Miniatury: Vločky a vlaštovky

 

 Vločky a vlaštovky

 

 

     Fotím papírovou krabicí na rejštejnském hřbitově. Plastiky na hrobech osvětluje slunce, někdy zprudka, jindy tlumeně, když se skryje za zatím bezlistou korunou lípy. Jak postupuje, reliéfy se prohlubují nebo naopak splošťují. Nejvíce se mi líbí malý chlapeček balancující s hravou bezstarostností na Zeměkouli. Šlape si přitom na podolek.

     Bílá zeď kostela oslnivě svítí a když se k ní přitisknu zády, hned mě zahřeje. Tady země už vyschla. U nohou mi putují sem a tam ruměnice pospolné, po rukávu mi mravenec nese mrtvého pavouka. Půda pomalu ožívá, i když ve stínu na severní straně zůstává ještě zmrzlá a leží tam sníh. Paprsky mě uspávají.

 

 

 

b

Modlitba

 

Na hřbitově si suším boty,

jde mravenec přes most rukávu,

sepjaté ruce Mariiny

svírají šlahounek břečťanu.

 

 

Přichází pomoc z borovice:

Snáší se vrtulka semínka,

kdosi tu do dlažby před kostelem

kus mlecího kamene zatloukl.

 

 

Zeď kostela bílá je a už hřeje,

ptačí zpěv slétá se pod zvonec,

dvě děti běhají po hřbitově:

Mami, támhle spí opilec.

 

 

 

***

 

 

 

     Vleču kolo i s nákladem k focení po cestě k dlouhoveskému židovskému hřbitovu. Pracují tu dělníci, pokládají do výkopu nějaké oranžové potrubí. Přelézám okolo nich vykopanou zeminu, co chvíli se z ní sesunu k plotu a zachytím se o pletivo. Chtějí mi s kolem pomoci. S díky odmítám.

     Nad hřbitovem se v trnkoví zachytilo pírko. Chvěje se ve vánku jak pružinka hodin, které zapomněly čas. Slunce se posouvá po náhrobních kamenech, také ono putuje po své dráze, zatím, co nápisy na kamenech jsou pevně ukotvené k zemi. Zdání? Vždyť i náhrobky se svými zápisy se otáčejí okolo slunce. Všechno je v pohybu a zaklesá do sebe neviditelným ozubením jak podivuhodný stroj, který se po mnoha a mnoha milionech let přeskupí, roztaví se či zrezne. Reznoucí čas? Ne, jen roztahující se písmena na kůrách buků a na zvětrávajících kamenech, kam je vyřezal nůž, vytesalo kamenické dláto…

     Čekám, až se slunce posune tak, aby hebrejské písmo nasvítilo z boku. Tehdy je zápis nejvykreslenější. Když na rovníku zmizí o rovnodennosti stín, jako by předměty ztratily svá ukotvení, jako by se vypařily jejich kořeny a všechno by ztratilo povědomí o své existenci.

     Po cestě přichází od vsi mladík a dívka. Oba jsou ve sportovním. Pozdraví mě, pak se začínají rozcvičovat, chlapec něco nastavuje na svém mobilu, asi stopky. A už se oba rozbíhají vzhůru po louce. Dívka trochu legračně rozhazuje rukama, její štíhlá postava poskakuje, jako by nemohla chytit rytmus, však za chvilku také zastavuje, ale chlapec běží dál.

     Nápis za nápisem postupuje do slunečního svitu. Paprsky hřejí, třebaže jsou nyní na přelomu března a dubna dny hodně studené. Ráno co ráno zdobí potoky krajky ledu. Stébla, okolo nichž se rozstříkuje voda, se mění v krápníky. Uklízím krabičku, stativ, pytel na přebíjení krabičky a celtu do cyklistických brašen a batohu. Dívka sbíhá okolo hřbitovní zdi, vrací se z louky sama.

 

 

  

***

 

 

     Do třetice… Dnes fotím u Divišovského potoka. Stále mrzne, obloha se zatahuje a padají první sněhové vločky. Došlapují jak bílé ťapičky na škraloupy ledu, který zvolna zakrývá louži. Možná ji ranil neznámou oční chorobou.

