Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – leden 2016

1 ledna, 2016
00:00

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31.ledna:

Leden se loučí směsí spíše symbolických dešťových a sněhových přeháněk, která postupně převládla nad počátečním ranním slunečnem. S dlouhodobějším ohlédnutím nazpět můžeme konstatovat, že nám ve většině svého trvání předvedl poměrně slušnou a co do různorodosti pestrou ukázku zimy, díky čemuž by jistě mohl být inspirací následujícím měsícům, k nimž ještě dané roční období kalendářně patří. Nám pak nezbývá nežli dát se překvapit, jak únor a březen se jmenovanými podněty naloží 🙂 .

30.ledna:

Nebylo dnes příhodnějšího místa pro utvrzení naděje, že by se mohl navrátit sníh, nežli Boubína. Předpovědi na zítřek hovoří o srážkových aktivitách, ale dosavadní teplotní vývoj velí držet se vesměs při zemi a očekávat nanejvýš déšť. Sněhuprostý Vimperk se při setrvalých šesti stupních nad nulou může sotva těšit na novou bělost v ulicích či na střechách – leda by se dočkal v průběhu noci aspoň boubínské rovné nuly, jež ale nahoře oproti včerejšku představovala koneckonců rovněž oteplení. Ani silný západní vítr, chvílemi zase jednou poctivě cloumající rozhlednou (aby se fotograf nenudil), tentokrát nenavodil pocit kdovíjaké zimy. Zato se skvostně přičinil o úžasnou podívanou, k jejímuž účinku chvílemi přispívalo též zapadající sluníčko, byť jen “ze zákulisí”.

Pusťme tedy po větru i všechna sebelépe míněná slova, aby tváří v tvář viděnému nemusela přiznat svou fatální zbytečnost …

Během zpáteční cesty se skrze boubínské lesy vysoko nahoře tu a tam zableskly hvězdy … ale jaksi rozpačitě. Asi vědí své …

29.ledna:

Jak už tomu občas (nikoli však pravidelně) bývá, poměrně nevýrazný den může nazítří vystřídat počasí jako malované, což je i případ včerejška a dneška. A dokonce se dal předvídat i z této boubínské předehry, která by mnohým navodila spíše pocity skepse. Zrána totiž vrchol naší krásné hory připomínal pondělní situaci, tj. mlhavo, neprůhledno, zdánlivě nepříjemno bez vyhlídek na zlepšení. Přece tu však byly rozdíly, a to především v teplotě. Dvoustupňový mrazík vydatně podporoval v chladivém účinku ledový západní vítr – a jako téměř vždy zabíjel dvě mouchy jednou ranou, když k tomu halil věž do orografické oblačné clony. Jenomže tentokrát šlo skutečně prakticky jen o špičku, ještě menší nežli uplynulé soboty, …

… jinak by totiž sotva mohlo docházet k prosvěcování spodního okraje oblačnosti paprsky čerstvě vyšlého sluníčka, …

… až se chvílemi zdálo, že kdesi dole v lesích snad hoří.

Celá takto slibně rozehraná partie nicméně neměla ještě dlouho skončit slunečním vítězstvím, …

… naopak se nejednou zdálo, že bojiště definitivně ovládne mlha. Hodina rozhodnutí zkrátka byla ještě daleko, bohužel i za hranicemi fotografových možností čekat na ni, třebaže věděl, jak vše dopadne.

Tato lesní partie pod vrcholem jen za poslední týden téměř aspiruje na referenční snímek sněhového stavu na Boubíně. Zlepšení se tu v nejbližších dnech patrně nedočkáme, tedy se smiřme aspoň s konstatováním, že z nekdejší půlmetrové bílé nadílky zbývá v průměru všehovšudy deseticentimetrová slehlá a utvrdlá nesouvislá vrstva, již momentálně drží při životě vzpomenutý mrazík.

O pár desítek nadmořských metrů níže se však povětšinou nedá říci ani to, neboť lesy se opět převážně zelenají, a to jak v korunách smrků, tak mechovými polštáři pod nimi.

I mnohem nižší Žlíbský vrch se na tom z hlediska viditelnosti zdá být lépe nežli Boubín, …

… jehož situaci ještě po návratu do již krásného azurova nejvýstižněji ilustruje pohled od Sklář. Avšak neprohloupí, kdo se s vidinou skvostných zážitků vypraví nahoru v pozdním odpoledni tohoto posledního lednového pátku.

28.ledna:

Také dnešek se ponese v duchu počasí, které by za normálních okolností nepřekvapilo někdy v březnu či dubnu. Ale ptejme se, co jsou vlastně v posledních letech na Šumavě normální okolnosti (?) … možná přece jen právě ty dnešní.

27.ledna:

Ještě nedávno zde pozorovatelné kouzelné výtvory mrazu …

… se vlivem nebývale prudkého teplotního obratu rozplynuly …

… a zanechaly na sebe jen drobné vzpomínky všude tam, …

… kam si pro ně nemá šanci sáhnout sluníčko.

26.ledna:

Úterní Boubín se probudil do obstojného větrna a pětistupňového tepla, tj. o dva stupně vyššího nežli vimperské v okamžiku startu k dalšímu výstupu. Poctivý mráz si tedy skutečně vzal dovolenou a údržbu veškerého svého dosavadního díla lehkomyslně přenechal víceméně neškodnému nočnímu mrazíku. Ten celkem pochopitelně neměl šanci zvládnout tak velké sousto a k tomu třeba ještě naplnit katastrofický scénář ohledně proměny včerejší totálně mokré rozhledny v nebezpečné kluziště, neboť se tu před ním činilo naopak odpolední sluníčko spolu s větrem. Dnešního rána tak byla věž až na drobné výjimky dokonale oschlá se zcela bezproblémově schůdným schodištěm, v kterémžto vzorném stavu se mimo jiné po delším čase opět za úsvitu přivítala s viditelnými Alpami.

Více nežli samotné velehory však tentokrát zaujaly drobné mráčky nad nimi, …

… povětšinou čočkovitého tvaru, pro nějž nesou přízvisko “lenticularis”. Ani tentokrát totiž neměl, podobně jako přesně před týdnem, chybět nějaký ten “bonbónek”, …

… byť tentokrát nikoli v podání Luzného a jeho příhraničních sourozenců.

Barevné kulisy po celém obzoru …

… opět nebylo možno pojmenovat jinak …

… nežli jako impozantní.

