Socha Mír
Slunce už stálo nízko nad obzorem, když jsme se na kolech vydali z Husince přes Mojkov na Lštění. Silnice odbočuje doprava z hlavní silnice na Vimperk a hned stoupá prudce, jako by chtěla zpochybnit název první osady, kterou máme projet: Dolní Kožlí.
V Horním Kožlí se zastavujeme u kapličky. Před zamčenými dveřmi stojí umělé bílé květiny, bezkrevné, jako by je někdo podřízl, hnědý hrníček s indiánskými motivy, skleněná lampička na svíčku a malý džbánek s motivem růže. Asi je tady nechali lidé, kteří se chtěli uvnitř pomodlit. Opodál je dřevěné odpočívadlo a na stolku nějaké dítě rozbilo tábor s vozíkem kočovných kejklířů. Sešla se tu žirafa s kancem, ježek se lvicí a opičák s želvou. Opodál stojí lovec s lasem a ještě tam kdosi leží, snad Superman. Skláním se k tomu zátiší, odkud je nádherně vidět na vrch Libína. Někde na jihu se kupí bouřkový mrak. Ale je to velmi, velmi daleko, odhaduju tak sto kilometrů.
Pokračujeme dál do Mojkova. I tady je na návsi pěkná kaplička. Do téhle alespoň vidíme. Za zuřivého štěkotu malého psíka dotírajícího na nás od sousedních vrátek nahlížíme dovnitř na oprýskané fresky světců. Čas jako by nechtěl zahálet, dal se neviditelnými prsty do práce. Místy odloupal novou malbu, zpod níž vyhlédla ta starší. Ruce se tam překrývají a nesedí jejich proporce a na jedné hlavě se dokonce sešly dva páry očí. Žasnu nad tou surrealistickou odvahou.
Když se snažíme podívat dovnitř postranním oknem, objeví se u blízkých vrátek stařena.
„Vy se potřebujete z nějakého důvodu dostat dovnitř?“ zmrazí nás podezíravý hlas přísně sevřených rtů.
„Ne, jen se chceme podívat.“
„Já myslela, že jste opraváři.“
„Ne. Jen se nám kaplička líbí.“
„Tak už jste se podívali?“
Brr. Odjíždíme s podivným pocitem, že jsme se dopustili neoprávněného úžasu nad imaginací maleb v jedné vesnické kapličce.
***
Stoupání je prudší a prudší. Pak přejíždíme vrch Běleč a vjíždíme do Lštění. Objímáme se u dřevěné desky položené na nějaký pařez. Mohl by to být i oltář k venkovním bohoslužbám. Ze hřbitova se vrací k autu nějaká žena a zvědavě nás sleduje. Pak usedne za volant, projede vsí a ještě jednou zpět.
Frčíme k Mařskému vrchu a tady – úplně jsem na ni zapomněl – ve smrkovém houští objevujeme podivnou ženskou postavu z betonu1.Poprvé jsem se s ní setkal za únorové noci v roce 1990, když jsem pracoval v Bohumilicích jako noční hlídač kravínů a prasečáků. Bylo chladno, ale beze sněhu. Nemohl jsem se v boudě zahřát a tak jsem se ve svitu měsíce vydal jen tak nazdařbůh na noční procházku krajinou. A jak jsem byl zvyklý ze severu, táhlo mě to na nějaký vrchol. Došel jsem až do Štítkova a pokračoval jsem do kopce k vysílači. Trochu jsem se té postavy lekl. Pohled na ni mi už tenkrát napověděl, že se tohle dílo dostane do nemilosti, jak kvůli motivu míru, tak kvůli zpracování. A také jsem se o ní později dočetl, že je to paskvil socialistického realismu. Vida –Entartete Kunst přímo v krajinných kulisách Pošumaví! Socha se jmenuje Mír a motivu míru zneužívala komunistická propaganda. Čeho je nám však více zapotřebí, než smíření, pokoje? A tady, jak se zdá, to někdo pochopil a položil na podstavec sochy srdíčko se dvěma ptáčky. Dotýkají se zobáky. To srdce je možná závažím z neznámých hodin.Čas, aby se projevil, zhmotnil, musí též ztěžknout jako naše životy.
Soudy lidské o umění jsou subjektivní a podléhají módě, v horším případě politickému vlivu. Jen máloco odolá času a je uznáváno napříč režimy. Stačí se podívat na díla věhlasnějších tvůrců kubismu a každý zjistí, že u sochy Mír jde o takřka totožné zpracování skutečnosti: Chybí oblina, snad kromě náznaku ňader, vše se redukuje na ostré hrany a geometrické zkratky.Jen na ruce té ženské postavy mi cosi nehraje. Zvedá se vzhůru ne nepodobna gestu Sochy Svobody. Ta nese pochodeň, ženská postava Míru pod Mařským vrchem však užila naléhavějšího gesta. Není světlonoškou svobody, je tou, která vypouští holubici na svobodu. Měla vzlétnout z její monstrózní dlaně,ale nenechavci jí urazili betonová křídla. Avšak jiní kreativci na torzo posla naděje nalepili jakéhosi ptáčka zpěváčka, nejspíš z keramiky. Jeho oblost je v kontrastu s hranatým obličejem sochy, jehož pravý význam prozrazuje jen osamělý nos. A tohoto baculatého ptáčka nyní ozařuje nízké slunce.
Ptáček hoří v ohni večera, zatímco zbytek sochy se již topí ve stínu. Zdá se, že den neskončí. Že socha samotná se ponoří do noci, ale ten ptáček bude zářit jak božská jiskra z bytosti, která tu stojí stranou světa, ostouzená pro svůj vzhled, za který nemůže. Je tato vyděděnost poctou či údělem? Ptáček se stal vítězstvím betonové sochy, vylíhl se z jejího nejhlubšího nitra, nad kterým nemají moc žádné doby, žádné hrady2.
Text: Roman Szpuk
Foto: Dagmar Heberleinová, Roman Szpuk
Poznámky:
1) Autorem sochy je Miroslav Raboch, žák akademického sochaře Karla Hyliše. Za informaci děkuji Honzovi Tláskalovi, spolužákovi zmíněného sochaře z vysoké školy.
2) Ó doby! Ó hrady! Verš z básně Arthura Rimbauda.
{gallery}Jitka/cerven/Mojkov{/gallery}
MINIATURY Romana Szpuka 2019:
5. Jarní vítr
{jcomments off}