     Odněkud ke mně doléhá povrzávání, které jako nevtíravý a přece sólový hlas doplňuje šum potoka. Točí se tu dřevěný vodní mlýnek. Má na sobě prsten ledu, jak nedočkavý ženich vkládá kroky do proudu vody.

     Sněžení se mění v pravou chumelenici. Vločky zůstávají ležet na cestě i v loňské trávě, kreslí na zdivočelých kmenech, které tu tvoří pravou džungli, zápis druhého sněžného houští.

     Fotím krabičkou mostek přes potok, klenutí, pod kterým se tísní tma. Na druhém konci se otevírá výstup do spleti větví. Mezi kamerou obskurou a vstupem do temnot se snášejí vločky. Jak se zakreslí na snímek? V podobě škrábanců, akčních vkresů, vrásek nebo jen mlhou, součtem těch osamělých pádů?

     Přeháňka zvolna odplouvá. Zatím, co louka nade mnou už se z chumelenice vymanila, u mě ještě sněžný dech kumulonimbu doznívá. A pak se začíná zvolna rozvěcovat. To už pořizuju další snímek křížku u břízy, po jejímž kmeni šplhá břečťan. Slunce ani nemusí naplno svítit, země sama se zahřívá, nachází v sobě své tepelné zdroje a rozpouští bílou vlečku vloček. Sníh zůstává na severních stranách smrkových korun, na cestách, tam, kde ještě zůstalo zmrzulé bláto či led, na kuličkách bodláků i na už zpola rozvitých pupenech bezů.

     Hřejí i matné paprsky. Ale po nějaké době se opět zatahuje. První vločky předbíhají své drobné sněhové sestřičky, družičky na svatbě mrazu a jara. A zase chumelí a děj se opakuje, všechno se pokrývá vrstvou nového sněhu. Připadám si jako účastník neznámého velmi pomalého příboje, kdy vlna chumelenice vystřídá sluneční svit, aby se nakonec její bílá pěna opět vsákla do porostu a hlíny pobřeží.

 

 

 

***

 

 

     Skoro nefouká. Jen tak stojím a dívám se na snášející se vločky. Některé z nich svým houpavým sletem připomínají malé vlaštovky složené z papíru. Má vzpomínka opět letí do léčebny ve Lnářích.

     Probíhá pracovní terapie. Skládáme a sešíváme malé sáčky na léky, které s sebou dostávají ti, co jdou na víkend na propustku. Sedí nás kolem stolu asi deset, osm překládá do požadovaného tvaru průklepáky rozstříhané na á šestky. Zbývající dvojice procvakává okraje sešívačkou. Tu mě napadá vyzkoušet cosi nečekaného a provokativního, něco, co by narušilo vězeňskou atmosféru, kterou ještě umocňuje pracovní terapeutka svým postojem dozorce. Skládám z jednoho papírku vlaštovku, jak jsem to dělával se synky, abychom ji pak vypustili z okna paneláku ještě ve starém bytě na vimperském Sojčáku. Vyhazuju tu vlaštovku do vzduchu. Vznesla se a dělá pár ukázkovým lopingů.

     Terapeutku jako by cosi uštklo. Začíná na mě křičet, co si to dovoluju dělat tady vlaštovky, jestli jsem dítě a že ten papír je vzácný a dostávají ho přídělem. Odkládám vlaštovku poslušně na stůl a pokračuju v práci na papírových pytlíčcích. Napětí v místnosti se dá krájet. Po krátké chvíli už to terapeutka nevydrží, zadívá se dravčím pohledem na malou vlaštovku a vskutku, stejně dravě se jí i zmocňuje, rozkládá ji a sestavuje z ní další pytlíček na léky. Někdo se zasmál.

     „Co je tady k smíchu?“ vykřikla terapeutka.

 

 

Text a foto: Roman Szpuk

 

{gallery}Jitka/rok2020/duben/vlocky{/gallery} 

 


 

MINIATURY Romana Szpuka 2020:  

1. Tchořovické rybníky
2. Propustk
3. Kreslí a chechtá se
4. Tekuté písky
5. Čtyři úplňky
6. Vzpomínka na Lnáře
7. Vidoucí
8. Únos Sněhurky

 

 


 

MINIATURY Romana Szpuka 2019:  