Ale hlavní role dnes náležela právě tomuto stratocumulu lenticularis, …

… jenž za přispění vycházejícího sluníčka postupně rozehrál pestrou škálu fantastických variací, …

… z nichž se tu nabízí malá ukázka.

Jeho méně nápadný, skromnější bratr se usadil nad Smrčinou, zatímco Alpy vesměs pozvolna zamaskoval stoupající opar.

Další oblaka téhož rodu si majestátně plula i nad vnitrozemím, krom jiného prozrazujícím zhoubné dílo neustávající oblevy.

Rozloučení s Boubínem proběhlo ve stále pastelově barevném nádechu …

… a jeho nutnost se opět jevila nanejvýš trpkou, …

… tím spíše, že třeba zrovna okolí vzpomenutého Luzného zjevně zdaleka neřeklo své poslední slovo.

Pro dnešek tedy už jen poslední proměna kouzelného stratocumulu …

… a coby pomyslná tečka do třetice srovnávací snímek pro sněhomily, mající momentálně s ohledem na skutečnost, že závěr ledna připomíná namísto počínající druhé třetiny zimy spíše předjaří, čím dál více důvodů k pláči.

25.ledna:

Vimperk šest stupňů, Kubovka čtyři a Boubín tři stupně – to vše nad nulou. Tak zní teplotní souhrn známých sledovaných lokalit na počátku posledního lednového týdne, během nějž momentálně probíhající obleva patrně hned tak neustane. V tomto okamžiku má za následek (vzato shora) nepřekvapující hustou mlhu, …

… námrazy i sněhu sice zbavenou rozhlednu, avšak s vyhlídkou nefalšované adrenalinové zábavy při výstupu na ni, pokud by opět “přituhlo”, …

… a konečně další slehnutí a ztěžknutí sněhové vrstvy, již můžeme s klidným srdcem vesměs hodnotit z hlediska hloubky jako poloviční oproti stavu z minulého týdne. Navzdory značné rozbředlosti se však paradoxně kráčí známou cestou ještě pořád relativně pohodlněji, nežli když ji bylo nutno prorážet hlubokým, nicméně jistě lehčím čerstvým prašanem. K tomu všemu přidejme neustávající drobný i střídavě sílící déšť a obrázek pondělního rána na Boubíně je kompletní.

Jediná neděle tu stačila připravit změny, které si pomocí záběrů z týchž míst můžeme hravě porovnat třeba s předvčerejším stavem.

I nejmenší smrčky oproti původnímu předpokladu s chutí shazují těžký bílý maskovací převlek …

… a osvobozené lesy vydechují vlastní vrstvy páry, spojující se v jednolitou masu s mlhou, již přihání západní vítr.

Teprve těsně nad Kubovkou se začíná zdát, že by mohlo dojít ke změně, ale rozhodně nejdříve až někdy v odpoledních hodinách. Už teď je však jasné, že nejsledovanější veličinou bude každopádně právě ta, jíž jsme dnes začínali – teplota. Její případný návrat k bodu mrazu by popsanou situaci, jak už bylo ostatně naznačeno na rozhledně, dokonale zdramatizoval, leč to můžeme pouze konstatovat a s napětím čekat, jak se vše bude dále reálně vyvíjet.

Večerní obloha skutečně přinesla výraznou změnu … a s ní snad i nápovědu pro zítřejší den.

24.ledna:

Pokračující oteplení (uplynulého pátku předpovídané sněžení meteorologům zase jednou neklaplo) vylákalo čtvrté lednové neděle na průzkum osamělou poštolku, jež mezi soustavným kroužením nad bělajícími se poli takto usedla k odpočinku na vrcholek vysoké břízy.

Úsilí překvapeného fotografa o její zvěčnění však věnovala pramálo pozornosti – inu, zjevně pro ni nepředstavoval to pravé sousto k snědku, takže vzápětí zamířila jinam 🙂 .

23.ledna:

Těžko odhadovat, zda mráz už zcela “vystřílel munici”, či jen nabírá síly k dalšímu překvapivému útoku na rekordní hodnoty, ale je každopádně jisto, že dnešní teplotní stav ještě před polednem zakotvil na druhém stupni nad nulou a sněžení, které již od noci nastřádalo k dosavadnímu stavu dalších pět centimetrů, ustalo. Sluníčko se ovšem z pošmourné oblohy neusměje, což ale není překážkou výstupu na Boubín.

Sněhová vrstva se vlivem mírného oteplení trochu slehla a ztěžkla, kterýmžto pádem by se mohlo zdát, že cesta bude fyzicky náročnější. Leč opak byl pravdou – za popsaného stavu se kráčelo vzhůru pohodlněji nežli hlubokým čerstvým umrzlým prašanem.

Málo platno, visí nad námi onen příslovečný šedivý pytel a nahoře by muselo dojít k některému z nevyloučitelných zázraků, aby tam situace vypadala jinak. Inu, opět se vyplatí očekávat horší variantu, neboť jen tak může člověk odcházet nezklamán, případně příjemně překvapen.

S přibývající výškou je les stále více a bohatěji charakteristicky zamaskován. Zdá se, že smrčky v takovýchto a podobných bílých převlecích, svádějících k všelijakým přirovnáním, tu budeme potkávat ještě dlouho.

A je to tady – pod vrcholem se hlásí ke slovu čím dál hustší mlha …

… a spolu s ní též sílí vítr, který tu ostatně zanechal nepřehlédnutelné stopy i z dřívějška.

Navzdory již zmíněnému slehnutí sněhové vrstvy v důsledku mírného oteplení tu pořád můžeme hovořit povětšinou o poctivé padesáticentimetrové hloubce, v závějích dosahující bez problémů k metru.

Zázrak na věži očekáván nebyl – a také se nekonal. Orografická oblačnost plní svou roli poctivě, nějaké změny se lze patrně dočkat nejdříve zítra. Dnes je tu možno uvést nanejvýš teplotní rozdíl oproti nižším partiím: vrchol Boubína setrvává třemi a půl stupni pod nulou …

… a do zítřka se na tom zřejmě pramálo změní.

22.ledna:

Ačkoli mráz opět posunul svou letošní výkonnostní laťku o něco hlouběji, Vimperk všehovšudy ani ne poloviční ranní hodnotou – patnácti stupni pod nulou – potvrdil, že (naštěstí) není obvyklým místem, kde by padaly rekordy tohoto druhu.

