Miniatury: Čas patří jen hodinám

Čas patří jen hodinám

Teplota se i na Zhůří těsně před půlnocí drží na 20 °C. Na východě vychází měsíc, když uléháme do spacáků. Nevidíme, kam je rozkládáme. Až vleže čteme nerovnosti, které nám budou dělat společnost v nejbližších hodinách.

Jupiter svítí, jako by měl každou chvílí odkápnout z oblohy, jak drobná rtuťová kapka, kulatá perlička krve. Visí na obloze z posledních sil. Hudba v koruně smrku v sobě dusí přílivy a odlivy neklidu, větve se bezradně pohupují.

Po půl třetí mě probírá silná bouřka s impozantní kovadlinou prokreslenou již osvobozeným měsícem. Postupuje od západu. Asi nás mine, ale jen velmi těsně. Záblesk uniká čočkami milionů kapek do vesmírného prostoru, nestačí za sebou dovřít, hned jej následuje další výboj. Vítr sílí, rozehrává forte pro jehličí a březové listí. Dunění se přibližuje, rozmyté zvuky se zaostřují, jsou slyšet i detailní hlasy hromových výkřiků, které poplašně lomcují mřížemi.

Neklidný dech zjitřené oblohy rozhoupal stébla u našich hlav, smrk nad námi šumí, jehličí se chvěje, vstřebává budoucí oheň, vdechuje půlnoc, vydechuje nesčetné svazy neviditelných paprsků lámajících se o střepy roztříštěných zrcadel.

Nechám tě ještě spát. Chvílemi zavírám oči. Když záblesk pronikne i mými zavřenými víčky, očekávám dunivý hrom silného výboje a také se dočkávám, čím dál tím častěji. Nakonec bouře už jen drmolí v nepřetržitém dunění a ropotání. Vzbudila i Tebe.

Pozorujeme měsíc, jak jej škrtí výplazy mračen. Slyším neznámého proroka:

Neobměkčí mě vaše láska,

ale to, co ji napadá,

nedojímá mě bílá luna,

ale oblačná chapadla,

nezajímá mě pelikán bouře,

ale co vydáví mladým z volete,

dívám se na vaše městská hoře,

kdo vám zítra hlavy poplete?

„Měsíc pluje,“ říkáš.

„Ne, měsíc stojí, mraky plují,“ odpovídám a hned se mi vybaví dávný zenový příběh o větru, vlajce a vlající lidské mysli.

Ano, možná stojí mrak i měsíc. Ale co se to tedy pohybuje nad našimi hlavami a proč tak úzkostlivě naslouchám sílícím hromům a očekávám první krůpěje lijáku, které nám hrozí více než výboje CG+?

Přemluv ji,“ prosíš mě. „Je to tvá milenka, ne? Může nás obejít.“

Marné prosby. Náhle nám plodová voda mračen vyšplíchla do tváří jak z kropenky. Když už si ani měsíc není jist, vydrží-li s dechem v hlubinách bouřkové kovadliny, dáváme se z luk na ústup.

***

Zastavujeme u rybníčku Brloh (900 metrů nad mořem). Hráz prorostly kořeny jak velké žíly pána vod. Smrky spouštějí větve až nad hladinu, na které se shromáždily lístky stulíku. Slunce se rozhoduje, kde je oblak nejslabší, kudy by se mohlo propálit na druhou stranu. A břízy na protějším břehu se rozsvěcují podle jeho rozmaru. Jejich zářící koruny se odrážejí na klidné hladině rybníčku.

Přímo u nás se roztancovalo hejno hmyzu. Nebo jsme si ho nejdříve vůbec nevšimli. Zase platí, že to, co máme přímo před nosem, přehlédneme nejsnáze. Asi to budou nějaké jepice, ty rády tančí v chumlu, že? Ale běžně bývá takové hejno orientováno vertikálně, připomíná taneční sloup, tady se roztáhlo spíš do délky okolo čtyř metrů, přičemž všichni jednotlivci stále dokola létají z jednoho kraje (úvrati) na druhý. Orientace pohybu ze strany na stranu je bezchybná. Jedinci se míjejí zprava zleva shora zdola, aniž by do sebe vrazili. Člověk by řekl, že neviditelné přadeně smotává její pomocnice z natažených rukou do klubíčka nit. Dlaně ukazují, odkud až kam smí každý jedinec létat. Meze poletování jsou dány a samečkové je přesně dodržují. Dokud si doprostřed jejich hejna nestoupneš ty. Tu se všech létavců zmocňuje chaos. Možná jsi jim přinesla nějakou novou ideu. Přišla jsi do jejich světa jako posel hodný zaregistrování. Spíš jsi je ale jen zmátla z dlouhé chvíle nebo z bezradnosti, možná jsi vnikla do jejich reje jako zbloudilá střela, hledala jsi tam útočiště jako láskou osleplý pták.

***

Vzpomínám na naši krátkou procházku k Vodníku. Jiřičky kolem nás lovily mouchy, letěly nízko nad hladinou, občas se jí dotkly a pak, švitoříce, mířily ke svým hnízdům v nemocnici. Řekla jsi, jak je to pěkné, že odlétají takhle pospolu. Mají tolik spěchu, aby nakrmily své malé, viděl jsem ty hladové hlavičky vyhlížející další sousta.

Umělci života vědí, jak naplnit čas, jak ho uvádět do pohybu, trénovat ochablé svaloví událostí a objevů, otevírat se možnostem, oddat se příležitostem. Převaluju v sobě zkušenosti za osamělých nocí pod hvězdami, na stinných hrázích rybníčků či při pozorování letu jiřiček. Lovím slova a ptám se a během otázek obtahuju kontury prožitého. Pro smrtelnost prožitku je vykoupením poznání, že čas patří jen hodinám, jak zpívá ve své písni Ondřej Metyš.

Text a foto Roman Szpuk

{gallery}Jitka/cervenec/mini{/gallery}