1. Posed u Modravy 
2. Výstup na Stožec 
3. Dlouhé zimní noci   
4.Předjarní povídání  
5. Jarní vítr  
6. Náušnice paní Zajícové 
7. Soumrak na Šeravě 
8. Hle, dělám věci nové 
9. Fragmenty 
10. Kohout  
11. Svár zimy a jara 
12. Jepičí láska 
13. Hadí vrch 
14. Voda, voda 
15. Čtení v kavárně na Dvorku 
16. Cesty nevyzpytatelné 
17. Pouť po Českém středohoří
18. Svatá petflaška 
19. Socha Mír
20. Kouzlo červnových večerů
21. Polonina, Svidovec
22. Světlušky, červencové mrazy a pout
23. Čas patří jen hodinám
24. Výstup na Goverlu a Popa Ivana Černohorského 
25. Quasi una Fantasia
26. Proměny
27. Sociálka
28. Bouře nad Gabrétou
29. Chamtivci
30. Tiché vytrvalé rytmy 
31. Noci, jimiž nezní žádné rozkazy
32. Rázem jsme všichni vzhůru 
33. Přízemní mlha
34. Höllbašský vodopád
35. Dušičková spektra
36. První doteky ledu
37. Světlo na mlhách
38. Zdivočelé fotografie
39. Flák srnčího
40.Čarovné mávátko 
41. Hořící srdce

 



 

MINIATURY Romana Szpuka 2018 : 

1.  Loučení s Friederike
2. Krátká zastavení   
3. Oheň tání 
4. Nesouvislý dialog  
5. Něžné objetí
6. Mráz a srdce
7. Tichá křídla
8. Co si myslí planety 
9. Bezejmenný potok
10. Pouť okolo andělky 
11. Město je jiné
12. Osamělci 
13. Staří a mladí 
14. Zpáteční cesta 
15. Chodím furt v pantoflích 
16. Toto místo 
17. Celé jaro  je erotické  
18. Na Brantlově dvoře
19. Socha Rodina 
20. České středohoří a Šumava 
21. Hýlové a blesk  
22. Bělásek a děti  
23. Omývání barev
24. Bolest křídel  
25. Slunovratova noc 
26. Květina nezradí svůj květ
27. Barvy čaje  
28. Ještěrčin ocásek 
29. Střet dvou vášní 
30. Zatmění  
31. Pavlínka
32. Perseidy 2018
33. Sarančatům sklaplo
34. Prokletí milenci 
35. Zanechávaje příbytek otevřený  
36. A měla jsem tě ráda? 
37. Vážka rudá 
38. Kohlschachten  
39. Na cello hraješ 
40. Zlatá a černá 
41. Panta rhei
42. Palvínov a Vatětice
43. Říjnové květy jahod 
44. Vratká lávka slov 
45. O solitude 
46. Listopadové toulky 
47. Zasněžené město 
48. Přebrodit Křemelnou

 


  

 

 MINIATURY Romana Szpuka 2017 :   

1. Uplakaný čert
2. Hrušky 
3. Vánoční vzpomínka 
4. Co všechno ten nástroj dovede
5. Nešahej na ten sníh 
6. Otto Hrdin
7. V údolí Losenice  
8. Pavoučice sněžn 
9. Šla Kačenka podle vody
10. Vzpomínka na Krýmuse
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
16. Deštníky
17. Poklady
18. Krucifix
19. Velikonoční vejce
20. Koza v kapli
21. Kolečka vypálené trávy 
22. Boubínská noc 
23. Ovečky
24. Bratři Kazarovi  
25. Domov
26. Táta 
27. David je fatalista
28. Noční bouřka na Boubíně 
29. Fenka a okoun
30. Duha 
31. Cestou z Najmanky na Radost 
32. Žluna 
33. Rehabilitace
34. Bez střechy
35. Jako bílý šátek 
36. Nepoučitelní 
37. Dobršská brána 
38. Hvězdy a psík 
39. Malá ťapkající holčička 
40. Zářijové plody 
41. Buchingerův dvůr  
42. Pouť na Luzný
43. Jaké má oči?  
44. Nejmanka u Hrbu  
45. První sníh  
46. Úplňková noc 
47. Jepice 
48. Herwart a Empedokles 
49. Dálky na dosah 
50. Lidská zima
51. Gráve Gabréta 
52. Flöhturm 
53. Blízkosti opuštěných 
54. Miniatury: Čtyři úplňky 

{jcomments off}