Když se však okolo poledního naplno z azurové oblohy zářící sluníčko zasloužilo o zmírnění příznačného celodenního štípání do uší a nosů, nabídlo tu současně z patřičného nadhledu bez přehánění pohádkovou proměnu.

Pouhé dva dny zbývají do prvního letošního úplňku, jehož postupnou finalizaci můžeme zásluhou mrazivého večera sledovat přímo v brilantní čistotě. Kdož konečně ví, dočkáme-li se téhož pohledu právě v neděli, na niž je podobně jako i na sobotu slibováno sněžení.

21.ledna:

Čerstvý noční příděl sněhu poopravil mnohým vimperským střechám bělost, již stačilo narušit včerejší krátké polední oteplení.

Kontrastující pozadí bíle zbarvené krajiny pak nejlépe vyzdvihuje a stvrzuje dávné zjištění, že středověké stavitelství se před novodobým nemá zač stydět – ne vždy to však lze s toutéž lehkostí prohlásit i naopak.

Naplní-li se předpověď pokračování silnějších mrazů, není vyloučeno, že tok Volyňky bude namísto dosavadních ledových ostrůvků leckde postupně sevřen téměř celistvým krunýřem.

20.ledna:

Za poledne mráz povolil do té míry, že pustil rtuť teploměru dokonce nečekaně lehce nad nulu. A protože meteorologické radary hlásí od západu mírnou srážkovou aktivitu, není vyloučeno, že se nějakého dalšího sněhu postupně dočkáme i ve Vimperku, …

… na nějž zatím z mírně zatažené oblohy …

… stále pomrkává sluníčko.

19.ledna:

Jako by se mráz po zdejších včerejších slovech na adresu jeho vimperského i boubínského působení zastyděl, dnešního rána dobyl v našem městě patnáctistupňové hranice. Na Kubovce se pak opět zdál být nepatrně mírnějším, ale teploměr, jenž by to potvrdil či vyvrátil, tentokrát přišel ke slovu až na vrcholu Boubína. Tam ještě za úsvitového šera ukázal dvanáct stupňů pod nulou a na této metě i setrval.

Ráno bylo od samého počátku plné překvapení – člověk by tu, pravda, po mnoha zkušenostech očekával leccos, ale atmosférické zrcadlení nejen přímo nad rakouskými Alpami (které, samy o sobě s ohledem na zatažený obzor viditelné, překvapily až až), …

… nýbrž i coby součást mraků nad nimi dokonale ohromilo.

Zdá se totiž, že k vzniku tohoto úkazu není nutně zapotřebí nikterak propastného teplotního rozdílu, …

… resp. prudkého střetu teplot nad a pod nulou. Postačí i mírnější a vydatnější mráz, tedy zrovna případ včerejška a dneška.

Za bezvětří snad ještě dokonalejšího nežli předchozího dne obloha uchystala zase jednou předvýchodový požár …

… mající za následek velmi svébytné tónování celého jihovýchodního obzoru.

Sluníčko se pak bezprostředně po svém příchodu pustilo do díla, jež dokonale zaměstnalo fotografovu mysl nutností bleskového rozhodování, kam namířit objektiv dříve.

První sluneční pozdrav zasněženým korunám smrků …

… je tu již úchvatnou klasikou, …

… která nikdy neomrzí. Dnes však nebyla ve své časové etapě jediným potěšením oka.

V téměř přízračné atmosféře, jako vypůjčené z dávných bájí či fantastického snu, se náhle zjevil na obzoru Velký Javor …

… a postupně se naplno rozzářil, …

… následován v tomtéž duchu souběžně Velkým Roklanem …

… a Luzným, …

… jehož vrchol sluníčko vykreslilo v tónech nebývalé ostrosti.

O nic méně působivým, byť zase trochu jiným barevným kouzlem se přioděl i Plechý …

… a celá Trojmezenská hornatina.

Obrat nazpět nepřipustil přehlédnutí další z variací na levé parhelium, k němuž se po chvilce připojilo i pravé.

Za pozornost stálo i vícebarevné předivo cirrů vysoko nad hlavou.

Boubín zkrátka opět potvrdil, že i tam, kde se snaží tělo potrápit mráz, …

… nejsou vyloučeny zážitky pro zahřátí duše 🙂 .

18.ledna:

Třetí lednový týden započal slibovaným dalším výrazným ochlazením, ale Vimperk zjevně nepatří k lokalitám, kde by se měly naplňovat předpovědi extrémních mrazů – nedočkal se totiž ani poklesu k deseti stupňům pod nulou. Jeho pondělní ranní mrazík byl pouze šestistupňový a na Kubovce dokonce o půl stupně polevil. Výstup na Boubín tentokrát nevedl za východem sluníčka, neb bylo více nežli pravděpodobným, že s ohledem na noční sněžení bude vrchol v onen čas ne-li přímo pod známou neprůhlednou čepicí, pak přinejmenším obklopen proudící oblačností, což leckdy vyjde z hlediska viditelnosti téměř nastejno. Čerstvě připadlý sníh na cestě opět vykazoval známky netknutosti – nikomu se zrána zjevně nechtělo brodit celkově již půlmetrovou vrstvou zmrzlého prašanu, byť místy nesoucího stopy běžek, ba i sněžnic, na nichž se někdo vydal vzhůru v průběhu uplynulého víkendu. Mrazík slušně tahal za uši a sváděl k otázce, jakou sílu asi bude mít nahoře. Při cestě v bílém kožíšku se choulící smrček budil dojem oči klopícího tajnůstkáře, který odpověď neprozradí – asi ji neznal 🙂 .

Tvary jeho bratříčků o něco výše pak působily ještě bizarnějšími dojmy – tady si například kamsi dolů vykračuje prazvláštní pták, snad jakýsi načepýřený tučňák … nebo tu snad přesně opačným směrem otáčí hlavu malá sedící opička?

Ještě před samotným sluníčkem se přihlásily mraky, avšak právě jím dávno podepsané, …

… a o dalších zhruba sedmdesát metrů výše už pozlacené špičky vzrostlých smrků …

… potvrdily správnost časové volby dnešního výstupu.

Pohádkový les co chvíli přímo vybízel k pozastavení a opájení se sváteční náladou, již štědře vyzařoval, …

… a rozhledy do dáli s přibývající nadmořskou výškou nepřipouštěly pochybnosti o tom, …

… že ani viditelnosti z rozhledny nebude stát nic v cestě – oblačnost se držela v zatím uctivé vzdálenosti.

