Miniatury: Sociálka

Sociálka s brejlatýma vlasama

Přecházím vimperské náměstí ke kostelu. Jdu na adoraci, bezeslovnou modlitbu před Nejsvětější svátostí. Toužím po tichu, po sdíleném mlčení v chrámu, jehož zdi tlumeně filtrují zvuky přicházející zvenčí. Cítím se unavený, nohy mám ztěžklé, v nitru mi bouří myšlenky, které nejsou závislé na stavu těla. Je možné, že v kostelní lavici usnu. Ale přicházím příliš brzy. Předsíňka je otevřená, mříž zamčená.

Sedám si na zděnou římsu vedlejšího domu. Tu mě zmerčí dvě malé dívenky. Vídám je tu často. Zdají se bezprizorní. Jsou to kamarádky, a jakmile začne v kostele bohoslužba, šup, už jsou uvnitř. Při minulé mši si obě sedly přímo před kněze. Zatímco on se s rozpaženýma rukama modlil, jedna z nich si splétala z vlasů copánek. Teď si obě sedly těsně vedle mě.

„Kdo jste?“ ptá se mě jedna z nich, ta světlovlasá.

„Já?“ Jsem v rozpacích. Nevím, jak se představit. „Jdu tadyhle do kostela. Ale ještě je zavřeno.“

Světlovláska šplhá po kandelábru. Je štíhlá a hbitá.

„Kordulo, nech toho,“ napomíná ji ta druhá, Gabriela. Má ve vlasech jako ozdobu černého plastového motýla.

„Když mě to baví,“ odpovídá Kordulka.

„Kolik je hodin?“ ptá se Gábinka.

„Tři čtvrtě na šest.“

“Už policajti nechodí?“ obrací ke mně Gábinka své černé oči.

„Nevím. Asi ne,“ odpovídám. „Bojíte se policajtů?“

„U nás byli,“ říká Kordulka, která si mezitím opět sedla na zídku ke Gábině. „U nás. U nich ne,“ ukazuje na kamarádku.

„A mě chtěli sebrat,“ odpovídá Gábinka. „Do děcáku.“

„To je smutný,“ říkám. Gábinka se ke mně tiskne. Cítím její teplo. Dotýká se mé paže. Sedím plný těžkého smutku, protože jí nemohu pomoci. Protože sám se necítím doma nikde. Jak bych mohl dát někomu pocit domova? Kordulka zatím obchází vchod do kostela.

„Už je otevřenej,“ obrací se na nás.

„Je tam mříž,“ volám na ni.

„A úplná tma,“ dodává Gábinka.

Kordulka se k nám vrací, a tak zase sedíme všichni tři vedle sebe.

„Na náměstí je klid,“ konstatuju.

„Byla tady hádka u nich,“ ukazuje Kordulka na Gábinku. „Její babička o její tetě.“

„Na náměstí se nesmí nic dělat,“ odpovídá Gábinka a ukazuje nahoru k baru U Štětce. „Tady bydlí sociálka. S brejlatýma vlasama.“

Kordulka se dívá nahoru na kostelní věž. „To je drak?“ ptá se. Vidím dvě okénka, ze kterých zřejmě během lijavce tekla po omítce špinavá voda. Jako by ze dvou hranatých očí stékaly šminky.

„Proč drak? Kvůli těm černým stínům?“

„Jo. Asi tam zamkli princeznu.“

***

Pomalu se blíží čas adorace. Kordulka znovu odbíhá a hned nám hlásí: „Už je otevřeno. Je tam jedna paní!“ Tak se zvedáme i my a vcházíme do chrámu. Sedám si do jedné z lavic, obě dívenky vedle mě, jedna po pravici, druhá po levici.

„Tady to straší,“ zašeptá Kordulka.

Na oltáři stojí dvě svíčky. Zatím nehoří. Čeká se na jáhna. Gábinku zaujala těžká a tlustá knížka breviáře.

„Tak se podívej,“ podávám jí knížku. „Ale ty ještě neumíš číst.“

Dívenka drží knížku až nábožně. „Tady je barev,“ hraje si se záložkami. „Žlutá, hnědá, zelená, fialová.“ Prohlížím si záložky s ní. Zatoužím být předškolním chlapcem, který má tyhle dvě holčiny co kamarádky. Jenže mne maminka a stařena dlouho venku nenechaly. Patřilo k dobrým mravům, abych byl včas doma.

Zvedám hlavu k oltáři. Vida, svíce! Ani jsem si nevšiml, kdy je jáhen zapálil.

„Už hoří,“ ukazuju dívenkám k oltáři.“

„To ten pán,“ konstatuje Kordulka. „Zapálil je a šel do Prčic. Do Prčic se neříká,“ lekne se. „To je sprostý slovo.“

Ale Jáhen Jarda nešel do Prčic. Přistoupil ke svatostánku a teď se vrací s monstrancí.

„Co to je?“ zajímá se Gábinka.

„To je monstrance,“ odpovídám. Marně přemýšlím, jak jí vysvětlit, co se uvnitř skrývá. „Vypadá jak sluníčko.“

Jáhen klade monstranci mezi obě svíce. Dívám se na ni. Jsou to vrata, za kterými se ukrývá kruhová hostie. Jako bych těmi vraty hleděl na vycházející úplněk. Pak se zadívám pozorněji: Vždyť je to ženská brána, vstup do života. Nebo výstup z něj?

„Nebude se zpívat?“ ptá se mě Gábinka.

„Dneska ne.“

Obě holčičky na mě upřou svůj zklamaný pohled.

Přicházejí další ženy. Jáhen Filip sedí v první lavici a vede adoraci. Vedle něj se posadila paní Sladovníková s trochu načepýřeným a rozložitým účesem. Gábinka na ni ukazuje: „Má zbouraný vlasy.“

„Cože?“

„Zbouraný.“

Dívenky už nemluví. Jen se pochichtávají. Chvíli jsem nervózní, poposedávám. Možná si staré ženy myslí, že jsem je do kostela přivedl já. Přišel jsem přece s nimi a obě teď sedí vedle mě jako vedle svého dědy. Jejich tlumený smích občas vyšlehne do ticha ostrým vyštěknutím. Jsou už neklidné, chtějí zase jít ven, hrát si. Zvedají se.

„Půjdete s námi?“ obrací se na mě Gábinka.

„Až za chvilku,“ odpovídám. „Přijdu.“

„Přijde za chvilku,“ šeptá Gábinka Kordulce. A už v tichu kostela klapou jejich krůčky vzadu na dřevěných schodech. Pak vše utichá. Ticho je hluboké, léčivé. Zda je i životem? Ne, spíš se na jeho hladině život projevuje, stačí záchvěv křídel vážky, která poletuje nad lesním rybníčkem. Viděl jsem to u jezírka na Mengezínu. Seděl jsem na břehu a pozoroval jsem, jak se pod vážkou rozechvívá odraz mraků.

Foto a text Roman Szpuk

{gallery}Jitka/zari/novminiaturka6_9_2019{/gallery}