Všichni se o “uprchlické krizi” baví. Je hlavním tématem celé Evropy a nejen jí, ale jen málokdo skutečně ví, o čem mluví. Šumavák Tomáš Marko neseděl, tak jako jiní, jen u monitoru počítačů a noteboků, ale rozhodl se k reálnému skutku.
“K této cestě mě dovedly neustálé debaty lidí okolo mě ohledně uprchlíků, které se mi zdály zavádějící a neodpovídající realitě. Začal jsem si tedy aktivně vyhledávat informace na internetu ohledně této situace, která se děje a narazil jsem na aktivní skupinu čechů, která se formuje na sociální síti facebook. Našel sem různé mapy a internetová fóra, kde se lidé organizují (http://uprchlici.respublica.cz/) a do oka mi cvrnkla nabídka od jednoho přispěvatele, že může vzít někoho s sebou do auta. Napsal sem mu. Ráno mi zavolal a do pár hodin sem k němu přijel, přespal a ráno vyrazili směr srbsko-chorvatské hranice.” říká Tomáš. K dalšímu textu a fotografiím netřeba dalšího komentáře.
Ve čtvrtek ráno zavolal Honza, že má místo. Sedmkrát jsem se nadechnul a narychlo balím. Jedu za ním do Brna, kde u něj spím a ráno míříme ještě s Jančou směr Bapská. Vlastně až po cestě zjišťuji, kamže to vlastně jedeme. Srbsko-chorvatský přechod. Vlastně nemám žádné představy, jak to tam vypadá. Jen vím, že tam fungují čeští dobrovolníci. Přijíždíme a mám pocit, jako bych byl na pouti. Úzkou asfaltku lemují stánkaři, kteří nabízejí různé cetky a kolemjdoucí zastavujíc hledají cestu na hranice. Ahoj, ahoj, ahoj….Zdenda, Míša, Kája, Lukáš a další dobrovolníci (asi 30 čechů, pár poláků, angličanů, němců) nás vítají a seznamují nás se situací. Postavíme stan a hned se zapojujeme. Se Zdendou odvážíme plné popelnice a pak nám ukazuje co říkat a jak dělit skupiny uprchlíků po asi 50 lidech, aby nevznikaly konflikty při nastupování do autobusů na hranicích. Snažíme se držet lidi pod kontrolou a dát jim tolik potřebné informace, kde vlastně jsou a jak je chceme dovést po skupinách k hranicím, odkud je chorvati převáží do kempu. Potkávám Karla, v očích má únavu a lítost. Pomáhá snad všude. Nesu mu energeťák. Asi ani nespal. Autobusy s lidmi se nezastavují a neustále přijíždí nové. Skupina po skupině se přesouvá. Občas vznikne zácpa. Někdo předbíhá a ostatní na ně řvou. Ve skupinách se prolínají různé etnické skupiny. „Where you from?“ Irán, Irák, Syria, Afghanistán, bez odpovědi. „Can you help me translate?“ žádám první osobu co rozumí anglicky. „Yes!“. „Thank you!“ Posouvá se skupina za skupinou, lajna za lajnou. “Čaj, čaj!“ nosím tác s kelímky do předních linií, kde se čeká nejdéle. „Thank you, thank you….“ Slyším ženský hlas: „Hledáme nějakého chlapa do skladu!!“ Hledám boty. Půlka skladu vzhůru nohama. Boty nikde. Jen šála, bunda, ponožky do zimy. V pět ráno je klidněji. Kolemjdoucích je méně a méně. Už se nestresují při čekání a jen tak volně děkují za naše úsměvy a pomoc. Jdu spát.