Sněhový stav tu povětšinou dostoupil šedesáticentimetrové hloubky a vrcholové závěje se přiblížily nadosah výšce zábradlí podél cesty.

Zásluhou mrazu a dle všeho nemalého množství víkendových návštěvníků vedou po jejich vrchu schůdné pěšiny, zatím bez nebezpečí proboření, jež by dozajista nebylo příjemným.

Na rozhledně přišla v prvé řadě odpověď na otázku ohledně mrazu – teploměr ještě i v tento čas (rovných 10:00) naměřil sedm stupňů pod nulou, …

… kterážto hodnota ovšem začala postupně pozvolna stoupat, …

… až, zmírněna o dva stupně, zakotvila na konečných pěti. Panovalo naprosté bezvětří, jemuž jistě patří dík za to, že přetrvávající potahování mrazíkem za uši nebylo nikterak dále násobeno. Oblačnost nicméně i za popsaného stavu vykazovala mírný pohyb, lehce nevyzpytatelný v otázce směru, který nakonec zvolí.

Zatím se stále zdálo, že jde jen o kroužení kolem Boubína, …

… ale pečlivé pozorování odhalilo i nepatrné přibližování.

Za neustálých změn tvarů i jemných barevných odstínů …

… dorazila oblaka i nad Trojmezenskou hornatinu.

Vimperští pak možná v téže chvíli pocítili první obavy z dalšího sněžení, k němuž pak odpoledne skutečně krátce došlo.

Nu, teď už pravděpodobnost, že oblačnost přinejmenším škrtne o boubínský vrchol, nemálo vzrostla, …

… a to v jakési nepřímé úměrnosti vůči dohlednosti z věže.

Jistě se nejednalo o žádné drama, …

… ale zpáteční cesta na některých úsecích nabídla i malou mlžnou ochutnávku. Kubovka pak stále setrvávala na své hodnotě mrazíku, jež by nazítří měl podle předpovědí dále sílit. Zda se vše vyplní, prozradí další cesta, tentokrát už s nemalou pravděpodobností úspěšná ohledně zastižení slunečního východu.

17.ledna:

Deset až jedenáct centimetrů čerstvého sněhu za jedinou noc …

… představuje ve Vimperku a okolí už velmi slušnou nadílku. A zdá se, že štědrá ruka shůry se ještě nezavřela.

16.ledna:

Vedle občasných sněhových přeháněk …

… se na malebná vimperská zákoutí dokázalo ve vzácných okamžicích usmát i sluníčko.

15.ledna:

Také Vimperk už začíná vnímat aktuální příznaky zimy nikoli jen jako chvilkový rozmar nevyzpytatelně náladové přírody, nýbrž jako seriózně probíhající roční období.

14.ledna:

Neděje se na Šumavě poprvé, že pravá vánoční atmosféra se přihlásí teprve v okamžiku, kdy nejkrásnější svátky v roce jsou již za námi. A tak doufejme, že čerstvým sněhovým přídělem skvostně přizdobeného vánočního stromu na Kubovce si všichni, kdož tu žijí či sem zavítají za zimní rekreací, budou dle starodávné tradice moci užívat skutečně až do Hromnic. Dnešní ráno nicméně nepřineslo jen tento zážitek – výše řečené potěšení oka a duše bylo totiž předehrou k zase jednou “výživnějšímu” výstupu na Boubín. Již na Kubovce dosahuje stále bohatší sněhová pokrývka poctivé třiceticentimetrové hloubky, která pak směrem vzhůru vesměs dále sílí. Očekávat tím pádem během zcela neprošlapané cesty zmrzlým prašanem snad ještě viditelné vlastní stopy z předevčírka by bylo projevem bezbřehé naivity. Mocných posil se dočkaly též závěje pod vrcholem i na něm, přičemž nazvat je místy s klidným srdcem metrovými není v žádném případě přeháněním. Výstup se tedy zcela pochopitelně časově poněkud natáhl a růžovějící východní strana se vším, co, jak se zdálo, slibovala, tentokráte představovala odměnu obzvláště vítanou a snad i zaslouženou.

Nadšení ze všeho viděného na zdolaném vrcholu se však nakonec ukázalo předčasným, ba zbytečným, neboť již chvilku po příchodu se začala od západu po celém jihovýchodním obzoru nasouvat clona z orografické oblačnosti …

… se snadno předvídatelným dopadem.

Jelikož se totéž, byť s mírným zpožděním, odehrávalo i na severozápadním směru, …

… nebylo o konečném výsledku pochyb, …

… a to i navzdory světlejším chvilkám, …

… v nichž se zdálo, že by snad vše nemuselo nutně směřovat k definitivnímu zneprůhlednění.

Vrchol si tedy za šestistupňového mrazíku nasadil čepici, …

… jež přinejmenším v okolí rozhledny …

… působila dojmem nekompromisní bytelnosti, na níž ničeho neměnily ani občasné záchvěvy náznakového růžovění.

Totéž se ale nedalo říci během návratu, kdy ono růžovění náhle dostávalo podobu trhlin se zcela konkrétním obsahem.

Někde se lze i protáhnout mezi závějemi, aniž by člověk musel riskovat ještě hlubší proboření nežli při cestě sem.

Prošlápnutou cestou se už sestupovalo o něco pohodlněji …

… a trhlin zalitých slunečním svitem posléze přibývalo.

Tento snímek pak vybízí k porovnání sněhového stavu na tomtéž místě s předvčerejším, kdy ještě proslulý boubínský lev neměl zakrytý svůj kamenný výhled směrem k Bobíku.

Samotný Boubín by případné další návštěvníky nejspíš ještě po delší dobu nevybízel k přílišnému optimismu, ale situace v nižších polohách potvrdila, že zmíněná čepice byla jeho ryze soukromou záležitostí, jež nikterak neovlivnila krásný slunečný den, jakého bylo přáno užít si Vimperku a jistě i dalším šumavským lokalitám.

13.ledna:

Poměrně větrná noc přinesla Vimperku další umírněnou porci sněhu, zatímco vyšším polohám pak přímo sněhové vánice. Ve chvíli, kdy, jak se zdá, zima snad hodlá všechny přesvědčit, že tentokrát už bere svou vládu zodpovědněji, pohlédněme do výšin, kde jsou k nalezení další z městských historických stop. Třeba v případě těchto korouhviček si hravě spočítáme, že přežily již sto dvacet let, a neméně snadno vydedukujeme, že je tu ve zkratce zvěčněno jméno Johanna Steinbrenera. Možná bychom se podivili, na kolika vimperských střechách se podobná výzdoba dále nachází.

