrka, Jarda Liška, Jarda Pařízek, jeho brácha, Milan Král, Pavel Kříž, Míra Dimov a plno dalších. Když jsem začínal, tak jsem hrál i s Vencou Vokatým.
Hokej začal hrát i Váš syn. Myslel jste od začátku na to, že by si jednou mohl zahrát s Vámi v jednom týmu?
Zpočátku určitě ne. Vláďu jsem měl již jako starší. Ale jeho hokejové krůčky jsem sledoval, trénoval jsem tým, ve kterém hrál. Vláďa vyrůstal, já pořád hrál a někdy před pěti lety jsme si spolu skutečně zahráli. On byl ještě jako junior, trénoval tady Standa Kašpar a ten nás postavil do jednoho zápasu. Pak jsme se sem tam ještě na ledě potkali. Ale samozřejmě to bylo příjemné, že jsme si spolu mohli v mistrovském zápase zahrát. Na krajské úrovni to nebývá tak časté a mě to samozřejmě těšilo. Věřím, že i jeho.
Na co z hokejové kariéry nejvíce vzpomínáte?
Samozřejmě rád vzpomínám na časy, kdy jsem jako mladý začínal druhou ligu. Od zkušených hráčů jsem se na ledě i v kabině dost naučil. Byli tu opravdu výborní hráči. Jinak v posledních letech to bylo vítězství v krajském přeboru. Výborná jízda, plný stadion, skvělá atmosféra. Na to se nezapomíná. Zážitků jsou spousty, ale pro mne jsou důležité i ty mimo sport, především narození dětí.
Předpokládám, že Vám utkvěl v paměti zápas, ve kterém jste dal nejvíce gólů.
To bylo ještě v mladším dorostu proti Strakonicím a já dal třináct gólů a asi na osm nahrál. Tehdy jsme jim dali přes čtyřicet branek, to byl výjimečný zápas. Ale v té sezoně se mi dařilo a dal jsem asi pětasedmdesát gólů. V krajském přeboru mužů jsem dal za zápas nejvíce šest branek a k tomu tři asistence.
Jakému nejslavnějšímu gólmanovi jste dal branku? Tím nemyslím při tréninku v národní lize Petra Břízu.
Dominátorovi. Ale bylo to také jen tréninkově. Když měla v roce 1985 reprezentace soustředění na Churáňově, tak trénovali ve Vimperku a my místní jsme chodili na Dominika Haška střílet a chodili i nájezdy. Nějaký ten gól jsem mu tedy dal.
Fanoušci si Vás pamatují dlouhá léta v útoku, později jste přešel do obrany. Kde se Vám hrálo lépe? Nebo hra na beku vyplynula ze zkušeností?
Tím, že jsem hrával v poslední době bránícího útočníka, tak to přispělo k tomu, že mě pak trenéři využívali i dozadu. Ale v současném hokeji musí samozřejmě i útočník dobře bruslit pozadu.
Zkusil jste to někdy v bráně?
Kdepak. Třeba při tréninku tam vleze někdo z pole, ale já bych do brány nevlezl.
Naznačil jste, že hokej již moc nehrajete.
Loni jsem odehrál asi osm zápasů. Jsme s trenéry domluveni, že pomohu, když bude třeba.
Kdyby se příští sezonu vrátil Martin „Boby“ Janda do Vimperka, kde slíbil odehrát poslední sezonu své kariéry, šel byste s ním do toho?
Záleželo by na okolnostech. Je tady teď plno mladých kluků. Je fakt, že jsme s Bobym a Karlem Drabešem odehráli plno výborných zápasů. Boby k nám přišel v osmnácti jako bažant a bylo vidět, že jsme ho přeci jenom něco naučili. Nakonec tady jasně vládl a střílel plno branek.
Co popřát vimperskému sportu a hokeji zvlášť.
Je tady hodně mladých kluků. Ti starší skončili nějak naráz. Odešel Boby Janda, Karel Slabý, David Vinš, Ondra Ženíšek, Ondra Pošmourný, Karel Coufal a další. Je to na mladých. Doufám, že se jim začne dařit. Je třeba trénovat, dřít a výsledky se dostaví.
Dalším velkým sportovním koníčkem byl fotbal. Byl to vždy doplňkový sport?
