Miniatury: I hvězdy padají

11 prosince, 2022
20:00

I hvězdy padají

Čekám u kadeřníka, až na mě dojde řada. Kadeřnice střihá na krátko jednu ženu a vypravuje nám všem: „To přišel jeden a ptal se: Uděláte mi černou barvu a trvalou? Koukám, vždyť má vlasy jenom tadyhle okolo, nahoře nic, tak mu říkám, vy si ze mě děláte legraci, že jo? Ale on že ne, že to myslí vážně. To budete muset foukat, varovala jsem ho, jinak to budete mít krepatý, čerti už chodili. Chlapi budou naštvaný, že musí čekat, než vám to udělám. Ježíš, zdál se vám opilej ten pán?, ptala se mě pak jedna paní, co tu zrovna byla. Ne, vypadal slušně, už mu bylo tak šedesát, trochu jako ženská. A ještě jak přišel po těch čertech…“

***

Jedu do Strakonic. Ve Volyni se autobus plní studenty. Dívka podává chlapci naproti sobě mobil s nějakým textem.
„Tos všechno psala jednomu člověku?“ ptá se chlapec.
„Vypadá to tak?“

„Tak básníci píšou. V mládí se zamilujou, dívku nedostanou, tak jí píšou básně. Nebo ji dostanou – a taky jí píšou básně.“

Chvíli je ticho. Pak hovor pokračuje.

„Byli tvoji na rodičáku?“

„Máma nebyla. Prý abych zjistila, že ti něco jde nebo nejde, na to nemusím chodit do školy. Stačí, že si poslechnu přednášku Homolky v hospodě. Prostě nezájem.“

„Přednáší v hospodě? Proč ne. Předdůchodový chlap.“

„Říkal, že jsem nejlepší na mechaniku. Tak chytrá holka, jak můžu opakovat ročník? Tak jsem mu řekla: I hvězdy padají.“

***

V lese taje. Půda už vsákla skoro všechen sníh, jen na ležících šiškách zůstává bílá břečka jako náklad na přetížených lodích. Doliny dusí mlhy, ale tady svítí slunce, opírá se do několika mravenišť, po kterých lezou mravenci. Pohybují se pomalu a je jich už jen několik, snad se jedná o nějakou hlídku, která obchází polis sídlící v hromadě jehličí, drobných kamínků či

úlomků ztvrdlé pryskyřice. Ve stínu se jíní drží celý den. Obkresluje okraje a žilky ležících listů. Tam, kde vniká osamělý paprsek do nejtemnějšího stínu, září rudě plody pstročku.
Na vrcholku Ždánova pociťujeme atmosféru domova. Takřka současně vyslovíme, že by se tu příjemně nocovalo, přesto že nás zneklidňuje dynamická abstrakce zlomenin kmenů a po sloupcích uhnívajících pařezů. Ze severní paseky se otevírá pohled na moře mraků v údolích. Trůní nad ním Kašperk, Sedlo a jiné hory Sušicka. Na okraji jihovýchodní paseky stojí hrdá trojice, dva smrky a uprostřed nich rezavý modřín. Blížím se k malým bukům, jdu proti slunci, jeho paprsky prozařují žhavé listy jak malé andělské štíty. Na větvích visí hroty kapek. Kromě těch křišťálově zářících to občas z lesa blikne modře, tyrkysově, zeleně, žlutě či rudě. Jakou prozřetelností se zrovna v tom místě lomí paprsek v krůpěji tak, že ke mně dolétne konkrétní barva?
Večer zapalujeme na stole svíčky. „Tohle je tvoje svíčka,“ říkám ti. „A ta krátká je moje.“

***

Stoupáme z Trhonína na Mařský vrch. U poslední chalupy nás zaujmou žluté růže. Rostou hned vedle vrátek, zvenčí plotu. Jejich barva teď na přelomu listopadu a prosince vyzařuje zázračně přímo z nitra květů, je jejich podstatou. Jako by nekvetla růže, ale její žluť. Náhle se u chalupy otevírají dveře, vyběhne z nich malý jokšír a divoce štěká. A za ním se objeví stařenka.
„Nebojte, my je netrháme,“ snažím se předejít nedorozumění. „Jen je obdivujeme.“

„Utrhněte si,“ říká nám drobná obyvatelka chalupy a vychází nám vstříc před vrátka.

Snažíš se ulomit jedno poupě, ale nedaří se ti to.

„Já vám ji odříznu,“ říká stařenka lehounká a vetchá, jakoby z jiného světa, kde platí zákony věčných květů. Chce se vrátit pro nůž do chalupy, ale konečně se ti podařilo růži utrhnout.

„Vemte si jich víc,“ pobízí nás stařenka. „Ony pak líp rostou.“

Kdo obcházel toto stavení s citronovými stálicemi? Na obvodu vadnou, ze středu prýští jak v odstředivce žáru. Stálé rozvíjení přechází do opadávání. Nekonečná turbulence, dokud v nitru květu exploduje síla života.
Večer zapomínáme růžičku v autě. Má tam vodu, jsme přesvědčeni, že mrznout nebude. Ale ráno louku pokrývá jíní. Voda ve víčku od ešusu zmrzla a květ se zlomil. A tak ukládáme hlavičku poupěte přímo do vody. Ani tak nevadne. Kde se v ní vzala

ta síla?

***

Jako tichá báseň zní poslední zpráva šílené Petry, kterou jsem poznal na písecké psychiatrii. „Neubližujte mi,“ píše a její slova zní tak tísnivě v této chumelenici. „Jinak Země bude vymazána ze sluneční soustavy. Stejně umírám. Ale byla to šou. Škoda, že si myslíte o své cestě životem, že je lepší, než jízda těch ostatních, a že můžu za všechno já či Bůh. Já jsem ta první a poslední věc ve vašem životě. Kapka slzy…“

Text a foto: Roman Szpuk