12.ledna:

Porovnáme-li tento dnešní záběr z Boubína s jiným, pořízeným na tomtéž místě předevčírem (10. ledna, druhý snímek), lehce dospějeme k závěru, že vše, co od té doby spadlo na Vimperk v podobě deště, představovalo tady pro změnu soustavnou sněhovou nadílku. Dokonce pak v nejideálnější podobě, neboť zjevně sněžilo jemně a vytrvale.

Přeháňky ostatně přetrvávaly i během právě popisovaného výstupu a střídaly se s občasnými náznaky jakéhosi nesmělého jihovýchodního projasňování zatažené oblohy.

Převeden do řeči čísel představoval momentální bílý příděl v průměru dvaceti až pětadvaceticentimetrovou souvislou vrstvu, jež na samotném vrcholu zmohutněla do třiceti centimetrů a zásluhou vydatného západního větru se jí dostalo i výrazného obohacení o četné závěje, jejichž hloubka se střídavě pohybovala mezi padesáti až sedmdesáti centimetry.

Ač v průběhu cesty obloha několikrát poměrně slibně promodrala a zdálo se, že s ohledem na čas by se trhlinami v přeháňkové mlze mohlo přihlásit i sluníčko, nedalo se na rozhledně mluvit o viditelnosti, …

… pokud bychom za ni nepovažovali občasné zjasnění nejbližších bohatě zasněžených smrků.

A tak se opět, jako už tolikrát za podobných situací, jedinou smysluplnou činností během čekání na případnou změnu stalo podrobnější studium namrzlých a navátých vrstev na zábradlí, z nichž lze dobře vyčíst převažující směr proudění – v daném případě západního. Průběžné měření teploty pak vykázalo neměnný stav v podobě jednoho stupně pod nulou.

Změna se nakonec přihlásila až na zpáteční cestě, kdy se okolní krajina poprvé intenzivněji zbarvila vlivem přece jen nastupujícího sluníčka, třebaže stále silně cloněného oblačností.

Vzápětí však zasáhla další z neúnavných přeháněk, smetla všechna přání, posílila stávající sněhové jazyky a ještě více zamaskovala dnes jediné, již tak téměř zaváté necelou hodinku staré stopy, totiž fotografovy z času příchodu. Přece jen ale nedokázala umlčet nový, tentokrát namodralý odstín sněhu, …

… převládající i níže a svědčící o tom, že rozhodující protržení zatažené oblohy se může skutečně odehrát v zenitu nanejvýš příštích dvou hodin.

Vše potvrdil další sestupový úsek cesty, na němž už se jednotlivé viditelné barvy začaly tvářit vzájemně kontrastněji, …

… a náhle otevřený průhled strakonickým směrem pak znamenal jednoznačné potvrzení výše řečeného předpokladu.

Na Basumských lukách se poprvé skrze mraky naplno usmálo sluníčko, …

… ale definitivní výhru ještě neoznámilo. Kubovka se stále nořila do zimního pošmourna, ožívajícího jedině zásluhou jásavého pokřiku malých lyžařů na místní sjezdovce.

Pozvolné tepelné rozhraní mezi zimou a předjařím představovala zhruba Solná Lhota, takže nebylo divu, že Vimperk si po návratu ještě tak trochu po včerejším vzoru poplakával. Ale i tady postupně zvítězilo sluníčko a v pozdním odpoledni se dokonce zaskvělo parádním pravým parheliem, v kombinaci s okolní oblačností připomínajícím tak trochu spiklenecké mrknutí. Další vývoj situace poté naznačil, že i tady s velkou pravděpodobností vbrzku vystřídá zatímní slzy nefalšovaný sníh, byť možná zprvu jen mokrý a tudíž ne dostatečně trvanlivý. Každopádně se zdá, že zima se konečně probouzí ze zimního spánku, tedy to nezakřikněme 🙂 .

11.ledna:

Pokud bychom tu měli ctít skutečný stav počasí na počátku druhého týdne nového roku, fotokronika by se nám rozplakala ve fádních šedobílých odstínech, a to s nemalou pravděpodobností společně s lyžaři, kteří za momentálního deště namísto očekávaného sněhu opravdu nemají důvod k úsměvu. Kdyby navíc ze současných tří stupňů nad nulou “přituhlo”, následně by dozajista ztuhl případný úsměv na rtech i chodcům a především řidičům. A tak opusťme nevábnou realitu (jejímž jediným pozitivem je nesporný přísun bohužel jen mizivého zlomku potřebné vláhy), raději se opět společně vydejme proti proudu času a s lehkým symbolickým náznakem zimní iluze si připomeňme jednu z dnes již nesporně historických vimperských budov. V prvorepublikových propagačních materiálech se o ní můžeme dočíst, že “Zotavovna a exerciční dům St. Rafael”, jehož “správu vedou Milosrdné sestry sv. Karla Borromejského”, se nachází “750 m nad mořem. Hlavní fronta obrácená k jihu. Docela prosto silničního prachu. Les v bezprostřední blízkosti. Hodí se výborně k zotavení tělesnému i duševnímu.” Nu, s několika výjimkami týkajícími se jednak využití domu a též silničniho prachu, jejž už dnes “Rafael” docela prost není, lze s většinou dobového textu souhlasit 🙂 .

10.ledna:

Přijdou občas dny, v nichž člověk stoupá krátce po poledni boubínským úbočím za téměř plného slunečního svitu, aby pak teprve na samotném vrcholu zjistil, že dorazil přesně v okamžiku zásadní proměny. K takovým náležela i druhá lednová neděle, jež sedmistupňovým teplem proměnlivého, leč převážně slunného dopoledne lákala do výšin, čehož bylo s ohledem na předpověď odpoledního zhoršení počasí radno uposlechnout. Boubín přinesl citelné ochlazení, byť zpočátku nikoli do poloh vysloveně mrazivých. Jediný stupeň nad nulou však dlouho nevydržel a sestup pod nulu – opět na hodnotu jednoho stupně – se nakonec přece jen konal. Své dílo ale především naplno rozvinul silný západní vítr, když v mžiku obklopil rozhlednu hustou proudící mlhou a nekompromisně zamezil sluníčku v sebemenším přístupu. Zakrátko se připojila též sněhová přeháňka – inu, máme kalendářní zimu, tedy sláva! Ostatně dosavadní boubínský sněhový příděl se stihl během zvolna končícího víkendu vlivem oteplení změnit v chůzi znepříjemňující čvachtající břečku, takže jakýkoli pokus o nápravu je tu vítán. Meteorologické radary sice hlásí pro příští dny vytrvalejší a bohatší srážkovou aktivitu , ale … !

