Miniatury: Květina nezradí svůj květ

Květina nezradí svůj květ

Čekám Na Knížecí na šumavský spoj. Kroky mě zavedly za ulici, do míst, kde rostou jen keře a kde se všude válí odpadky. A tady kvete zapomenutá mydlice lékařská. Jak se tu vzala? Těžko říci, možná tu kdysi byla nějaká zahrada. Rajská zahrada?

Zbyla z ní pustina plná plechovek, igelitů a lejn. Mydlice lékařská je trochu ušmudlaná, ale sama sebe nezapře. Nenaříká si na prostředí, ve kterém vzešla. Nenechá se jím zlomit. Rozvíjí v sobě svůj hrdý půvab, i když ji tu těžko někdo bude obdivovat. Navěky, co bude mydlice vyrůstat, ponese v sobě vzpomínky na rajskou zahradu, kde mohla být tak, jak ji zamýšlel Nejvyšší, stejně jako orchidej, jako sedmikráska. „Svět je louka a lidé jsou kytičky, které na ní mají své místo,“ napsal kdosi před mnoha lety na zábradlí Nuselského mostu. Bylo to ještě v době, kdy se odtamtud vrhali sebevrahové.

Jak málo se můžeme měnit. Přesto se snažíme přizpůsobit požadavkům doby. Květina to nemá zapotřebí. Nezradí samu sebe. Nepotřebuje se zavděčit, buď je potěšením taková, jaká je, nebo ji vykopou ze země a pohodí na hromadu ke spálení.

***

U Volar na Stögerově Huti žijí bratři Klišíkové. Ondra kdysi maloval zajímavé obrazy. Pak se na chalupu nastěhoval démon alkohol, usurpátor, se kterým jsem se i já seznámil důvěrněji, než bylo třeba. Ondra už nemaluje, obrazy dílem rozdal, dílem poničil. Tři ještě visí u Klišíků na zdi. Jsou trochu zaprášené, ale barvy mají stále živé. I to jsou květy, které nemohou zapřít sebe sama.

Podobné květy vídám v očích starých či vážně nemocných lidí, které jsem kdy navštívil. Ač síly odcházejí a tělo chřadne, žije-li duch, poznával jsem v nich něco trvalého, co touží být přeneseno přes hranici smrti. Je to oheň člověka, stále stejný plamen, lesk, barva, vše, co se kdysi těšilo plné kráse a co v přestrojení za dočasnou bezmoc čeká na zavolání jménem.

„Někdy má stará babička zapalovala pomocí chuchvalců koudele nad plamenem líný dým, který stoupal podél černého krbu“ vzpomíná můj oblíbený filosof Gaston Bachelard. „Lenivý oheň nespálí vždy najednou všechny elixíry dřeva. Kouř jen nerad opouští zářivý plamen. Plamen měl toho ještě tolik spálit. I v životě je toho tolik třeba znovu roznítit.“

{gallery}vimperk/2018/07_cervenec/dalminiaturka{/gallery}

Text a Foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike

8. Co si myslí planety

9. Bezejmenný potok