Po pár hodinách vstanu a vozím popelnice. Dáváme skupině čekajících uprchlíků rukavice a pytle. Sbírají s námi odpadky. Pomáhám Evče ve skladu a hledáme teplé věci. Večer se budou určitě hodit, protože už začíná být docela zima. Někdo je potřeba dopředu. Ok, jdu tam. Začíná poprchávat. Jak, kde? Tady? Ok. „Please, stay in the line.“ Kde sou všichni? Proč je tu tolik lidí? Proč tu jsem sám? Z lajny se kolem mě stává půlkruh. Z pravé strany afghánci, z levé syřani a rodina, které jsem před chvilkou zapnul plynový ohřívač. Jedni se derou rychleji, druzí na ně řvou. Chlápek bere klacek. Uklidňujeme. Naštěstí jen strkačka a žádná rána nepadla. Dav se nedá udržet na místě a krůček po krůčku mi obchází. Za mnou asi Terka a Míši táta připravují skupinky na počet do autobusu. Dav mi tlačí dál a dál. Nakonec skupiny pomalu splývají v jednu. Chorvatská a unijní vlajka plápolá ve větru a v dešti. Dav postupuje před stan. Vyprazdňuje se po předchozí vlně. Snažím se uklidňovat paní stojící přede mnou. Říkám: „Where are you from?“ Ona: „ Iraq. I have been in Paris before…..“ Držím rozepjaté ruce, jako bych je všechny objímal a přitom je jen držím s dalšími dobrovolníky v dalším postupu. Vedle někdo z dobrovolníků mluví arabsky a velmi to pomáhá. Vítr a déšť nám všem šlehá do obličeje. „Can you???!!! Just kids!!! Please, please……“. Pustí se jeden a všichni chtějí jít. Občas někdo proklouzne a další chtějí taky. Snažíme se držet lajnu. „Please, please, my boy is sick!!“. Zoufalá prosba od matky mi rve srdce. Asi není nic horšího, než vidět matku trpět. Beru to dítě a prostě ho odvedu za lajnu pod stan a vysvětluji mu, ať zůstane, že hned půjde i maminka. Vracím se k matce držet lajnu. Její vděčný pohled mi vehnal do očí slzy. Dostali jsme se až k policajtům. Stále držíme a čekáme. Konečně, autobus!!!. Jdu se podívat, jak to vypadá nahoře. Prý má přijet víc autobusů dneska. V duchu si přemítám co to má znamenat víc autobusů. Včera prošlo hranici 7 000 lidí. To bude hustý. Karel mi říká, že jede domů a tak mi ukazuje generátory, aby to někomu předal. Tady to otevřeš, olej, škubneš, tohle se nějak startuje nevíme jak. Ok, ok. Počasí je hrozný. Lidi přibývají a začínají se štosovat. Skupina tady. Jak se jmenuješ? Štěpán. Jo, jo, tady to rozdělíme na skupinu. Autobusy přestaly odvážet z hranic, ale stále přivážejí. Slyším, že nejde malý generátor, ještě ho nahodím. Jdu držet lajnu. Předávám instrukce. „Please can you help me translate? Borders are just 400m…..bus, camp opatovič…..for everybody……“. Kluk jde v ponožkách, běžím do skladu pro boty. Stmívá se. Čaj, čaj. Thank you, thank you….Vichr ohýbá stromy a déšť řeže do tisíců hlav. Upínají se plachty. Stromy je drží. Lidé je drží. Zoufalci předbíhají po poli bahnem. Trpělivost čekajících opadává. How long? How long?…. Dobrovolnice ve stánku dávají každému kousek svého srdce. Jak jsou ta srdce obrovská….Skupiny začínají splývat už na začátku. Občas někdo proklouzne a další chtějí taky a kříčí: „Family! Family!