Někdy se vyplatí vsadit na trpělivost a vyčkat – otázkou je, jak dlouho. Dnes nic nevyřešila ani necelá hodinka, pročež se co jediné rozumné řešení čím dál více nabízel odchod. Cesta dolů pak téměř po celé své trvání nasvědčovala tomu, …

… že šlo o správnou volbu.

Ani skutečnost, že v nižších partiích začala mlha řídnout a dokonce odkryla známé průhledy do kraje, nevnesla do celé situace sebemenší pochybnost … Jenomže na Kubovce se náhle v plné čerstvé síle opět přihlásilo zářící sluníčko s převážně modrou, jen několika bílými mráčky ošperkovanou oblohou. Co teď? Pokušení bylo příliš silné na to, aby se mu, nadto s vědomím poměrně nicotného prozatímního fotografického úlovku, dalo odolat. Takže zpět vzhůru na druhý pokus!

A ten už se vyplatil. Boubín opět prohlédl a vše, co tentokrát nabídl ze své rozhledny, vedlo jedině k hlubokému obdivnému mlčení (samozřejmě za tichého vnitřního jásotu) …

O tom, že se nacházíme v zimním období, …

… poněkud paradoxně svědčil všehovšudy pohled k jihu – samozřejmě sice směřující k podstatně mohutnějším, a tím pádem i chladnějším nadmořským výškám, ale kde byl dnes konec viditelnosti Alp?

Půl hodinky před slunečním západem začalo být zřejmé, že se co nevidět zopakuje uvítací situace z prvního výstupu.

Dosud jasné barvy začaly takřka po celém obzoru měnit svůj nádech …

… do pastelové podoby …

… a západní směr opět pozvolna promluvil známou řečí.

Ještě snad pohled k Trojmezenské hornatině, již chvíli stižené osudem, …

… jaký za chvíli znovu nemine ani Boubín.

O zapadajícím sluníčku si můžeme nechat jen zdát, hora se loučí stejně, jak nás dnes přivítala, jen s tím rozdílem, že spolu s ní se pomalu loučí i den.

9.ledna:

Zima momentálního typu sice mnohé nepotěší, ale na druhé straně je ideálním časem k fotografické návštěvě dávné vimperské historie.

8.ledna:

Dosavadní teplotní průběh současné zimy už můžeme bez nadsázky nazvat přímo houpačkou – týden po Novém roce jsme se opět vesměs nacházeli nad nulou a odpolední sluníčko se prezentovalo nebývalou silou, svádějící mimo jiné k malému fotografickému pokusu.

Kam totiž nelze dlouhodobě namířit zrak, aniž bychom riskovali jeho závažné poškození, tam se může s náležitě zkráceným expozičním časem odvážit pohlédnout fotoaparát, aby nám odhalil ne-li plný, pak podstatně větší rozsah ohybového jevu – irizace. Jejími společnými svědky jsme tu byli již mnohokrát, naposledy 28. a 22. prosince loňského roku, vždy však v takové podobě, v jaké ji zahlédneme pouhým okem, tj. kombinace červených a zelených odstínů s výsledným dojmem perleťového nádechu.

Dnes se tedy podívejme, jak úchvatně bohaté je ve skutečnosti barevné spektrum, jímž dokáže sluneční kotouč v plné síle zkrášlit mraky ve své blízkosti, pohříchu však za současného utajení většiny té krásy našim očím.

Ostatně i pravé parhelium, jež nám bylo nabídnuto zhruba hodinu před slunečním západem, se pyšnilo sytějšími barevnými tóny.

7.ledna:

Komentář k čerstvé vimperské noční situaci bychom částečně mohli téměř doslovně opsat z 5. ledna – opět tu totiž došlo k symbolickému poprášení sněhem … jenže tentokrát už většinou jen coby pokus o obnovu toho, co padlo za oběť včerejšímu oteplení. Ke všemu ani nelze mluvit o nočním či ranním mrazu, neboť v čase odchodu na Boubín činila teplota jeden stupeň nad nulou. Tím pádem se následně ukázalo, že čest stále velmi bídně panující zimy zachraňuje právě naše magická hora, na níž se noční sněžení ukázalo být skutečně přírůstkem k dosavadnímu stavu, jejž se oteplení nijak nedotklo. Celkově tedy lze sílu momentální boubínské bílé pokrývky vyčíslit průměrně pěti centimetry, to vše za podpory čtyřstupňového mrazíku. První pohled z věže pak prozradil, že inverze se zatím drží v uctivé vzdálenosti, konkrétně blíže ke Strakonicům, které, samy o sobě neviditelné, jen zespoda prozařovaly její hladinu.

Zajímavým objektem k pozorování se průběžně ukázaly být …

… nepřehlédnutelné temelínské páry.

Také jihovýchodní směr se částečně halil do inverze, ukrývající krom jiného i Alpy, …

… západ se zdál být o něco volnějším, ale známé šumavské vrcholy na obzoru také nenabídl. Oko ostatně stejně mnohem více poutala barevná předehra, …

… již si sluníčko k svému východu připravilo a načasovalo jako dokonalé překvapení.

I vzpomenuté temelínské páry, po celé ráno převtělené do podoby jakéhosi záhadného nadpozemského tvora, z toho, zdá se, ztratily hlavu … 🙂 .

Obloha nad Bobíkem náhle jako by zahořela drobnými plaménky …

… a svým způsobem nečekaný sluneční koncert …

… se vzápětí rozezněl po celé krajině, …

… třebaže tentokrát v tónech spíše komorních, …

… ale tím o nic méně působivých.

Táž skvostná podívaná byla zjevně popřána i případným návštěvníkům volně dýchajícího Libína.

Teď už se sluníčko s oblačností vypořádá a uchystá Šumavě krásný den.