Je to tak, fotbal byl vždy druhým sportem. Ale dalo se stihnout oboje, většinou v sobotu byly fotbaly a v neděli hokeje. Když se to krylo, tak jsem vždy dal přednost hokeji.
Jaké byly nejlepší fotbalové časy, kde jste hrál nejvýše?
Mám ve Vimperku odkopaných patnáct či šestnáct sezon v krajském přeboru. A i fotbal před lety skončil ve Vimperku ze třetího místa, stejně jako předtím hokej. Fotbal pak začínal od nejnižší soutěže. Já šel z Vimperka do Šumavských Hoštic.
V dresu Šumavských Hoštic jste se také sešel na hřišti se svým synem Vladimírem. Takže po hokeji se Vám to splnilo v dalším sportu.
Do Hoštic jsem ho přivedl s tím, aby také dělal i jiný sport než hokej. Je to zase trochu jiný pohyb a také příprava na zimu. Docela ho to chytlo a když má čas, tak chodí hrát.
Jak vnímáte posun těchto sportů za dobu, co aktivně hrajete?
Především člověk pociťuje, jak stárne, jakoby ten sport byl pořád rychlejší. Ve fotbale hraji na postu stopera, tam tak velký rozdíl není. V hokeji je to o něčem jiném. Mladí kluci víc lítají, někdy s pukem tolik neumí, ale nahrazují to rychlostí. Posun je v taktice a systémech hry. I když v hokeji se to měnilo třeba i s různými trenéry. Někdo hrál s levým křídlem vzadu, někdo se staženým centrem, jinak se to začalo hrát i s posunutím modré čáry. Je to na dlouhou nahrávku a hodně se to nahazuje a bojuje o puk. To pro mě nikdy nebylo, já preferoval technickou hru. Největší rozdíly jsou ale v materiálech.
Co říkala, a vlastně stále říká, manželka Vašemu sportování? Mnoho let jste byl prakticky víkend co víkend na hokeji či fotbale.
Možná již tak trochu rezignovala. Nejhorší byly vždy podzimy, kdy se hrají oba sporty. I když hokej již teď hraju hodně málo. Když to vyšlo, že se hokej i fotbal hrál venku, tak mě o víkendu vlastně vůbec neviděla. Vůbec se nedivím, že byla naštvaná. Ale jsem jí vděčný, že mi moje sportování trpěla. Díky ní se také pořád ještě držím ve formě.
Děti jste musel ke sportu nutit, nebo to vyplynulo z toho, že jste sportoval sám?
Vláďa chtěl sám. Chodíval se mnou jako malý na hokej a na bruslích byl již ve čtyřech letech. Dcera chodila na gymnastiku, ale hodně sporty střídala. Hlavní je, že nějaké sporty dělala.
Váš syn nyní založil florbalový mančaft, mluvíte mu do toho?
To ne. Byl jsem na tréninku, ale s mým hokejovým stylem bych to prý asi hrát ani nemohl. Pořád by to byl faul. Nesmí se tam nadzvednout hokejka a podobně, což je při hokeji zcela normální. Technicky by to šlo, ale každý kontakt by byl faul. Byl jsem se na nich párkrát podívat a obdivuji, že se parta mladých kluků dala dohromady, sehnali si peníze a jsou do toho zapálení. Mají za sebou první turnaj a výsledkově to bylo dobré.
A co ostatní sporty. Evidentně si rozumíte se všemi sporty, kde je míč.
Chvíli jsem hrál házenou. Basket byl tréninkovým doplňkem, chodím si zahrát nohejbal, tenis, pinčes. Zkrátka se snažím dělat všechno možné a udržovat se.
Vimperk je lyžařská velmoc, lanařili Vás také na běžky?
V šesté třídě jsem již byl v lyžařské sportovní třídě, ale po měsíci jsem odešel, protože jsem se rozhodl pro hokej. Moc mě pustit nechtěli, ale řekl jsem, že tam nechci být, že chci hrát hokej. Ale na lyže jsem nezanevřel a chodil si sem tam sklouznout.
Máte spočítáno, kolik sezon jste již aktivně odehrál v hokeji a fotbale?
Ve fotbale je to třicet sezon, v hokeji přes třicet, takže jsem již za šedesátkou kompletních sportovních sezon. Pokud zdraví vydrží, tak doufám, že ještě nějakou přidám.
(red,pd)