“ Nechceme rozdělovat rodiny a tak je pouštíme. Další se toho chytají. Kdo je kdo…..Dav se malými krůčky posouvá. Padla tma a před lidmi stojíme s na hlavě upnutými čelovkami jako majáky. Ne ty, které varují před skalami, ale ty které ukazují směr. Větrná smršť si pohrává se vším okolo. Přede mnou stojí pán s asi ročním dítětem na hlavě. Ukazuje mi, že chce jít dál. Kam? Do další stovky lidí. Nemá pláštěnku, nic. Děcko v mokré kombinézce se jen rezignovaně tlačí k otcově hlavě. Přináším suchou bundičku a rvu na něj pláštěnku. Blbě se mi rozbaluje. Prsty mi ochably zimou. Suchou bundičku mu dávám do jeho tašky. Ostatní zoufale čekající mu do ní sahají a chtějí mu jí vzít. Všichni mluvili jiným jazykem a zřejmě si mysleli, že si jí zaslouží víc. Už je to pár hodin a dav se posunul jen o pár metrů. Bahno, chlad, vítr, voda a pomalu koukám jestli nesněží. Běžím pro další boty, pro další pláštěnky. Dědečkovi rozbaluji pláštěnku v zubech. Blanka, Bětka, teď nevím jak se jmenovala, ale jsem jí vděčný. Jak se sakra může ještě smát a být tak klidná. Říká mi ať se jdu převlíct, že se klepu. Nevnímám to dokud mi to neřekne. Jdu s ní do skladu. Obléká mi do suchého. Tisíííícekrát díky!!! Ploužím se před lidmi a opakuji stále stejnou písničku. Dav se rozhodl jít. Vepředu byly skupiny, které taky splynuly v jednu. Zkouším je znovu oddělit. Na chvíli to pomohlo. Jen na chvíli. Ocitáme se před závorou. Zatracená závora. Lidi se tlačí okolo a pod ní. Jako velbloud uchem jehly. Do ruky dostávám deku na rozbalení. „Jen ženám s dětmi!!“, slyším z dálky. Další zoufalá matka držící chomáč zabalený na hrudi. Obaluji ji dekou i s dítětem. Tma. „Kde je Kája??“, slyším asi od Míši. Ptám se proč? Generátor! Běžím k němu a zkouším vše co radil Kája. Nic, prostě nic. Běžím to říct Míše. Za chvíli vidím světýlka u generátoru a běžím tam. Ten Karel neodjel! Zkoušíme spolu co je v našich silách, ale marná snaha. Vracím se do linie k závoře. Občas se někdo protlačí či podleze. „Family, family!“, zoufalé matky nám ukazují své děti a chtějí jít dále. Stále stojíme a držíme se. Lidé chtějí jít dál, ale kam? Udělají dva kroky za nás a jsou u další skupiny. Akorát budou tlačit dav dopředu. Zkouším uklidňovat nahlas, potichu, usmívat se, ale nic nepomáhá. I Honza, další kluci a holky zkouší uklidňovat situaci. Všichni dělají co je v jejich silách. Zatracený generátory, zatracený počasí, zatracený autobusy, zatracený válčení. Dav se opírá do závory a lidé proudí okolo i pod. Před závorou slyším zoufalé mužské volání: „My children is dead!!!“. Vzápětí mi otec ukazuje jeho dítě, které dočista ztratilo život v očích. Pomáhám mu přes bránu. Přes zmatek v davu mu nejsem schopen pomoci a zoufalé volání pomalu mizí za mými zády. Před závorou se objevila další zoufale křičící rodina: „My wife is pregnant, bleeding!!!“. Žena bílá jako stěna, zavřené oči, snad neusnula na vždy. Ukazuji, že jí protáhneme pod bránou. S ostatními podsouváme její bezvládné tělo. Běžím ke skupince dobrovolníků a hledám doktora. Někdo zareagoval, už nevím kdo. Možná Míša, nevím. Snad vše dopadlo dobře. Jdu se aspoň napít do skladu. Sedím, kolem další dobrovolníci, hlava sklopená. Ani se mi nechce s někým povídat. Jen srkám čaj. Seberu poslední zbytky sil a jdu si ještě stoupnout do lajny. Autobusy odvážejí a situace se uklidňuje. Beru mokrý spacák, karimatku ze stanu a jdu spát do skladu. Někdy ráno mě budí hlasy. Mám strach vylézt ze spacáku a zjistit, že tam stojí další štosy lidí. Lezu ven a klid. Prosím o čaj a snažím se odvozit odpadky. Popelář je rád, že vozím a pomáhá mi. Popelnice zvedá rameno popelářského vozu. Uklízíme noční zoufalství v podobě odpadků. Pak ještě pomáhám s místními hasiči stavět stany, které jsou nutně potřeba. Najednou vedle mě slyším: „Jedu do Česka a mám místo“. Jak náhlý a okamžitý byl můj odjezd do Bapské, tak rychlé a okamžité bylo rozhodnutí vrátit se zpět do Česka.
{gallery}Marek/2015/10_rijen/up/{/gallery}
ftext : Tomáš Marko
foto : LRV,JZ