6.ledna:

Tříkrálové oteplení zatím nemá šanci zničit nádherné dílo, jaké umí vykouzlit na Volyňce jedině mráz …

5.ledna:

Noc přinesla další symbolickou špetku (ano, je to silně nemeteorologický pojem, ale výstižnější bychom asi sotva našli) sněhu – konkrétně zhruba centimetr čerstvého, který ovšem, pravda, s předchozím tvoří již celé DVA centimetry 🙂 . Vimperský mrazík povolil na hodnotu včerejšího boubínského – tedy dva stupně pod nulou – a v téže síle se představil i na zamlžené Kubovce, která je nicméně z hlediska sněhu o něco bohatší, neb tu lze hovořit o tří-, ba místy snad i čtyřcentimetrové souvislé bílé vrstvě. Vše to dohromady každopádně postačuje k navození velmi přijemné, byť pozdní sváteční atmosféry, jejímž základem je zářící vánoční strom.

V průběhu stoupání na Boubín mlha postupně ustoupila a již cestou po vrcholu k rozhledně panovala oproti včerejšku výrazně lepší dohlednost – ještě dále nežli k bohatě nasvícenému Temelínu. Místy se sice zdálo, že obloha by s drobnými obměnami mohla setrvat u včerejší strategie úzkého světlejšího vodorovného pruhu mezi dvěma vrstvami husté oblačnosti, …

… ale pohled z věže tuto úvahu rázně vyvrátil. Většina obzoru oběma směry od jihovýchodu sice náležela inverzi, jež tak tak propustila nad svou hladinu svrchní obrysy Trojmezenské hornatiny, avšak nade vším se klenula zcela jiná, barevně bohatá a z hlediska oblačnosti podstatně volnější obloha.

Další sled snímků dokumentujících postupný vývoj do slunečního východu i po něm se jistě obejde bez komentářů.

Vrcholy Luzného ani obou Roklanů se dlouho z volného výhledu netěšily, veškerá inverzní a v prvopočátcích i vrchní mlžná nadílka sem opět mířila od západu, poháněna dnes ještě silnějším a ledovějším větrem.

Zbývá dodat, že teplota se tentokrát do třetice vzácně shodovala i zde. Také Boubín vykázal dva stupně pod nulou, což je ovšem nutno celkově v kontextu dosavadního vývoje hodnotit jako oteplení, …

… jež, zdá se, nahrává předpovídaným srážkovým aktivitám, v jejichž rámci bychom jistě uvítali další sněžení a nikoli případný déšť s možností následných nebezpečných, rovněž bohužel avizovaných ledovek.

Pohledem z Boubína můžeme ale v každém případě s potěšením konstatovat, že krajina výrazně nabývá na oku lahodící typické zimní malebnosti, …

… takže se jistě nelze divit, …

… jestliže člověk za takových okolností …

… co možná nejvíce oddaluje …

… svůj “sestup z ráje do civilizace”.

Naštěstí je tu stále živá vidina věčných návratů …

4.ledna:

Opět nám postupně přituhlo – včerejšího večera dosáhl mrazík šestistupňové hodnoty, již v průběhu noci o další tři stupně navýšil a k ránu se zase navrátil do rozmezí pěti až šesti stupňů, to vše zatím bez sněhové nadílky. Tu předznamenal až časně ranní Boubín, nacházející se zásluhou všehovšudy dvoustupňového mrazíku v teplotní inverzi a současně na rozhraní svrchní a spodní oblačnosti. Mezi oběma sice chvílemi na východě prosvítala vodorovná spára, …

… ale odhadnout, jestli v určený čas propustí sluníčko, bylo sázkou do loterie. Obzor směrem k Trojmezenské hornatině, vlivem západního ledového větru bohatě živený stále čerstvou proudící oblačností a jemným sněžením, nabízel spíše zápornou odpověď.

Proudění však nemělo všude jednotný směr, zdálo se, že tu jde vlastně o jakousi rotaci kolem Boubína, neboť pohled do vnitrozemí prozrazoval, …

… že oblačnost se tu posouvá přesně naopak – tedy od východu k západu. Zdálo se, že hledat v té všudypřítomné šedi náznaky jiných barevných odstínů dnes bude víceméně zbytečné, …

… ale přece jen bylo i za takovéto situace připraveno překvapení, a to právě zásluhou sluníčka. Už už se zprvu zdálo, že slibně vypadající světelná spára se zavírá, když tu náhle obloha nad Bobíkem přece jen zbohatla modravým nádechem a nad viditelnou špičkou Chlumu zazářila narůžovělá skvrnka.

Barevná proměna ve chvilce pokračovala další, temnější variací. Víc sice sluníčko nemělo sil dokázat, ale v daných podmínkách podalo jistě i tak obdivuhodný výkon, uvážíme-li, že vítr mu neustále hnal přímo do cesty nové oblačné příděly.

Dnes zkrátka budou mít navrch sněhové přeháňky – dle všeho spíše jemného charakteru, ale tím není vyloučeno, …

… že v mezičase dokáže sluníčko z náležité potřebné výše pozdravit nejen boubínské končiny, ale možná i Vimperk.

Průběh prvního lednového a současně letošního pondělka dal výše řečenému odhadu zapravdu.

Zejména podvečerní oblohu takovéhoto druhu, …

… natožpak doslova vánočně pohádkové popřání dobré noci ze zámku by ještě zrána asi očekával málokdo.

3.ledna:

Předpovídané sněžení se ve Vimperku zatím odbylo všehovšudy jemným popraškem, …

… ale i tak je nutno uznat, že jakousi zimní iluzi, k níž ovšem valnou měrou přispěl svým dílem též třístupňový mrazík, navodilo.

Škoda jen, že nám aspoň takto symbolicky příroda nepodpořila atmosféru uplynulých Vánoc …

2.ledna:

Před prvním letošním výstupem na čerstvým sněhem lehce poprášený Boubín nezaškodí zkontrolovat, jak se daří loňskému adventnímu hořci. Zatím se bez jakýchkoli vnějších známek zmrznutí tváří, že vše snáší celkem dobře a dosavadní silnější poklesy teploty přečkal bez zásadní úhony. Uvidíme, jak dlouho mu ještě role otužilce vydrží. A teď již vzhůru, doufejme, že nad clonu, která dnes před polednem opustila svůj mlžný charakter a nabyla podoby prosté oblačnosti, jaká bývá označována prostým slovem “zataženo”.

Výše popsaný stav trval od Vimperka až na Kubovku, ovšem cestou byla od Korkusovky pozorovatelná snaha zahalit Boubín do tradiční čepice. Trhliny, jimiž prosvítal jeho vrchol i část hřebene, však naznačovaly, že by nemuselo být až tak zle. A skutečně nebylo. Pro jen příležitostného návštěvníka, jakých se tu i dnešního odpoledne sešel velmi slušný počet, mohla celková situace představovat nemalé zklamání – a mnozí je skutečně dávali nepokrytě najevo. Ale už jen skutečnost, že proudící mlžnou clonou se dokázalo velmi úspěšně probít sluníčko …

… a občasnými trhlinami prosvítala modrá oboha, nabádala k trpělivosti, …

… za niž lze dojít bohaté odměny.

Málokdo by asi předpokládal, že pohledem na oblohu bude průběžně nahlížet takřka do učebnice halových jevů, jejichž přehlídku odstartovalo sice téměř nenápadné, ale přece jen viditelné pravé sluneční parhelium, ba dokonce s nepatrným náznakem pokračování do halového oblouku. Ten se nicméně nekonal, resp. v opačném případě nebyl vinou neustále proudící mlhy spatřen.

Zato se však na protější straně dalo uvažovat o možnosti vzniku sluneční glorioly, jevu pro změnu ohybového, k němuž je zapotřebí intenzivního slunečního záření. Trhliny v mlze skutečně ve zlomcích vteřin dokázaly sluníčku naplno uvolnit tvůrčí prostor, takže i toto fotografovo usilovné přání …

… došlo v několika vzácných okamžicích šťastného vyslyšení.

Nescházelo dokonce ani levé parhelium, rovněž s pokračujícím torzem halového oblouku, jakož i náznak slunečního sloupu, avšak člověk musel přesně vědět, za čím jde, být neustále ve střehu a napínat zrak správným směrem, neboť zřetelnost popisovaných úkazů byla velmi proměnlivá, ba často prakticky mizivá.

Rodinu halových jevů pak coby vrchol nejen z hlediska fyzického reprezentoval vysoko na obloze slabý cirkumzenitální oblouk. Ve chvíli, kdy se na krátký čas objevil, také začalo přibývat zvětšujících se trhlin v mlze, …

… takže náhle se víceméně nečekaně na obzoru vynořily špičky obou Roklanů.

Tím pádem zavládlo zdání, že viditelnost by se mohla postupně poměrně výrazně zlepšit.

Realita sice nebyla příznivá do té míry, aby se nad inverzní hladinu vynořil například dokonale utopený Bobík, …

… ale na západní straně se naopak toho štěstí po Roklanech dostalo i Luznému …

… a na jihu se v nesmělých symbolických náznacích počala zapojovat do hry též Trojmezenská hornatina.

Říci na počátku dnešního pobytu na rozhledně, tedy za stavu převládající neviditelnosti, komukoli z rozčarovaných návštěvníků, že mu bude popřáno spatřit Alpy, mnohý by si patrně na adresu autora takového tvrzení pomyslel něco nelichotivého a následně prohloupil předčasným odchodem. Posledně jmenované se ostatně ve většině případů stalo, byť krom prvotního zklamání omluveno též mrazíkem o síle dvou a půl stupně, ke všemu pocitově násobeným vlezlým ledovým východním větrem. Kdo ale vydržel, dočkal se i této skvělé tečky, tedy vlastně oné bohaté odměny za prokázanou trpělivost a osobní výdrž 🙂 .

1.ledna:

Již loňského silvestrovského – tedy včerejšího – večera skutečně nastala předpovídaná změna počasí. Ve fotokronice jsme se s rokem 2015 rozloučili na Boubíně a věnovali se tam zákonitě především atmosférickému zrcadlení nad Alpami. Ještě v okamžiku odchodu se však nad západním obzorem začaly kupit první cirry, do večera se oblačnost výrazně zmnožila a přinesla srážky v podobě mrznoucího deště. Vimperk se v těch okamžicích současně začal halit do lehké mlhy, jež vydržela přes půlnoc a stala se tak i jemnou kulisou amatérským ohňostrojům vítajícím rok 2016.

Barevnou, avšak tentokrát do pastelového závoje zahalenou podívanou nad celým městem …

… tradičně provázelo mohutné charakteristické dunění …

… a místy nebylo k rozeznání, co je dým z rachejtlí a petard …

… a co pro změnu zmíněná mlha.

Nebýt tedy vzpomenutého hluku, dal by se tento ohňostroj nazvat bezmála zasněným.

Novoroční ráno se sice probudilo do slunečních paprsků, ale pohled přes vimperský dolík směrem k Výškovicům záhy napověděl, že této náladě co nevidět odzvoní. Město se skutečně opět zanořilo do bílé, tentokrát mnohem hustší peřiny a do večera z ní, lidově řečeno, nevystrčilo nos. Tím pádem se mimo jiné vnutila otázka, jak bude za daných podmínek vypadat tradiční slavnostní zámecký ohňostroj, přesněji řečeno, kam až dosáhnou jeho jako vždy velmi působivé barevné efekty. Mlha, která jako by se na poslední chvíli lehce smilovala, nakonec v rozhodujících chvílích mírně uvolnila své sevření, pozdvihla se nad zámecké střechy, ale ve výšce, kde především se celé to světelné divadlo odehrává, každopádně setrvala. Čekalo nás tedy zase něco nového.

Nu, zklamán mohl být nakonec jen ten, kdo nezaujal úderem šesté hodiny večerní své pozorovací stanoviště v dostatečné blízkosti. Ohňostroj skutečně tentokrát nemohl mít obvyklý daleký dosah (bez problému bývá pozorovatelný např. zrovna z Boubína), …

… ale určitě za té nezvyklé mlžné spolupráce ničeho netratil na bezpochyb zajímavém vyznění.

Dominantní barvy jednotlivých okamžiků se úžasně rozlévaly zamlženým prostorem, …

… jenž podobně jako těsně po půlnoci, teď však se zcela novou intenzitou, …

… dodával celé podívané jakési fantastické zasněnosti.

Jistě tedy nelze říci, že uvítání nového roku by se tentokráte nezdařilo, resp. vinou mlhy nějak utrpělo.

A tak nezbývá než jako vždy popřát, aby byl pro všechny rokem co možná vydařeným, nepostrádájícím příležitostí k radosti ze života, jíž je ovšem nutno umět vykročit naproti 🙂 .